Stručný report II.

Málem jsem se zapomněl a už už jsem chtěl dát jiný nadpis. Ale naštěstí mě nic nenapadalo a tak jsem tu zatím udržel řád a profesionalitu. Tak by to tedy řekl profesor Šmíd.
On by to řekl. A řekl by také spoustu dalších zajímavých věcí. Jednou se nám například svěřil, že je filozof. Rád by prý věřil v Boha, ale protože je filozof, musí se ptát proč a nenachází odpověď. Škoda, že jsem nebyl o filozofování poučen už tenkrát - díky chytré filozofické myšlence totiž můžete dokázat úplnou koninu. Třeba tohle je filozofická definice existence Boha, naštěstí my, normální lidé, to máme mnohem jednoduší a na co nám nestačí mozek bereme srdcem a vírou.

Pokud tvrdíš, že Bůh neexistuje, pak musíš být vševědoucí a vševědoucí je jen Bůh. Tím popíráš svou vlastní existenci, což nedává smysl. Jediná možnost je tedy existence Boha.

Doufám, že pokud jste se dostali až sem, první část už jste zapomněli. To se stává a v tomhle případě je to jen dobře.
V minulém článku jsem pokládal hádanku. Zjistil jsem, že hrozně rád pokládám otázky - ne že bych tím chtěl lidi trápit a mučit jejich mozky, prostě mě jen zajímá jak přemýšlí, jestli na to přijdou a jak dlouho to bude trvat.
Vůbec myšlenkové pochody jsou na tom asi ta nejzajímavější věc. Je zvláštní, přes co se může člověk dobrat ke správnému výsledku.
Co mi také vyhovuje, je to, že když se člověk ptá, patrně se mnohem méně namluví, než kdyby něco vykládal nebo na dotazy odpovídal. Takhle jsem to vlastně dělal, když jsem v pátek dostal na starost NVNM. Položil jsem pár otázek a bylo to. Ukázalo se ale, že otázky jsou meč dvousečný, záhy se obrátily proti mně.
Možná se ptáte, proč jsem k tomuto článku dal obrázek zasněžených hor. Některým se možná vyjasnilo hned, protože tento pohled do kraje nevidí poprvé - jsou to hory Jizerské, to krásné malé pohoří na severu Čech.
Poslední dobou mě chytá dost často vzpomínková nálada. Jdu kolem auta, zavane na mě vítr a hned bych někam jel. Jdu na vlak, který jede až za hodinu a půl - potkám autobus, který jede do vesničky asi patnáct kilometrů od Nýrska a vážně uvažuji nad tím, jestli se tam nechat svést a pak to došlapat pěšky. A když si to nakonec rozmyslím, vzpomínám na cestování na korbě náklaďáku, na dlouhé pochody bez vody, na pochod sněhem do neznáma, na hledání zasněženého srubu, na tiché chvíle večer u stolu s pár svíčkami. Achich ouvej, ještě že už v pátek se jede na dřevo...