PF 2009

Vánoční turnaj ve florballe 2008

Po dlouhé době jsem ze zúčastnil vánočního, či spíše povánočního florballového turnaje, pravidelně pořádaného DDM Klatovy. V hale Masarykovy základní školy (prostě na Masaryčce) se ve dvou dnech utkali nejdříve středoškoláci a pak my, stále ještě v kategorii základky.
Nebudu se tu moc rozepisovat, přece jen nejsem na tolika pohybu zvyklý (navíc ještě stávání po ránu a ošizenej spánek) a trochu je to cítit. Ve stručnosti - složili jsme tým se spolužáky, dohromady nás dal Patrik Krines (útok). Spolu s ním útočil Kuba Soušek a když ho to tam přestalo bavit, zaútočil si, jinak obránce, Martin Hezoučký. Pak ještě bránila moje maličkost, ale to skoro nestojí za zmínku. Drobná potíž nastala se sháněním golmana. Nakonec se nechal přesvědčit Karel Pučelík. A musí se uznat, že příjemně překvapil. Ne že by to bylo vždy stoprocentní, ale přece jen to není trénovaný čaper.
Jak často poznamenával Kuba - nejdříve jsme si říkali, že bude dobrý, když vyhrajeme alespoň nějaký zápas. Pak, po první výhře, jsme začali pomýšlet na postup a když se i to povedlo, řekli jsme si, že domů bez medaile nepůjdeme. A taky že jsme nešli. Jen si přístě musíme náš výběr upřesnit, skončili jsme na krásné třetí pozici (což kdyby někdo hádal před turnajem, asi se zasmějeme).
Ve skupině jsme byli snad dokonce i první, nejsem si úplně jistý. S námi postupovali ještě ti, kteřím jsme nemohli dlouho přijít na jméno a teď si na něj nevzpomenu. Pak jsme hráli ještě s THC Klatovy, proti zkomolencům Horse Fathers a proti těm v zelených dresech. To už jsem taky zapomněl, jak oni se mohli jen jmenovat?
A abych nezapomněl - my jsme byli FBC Bouráci.

Nothing, nowhere

I write in English again, mainly because nobody will read it. Second argument for this is that some think is better to saying so that nobody understand it. Please excuse my errors, you can correct me.
I was for three days by my grandma in Dubějovice. It's small village near to Vlašim. Blaník. Blaničtí rytíři - do you know them? Famous place. I have quite big relations and every year we have to met after Christmas. Because there are usually many people, my head has went around of this and I am happy, when this is over. Well, I hope that it was not crabbed.

Kruté Vánoce jak mají být

Obchod byl plný lidí. Prodavačky se za pokladnami mohly přetrhnou a dlouhá fronta stejně neubývala. Všude svítila vánoční výzdoba, v rádiu hráli koledy. Tu a tam se někdo v tom obchodě poznal, popřál si se sousedem veselé Vánoce, co nejvíc zdraví a všeho nejlepšího a že se prý musí k sobě zajít někdy na návštěvu.

Dveřmi proudily davy lidí, rodiny s dětmi, váhající mladí muži a slečny nevědíc co svému milému dát pod stromeček.

„Tati a co dostanu k Vánocům?“ skákala holčička kolem svého otce, který tlačil nákupní košík.

„To ti zlato přece nemůžu říct, to by pak nebylo žádné tajemství,“ usmál se muž a pohlédl na svou ženu, „Nedá mi pokoje, ta naše uličnice malá“

Žena se nepatrně usmála hodila do košíku slané oříšky.

Rodina pomalu projížděla mezi regály, míjejíc spoustu věcí, na kterých mohla malá nechat oči a nebylo jediné zajímavosti, které by si nevšimla a kterou by nechtěla domů.

U pokladen se právě obořila prodavačka na malého kluka, který si svůj nákup špatně spočítal a teď se nemohl doplatit. Bůh ví, za co všechno si na něm ta paní vylévala svoji zlost, být o trochu mladší, kluk se dozajista rozbrečí. Teď mu postupně přecházel po tváři strach a zlost. Nakonec se jeden muž stojící za ním nabídl, že těch pár korun doplatí – že hocha zná a že on mu to určitě někdy vrátí. Prodavačka si uvědomila, že teď už nemá proč na kluka křičet – ten pánovi za ním poděkoval a se svým nákupem odběhl.

Pán a paní s malou holčičkou se právě dostali do dětské části obchodu, upravené přesně tak, aby to co nejvíce děti zaujalo a aby zatoužily všechno co tu je k mání mít doma.

Paní už nevydržela věčné žadonění dcerky o koupi toho a ještě tamtoho a zlostně se na ní obořila. Holčička se rozbrečela a začala vyřvávat na celý obchod. Otec ji za malou chvilku uchlácholil – nesmí zlobit, jinak by nic nedostala. To na malou zabralo a chvilku byla potichu.

U dveří obchodu rozmlouvala nejspíše vedoucí s nějakým pánem, pak přikývla, došla k jedné z pokladen a promluvila na prodavačku, co se u ní před chvilkou nemohl ten kluk doplatit: „Maruš, chce tě nějaký pán. Stojí támhle u dveří – jo, ten v té modré bundě. Prý je to vážné, jdi si s ním promluvit, já to tu na tu chvilku vezmu za tebe.“

Když se vedoucí pak otočila, Maruš už tam s pánem nestála.

„Asi vyšli ven. Dobře udělali, u těch dveří hrozně překáželi,“ pomyslela si a začala markovat zboží další zákaznici.

Vedle u pokladny stála starší paní a šeptem hluchým povídala známé ve frontě za sebou nejnovější drby.

„A to jsem ti ještě, Jano, neřekla, že mladá paní Černá se rozvedla. Teď už to vlastně není paní Černá, ani vám nevím, jak se teď jmenuje. Takhle před svátky. Nu, toho jejího muže jsem neznala, ale asi ji musel dost trápit, když se rozhodla takhle. Prý si o to požádala ona.“

O kus dál zrovna zaplatil pán se ženou a malou dcerou. Naskládali nákup do tašek a vydali se domů.

„Marku, potřebovala bych ještě něco koupit v drogerii. Pobereš to sám? Přijdu domů o pár minut déle.“

Muž přikývl, vzal tašky do rukou a vyšel s dcerou ven. Jeho paní se otočila a vyšla z obchodu na druhou stranu.

Vedoucí zrovna volala na dalšího zaměstnance, ať jde na chvíli za ní k pokladně. Že už je ta Maruš venku nějak dlouho, tohle vybavování, že jí bude muset zatrhnout.

Paní vedoucí vyšla ven a když Marii nikde neviděla, tiše zaklela a poznamenala, že to má u ní spočítaný, ať už se vůbec neobtěžuje vracet.

Později, už se skoro začínalo smrákat, daleko za městem se hajný vydal na každodenní večerní obchůzku. Odvázal psa a pomalu se vydal po cestě do lesa. Sněhu moc nebylo, tu a tam sice nějaký ležel, ale hajný si dobře pamatoval časy, kdy ho bývalo mnohem víc.

„Svět jde do kytek, cítím to v kostech.“ zamručel si tiše pod vousy a hvízdnul na psa, který už byl notný kus před ním.

V jednom malém bytě muž se svým dítětem začal zdobit stromeček. Podařilo se mu letos sehnat krásný kousek a když ho konečně dozdobili, díval se na něj s velkou pýchou. Kde je ale, k čertu, Pavla? Říkala, že půjde jen do drogerie. Nervozně se podíval na hodiny, pak si řekl, že jí může přece zavolat. Vytáhl mobil z kapsy a začal vyťukávat číslo.

V obchodě už dávno zavřeli. Jen vedoucí ještě v obchodě zůstala a dodělávala poslední nutné papírování k uzavření dne. Vesele si mnula ruce, Vánoce jsou skvělé období, říkala si. Prodá se toho jednou tolik co normálně.

Zazvonil telefon.

„Dobrý večer, tady Veronika Kučerová.“

„Dobrý den,“ ozval se z telefonu nervózní mužský hlas. „Zaměstnáváte prosím Marii Dvořákovou?“

„Ano,“ odpověděla hned vedoucí. V mžiku se ji spojila na její dnešní předčasný odchod. „Stalo se snad něco?“ už i její hlas zněl vyděšeně.

„Ano, vy to tušíte, že? Nepřišla dnes vůbec domů. Co se stalo?“ skoro křičel onen muž do telefonu.

„Nějaký pán s ní chtěl dnes mluvit a pak už jsem ji neviděla.“ řekla paní Kučerová.

V telefonu bylo dlouho ticho.

„Zavolám na policii,“ řekl muž a zavěsil.

V opuštěném domě na kraji lesa svítilo, což nebylo v tomhle domě zvykem. Patrně vůbec nikdo netušil, že do tohoto domu ještě vede elektřina. Právě to dnes přilákalo hajného, který kolem tohoto domu pravidelně chodil.

Teď stál uvnitř a spolu s policistou koukal na vnitřek pokoje. Stál tam krásně ozdobený vánoční stromeček. Pak už snad jen věci, které dokázali i hajnému, který si myslel, že v životě viděl hrůz dost, vyrazit dech.

Na židlích za stromkem seděli tři osoby. Nekoukaly na stromeček. Koukali se na provaz visící od stropu dolů. Na tom visel muž a provaz tiše vrzal jak se tělo pomalu houpalo. Třem postavám naproti to už nejspíše nevadilo, každá měla uprostřed čela tmavou díru, která mluvila za vše.

„Skoro bych řekl, že toho mám pro dnešek dost a to se děsím, co mě bude čekat na stanici.“ promluvil tichým hlasem policista. „Zdá se, že nebude problém těla identifikovat, doklady u sebe mají a jestli je bude někdo živý postrádat, pak není co řešit.“

Podíval se z okna, ve kterém chybělo sklo, ven na policejní vůz s blikajícím majáčkem.

„Zabít dva lidi a svou manželku. Proč to ten pán Černý, k sakru, dělal?“

Vánoce

Možná by stálo za to v pár slovech se o Vánocích zmínit i tady u mne na blogu. Vím, omšelé jest toto téma, ale třeba se mi podaří napsat něco co jste ještě netušili.
Jak to tak bývá, i Vánoce jsou svátek nepřesný. Patrně

Stručný report XXIII.

Tak Vánoce už jsou tady. A za chvíli další rok v čoudu. To to letí. ČR bude předsedat evropskému molochu a kdo ví co se všechno v naší malé zemi stane. Emigrace je v plánu. Ale jsou Vánoce a tak se na to prý mám dívat optimisticky. Obligátně: hurá, Kanada.

Vánoce jsou snad jediné prázdniny tohoto roku, kdy jsme s Tchoříky nikam nevyrazili. Další akce bude zase až o jarních prázdninách, nevím jestli jsem to sem už psal, nejspíše jo, pojedeme opět na Jizeru (sem). Takže bye bye Zlatá Studno a Kvildo. Mimochodem v pekárně v Kvildě dělají skvělé koblihy. No delší to dnes nebude - dochází baterka, končím...

Stručný report XXII.

Opět tady. Nic zajímavého. Jste tu ještě? Ok, jedeme dál.
Krátce k politické situaci. Je v tom ještě větší chaos než před nedávnem a to jsme si říkali, že to snad už ani víc nejde. Rušení poplatků v nemocnicích, ale pozor, jen někde a všude jinak. Tak třeba u nás snad skoro všechno. Do toho ještě chytráci z EU, vypadá to, že nám to předsednictví přece jenom půjčí, i když máme nevychovaného pana prezidenta, který má tu drzost nedržet hubu a krok. Asi bere moc vážně článek v ústavě číslo 59 a na rozdíl od většiny politiků třeba i to nějaké vědomí a svědomí má.
Zítra jdeme letos naposledy do školy, i když se tam moc neohřejeme. Jak už jsem avizoval, jdeme do kina na jeden americký film. Do školy se vrátíme jen na hodinku, což bude ale hodina nejspíše osudová. Bude to čeština a já v zájmu profesionality a řádu měl bych přednést pětiminutový úvod do hodiny. Nějak mě nic nenapadalo (nic přijatelného, napadalo mě toho dost) a tak jsem si nechal poradit. A prý buďto nějaký pořádný filozof nejlépe z Řecka, nebo "Proč se učit?".
Nakonec jsem si vybral to druhé. Trochu se bojím, že skončím jak mistr Jan Hus. Aneb kacířství forever...

Hádanka V.

Minula byla hádanka o střelcích, dneska bude o dynamitech. Vlastně nebude, pouze o doutnákách - aby nedošlo k mílce, bylo by dobré vysvětlit, co to vlastně takový doutnák je, mnozí to považují za synonymum k doutníku. Doutnák je šňůra od dynamitu, která se zapálí a postupně hoří...

Máte dva doutnáky. Oba jsou stejně dlouhé, oba hoří přesně 60 minut. Doutnáky jsou samostatné - nejsou připojeny žádným koncem k ničemu. Jak pomocí nich změříte, odstopujete, přesně 45 minut? Ještě drobný zádrhel na konec - doutnáky nehoří rovnoměrně a ani jeden nehoří stejně (u prvního odhoří první polovina za např. za 10 minut, druhá za 50. U druhého doutnáku to je zase úplně jinak)

Řešení minulé hádanky

Hádanku naleznete zde!

Jak už bylo naznačeno v jednom komentáři, nejlepší volbou je nestřílet na nikoho - vystřelit do vzduchu. Proč? Musíte se trochu vžít do role zbylých střelců. Billy Kid vystřelí jiště na Žida, má relativně dobrou šanci, že zasáhne a pokud trefí, je po všem. Pokud netrefí, je na řadě Žid a ten nenávidí Billa mnohem více než vás, takže vystřelí nejspíše na něj.

Stručný report XXI.

Tak dnes to bude stručný report, tak jak má být. Stručný a opravdu reportový. Je poslední týden školy před vánočními prázdniny a tak i na našem železném ústavu trochu polevili, ba co víc – dokonce nás pošlou do kina. Ale aby se nám tam náhodou moc nezalíbilo, poslali nás na „Muzikál ze střední“. Není nad americké happy-endy a šťastné úsměvy.
Budeme sice ještě psát z angličtiny – což nás nerozhází, protože víme co a jak, pak nás také čeká pár hodin fyziky, což snad taky přežijeme. I tak se našly nejmenované osoby, které se rozhodly prodloužit si prázdniny. Nebudu jmenovat, ale ona osoba by mohla alespoň něco zplodit na svůj blog. Sledovat, zda mé přání bude vyplněno, můžete zde.
Asi sem zase dám nějakou tu hádanku. Pár jich mám v zásobě, jediný problém je v tom, že srozumitelnost hádanky se musí otestovat na lidech. A pak už nevím, jestli má smysl dávat na blog hádanku, kterou zná padesát procent čtenářů.
Nejlepší hádanky jsou ty ze života. Jednou se nám v jakési konverzaci podařilo zjistit, že život je aplikovaná hádanka. A řešení je samozřejmě na konci – máte jeden pokus, a teď 'brou noc.

Stručný report XX.

Tož abych zas něco sepsal. Dnes dokonce mám i pár témat, o kterých by se psát dalo. Jen jsem na vážkách, zda-li obohatit tento příspěvek obrázkem nebo videem. Obrázky mi ale začínají pomalu docházet a hledat cizí se mi nechce (zas taková nouze není). Takže to vyhrává video.
Poslední dobou mi začíná chodit čím dál tím víc oněch kamarádských mailů, s dojemnou prezentací, pěknými či znepokojujícími obrázky, manipulačním textem. Přeposílat takovéto neškodné maily je už v módě dlouho, až se skoro zdá, že je tohle zahlcování mailových schránek trvalé. Abych z toho měl něco i já, nejspíše se pokusím provést pátrání po autorech podobných prezentací a pak to bude tady na blogu velký článek. Třeba hned ten třístý. Samozřejmě zájem mám jen o originály...
Dnes nás zase přišla seřvat třídní. Všichni jsme to tak trochu čekali, ale zas tak moc opravdu ne. Je to vlastně dlouhá historie – naše učitelka na zeměpis se nás rozhodla na delší dobu, ze zatím blíže nespecifikovaných důvodů, opustit. Ze začátku to bylo příjemný. Tahle naše učitelka rozhodně nepatřila mezi naše nejmilejší, a tak jsme si i trochu oddechli. Ne však nadlouho. Začal nám zas pravidelný režim, kdy se u nás střídají dva učitelé. Zmatek je to dost velký – nikdo pořádně neví, co už probrané máme a co ne, nejspíš si to dovedete představit. A tak když jsme poprosili (ehm, no nějak takhle by se to dalo říct) milého učitele Ekrta (ano, to je ten z New Kiss, ten co zradil a zbaběle nás opustil a prohlašuje, že navěky bez nás a už radši nikdy jinak), aby to s námi zopakoval, rychle s námi projel naše největší pohoří (ty docela umíme, docela), pak projížděl-ujížděl dál a tak nakonec, po našem ujišťování, že tohle jsme se určitě neučili a že tam budou i jiný věci, pan učitel zakroutil hlavou a prohlásil: „Však vy to nějak zvládnete.“
Ukázalo se, že to nebyla tak trochu pravda. Výsledky zatím neznáme, ale to nic na situaci nemění. Při oné písemce (byla to vlastně slepá mapa) jsme všichni koukali s otevřenou pusou. Ona je nějaká řeka Malše? Nejvyšší hora Novohradských hor či Slavkovského lesa? A kdeže je ten Slavkovský les vlastně je? U Brna, u Slavkova? Ale kdepak u Chebu.
Takovou smutnou událostí bylo zjištění, že tento pan učitel Tančící pták nepatří mezi ony učitele podporující taháky, což je jedna věc, kvůli které nás přišla třídní seřvat (dokonce to prý jeden z nás odnese důtkou a kdo ví čím ještě). A když pak na konci hodiny učitel prohlásil, že mu začínáme lézt na nervy, bylo celkem jasné, co můžeme čekat.
Ale byl to teda rachot. Chudák učitelka na občanku viděla jak asertivita rozhodně nevypadá. Ale nikdo neměl takovou odvahu a nezeptal se jí, jestli bylo chování třídní úplně košer. Škoda. No nic, dveře to taky přežili, ale ta zeď se panečku klepala. A to nic neříkám o nešťastnicích, které se opozdily a přišly o začátek tohoto vášnivého výkladu.
Naše třídní nám také oznámila, že nejsme normální – což nás tedy opravdu neudivilo a možná některé z nás i potěšilo. Když si tak vezmete, že KSČSSD by volilo už přes padesát procent národa (ČSSD 43 %, KSČM 12 % - zde), je vlastně být mimo normu dobře.

Stoprocentní umění:

Stručný report XIX.

Tak jsem chtěl něco napsat, ale vznikla z toho jen velká kupa ošklivých písmenek. Už je dost dlouho po desáté a geniální nedostavíc se myšlenky už odešly a tak od mého psaní nemůžete nic moc očekávat. Co jsem chtěl psát, jsem už zapomněl a o tom co jsem ještě nezapomněl psát nechci. Nu není to prekérní situace?
Chtěl jsem napsat o mém domácím úkolu na češtinu. Měli jsme napsat projev. Ale radši nic psát nebudu, ještě by to vyznělo tak, že jsem to co nejsem. A to bych nerad. A tak sem raději hodím nějaké to video.

Stručný report XVIII.

Jako správný blogger bych se měl co nejčastěji účastnit co nejvíce webových diskuzí. Patřičně přitom všude zdůraznit odkaz na svůj blog - v podpisu, v textu i ve speciálním políčku. Světe div se, opravdu to návštěvnost zvýší. Zvláště pokud si dáte záležet a napíšete komentář opravdu pěkně kořeněně. Konec konců na tom založil živnost Radek Hulán.
Ale protože jsem blogger jen na poloviční úvazek, možná ještě na menší, dělám si takovouto reklamu jen když už se mi zdá, že mi opět návštěvnost nějak klesá. Pak totiž ještě občas něco napíšu Kuldovi do e-shopu (pokud budete potřebovat kvalitní internetový obchod, rozhodně zkuste okshop.eu), jindy poradím taťuldovi, který prodává Intru (udělejte přece něco pro svoje zdraví, ne?). A někdy taky chodím do školy.
Dalším důvodem, proč se nerad účastním internetových diskuzí je ten, že člověk tam snadno vypadá za blbce. Opět bych mohl poukázat na jméno zmíněné výše, nebudu ale úzkoprsý, jsou i mnohem horší. Stačí se podívat do diskuzí na IDnes.cz nebo na Živě.cz. Dobrý případi jsou i u nás na škole (viz. někdy zajímavé diskuze na Spolužácích.cz) - co na tom je nejhorší, je to, že jich pár znám a většinou se s nima dá bavit. Podle některých výroků bych soudil opak. Možná že monitory mají opravdu hodně zblbující účinek a když před ně zasedne nějaký slabší jedinec, začně plodit bláboly (aneb můj případ). Howgh.