čtvrtek 31. července 2008

Po Domažlicku II.

Tak jsem se konečně dostal k tomu, že dopíšu reportáž z našeho putování po Domažlicku. Vyspali jsme se poměrně dobře,večer byly krásné červánky, které ovšem nevěštili nic moc dobrého, na Šumavě bývá většinou den po nich počasí pod psa, což také bylo. Ráno byla obloha slušně zamračená, ale zatím to nevypadalo, že by se mohlo rozpršet.Rána sama o sobě bývají drsná, tohle bylo ještě o trochu horší než obvykle, protože jsme neměli nic k jídlu ani k pití a snídani jsme chystali dát až v příští vesnici. Ráno jsem se probudil o trochu dřív než Marek (skoro jsem si připadal jak v Narnii - co jste minule získali, to se vám rychle vrací). Přemýšlel jsem o dnešní cestě, o tom v kterou hodinu asi poprvé zmokneme, kde se nasnídáme. Pak jsem začal s postupem času být trochu nervózní (už bylo tak kolem osmé). Zalezli jsme si sice na pěkné místečko, ale co když tu někdo půjde a najde nás? (Nic by se nestalo :) - 20. 7.2010)
Přemýšlel jsem na hodně věcmi a mimo jiné jsem taky trochu změnil dnešní trasu, i když jsem tušil, že Marek by tím nadšen nebyl, kdyby to věděl. Původně jsem totiž myslili, že si uvaříme snídani v Pelechách (asi tři sta metrů od našeho ležení), přičemž si tam někde řekneme o vodu - mě se ale už zpátky vracet moc nechtělo a taky jsem si nebyl jistý, jestli takhle dopoledne bude vůbec doma někdo, kdo by nám vodu dal. A tak jsme šli hned po ránu dál, do další vesnice.
Když se na to teď zpět podívám, bylo to docela moudré rozhodnutí, protože snídaně v Tlumačově stála za to. Nezačali jsme sic plně správně (při vzpomínce na heslo "za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne" jsem se zeptal prvního domorodce, kde je tu nějaký obchod a on na mne kouknul jak no vola a řekl, že tamhle. Přesně za mnou), ale po nákupu ideální snídaně (čerstvé rohlíčky, paštička, sušenky a kdo ví co ještě) jsme si začali vesele pobrukovat, jak je život trampa krásný.
Po pár minutách jsme vyrazili dál, příští zastávka Domažlice. Na žádnou zajímavou příhodu si nevzpomínám, jen že tam byly pěkné výhledy a ty si můžete prohlédnout na fotkách (pokud jste si je neprohlídli pořádně minule, vlastně to znova vůbec neuškodí).V Domažlicích jsme dokoupili zásoby (pití, papírové kapesníčky - ty se hodí na hodně věcí a spolehlivě nahradí toaleťák) a pak se vydali dál. Byli jsme rádi, když jsme měli rušnou silnici ve směru na Kdyni za sebou a šli dál po silnicích vedoucích do malých vesniček. To byla jedna z nejpříjemnějších části našeho putování - šlo se krásně až jsem si začal pískat a dokonce i Marek řekl, že nohy už má rozchozený. Idylka však nikdy netrvá věčně, to jsme poznali, když za vsí s jménem Zahořeny začalo poprvé v dnešním dni pršet.
Byl to vůbec první vážnější déšť za naše putování, zatím spadlo vždy maximálně pár kapek. Nebyl to sice zas takový ukrutný slejvák, nám se ale moc promoknout nechtělo a tak jsme zkusili taktiku "Batoh pod igelit! My pod igelit!", která se osvědčila na výbornou (nebylo to poprvé, v Tatrách to fungovalo ještě lépe, ale tam jsme to měli už ke konci natrénované).
Skoro škoda, že nepršelo déle - sedělo se nám tam celkem fajn až na to, že komáři kousali o sto šest.Pak už to taková idylka, jako před tím, nebyla. Nějak nám zatuhli nohy, navíc začalo zaset kapat. Tady jsem poprvé odhalil svůj odvážný plán, který ve mně doutnal od rána - ukončíme puťák už dnes, ale tvrdě, dojdeme až do Nýrska.
Marek ještě nebyl unaven tak, jak o něco později a tak překvapivě souhlasil. A tak jsme práskli do bot a trochu přidali do kroku.
Teď už jsem měnil trasu za běhu, střihl jsem to dolů z kopce do Nového Dvora, pak přes Kout na Šumavě až do Kdyně. Tady se Markovi už plán přestal líbit (zrychlili jsme trochu víc) a tak naplánoval vracečku zpátky domů vlakem.
Kdo mne zná, jistě ví, že se mi to vůbec nelíbilo - už z principu, co jsem si navařil, to si i sním, kam jsem došel, odtud se musím dokázat i vrátit. A navíc se mne zmocnila ta stará touha jít, stejná, na jakou můžou vzpomínat čtyři pamětníci z Tater. Tam to bylo stejné, jen cíle byli jiné. Velká Fatra se proměnila v Nýrsko, kopce se proměnili v rovinu.Tím jsem ale Marka raději neděsil a radši jsem mu vlak nenápadně rozmlouval. Do karet mi hrálo to, že bylo z náměstí v Kdyni celkem daleko a Markovi už se opravdu nechtělo udělat ani krok. Nakonec to skončilo tak, že pro nás měl přijet Zdeněk z Nýrska autem. My se mu vydali naproti, za chvíli tu byl a naštěstí se nechal přesvědčit a odjel beze mne.
Zpočátku se šlo krásně - čtyři puchýře na každé noze, co to je - a dokonce to ani nevypadalo na déšť. Kdo mne potkal, musel si říkat co to tu jde za blázna s krosnou - vzpomínal jsem si na staré táborové popěvky, staré siónské písně, spirituály, ale jasně to vyhrály divné věci v našem údolí. A tak jsem vyřvával z plných plic a celkem svižným krokem byl na cestě k domovu.
Za Pocínovicema opět idylka vyprchala. Nohy už byly opravdu cítit (asi jako teď mi zavanula do nosu krásná vůně klobásy - tak úplně opačně, nechápete, co? Nevadí.) a nastal typ chůze, které by se dalo říkat dření. Ono dření je na každé výpravě jedna z nejdůležitějších věcí, právě na to se pak krásně vzpomíná s pocitem: A tohle jsem dokázal.Při této chůzi jsem koukal pouze na krajnici silnice dva metry před sebou, občasné zastavení na vyfocení nějaké zajímavosti bylo utrpením, protože mé nohy vždy nejhlasitěji protestovali právě při rozcházení.Tak jsem se doplahočil až do Nýrska. Živý a zdráv. Ještě před panelákem jsem potkal sousedy (samé obvyklé reakce), chudák pan soused musel jít po schodech, protože jsem zabral místo ve výtahu. Doma už jen hodně mléka a teplá koupel - hurá, tohle na Ukrajině nebude.

10 nejaktuálnějších zpráv, znáte je?

Tak jsem vyzkoušel napsat takový nadpis, aby byl podle Technetu nejpřitažlivější, jen mi tam chybí nějaké jméno slavné osobnosti a peprné události, ale tím si přece nebudu znečišťovat blog a kazit pověst. Dost na tom, že se to už podařilo všem "nebulvárním" novinám.
Pravda je jednoduchá, opět jsem nevěděl co napsat jako název článku, tak jsem napsal tohle. Nu, trochu pravdy na tom bude, něco z aktuálních zpráv si tu počtete, a pokud nepatříte mezi úzký kroužek vyvolených, patrně je ani nebudete znát.
Asi nejpřednější z nich je, že konečně dorazili ty očekávané informace o Ukrajině - s tím i balík starostí. Jako futrmistr (co jsou zas novoty) mám na starost sehnání všeho potřebného vybavení do futrparty (prostě skupiny čtyř, v našem případě bohužel už jen tří lidí, co spolu vaří). Vařič naštěstí mám, stan se podařilo sehnat, jeden kotlík taky - další se nejspíš koupí. To je máme pohromadě vlastně už všechno - no to je fajne. Jedinou vadou na kráse je už ona zmíněná absence jednoho (hodně důležitého) člena party - snad to s naším vařením přežijem, a pak to, že Johana si odjela někam do Afriky na dovolenou a protože se jí nepodařilo otevřít informace, které Jenda posílal (já se taky nad formátem *.sxw, ale ukázalo se, že je to formát OO.org) a místo toho aby si od Jendy výžádala soubor v jiném formátu (možná to udělala, ale domnívám se, že nikoliv) a tak se k informacím dostala až někdy v pondělí, když jsem jí je přeposlal. a to už byla v Praze. Já pak nazítří naháněl Zdeňka, protože ten nemá ani tušení o tom, že už měly být peníze zaplacené. Uvidíme jak se to vyvrbí.
Další zajímavostí, je služba TuneSE.com - co nenajdete tam, nenajdete asi nikde. MP3 od kohokoliv, zadarmo a hlavně zatím nezkrácené. Hudbu můžete umístit i na web. Na ukázku Willie Nelson, song Pancho nd Lefty:




A posledním bodem v článku je to, že jsem si stvořil novou ikonku (avatar) Yettyho. Koukněte se na něj:

sobota 26. července 2008

Po Domažlicku

Nakonec jsme přece jen vyrazili, sic s jedno denním zpožděním, ale přece a tak po šťastném návratu můžu zas něco napsat - aneb průběh naší túry po Domažlicku.
Jak už jsem psal, vyrazili jsme s Markem (bratrancem) až o den déle, ve středu. V úterý bylo hnusně, pršelo a my byli rádi, že jsme nikam nešli. Zato ve středu se trochu počasí umoudřilo a my někdy kolem desáté hodiny dopolední vyrazili směr Hadrava a Orlovice. Nejdřív jsme samozřejmě museli nakoupit zásoby (čokoláda) a kredit do mobilu.Pak už jsme šli. Ze začátku všechno probíhalo hladce, šli jsme po rovince, pak trochu do kopce, vzadu za námi Nýrsko. Všude okolo to vypadalo všelijak, ale mi to krásně procházeli v trhlině mezi mraky. Cestou do Orlovic jsme potkali asi pět skupinek mlaďochů, asi nějaký tábor, reakce na nás byly rozporuplné, jasné však bylo to, že jsme jim jednoznačně zlepšovali náladu.Asi tu napíšu pouze kudy jsme šli, protože nic extra se nestalo, nikdo si nic nezlomil, a tak, však to znáte. Radši si prohlídněte pořádně fotky. Ale teď k tomu kudy jsme šli, nejdřív přes Orlovice, přes Chodskou Lhotu, k Vítovkám až do Nové Vsi. Tam si pamatuji, že nás do vystrašil pes, který měl v cestě asi jen půlmetrový plůtek (to by přeskočil, jen kdyby chtěl). Naše trasa dál vedla po červené - ta vede přes Hájek do Brůdku, což je zacházka jak sviňa, řekli někteří z nás. Trochu nás to tam zmátlo, už už jsme si mysleli, že si nezajdeme a že si to o hodně zkrátíme. To se nám tak úplně nepovedlo a šli jsme dál podle plánu. To už zmizela půlka čokolády. Dál cesta vedla pře Mlýneček a do Filipovy Hory. Tam jsme povečeřeli (nejdřív jsme si museli říct o vodu v jedné z místních chalup, přičemž nás domorodci pozvali do hospody), dali jsme si polívku s masovými knedlíčky a těstovinami. Docela se nám povedla, to se musí nechat.Pak jsme došli kousek do Pelechů, kde jsme chtěli někde na kraji lesa přespat. To se nám podařilo a zakotvili jsme na pomezí lesa a jetelového pole, bylo sice trochu brzo, ale bylo pěkně a ve spacáčku nám bylo fajne. A tak skončil náš první den, zhruba po třiceti kilometrech tvrdé chůze (během osmi hodin, to jsou asi čtyři kilometry za hodinu, nic moc, ale ujde). Tak jsme se vyspali až do zítřejšího, trochu podmračeného rána.Nějak nemám náladu na psaní, tak si prohlídněte fotky, z těch mnoho vyčtete, asi to dopíšu někdy jindy.

úterý 22. července 2008

Tak jsme nikam nevyrazili

Už je to tak, přes naší velkou snahu a přípravy, jsme dnes nakonec nikam nevyrazili - pršelo, byla zima, jedno ani druhé by ale zas tolik nevadilo, ale v této kombinaci by to bylo na nic (jdeš, prší, jdeš, večer to nemáš kde usušit) - prý se má ale počasí zlepšit, tak nejspíš vyrazíme zítra.
Je tu trochu rušno, tak nějak nemám na psaní náladu, holt si budete muset počkat. Zkuste si zahrát CSM a save nahrát na CSM Save.

pondělí 21. července 2008

Tak už vyrazíme

A zase nastal čas putování, tentokrát se vydáváme na tři dny na čudr s bratrancem - vydáme se směrem na západ, přes Orlovickou horu, k Domažlicím a zpátky kolem Kdyně a jsme doma. Počkejte, měřím, kolik to tak asi bude - no napočítali jsme to na pouhých 65 km, což je dost málo (na tři dni), tak si to nejspíš ještě někam protáhneme. Zatím good bay, a já něco napíšu až se vrátím (pokud to přežiju).

čtvrtek 17. července 2008

Bombastické tajné obrázky - jen zde!

Nevěřili byste, jak důležitý je nadpis u článku. Možná že věřili, pokud vás upoutal právě nadpis. Ale o tom sem nechtěl dnes psát - jen prostě často dáme na první dojem víc než si uvědomíme. Nu, toho ovšem krásně využívají naše tištěné Plesky, že ano, koho by to neupoutalo.
Mám zrovna dobrou náladu, já vím, že v jiné na blog nepíšu, ale teď je zrovna ještě o trochu větší než obvykle. Po dlouhých měsících jsem totiž oprášil adresu Hry.cz a zahrál si šachy. A co se nestalo, poprvé - no to asi ne, ale už fakt po dlouhé době - jsem nad někým vyhrál. Zvláštní je to, že ať jsem mluvil s kýmkoli, každý si stěžoval, že na internetu se to nedá vyhrát - proč jsem já narazil na někoho takového až teď? Nevím, ale radost je o to větší.
V poslední době se mi výrazně zvýšila návštěvnost tady na blogu. Nejdřív jsem to měl pod kontrolou - zvýšil jsem si ji článkem o tipech a tricích pro Travian. To byl první den toho bláznovství a návštěva se mi vyšplhala někam k sedmdesátce. To člověka potěší. Čekal jsem však, že návštěvnost bude postupně klesat, až se zas vrátí na průměr - možná trochu vylepšený. Co se ale nestalo. Druhý den návštěvnost 196 lidí - už jen čtyři do překonání pěkné (nechce se mi říkat magické, to už je hodně omšelé) hranice. Co stálo za takovýmto rychlým vzrůstem?
Možná jste si u některých starších článků všimli odkazu na službu Linkuj.cz, kterou můžete daný článek zalinkovat. Házel jsem to pod články asi čtvrt roku, ale pak jsem to vzdal, kazilo to vzhled stránky (normálně puntičkář nejsem, ale pokud jde o web tak jo) a navíc na to nikdy nikdo neklikl.
Až v ten osudný den Z (jako Zalinkováno) mi někdo klikl na tento odkaz u článku "Aktualizace do CSM" a celé dva dny se odkaz udržel na předních příčkách jedné z titulní stránky Linkuj.cz. To se jen tak nepovede.
I když se teď návštěvnost zas trochu ustálila (alespoň v to doufám), pořád jsem si o deset návštěv denně v průměru polepšil. Že by ty moje žvásty někoho zajímaly?
Jak jsem tak uvažoval o přesunutí blogu na vlastní hosting a doménu, napadla mne možnost pořídit si vlastní server (jako reálný, takovou tu krabičku). Pak mi to ale nedalo, oprášil jsem sešit z fyziky a podíval se na jednoduchý vzoreček E=P*t a když jsem si dosadil, nebudu to komplikovat, nejsem zkoušený, vyšlo mi, že ročně by takováto serverová hračka vyšla na dvanáct tisíc jenom za elektřinu (počítal jsem 5 Kč za 1 kWh, nejsem si tímto údajem úplně jist, na fakturách tento údaj záhadně chybí - ani tam není nic k jeho vypočítání - a tak jsem spoléhal na průměr, který jsem našel na internetu). Dvanáct tisíc ročně, to máme 1.000 měsíčně (pravda, trochu jsem to přizaokrouhloval :D) - prostě a jednoduše - nevyplatí se to.
Doufám, že jsem se ve výpočtech nespletl, přece jen jsou prázdniny a nerad bych si pokazil svojí falešnou reputaci (i když by to bylo jen a jen správně) - pokud jsem se spletl, stejně se nebojte a klidně napište. Alespoň po té šachové výhře spadnu z obláčků zpátky na zem.
To nám ta noc při tom psaní krásně ubíhá - za čtyři minuty jedenáct, to bych neměl takhle ponocovat, ale když spisovatel (v uvozovkách, samozřejmě) chytne slinu, proč toho nevyužít.
Ve sluchátkách mi hraje Eric Clapton, předtím tam byl Willsong a občas se tam mihnou i Green Day. Jo, já vím - vypadají příšerně, ale hrajou docela svižně a pěkně (když to není moc nahlas). Pak tu máme skvělou slovenskou kapelu Tretí deň - ale tu už jsem tu asi chválil mnohokrát, taky tam mám něco z alba "Pražská pálená" od Jarka Nohavici, dále tu je Paul Colman, Robin Mark, Ron Kenoly, Willie Nelson a to by bylo asi tak všechno. Tak až se budete zase na počítačích nudit (možná se vás to netýká, ale jsou i případi, kteří mi sem lezou tři a vícekrát za den, no je to normální - co je tu baví ? :D) zkuste si něco od nich najít na YouTube. Třeba si pak řeknete, že mám prostě šílenej vkus a víckrát mi sem na blog ani nos nestrčíte. Dobrou, jde se spát!

úterý 15. července 2008

Tak ještě jednou...

To to tu dnes zase zahltím, sice už jsem jeden článek dnes psal, ale napsal jsem ho tak rychle, že jsem si to skoro ani neužil a navíc jsem na spoustu věcí zapomněl. A ochudit vás o ně by byla hanebnost a velká škoda. Takže ještě jednou, raději bez latinských průpovídek, nechodit kolem horké kaše a rovnou k jádru věci.
Jelikož knížky doma v knihovně mám už přečtené, některé na čas i vyčtené (rozuměj: na nějaký čas je číst znovu nebudu), musel jsem se obrátit na pomoc městské knihovny. A sáhnul jsem pro, nu vlastně nesáhnul - nechal jsem si je přinést, knížky od Stephena Kinga. Kdysi jsem od něj už jednu knížku četl, mám za to, že to byla kniha Svědectví, bylo to už dávno, ale pokud si nějakou knihu od něj přečtete, zjistíte, že na ní už nezapomenete. Jsou to horory.
Pokud máte rádi knížky, při kterých si nesmíte raději nic moc představovat, jinak by to bylo na špatné spaní a šílenec by byl s mačetou rázem za každým rohem, bude to pro vás dobrá volba a navíc pokud chcete od něj všechny knížky přečíst, máte co dělat. Nějak nechápu, jak někdo může splodit takovou spoustu vět, sice píšu dost a rád, ale radši vždy něco kratšího - na šesti stránkách většinou zjistím, že to raději smažu a to se při povídce na dvě stránky stát nemůžu, ale on píše desítky knih, které mají v průměru něco kolem pěti set stránek. Asi na to má víc času než já. Jo, to zní věrohodně. Ale kdo ví, až vyrostu, třeba taky něco napíšu - zatím ale radši zůstanu u svých povídek.
Takže když se chcete pěkně bát, sáhněte po Štefovi, nezklame.
Prázdniny nám pomalu ubíhají a tak někam proklouzávají mezi prsty, příští týden by se to mělo u nás trochu rozjet - měl by přijet bratranec a při troše štestí se mi ho podaří vytáhnout na takový kratší čundr, který s Boží pomocí snad i přežijeme. Nebude to naše první takováto výprava, vloni v létě, bylo to zrovna po našem přechodu Tater s Tchoříkama, jsme se vydali krásného dne časně zrána z Dubějovic do Kutné Hory.
Kdyby Marek věděl, co ho čeká, asi by se mnou tenkrát do toho nešel, ale díky tomu, že jsem si na mapě špatně změřil vzdálenost (dva kilometry jsem počítal jako jeden), jsem si mohl prohlédnout krásy Kutné Hory - alespoň jsem si to myslel, jak to tak bývá, skutečnost předčila nejhrůznější obavy. Pravda, tak zlé to zas nebylo.

Jak se chodí Dubějovická padesátka
Jak už jsem psal, vyrazili jsme časně z rána, někdy kolem šesté hodiny, možná sedmé, nejsem si úplně jist. Spali jsme ve stanu u babičky na zahradě a budík nás probudil do krásného mlhavého rána. Dali jsme si pořádnou snídani a dost jsme se napili, protože jsme si mysleli, že ten kousek někde vydržíme a v Kutné Hoře si koupíme něco k pití.
Vždyť je to jen jednadvacet kiláků, mysleli jsme si. A tak jsme se po ránu posilnili a vyrazili - jak to tak bývá, na sever (hurá Narnie, dá se chodit někam jinam než na sever?). Šlo se krásně, bylo ještě docela chladno, ne tak úplně, šli jsme jen v tričkách, mlha krajinu zkrášlovala a my byli krásně vyspaní. Tedy nevím, jestli to nepíšu moc růžově, alespoň na tenhle začátek však vzpomínky pěkné mám.
Prošli jsme pod dálnicí D1, přešli po mostu přes Želivku a začali stoupat do mírného kopce. Alespoň mě se zdál mírný, to víte po Tatrách člověku připadají vysoké jenom Alpy (co si o tom kopci myslel Marek si raději nepamatuji).
Možná zrovna tady, ale jistý si tím úplně nejsem, se zjistilo, že většina aut v protisměru porušuje pravidla - jen zhruba jedno auto z deseti bliká, když nás míjí. Později jsme to začali i počítat a vyšly nám zajímavé výsledky, ale ty čísla si úplně přesně nepamatuji - tuším, že naše statistika se skládala zhruba ze stovky aut.
Taky nás napadlo, že by to mohl být dobrý kšeft, mít někde za sebou policistu a prostě mu hlásit poznávací značky aut, které nezablikali. Nu, asi to zas takový přestupek není, moc by z toho nekáplo.
Když jsme vylezli na kopeček, vylezli jsme i nad mlhu a tak to vypadalo celkem zajímavě, podívat se tam, odkud jsme přišli, všechno v mlze. Někde před námi byla v mlze i přehradní nádrž Želivka. Pokračovali jsme po silnici dál, až jsme se dostali do Zruče nad Sázavou.
Mám takovou matnou vzpomínku, že jsme tam utrpěli lehký nervový šok z jednoho psa, který vypadal, že mu plot, který mu brání v cestě k nám, vůbec nevadí. Jsme však hoši stateční a tak jsme to rozdýchali. A jak to tak u lidí z venkova bývá, upoutal nás radar na měření rychlosti a my si museli vyzkoušet, zda nás taky změří. Povedlo se - rychlost jsme ve sprintu měli něco přes dvacet kilometrů za hodinu. Jo, to jsme ještě byli čerství.
První naše nesnáz začala tím, že jsme nenašli značení na konci Zruče, vyřešili jsme to odvážně, vylezli jsme z údolíčka, kterým protékal potok nahoru na nějaké pole, či louku, nevzpomínám si a namířili si to k vesnici, kterou jsme viděli na druhém konci.
Ale ať jsme do mapy hleděli jak jsme chtěli, byli jsme někde jinde. Nebo, jak si často dělali legraci z mé mapy, se vesnice, stezky a silnice za těch párset let, co je ta mapa stará, trochu přesunuly. Byli jsme prostě ve špatné vesnici a zašli jsme si pár kilometrů. To se tak občas stává a nás to ani nepřekvapilo, nějaká větší výprava se bez ztracení a opětovného nalezení neobejde.
Už ve Zruči se nám čísla na ukazatelích zdála nějaká divná. Kutná Hora - 41 km po silnici, kudy kruci ta silnice jen může vést, že je to po ní dvakrát delší, než po turistických stezkách. Když ale i turistické ukazatele potvrdili, že číslo je trochu větší než jsme si mysleli, nějak nám došlo, že jsme se ve výpočtech trochu sekli. Radši píšu my, protože nechci aby se vědělo, že za to můžu hlavně já - už když jsem oznámil svůj návrh vydat se do Kutné Hory a podpořil ho argumentem, že je to jenom pár kilometrů se na mně všichni divně dívali - k naší smůle mi však uvěřili (tomu bych nevěřil, kdybych to nezažil, to si toho nikdo nemohl všimnout?).
My se ale nedali a vesele pokračovali v cestě dál. Když jsme se zase našli, všechno pokračovalo jak po másle - šli jsme po značených stezkách, nebylo ještě horko, prostě krása z putování. Pak se šlo dokonce i nějaký čas lesem a to je na středočeské poměry docela vzácnost (alespoň pro mne šumavana). Idylka však netrvá nikdy moc dlouho, mi už měli těch dvacet kilometrů, které jsme počítali na celou cestu tam za sebou a ještě jsme nebyli v půlce - a co je horší, začal být pořádný hic. Doslova jsme se doplazili do Zbraslavic, to jsme ještě netušili, že nám může být i hůř a začali jsme se shánět po nějakém obchodu. No jo, jenže zkuste si najít otevřený obchod v sobotu ve větší vesnici. To dá zabrat. Nakonec jsme ale uspěli - nalezli jsme malý hotel a tam zakoupili dvě koly ve třetinkách. Úplně happy jsme zase z hotelu vylezli a po pár metrech nám došlo, že nemáme čím ty lahve otevřít. A vracet se nám nechtělo. Za skvělý otvírák může posloužit i popelnice, tušili byste to? My také ne, ale podařilo se a my si vychutnávali pár loků téhle černé tekutiny.
Opravdu jen pár a moc to žízeň nezahnalo, rozhodně to ale osvěžilo. Udělali jsme dobrý skutek ke všem místním bezdomovcům a nechali ležet prázdné vratné lahve u kašny (ještě že tam nebyl žádný ten policista) a šli dál. Slunce pražilo a z čerstvého tempa, které bylo na začátku, tak trochu sešlo.
Pak už si toho moc nepamatuji, jenom to, že cesta se vlekla, horko bylo pořád strašné, ale už jsme si trochu zvykli, těla už se nepotila - nebylo co, a my šli už jak stroje dál. Žízeň ukrutná. Pár kilometrů před cílem jsme měli krásný výhled na Kutnou Horu, ale jako by se vůbec nepřibližovala. Z nouze jsme otrhali jabloň s lehce olovnatými jablky, trochu pomohla ale ne nadlouho a pak se v úporném vedru zase šlo dál. V poslední vesnici jsme padli na lavičku a mysleli, že se už ani nezvedneme. Vůle byla ještě alo dost silná a tak jsme se doplahočili až do Kutné Hory. Nevěřili byste, jak je těžké najít v takovém stavu nějaký obchod. Všude cedule - Billa 400m, Kaufland 300m, ale nikde nic - už jsme se dostali skoro až na druhý konec KH, až najednou fata morgána - Billa před námi. Naštěstí pro nás to fata morgána nebyla a každý jsme nakoupili dva litry vody a pár rohlíků, sedli na lavičky před obchodem a jak nějací houmlesáci si tam dali náš svačino-oběd. Seděli jsme tam asi dost dlouho, nohy pěkně zdřevěněly. Nakonec jsme se rozhodli, že víc už dnes opravdu neujdeme. Čtyřicet kilometrů bez pití v pořádném horku je přece jen dost. A tak jsme našli na mapě nádraží a vydali se k němu.
Vlak směrem na Zruč jel až asi za dvě hodiny a tak jsme obsadili místní čekárnu a vyrabovali pár kafí z automatu. A čekali. Vlak skutečně přijel (no věřili byste tomu) a my nasedli, skutečně my si dokonce sedli, a jeli domů. Ze Zruče je to do Dubějovic ještě pěkných sedm kilometrů a tak jsme šli jak dva přízraky, já něco funěl do své foukací harmoniky, oba jsme uskakovali stínům a pak se tomu chechtali jak šílenci - mobil v kapse jsem měl vypnutý, nakonec jsme už skoro doma, my se motali po silnici od krajnice ke krajnici (kdo by to tušil, že moc pití má stejné účinky jako žádné pití), ale domů jsme dorazili.
Jak to tak u rodičů bývá, byli už pěkně vystrašení - bylo devět hodiny večer a nešlo se nám dovolat (no jo, nač zapínat ten křáp), ale nakonec se vše zklidnilo a šlo se spát. Trochu jak americký happy-end, přežili jsme to. Celkem 51 km, solidní výkon. Budou následovat další?

Návrh na nový blog

Na dobrou noc...

Tož abych tu zase něco napsal. Poslední dobou házím na blog jen fotky nebo starší výtvory odjinud a tvorba žádná. Tak jsem se dnes konečně odhodlal něco napsat, hlavně ať je to absit iniuria verbis.
Ono to totiž dobře vypadá, občas přihodit nějaké to latinské slovíčko, to pak člověk vypadá jak vzdělanec a ona při tom stačí stránka na Wikipedii s latinskými příslovími. Nebo slovník na Jabberu. Extra iocum, není to snadné najít něco co by sem pasovalo. Ale dost blábolů, omne ops opsum, teď už radši vážné psaní.
Důležitou věcí je, že jsem shlédl filmovou Narnii, díl druhý - zatím však nic napsat nemůžu, do neurčitého data to podléhá mlčenlivosti, tak o tom jak se mi to líbilo, či nelíbilo, někdy příště.
Chystám se lehce předělat svůj blog, tak lehce, že to bude změna zásadní - nejspíše přejdu na blog ve Wordpressu, možná i na vlastní doméně, nicméně zatím se testuje, vytváří se design (časem ho sem nejspíš dám, ať ho můžete zkritizovat) a hlavně se přemýšlí nad názvem domény. Pokud by vás něco napadlo, nebojte se napsat do komentářů (vždyť je to přece anonymní, tak čeho se bát, že?). Na doméně bych určitě mohl poskytovat za nějaký ten drobný peníz i subdomény s předinstalováným blogem, takže pokud byste měli o to zájem, také se můžete předběžně ozvat.
Málem jsem zapomněl, naučil jsem se psát noty v LilyPondu a nejspíš o tom jak se to dělá napíšu článek na Linux-CZ.

čtvrtek 10. července 2008

Vyrazíme do přírody?


Tulák

Sedím na nádraží, poslední vlak odjel před malou chvílí, ještě mi zní v uších ten jeho rytmus, slunce už zapadá za hory a já musím vstát a odejít. Zanedlouho by někdo přišel, co tu pohledávám a ať se klidím – tak na to nečekám a raději jdu sám.

Lidé se mě straní. Nevím co začalo dříve, jestli já jsem se začal stranit lidí, nebo jestli lidé mne, ale myslím, že jsem byl samotář od narození a je to jen důsledek postupného vývoje. I dnes na tom maloměstském nádraží jsem byl sám. Jen se svým batohem a harmonikou, a také botami, prošoupanými a tisíckrát spravovanými. Jen tyto tři věci se mnou drží v dobrém i zlém. Věřit lidem, pche! To je jak sázka na nejslabšího koně v dostihu – když vyhrajete, získáte majlant, ale jaká je to šance?

Takhle k večeru, tady v pustině, začíná pěkně přituhovat.Léto už bude za chvíli za námi a podzim je zde v lesích Kanady krátký – a po něm, tvrdá krutá zima, při které je lepší hřát se v teple ve srubu, než chodit s krosnou na zádech. Čím déle žiji, tím více si svého života zde vážím a ani trochu bych se nechtěl stát další obětí ztracené v blizardu a sněhové vichřici. Vrátím se raději domů, pokud tomu říkat domov smím, do svého srubu uprostřed lesů, tak vzdáleného od lidí, tak klidného, tak teplého z mrazivých zimních večerů, že už myslím jen na to, až se tam zase vrátím.

Teď ale najít místo k přespání, nějaké v závětří, zalehnout pod deky a ještě chvíli koukat na hvězdy na jasné pozdně letní obloze. Chvíli si k tomu foukat do harmoniky, ale pak jen vychutnávat ten klid noci.
Ráno jsem se probudil zkřehlý, ale než jsem si zabalil věci zpět do krosny, poté co jsem si udělal teplý čaj a něco pojedl, mi zas bylo teplo a byl jsem přichystaný jít dál. Ještě se stavit ve zdejším krámku a dokoupit jídlo na těch pár dní co půjdu divočinou.

Prodavač si mne divně prohlížel, ale když jsem dokázal, že mám na zaplacení, rád mi vše prodal. Zákazník, náš pán – inu proč také ne, vydělal na mně to co jistě za dlouhou dobu už ne. V takovémhle malém městečku se tržby nejspíše moc nehýbou.

Ale když nad tím přemýšlím, nebyl jsem takový jaký jsem vždycky. To až tvrdé rány osudu, moje pýcha a přílišná sebevíra. Člověk by se mohl poučit po těch tisíciletích, co přivádí pád. Ale ne, jako příklad jsem byl jak tvrdohlavý beran a spoléhal víc na sebe. Pýcha předchází pád, jak dobré to úsloví.

Žilo se mi dobře, tenkrát ještě v Evropě. Moje firma až nadmíru dobře prosperovala, ale mně to nestačilo. S jídlem roste chuť a peněz nebylo stále tolik, kolik bych chtěl. Snažit se oblafnout stát, to asi nebyl můj nejlepší nápad. Říkal jsem si, tolik přede mnou to udělalo, tolik po mně to udělá, věru proč ne já? Geniální finta se ze začátku dařila – o tolika penězích se mi nikdy nezdálo. Ale čím je člověk bohatší, tím víc nepřátel má. Naštěstí se mi i díky svému majetku podařilo vyváznout, podplatit tam, podplatit sem a už se tu vícekrát neukazovat.

I s manželkou jsem emigroval na západ. Nejdřív jsme živořili v pár evropských zemích a když bylo dost peněz, sedli jsme na parník a vydali se do Nového světa. Sny o těch co se stali milionáři přes noc se zdáli skutečností, ale opak byl pravdou. Museli jsme pracovat tvrději než předtím, život stál za lejno. A když už se zdálo, že konečně, konečně se blýská na lepší časy, přišla další rána osudu.

Manželku jsem pohřbil vlastníma rukama, na nic víc jsem neměl a ztratil chuť do života. Potloukal jsem se po světě, když bylo nejhůře i práci jsem si našel a přáním osudu jsem se dostal až nahoru na sever – do Kanady.
Našel jsem si místo kde jsem se rozhodl usadit, postavil jsem srub, zateplil a zútulnil. Ale ta touha byla silnější než já. Jaro co jaro, znovu se vydat na cestu a jít. Ten kdo tohle pozná, ví, že cesta zpět už nevede.

A znovu po půl roce se vracím. Cesta mi trvá od vlaku asi něco přes týden, jdu si svým krokem a vím, že chvátat nikam nemusím. To už poznávám krajinu, kudy jsem šel loni a předloni a stejně jako na jaře přichází touha jít až na samý konec světa, teď zas přichází její sestra – touha vrátit se domů. Poslední dny se zdá být míle delší než obyčejně, nohy chtějí skákat a přitom se jenom vlečou, batoh na zádech připadá lehounký, ale na rychlosti to nepřidá.
Každé trápení má svůj konec a i já už viděl pomyslnou poslední rovinku. Ještě jeden kopec, jeden les, jeden potůček a jsem doma.

Tam na kraji paseky stojí můj srub. Přicházím z druhé strany a napínám oči, abych ho už zahlédl. Vycházím z lesa a už ho vidím stát na druhé straně paseky. Ne, ještě chvíli, les ještě kousek pokračuje. A už jsem tu. Ne, nejsem. To nemůže být pravda. Stojím na konci paseky a na druhém můj srub. To co z něj zbylo. Další rána osudu, musím se opřít o strom abych nepadl. Bože proč? Proč zrovna sem musel blesk zasáhnout a nenechat nic, jen černé oharky.
Celý den mi trvá než se odvážím jít se k němu podívat. To co jsem důvěrně znal, to co jsem stavěl vlastníma rukama, to co ještě na jaře dýchalo životem, bylo dnes jen vzpomínkou a hromadou popela.

Než mi dojde, že to není zlý sen, uplynou tři dni. Už tři dni jsem nic nejedl ani nepil a sotva se doploužím k láhvi, abych se zesláblý mohl napít. Pomalu se mi vrací rozum. Musím rychle zpět. A i tak to bude těžké. Zima je na spadnutí, pokud se nestihnu vrátit do města umrznu tu. Na to, že ve městě to nebude o moc lepší, zatím raději nemyslím.

Za pět dní začnou padat první vločky. Ještě zrychlím svoje již teď šílené tempo. Chvátám. Další den už je na zemi pěkná pokrývka a sníh pořád padá. V noci jsem zimou neusnul, jen jsem se klepal. Musím jít dál. Docházejí mi zásoby jídla, dnes jsem skousnul jen pár keksů. Na pozítří se probíjím sněhem. Není to daleko, doufám a víc než doufám zoufám. Sešeřilo se, ale já jdu dál, stejně bych neusnul přes zimu. Mráz přituhuje a já myšlenku na spánek musím čím dál tím častěji vytlačovat z mysli. Ještě krok. Další. V dálce plápolá světlo, městečko již není daleko. Ne nemá to cenu. Zastavím se a koukám na tu naději v dálce. Příliš vzdálenou. Sednu si. Ulehám, batoh pod hlavu. A město v dálce tiše září nocí.

Syndrom vyhoření

„Výborné kázání!“, říká mi pan Richards po skončení mše. Děkuji, děkuji, odpovídám mu zdvořile a doufám a modlím se, že to nepotěšilo jen jeho duši. Pan Richards, ano to je ten obchodník s krámkem ve městě. Chodí pravidelně, ale jak to má s Bohem doopravdy? Nevím, nikdy jsem s ním nemluvil více než pár slov. Ale proč já bych se o to staral, i jeho vidí Pán.

Ještě prohodím pár slov s odcházejícími lidmi, než se kostel vyprázdní, pak zamknu a vydám se na faru. Dnes jsou k nám na oběd pozvaní manželé Evansovi, mladý pár, do města se přistěhovali nedávno. I oni mají své chyby, ale jsou na dobré cestě. Chvála Pánu! Vůbec díky Mu za tuto mladou krev. Je to lepší než staré zamindrákované baby, Bože odpusť, co nemají nic jiného na práci, než si sdělovat klepy a drby na kohokoli a o čemkoli, nic jim není svaté. Ale když přijdou v neděli do kostela, to jsou pak samé „haleluja“ a „chvála Pánu“ a podobně, ale sotva z kostela odejdou, hned znovu hřeší. Vždyť v Bibli je psáno: „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“ Ony si ale neuvědomí, že hřeší! Co s tím můžu dělat, vždyť to nemá smysl, kázal už jsem na to mnohokrát, ale zrno padlo do trní.

Oběd s Evansovými byl příjemný. Mají velké plány, Bůh jim žehnej, a přeji jim, ať se jim vydaří. Hlavně ať nezatrpknou jako slečna Hardeyová, když jsme se s Ester do Littlebrughu přistěhovali, byla nám velkou oporou a pomáhala ve sboru, kde se dalo. Pak ale na ni dolehlo utrpení, nejdřív jí zemřel muž, pak syn spáchal sebevraždu. Smutné, ale kdo prožil na světě plně šťastný život? I u ní to mohlo přebolet, vždyť Bůh je věrný a nedopustí, abychom byli podrobeni zkoušce, kterou bychom nemohli vydržet. Všichni jsme s ní soucítili, ale ona zatrpkla a teď nikomu nic dobrého nepřeje, komu může, tak uškodí.

To mě dnes ale to kázání nějak zmohlo, celé odpoledne jsem proležel, na zahradě spousta práce, ale já se dnes necítil nějak dobře. Ani spát poslední dobou nemůžu. Každý večer mi dlouho trvá, než usnu, jak by člověk mohl usnout s plnou hlavou starostí za druhé.
Celý následující týden byl příšerný. V úterý jsem hovořil s panem Bruckem, starší pán, příjemný gentleman, a posezení s ním je vždy příjemné. Povídali jsme si dlouho, celé odpoledne. Když odcházel, ještě se mě zeptal, zda platí to, že se k němu přijdu v pátek podívat. Co to povídá, to jsem mu slíbil? Vždyť si to nepamatuji, tak starý zase nejsem a sklerózu nemám.

Celý následující týden byl příšerný. V úterý jsem hovořil s panem Bruck, starší pán, příjemný gentleman, a posezení s ním je vždy příjemné. Povídali jsme si dlouho, celé odpoledne. Když odcházel, ještě se mě zeptal zda platí to, že se k němu přijdu v pátek podívat. Co to povídá, to jsem mu slíbil? Vždyť si to nepamatuji, tak starý zase nejsem a sklerózu nemám.

„Měl by sis dojít k lékaři, Johne. Poslední dobou jsi nějaký unavený a roztěkaný. Ať se na tebe raději podívá,“ poradí mi, než odejde.

Ne, k lékaři se mi nechce. Vždyť se cítím zdráv. Pravda je, že poslední dobou bývám unavený a spát, jak už jsem řekl, také nemůžu, ale to přece není žádná nemoc. Překonám se a zajdu k doktorovi, vždyť za to nic nedám a alespoň si budu moci být jist, že mi nic není.

„Tak co vás trápí, pane?“

„Vlastně nic, ale spíše všechno.“

Povím mu jak mi poslední dobou je, že to nejspíš nic není a že rychle zase můžu jít. Prý ano, od něho ano, ale měl bych si zajít na psychiatrii. Bože, proč? To přece nemůžu. Znám místní lidi, hned by se rozkřiklo, že pastor je blázen, a já bych to tu mohl zabalit. Vždyť to přece nemůžeš chtít, Bože? Nikam nepůjdu, připravím si kázání, přes týden si trochu víc odpočinu a všechno bude jako dřív.

O čem bych mohl kázat. Prosím, ukaž mi na něco, Pane. Sedím s Biblí hodinu, sedím druhou, usínám. Manželka mě probudí. Jestli bych neměl nechat v neděli kázat raději Petera. Asi ano, to je dobrý nápad, raději mu hned zavolám.

„Jistě, můžu si na neděli připravit kázání... Ano nebude to problém, vždyť je teprve pátek, času mám dost... A Johne, slyšel jsem, že jsi byl u doktora, co řekl? Zajdi si za ním, Johne. Budeme se za tebe modlit.“

Tak co mi zbývá, když i Peter, starší sboru, mi doporučil za psychiatrem zajít. Přece nezáleží na tom, co si o mě budou potom lidé myslet.

***

„Slyšela jste to?“, nakloní se jedna paní k druhé, „pastor byl v pondělí za psychiatrem! Nevím jak vy, ale nechci, aby nás tu vyučoval věcem Páně nějaký, nedej Bože, blázen.“

„To je hrozné, celou dobu si člověk myslí, jak má ten muž věci srovnané, a ono potom tohle. Prý teď odjel na dlouhou dovolenou. Zatím sbor převezme Peter.“

středa 9. července 2008

Hafani malí!


Mimochodem, pokud hledáte nějaké fotky z Nýrska, nebo vás jen to jen zajímá, zkuste se podívat na Panoramio (klikni zde).

úterý 8. července 2008

Tipy na Travian - jak si usnadnit práci!

Cheaty pro Travian sice neexistují, existuje však spousta dalších zajímavých věcí, které vám můžou hodně usnadnit hraní. O tom, zda se vám to zdá čestné či ne, rozhodujete sami - pokud chcete ale být spravedliví, bylo by dobré, kdyby jste tento článek doporučili všem, koho na Travianu znáte.

Postup s Operou zde!
Přichází Firefox a Greasemonkey
Firefox jistě všichni znáte, třeba ho i někdo používáte, pokud ne, možná po tomto článku začnete.
Stahovat Firefox můžete zde.
Velkou výhodou Firefoxu je zvláště možnost nainstalovat si mnoho rozšíření - ty dodávají funkce navíc, od počasí ve vašem městě (ForecastFox), přes výsledky fotbalových zápasů (FootieFox) až ke kontrole kódu stránek a JavaScriptu (FireBug). Jejich opravdu mnoho. Zajímavým rozšířením je pro nás GreaseMonkey - je to rozšíření, které umožňuje spouštět vlastní skripty napsané v JS.

A jak s tím souvisí Travian?
Jistě si teď pokládáte tu samou otázku. Ano, souvisí a hodně. Díky vlastním skriptům totiž můžete přidat zajímavé funkce navíc, jako je např. hlídač přetékání skladů, vyhledávač multicropů a mnoho dalších.
Travian se zapnutým Navigator++
V tomto článku vám nabídnu stručný přehled zajímavých rozšíření právě pro Travian. Vše díky GreaseMonkey. Takže pokud máte nainstalován Firefox (nejlépe nejnovější verzi) nainstalujte si do něj i GM (klikněte pro přechod na stránku s instalací).
Instalace nového skriptu do GM je intuitivní

Nastavení a povolování skriptů zrovna tak

Navigator++ (klikni pro instalaci)
Přidává:
  1. Měřič surovin - ukazatel za jak dlouho která surovina přeteče.
  2. Tool bar - panel pro rychlé přecházení odkudkoli na mapu
  3. Ukazatel zásob - ukazuje procentuální zaplnění skladů
  4. Rychlé akce - přidává na stránku blok s rychlými akcemi, jako je například přechod na fórum aliance, přechod na libovolnou budovu, přechod na simulátor a další.
  5. Uživatelské akce - přidá k odkazu na profil hráče ikonky na poslání zprávy, k vesnici ikonky pro poslání obchodníků nebo vojáků.

Multi Crop Finder (klikni pro instalaci)
Jednoduché rozšíření, které vám na stránce s mapou po načtení začne hledat všechny multicropy na právě zobrazeném kousku mapy. Hodně vám to pomůže při hledání cropů a ušet

QP Targets (klikni pro instalaci)
Přidává:
  1. Zobrazuje produkci nad stavem surovin a za jak dlouho přetečou sklady.
  2. Zobrazuje úroveň budov v kolečku.
  3. Barevně rozlišuje stavby: normální barva - dostatek surovin pro stavbu, červená - nedostatek surovin, zelená - budova je rozšířena na maximum.
Pokud jste se dostali až sem, patrně víte něco o třech nejzajímavějších skriptech pro Travian. Existují i další, některé určitě také zajímavé - ty jsem nejspíš ale zatím nevyzkoušel (tolik času nemám), nebo přidávají funkce které mohou být užitečné jen někomu, většinou ale nejsou přeložené a tak se musíte spokojit s angličtinou (v horším případě třeba s ruštinou :D), anebo pokud jste znalí JavaScriptu, počeštit si zdrojové kódy. Další přeložené skripty najdete zde, ještě větší spoustu nepřeložených zde.

pátek 4. července 2008

Poslechněte si - a zadarmo

Další zajímavá služba s názvem Deezer vám umožní poslechnout si libovolnou píseň (ovšem pokud je v databázi). Výhodou zatím je, že songy jsou ještě nezkrácené. Takže poslouchejte co to jde!

Co sem psát... No prostě - zase fotky




čtvrtek 3. července 2008

středa 2. července 2008

J-Fest 2008 - catch the wave!

Sedím tak s noťasem na gauči, přemýšlím o čem bych mohl psát a noc pomalu ubíhá. Původně jsem chtěl psát nějakou další povídku na Saspi.cz, ale nenapadal mě žádný kloudný příběh. Pročítal jsem si tak novinky na IDnes.cz a podobných server a k tomu si pustil muziku. Teď poslouchám Paula Colmana a při tom jsem si vzpomněl, že jsem na blog nenapsal ještě nic o J-Festu.

Jak to všechno začalo
Dávno, už v roce 2005 jsme byli s pár lidma v Liberci na našem prvním J-Festu. Jak už jsem psal hodněkrát, bylo to tam skvělé a my čekali na další fest. Ale ten nepřicházel - nejdříve nedostala jedna skupina víza, pak bylo dlouhou dobu ticho a letos, po třech letech čekání a marných nadějí - JFest letos bude!
Naším cílem bylo sehnat co nejvíce lidí - přece jen je to věc, která by mohla mladé lidi chytnout a bavit, je to lepší než je zvát někam na shromko - z toho většinou moc nemívají a vícekrát nepřijdou.
A tak jsem ve velkém pozval i spolužáky. Jistě auta zajištěna. No super, všichni jedeme! Vzláště díky tomu, že v té době propukla v naší třídě taková malá fotbalová horečka a my se těšili jak to tam všem natřem. To bylo asi měsíc před začátkem.
Ale jak to tak bývá, někdo nemůže, jinému to zakázali rodiče - smůla byla ta, že asi týden před J-Festem byly třídní schůzky a tam se naše známky a chování ve většině provalily - někomu se neche. A tak nakonec nezbyl ze spolužáků nikdo. Ani mých posledních výkřiků do tmy se nikdo nechytl - a tak jsem nakonec ze třídy jel sám. I když to není ale úplná pravda - jela ještě Anička V., ale za to jsem nemohl.

A jedeme! Na sever.
Až nastal osudný pátek - já s krosnou, jede se rovnou po škole. I přes velké naděje jeli z Klatov "jenom" tři auta. Přesně řečeno, z Klatov jeli dvě, jedno jelo přímo z Nýrska a o trochu dřív než mi ostatní - Petr V. se potřeboval ještě někde stavit a tak měl náskok.
I přes drobné organizační zmatky se nám podařilo vyrazit. A tak jsme jeli, jeli na sever. Cesta za sklem auta pěkně ubíhala, jel jsem v autě se Šimonem V. a Petrem, za nami jelo auto s Danem V., Žandou H., Jirkou S., a Martinem T. Z rádia nám zněli písničky, auta po dálnici svištěla, my jeli dál, jeli na sever.
Za chvilku jsme byli v Praze a tady se blízko McDonalda čekalo na Petra V. a poslední auto. To toiž nejelo tak jak by mělo a i přes náskok byl Petr lehce za námi. Slunce pražilo a proti nám seděli na blatníku dva řidiči, majíc polední přestávku a oběd.
Nasedat, připoutat, jede se dál. A zase na sever. Po dálnici až do Liberce, po pravoboku letadlo, známá to krajina severská. Šimon pustil něco co poslouchal za někřešťanských let, texty radši neposlouchat, muzika pěkná. Mladá Boleslav, spousta škodovek, odbočka na Liberec. A jsme tam.
Prokličkovat Libercem, zajet na výstaviště a zaparkovat. A jsme tady. Na stejném místě jako před třemi lety.

Elšadaj, aneb světlo října.
Přijeli jsme asi čtvrhodiny po začátku programu, ale o moc jsme prý nepřišli. V sále už dění sledovali další Šumaváci - aneb Tchoříci. Program se pomalu rozjížděl, lidí stejně pomalu přibývalo. Občas Frýdlantští dramatici, občas nějaká ta soutěž, až přišel zlatý hřeb večera - October Light. Takhle chorvatská banda, všichni příbuzní a všichni Horvati, dělají muziku ve stylu ska-rock, ale to vám asi moc neřekne a tak si je raděj puste na jejich stránkách. Je to směsice roku s nástrojema jako je saxík, trubka, pozoun. Musím se přiznat, že tak jako při nich jsem se dlouho neodvázal a určitě to stálo za to. Asi jsem nebyl jediný komu se to líbilo, ohlas na ně byl opravdu veliký.
Koncert končil něco kolem půlnoci, škola se zavírá až ve dvě, přece nepůjdeme spát. Quid non mortalia pectora cogis, auri sacra fames? Kdo má peníze, za tím se jde. A tak díky tomu jsme s Tchoříkama začali prozkoumávat noční Liberec. Sem tam opilec v autě, křičící na nás něco o krávách, někde výkladní skříň na pět minut důkladného prohlížení a jiného přešlapování, přemýšlení o příbuzných, kteří by byli naší návštěvou velmi nadšeni (něco po půlnoci). Spát venku se nám ale nechtělo a tak jsme se museli pomalu vracet. Pak do spacáčků a dospat těch pár hodin co do rána zbývá.

Dum spiro, spero!
A hned k ránu, po vydatné snídani z bagety a nicmoc kávy (to i ve škole bývá lepší) jsme se vydali na fotbalové hřiště, kde se měl odehrát ten velmi očekávaný turnaj. Byli jsme naštěstí realisti a naděje jsme si moc nedělali a tak jsme nebyli ani zklamaní. Po výsledcích 12:0, 6:0 a takových podobných jsme skončili na krásném posledním místě. Šumava Bulls! Alespoň fanoušky jsme měli dobré, to se musí nechat, Velkej bejk - aneb Petr V. - si tam našel svůj fanklub. Hráli jsme sice s mizernými výsledky, ale odvážně. A tak byly výsledky takové jaké byly a když k tomu připočtete zlomenou ruku a výron kotníku máte skoro happy day. Qui amat periculum, peribit in eo. Ne, to bych kecal, my ostatní, kterým se nic nestalo, si to celkem užívali.
Dalším zajímavým bodem na programu byl, mimo oběda, paint-ball. Tahle hra pro velké kluky, kde máte pistoli a pár nábojů nás docela chytla a musím se pochlubit, že jsme v ní byli o hodně úspěšnější než ve fotbale. Koho paint-ball nebavil, zkoušel slack-line nebo poslouchal některou z kapel, která zrovna hrála na parkovišti v areálu.
A tak den rychle utekl a nastal opět večer. Frýdlantští dramatici předváděli skvělé scénky, hráli znovu i Októbři - škoda že jen krátce, chvátali na letadlo a pak přišel velký dýdžej Andy Hunter. Možná jsem proti němu byl od začátku zaujatý, možná ne. Quid est veritas? Hned ze začátku jsem utekl a raději se klepal venku v zimě a poslouchal to duc-duc-duc z trochu větší dálky. Ani se nedivím, že některým domorodcům z Liberce se to moc nelíbilo.
Když koncert skončil - pro někoho to bylo zklamání, někdo si to užíval, co z toho jsem byl já asi uhodnete - jsme se tak nějak sešli ve fast-foodu a začali řešit krizovou situaci s odvozem. Slíbili jsme totiž Lence a Bětce, že je vezmeme domů, ale Šimon se kvůli nateklé noze rozhodl jet už v noci a tak nás půlka ubyla krátce po půlnoci. A co mi tam - leda tak spát. Ráno jsme sbalili sakypaky a namísto návštěvy shromáždění jsme se raději vydali do bazénu. Relaxace v páře a vířivkách, divoká řeka, tobogány - luxus pro naše těla znavená fotbalem, paintballem a nevyspáním.
Po vykoupání jsme navštívili činskou restauraci, kde jsme uplatnili naše poukázky na slevu a najedli se výborně. A pak domů. Tak snad zas za rok.

úterý 1. července 2008

Západ slunce

Pár dalších fotek. Na víc už dneska nezbyl čas - spát se také někdy musí. Dnes je to západ slunce od kapličky Nejsvětější trojice, která stojí blízko Bystřice nad Úhlavou.

Sponzorované odkazy