Stručný report XVII.

Nic se neděje, nikdo neotravuje, povídka mne žádná nenapadá - je tu prostě celkem nuda. A tak jsem nucen napsat další report. Předně to chce nějaký pěkný obrázek na začátek...
Tak obrázek by byl - první bod splněn. Teď už snad jen vyřešit o čem psát. Být politik, tak dokážu napsat dlouhé stránky o ničem. Pevně věřím, že to nedokážu, ale zkusit to můžu. Pěkným příkladem takové političiřany by mohla být často zmiňovaná Lisabonská smlouva. Nakonec je i v nové anketě. Nikdo sice neví o čem je, nikoho ani nezajímá, ale píše se nakonec o ní v novinách, tím pádem se k ní musí vyjádřit skoro každý. Z těch vyjádření se udělá pravda. A ti kdo s pravdou většiny nesouhlasí, ať si jdou trhnout. Tak to bývá většinou.
A nikoho už neznepokojuje, že to jde všechno do kytek. Co s tím? Spokojit se s tím, že kdo neví je lepší než ten kdo ví, ale ví to úplně špatně.
Už mi z té školy začíná hrabat. Strašit na věži. Šplouchat na maják. Přibývají kolečka v mozku. Vedení se prodlužuje. A kdo ví co ještě. Zlatej selskej rozum. To mi připomělo jak jsem, vím že se to nemá, jednou ve vlaku poslouchal rozhovor lidí nezkažených, o normálních věcech se bavící. Žádné složité výpočty - prostě voda ve studni není a můžou za to lidi co se třikrát deně koupou, hrozně často splachují a nemejou na valše, ale v pračkách, které spotřebují hrozně vody. Konec konců, vždyť mají pravdu.
Nemám to ve zvyku, ale výjimky jsou pěkné věci (pokud nejsou moc často) a tak sem dám jeden vtip. No, ehm, vtip. Tvrdá realita...

Jako každý den po práci přijde chlapík v saku do svojí oblíbené hospůdky, ale za výčepem stojí nový výčepní - robot. Trochu překvapený si objedná jedno pivo. Robot mu podá perfektně načepované pivo a ptá se:
"Pane, jaké máte IQ ?"
"Přibližně 150, proč ?"
Robot si s ním začne povídat o kvantové mechanice, teorii relativity a globálním oteplování. Záživný rozhovor chlapíkovi nedá spát a rozhodne se robota vyzkoušet. Obleče si jeansy, čisté triko a po práci vystartuje na pivo. Opět dostane perfektně načepované pivo a otázku:
"Pane, jaké máte IQ ?"
"Asi 100."
Barman nasadí téma fotbal, auta, ženské... Chlapík usíná s úžasem a říká si, že robota vyzkouší ještě jednou. Obleče si montérky a po práci zamíří na jedno. Následuje perfektně načepované pivo a otázka:
"Pane, jaké máte IQ ?"
"Eeee, 50 ?"
Robot se nakloní k chlapíkovi a velmi pomalým hlasem říká:
"Tak co? Zase bude me volit Paroubka ?

Výletník

Už mi zbývalo objet jen posledních pár chalup. Dvakrát do týdne jsem s dopisy, balíky, důchody i jinými věci, které lidé posílají poštou musel zajet k samotám, poschovávaných různě po okolních kopcích. Většinou tam bydleli starší lidé – žili tu celý život, neměli proč, by měli žít jinde. I když jsem byl sám z města, dobře jsem jejich pocity chápal. A kdybych nedával přednost pohodlí před krásou, vzrušením před pokojem asi bych si také vybral některý ze zdejších svahů a po večerech sedával na lavičce před chalupou a pozoroval západ slunce.

Zdejší příroda byla a je krásná. Lidé už dnes nevědí co vlastně krása je. Podívají se na fotky z dalekých krajů, zavzdychají jak tam se musí krásně žít a zapomenou, jak krásný výhled je z kopečku za městem, jak pěkně je na jaře u řeky.

Toho jsem si na zdejších lidech vážil. Když jsem objížděl usedlosti, viděl jsem, že jsou na světě i lidé, kteří mají klid na duši.

Z dnešní objížďky mi zbývali už jen poslední dvě zastávky.

„Sakra,“ ulevil jsem si, když se z motoru začal ozývat nepříjemný zvuk, připomínající mi, že poštovní auto není ani nejmladší, ani nejspolehlivější. Dobře jsem věděl co bude následovat. Pár metrů ujetých ještě ze setrvačnosti a pak nepříjemně dlouhé čekání na odtah.

Zastavil jsem na okraji silnice a podíval se do motoru, zda není závada malicherných rozměrů. Nebyla.

„Nazdar, Pavle. Zase mi ta poštovní kára vypnula,“ popisoval jsem mojí situaci kolegovi, sedícím si někde v teple u telefonu. Slíbil, že se hned vypraví, ale i tak jsem nemohl čekat, že přijede dříve než za dvě hodiny. Zdejší cesty jsou klikaté a za chvíli se začne smrákat.

Opřel jsem se o auto a pozoroval, jak slunce pomalu klesá.

„Užíváte si pohledu do kraje?“ ozvalo se náhle vedle mě, až jsem skoro povyskočil. Stál tam asi čtyřicetiletý muž, neviděl jsem ho tu nikdy před tím. Buď jak buď svým vzhledem do tohoto kraje seděl. Trochu zarostlý, trochu špinavý, větrem ošlehaný. V jeho očích bylo něco, co mi naznačovalo, že otázka bylo velmi ironická. Možná k tomu pomohlo to, že kapota auta byla dosud odklopená.

„Jistě,“ neudržel jsem se a zasmál se, „a až se mi to tu přestane líbit, pustím tu zatracenou kraksnu rovnou z kopce dolů.“

Taky se usmál: „Aby vás pak nesoudili za zničení cizího majetku.“

„To by se mohlo snadno stát. Proto si to asi ještě rozmyslím.“

Muž zkoumal vnitřek motoru. Asi si taky se závadou nevěděl rady, jen pod fousy poznamenal něco o historickém modelu, ať to raději dáme prý do muzea.

„Než abych vás tu nechal mrznout, měl bych vás raději pozvat ke mně. Není to daleko,“ nabídl mi po chvíli.

„Musím říct, že bych nebyl proti,“ souhlasil jsem se zdvořilou nabídkou. Času jsem měl víc než dost, teplého oblečení o to méně.

„Asi jsem se ještě nepředstavil. Josef Stihlkamm jméno mé.“

„Marek Komňanský,“ odpověděl jsem a potřásl si s známým neznámým rukou.

Opravdu, k domu Josefa to nebylo daleko. Byl to spíše srub než dům, stranou od silnice, s krásným výhledem na údolí dole. V těchto končinách je vůbec těžké najít místo, které by tento klad postrádalo.

Můj hostitel vešel dovnitř, jak bylo zde zvykem zámek zde byl jen na okrasu, postavil vodu na čaj a nabídl mi něco k zakousnutí. Zdvořile jsem odmítl a mezitím si prohlížel vnitřek místnosti. Vedle dveří, kterými jsme přišli, stála nízká lavice, před ní pár bot a na stěně pár kabátů. V rohu pak stála kamna, ve kterých vesele plápolal oheň. Další zeď byla zaplněná různými loveckými trofejemi a obrazy a uprostřed toho všeho byly zavřené dveře do další místnosti.

U třetí zdi, té naproti dveřím vedoucím ven, stál velký poctivý stůl, deska z jednoho velkého kusu dřeva – zručně vyřezaná, stejně tak jako židle, stojící okolo stolu. Ač budily zdání tvrdého a nepříjemného posezení, sedělo se na nich pěkně.

Za chvíli už klokotala voda v konvici. Josef přihodil nějaké bylinky a za chvíli už mi naléval do hrnečku.

„Jestli by vám to nevadilo, raději bych si sedl ven. Nikdy se nenabažím toho západu slunce zde.“

Neměl jsem nic proti a rád jsem ho ven následoval. Svah byl nakloněn k západu, slunce krásně svítilo z posledních sil do očí a my tam tak jen seděli a mlčky pozorovali jak klesá.

„Vy nejste zdejší, že? Nikdy jsem vás tu ještě neviděl ani o vás neslyšel,“ přerušil jsem dlouhé ticho.

„Ne nejsem,“ tiše odpověděl, jakoby nechtěl okolní přírodu moc vylekat, „srub mám půjčený od dobrého známého, potřeboval jsem si odpočinout od všeho spěchu světa.“

Nenapadlo mě nic co bych mohl říct, a tak jsme znovu jen mlčeli.

Pak Josef znovu promluvil: „Někdy si říkám, proč lidé tolik chvátají. Přemýšlím nad tím a říkám si, že musejí být hrozně nešťastní. I když se snaží sebevíc, i když sebevíc chvátají, nakonec zjistí, že nestihli nic.“

Opět jsem jen mlčky přikývl. Věděl jsem dobře, o čem mluví. Většinou o tom povídali spíše starší lidé – věděl jsem, že mají pravdu, říkal jsem si ale, že člověk takový je, zmoudří až ke stáru. Tento člověk měl štěstí, poznal, že nemá cenu se hnát brzy.

„Jsem z velkého města. Večírky. Život. Užívání si. Všechno to dobře znám. A proto více a více obdivuji lidi, kteří žijí zde. V míru a pokoji. Už vědí co chtějí od života,“ souhlasil jsem.

Zase jsme upadli do tichého zamyšlení. Ptáci už přestali zpívat a nastávalo pravé nefalšované noční ticho.

Josef promluvil ještě tišeji než před tím: „Víte proč se lidé hádají?“

„Nevím,“ přiznal jsem se.

„Je to jednoduché, zkuste nad tím chvilku přemýšlet.“

Snažil jsem se: „Povahou?“

„Nesvádějte to na povahu. Lidé si hrozně rádi myslí, že za své nedostatky nemůžou. Dnes vám kterýkoliv vědec rád potvrdí, že vůbec nemůžete za to jaký jste. Všechno jsou to geny. To víte, takhle je to příjemně vysvětlené. Ale trochu zbabělé a pokrytecké.“

Ač nerad, musel jsem opět souhlasit: „Máte pravdu. Stydím se za to, ale i já se často za tyto milé argumenty schovávám.“

„Kdo ne. Ale víte už tedy, proč jsou lidé na sebe takoví jako jsou?“

„Ne, netuším.“

„Tím že to mají v genech,“ tiše se zasmál vlastnímu vtipu, „ne, teď vážně. Možná jsme stvořeni schválně tak, aby v nás trocha té hádavosti byla. Ale lidé nechápou, že to nemá být ke zlu, ale k dobru. Je to sice nepříjemné, se s někým porafat, ale ten člověk je k vám upřímnější, aniž by chtěl.“

„Snad nechcete tvrdit, že se lidé hádat mají?“ podivil jsem se.

„A proč ne?“ otázal se.

„Nu, třeba proto, že to není příjemné?“

„Pravda, lidé nemají rádi to, co je bolí, svědí a odhaluje jejich slabá místa. Tím spíš by se občas pohádat měli. Není na tom přece nic špatného. Jedině když to pak opět zkazí lidé a hádky se stane zášť a ze zášti nepochopení nebo dokonce nenávist. Ale proč nakonec lidé začínají nenávidět?“

Na chvíli se odmlčel, ale já vycítil, že na tuto otázku si chce odpovědět sám.

„Možná proto, že se to dotkne jejich pýchy, jejich dušičky, která nemá ráda, když jí někdo ukáže, jak je na tom špatně.“

„Nejste vy filozof?“ pousmál jsem se.

„Nikoli, příteli. Filozofové se ptají, ale málokdy jsou schopní si odpovědět. Jsou to nešťastní lidé. Vás by snad netrápilo poznání, že věci nejsou tak jak by měli být a přesto byste nevěděl jak je změnit?“

„To máte pravdu.“

Pak jsem si vzpomněl na Pavla: „Mrzí mě to, ale už musím odejít. Každou chvílí pro mne přijede kolega a nerad bych nechal čekat. Můžu se u vás někdy příště ještě stavit?“

„Už tu budu jen chvilku.“

„Tak to je mi líto. Mějte se dobře.“ rozloučil jsem se s ním.

„Vy taky, vy taky.“

Pavel už netrpělivě přešlapoval u mého auta. Vyprávěl jsem mu kde jsem byl, on mě však moc nevnímal - jen radostně řekl, že konečně můžeme jet a tak jsme jeli. Poslední dva domy si na svou poštu budou muset počkat, už je stejně moc pozdě. Budu k tam muset zajet zítra.

I když jsem měl mít volno. V kanceláři už seděl Pavel a oznamoval mi nejčerstvější zprávy ze světa: „Prý někde nahoře hořelo. V jednom srubu. Bouchly kamna. Nejspíše tam uhořel nějaký muž.“

Stručný report XVI.

Je to hrozné, ale je to tak. Nenapadá mě o čem jiném psát, než o škole. A to jsem optimista a tvrdím, že škola není zatím nejhorší. Bude hůř. Drobnou veselou, trochu ze zajetých kolejí vybočující, chvilkou byla včerejší třídní schůzka. Pro někoho následky nepříjemné, pro někoho prohlášení naší třídní bolestivé (jak fyzicky, tak i psychicky).

Radši bych takové ty povznášející (v uvozovkách, samozřejmě) myšlenky psal do povídek, ale vůbec mě nenapadá žádný příběh, takže to budu muset podat takto bez obalu.

První věcí je můj podiv nad tím, proč někteří odkládají nepříjemné tak daleko, že to nakonec za ně vyřídí někdo jiný. Ukázkovým příkladem je právě ta rodičovská schůzka. Má drobná teorie, často používaná v praxi – pokud člověk něco oznámí sám, má o sto procent větší šanci na příznivý výsledek. Jednak je druhá strana překvapená (nemá možnost si to pořádně promyslet) a snadno se tak dá hýbat s cizím názorem. Jakmile ale má člověk šanci si něco promyslet, udělá si pevný názor a je mnohem, mnohem, těžší ho pak přesvědčit, že všechno bylo vlastně jinak. Toť k prvnímu bodu vše.

Další myšlenka, jak jinak opět přichystaná částečně ze školy, je taková malá rada, jak jednat s lidmi. Připomínám, jsou to moje názory. A pokud si myslíte, že mi můžete věřit, pak mi radši nevěřte – nebo si to alespoň hodně dobře prověřte. Možná bych měl zase použít přirovnání ke Kocourkovu - hlavně proto, že mi to čte dost spolužáků - ale toto bohužel není vůbec Kocourkov, toto je smutná realita.

Téma konfliktů teď ve velkém probíráme při občanské výchově. Ale má to pár vadu na kráse – jednak je to hodně suchá teorie a praxe je od toho na míle vzdálená.

Mým drobným objevem je to, že ostře si vyměnit názory (jednoduše řečeno se pohádat) není na škodu. Lidé často propadají iluzi, že ideální vztahy jsou takové, kde je všechno v harmonii, ale kdež. Prostě se jim nechce zvyknout si na to, že takto snadno to nikdy nepůjde. Bylo by možná pěkné, ale nebyla by to nuda? Konflikty nejsou v podstatě špatné – ale snadno se z nich zlo vytvoří. Ale pak je opět často chyba na druhé straně, než si myslíme. Někdo ti vynadal? Urazilo tě to? Nesměl ti vynadat? Pokud je to pravda a tebe to urazí, pak je to snadné – pýcha je velký vleklý svinstvo. Není to pravda? A urazilo tě, jak si to o tobě vůbec může myslet? A hale, zase tu ta mrcha je. Překvápko.

Možná bych měl ještě třetí myšlenku, ale tu si nechám na jindy – už jsem zase popsal skoro celou stránku a kdo to má pak číst, že ano. Jak to tak teď po sobě čtu, lehce uvažuji nad obvyklou metodou ctr+a a delete. Ale pro dnešek to asi nechám...

Jakpak jezdí naše busy?

Tak konečně - dlouho připravovaný, dlouho chystaný - článek o našich ranních autobusech z Nýrska do Klatov je tady. A rovnou i tři pěkné grafy k němu. Kvůli těm jsem to vlastně dělal.
Teď už k vlastnímu měření. Čtyři týdny, čtyři dni týdnu - bez pátku, to jezdím do školy déle - jsem počítal chudáky, kteří už si v autobuse neměli kam sednou. Pár zajímavých zjištění by bylo. Mimo to, že nejlépe se počítá ve stoje, třeba to, že nejvíce lidí jezdí v pondělí.
Možná by bylo zajímavé zkusit hlídat i kolik jezdí lidí vlakem (tam by to šlo ale asi podstatně hůř), jak na sobě závisí, jak to závisí na počasí. Jo, kdyby mě to napadlo dřív, mohlo být zajímavé téma do ročníkovky. Ale toho by na ní byla škoda.

O ubohém Břetislavu a ošklivé Jituně

Tak trochu dílko pod úroveň, u tendenčních tvorby to tak holt bývá. Inspirováno více věcmi, řekněme, že nejvíce knížkou "Jak jsme se nedali.". To zní pěkně neutrálně a částečně to je i pravda...

Jednoho dne, zrovna se vraceje z lovu, promluvil Břetislav ke své družině:

„Kluci, já se vám tu tak nudím, neuděláme si výlet? Co třeba za strýčkem Konrádem. On moc nemusí mého tatíka a kdo ví, možná bych si mohl i přilepšit. Být správcem celé Moravy je sice pěkné, ale...“ zasněně se zamyslel, vidouce před sebou nádhery trůnu.

„A to víš, že jo, Břéťo. To naše víno je tu kyselé, ženský si pořád na něco stěžují – tak proč na čas nevypadnout,“ v dobrém rozmaru mu odpověděli rytíři.

A tak vyrazili. Vzali to raději oklikou přes Rakousy, aby je náhodou nechytil kníže, a když byli v Bavorsku radostně si oddychli, že mají nejhorší za sebou. Ale ouha. V Bavorsku tou dobou zpřísnili kontroly na silnicích a za chvilku je čapli. Jízda v podnapilém stavu, špatný stav koní. A takovou radost tenkrát ti Němci měli, že šup a rovnou s nimi před pana Jindřicha. Měli takovou radost, že by je byli bývali poslali rovnou markrabětem Adalbertem, ale přece jen byl Nordgav o hodně blíž a oni chtěli být do tmy zase doma.

„Kdo jsi?“ ptá se Jindřich Nordogavský.

„Břetislav, král český,“ praví Břetislav hrdě, pak se zamyslí a opraví se: „Tedy, vlastně ne král. Kníže. A vlastně ne teď, ale až za pár let.“

„Český kníže,“ vzdychne zasněně dívka vedle Jindřicha, „a tebe si vezmu, švarný jinochu.“

„Kurník šopa,“ uleví si česky Břetislav, „tlustá, pihovatá, šilhá a ještě je rozmazlená. To bude určitě dcera toho náfuky.“

„Was sagst du?“ zeptá se ona dívka udiveně.

Břetislav si odkašle a s vypětím všech sil se zeptá: „A jaké je tvé jméno, ctěná panno?“

Tu se ale probere ze zamyšlení Jindřich.

„Jituno, myslíš že je to perspektivní volba?“ zeptá se oné dívky, řečené Jituny, šeptem nedoslýchajícího, „nevím, nevím.“

„Nevím co je perspektivní, ale já si ho stejně vezmu!“ odsekne Jituna, „a jsem Jitka.“

„A věno by k ní bylo?“ zeptá se Břetislav, který si uvědomí, že by se mu malé přilepšení ke kapesnému od tatíčka hodilo.

„Ne.“ zmaten odpoví Jindřich.

„Tak to si ji nevezmu.“

„A vezmeš!“ křikne Jituna.

„Nevezmu!“

„Vezmeš!“

„Ticho, mládeži!“ zařve Jindřich a Jituna se rozpláče, „A ty“ ukáže na Břetislava „budeš hnít v hladomorně dokud si to nerozmyslíš.“

„A do prkenný ohrady,“ pomyslí si Břetislav, „to si tu holku nakonec budu muset vzít, aby si táta nevšiml, že nejsem doma.“

Uplyne týden, Jindřich si Břetislava opět zavolá. Ale Břetislav si vzpomene, jak by se mu doma všichni smáli, co to má za škaredu a řekne ne. Když už tam ale leží v hladomorně druhý týden, začne se strachovat, co tatík doma.

„Tak já si to jako, prosím, rozmyslel.“ omluví se, „A opravdu by nebylo ani malinké věnečko?“

„Padej!“ rozkřikne se Jindřich, „To by se ti tak líbilo. A na truc, udělej si svatbu doma. Ať to nemusím platit,“ a i s Jitunou je vyhodí z Bavorska.

Doma pak lidé Břetislavovi smějí, ale když vidí, že trpí jak zvíře, slitují se nad ním a začnou si povídat, že vše bylo jinak. A nakonec je i Jituna krásná.

Stručný report XV.

Máme to teď ve škole trochu veselé, není to sice nic, co by bylo úplně nejlepší psát na blog, ale budu se snažit to zabalit do pěkné omáčku a ono z toho stejně nebude nic poznat. Trochu mne to překvapilo, možná že tímto článkem mnoho (starších) lidí přijde o iluze. Takže, vážení, pěkně se usaďte, pohádka z Kocourkova začíná.
Jednoho krásného dne, jednu krásnou hodinku, zdejší školáci měli zrovna přestávku a tu se k nim přiřítí do třídy jejich drahá paní učitelka. Protože se zrovna děje hodně věcí a třídní se poslední dobou takto přiřítí do třídy často, nikdo si z toho ani už moc nedělá. Tedy nedělá - jen chvilku. Pak ale začne drahá paní učitelka vylévat své srdce. Zpočátku jsou žáci trochu mimo, sdělení je pochopitelné - souvislosti už méně. Drahá učitelka totiž jednu žačku plísní za to, že přinesla do školy onu věc - trochu podobající se balónku, někdo ji používá i jako obal na mobil, prostě ochranu pro neposedné pány.
Jádro sdělení se k žáčkům dostává až ke konci. Jeden překvapený a rozzlobený učitel pak totiž podobnou věc našel ve stolku. Sice v úplně jiné třídě, dokonce v třídě kam ona žačka neměla toho dne skoro šanci vstoupit, bez toho aniž by si jí nikdo nevšiml. To je, zdá se, nepodstatná informace.
Drahá třídní učitelka je však velmi v ráži a tak svým svěřencům stačí vynadat ve všem možném okolo, i jen vzdáleně se věci této dotýkající, a když zjistí, že onu gumovou věcičku v pěkném obalu s nápisem má v peněžence větší polovina třídy, velice se zhrozí - nikdo ani nemyslí na to, co vše provede ještě téhož odpoledne svým dvěma synům - pak se zas vzchopí a než se žáci nadějí, zjistí, že příštího dne musejí přijít o hodinu dřív. Přibude jim sexuální výchova.

Co je na tom zajímavého? Nic. Příběh není rozhodně nový pod sluncem. A právě proto by člověk ani netuší, proč je kvůli tomu takovej povyk. Možná tím, že škola je pořád školou?

Zajímavé foto

Časopis Life zveřejnil spoustu fotek, které naleznete zde. Jen tak zběžně jsem je prohlédl, jedna mě však velmi zaujala. Titulkem "Czechoslovakia". Snímek je ze 30. let.

Stručný report XIV.

Tak konečně. Po dlouhé snaze přišel ten správný nápad a máme kde zkoušet. Sice provizorně, ale přece. Oním místem je klubovna klatovských skautíků, Fefe to tam domluvil a tak budeme moci každou středu ověřit kvalitu oné stavby. Zatím je naše složení následující, moc se nesmějte: jeden saxofon, dvě elektrické kytary a jedna akustická. Bicí máme zakázaný, asi by to mohlo opravdu spadnout. Nevadí, sranda bude i tak.

Abych nezapomněl, sloh už máme opravený - zdá se, že i ten můj prošel. To bude tím úderným sloganem a citací Hrabala.

Stručný report XIII.

Tak mám zas trochu menší averzi proti ICQ. Pořád je dost velká a za to, že se zmenšila, rozhodně nemůže AOL (majitel ICQ). Došlo totiž k výrazným pokroků v transportu přes Jabber. Už například vidím ty vaše krásné avatary, vidím kdy píšete a dokonce mi můžete posílat soubory a já vám. To je asi nejpříjemnější změna - už žádné složité nahrávání na web, posílání přes e-mail a podobně (opravdu, tím jsem dost lidí často vynervoval k smrti). Skvělé je taky to, že se soubor nejdříve nahrává na server Jabberu a až potom ho druhá strana stahuje. Proč je to lepší? Jenom z toho důvodu, že mi rychle zmizí ten dialog s odesíláním, protože na server se to nahrává rychle.

Tak jsem konečně vytiskl Magyk. Po delším hledání levnějšího tisku, které bylo neúspěšné, jsem to vytiskl já - draze ale přece. A tak se na našem milém ústavu možná tohoto počteníčka dočkají. A já si tam ani nedal reklamu na blog, školácká chyba.
Co psát víc? Škola je opět pořád stejná, už zas. Neustále se něco píše, někdo zkouší - však to znáte. Ou non? Jo, fránina občas dává zabrat.

Už mne to zas táhne do kraje. Achich ouvej.

Pozor, pozor, mé myšlenky už nejsou souvislé, měl bych jít spát. Portez-vous bien. A občas se sem můžete i vrátit, třeba tu bude něco zajímavějšího než dnes.

Hádanka IV.

A hned po hádankách se sirkami jsou nejlepší ty ze života. Na jednu jsem si vzpomněl zrovna dnes - sestřička se chlubila, že vybila při vybíjené pana školníka. A dnešní hádanka je o tom, proč to nemusela být nejlepší volba. Velmi jednoduchá.

Řešení naleznete zde!

V jednom městečku na divokém západě se potkají Billy Kid a Arizonský Žid. Nemají se vůbec, ale vůbec v lásce a tak se po výměně názorů dohodnou na duelu. A nešťastnou náhodou se jim tam připletete vy a oni vás donutí tohoto souboje se zúčastnit. Jsou ale poměrně mírumilovní a tak se střílí jen jednou. Vy jste nejhorší střelec. Máte asi dvacetiprocentní šanci, že se trefíte. Billy Kid se trefí každou druhou střelou a Arizonský Žid se trefí vždy. Na koho vystřelíte abyste přežili? Střílíte první, Billy Kid po vás a Žid poslední.

Řešení minulé hádanky
Na první pohled by mělo být každému jasné, že v tom musí být chyták. Ne, ze šesti sirek opravdu mnoho krokodýlů neuděláte. Řešení je na obrázku o trochu níže. Obrázek se mi moc nepovedl, snad je to tam alespoň trochu vidět.

Stručný report XII.

Nejlepší myšlenky prý na člověka přicházejí kolem desáté hodiny večerní. Docela bych tomu i věřil, i když jsou chvíle, kdy se pak za své velké myšlenky stydím. Teď je teprve něco po deváté, takže mne omluvte – geniální myšlenky přijdou až za hodinu.

Poslední dobou je nějak mnoho práce. Programoval jsem import ceníku z CSV pro Kuldu (http://wegra.eu), ještě si do toho ve volném čase píšu vlastní multifunkční systém, teď si vzpomínám, že bych měl vypočítat pár příkladů domácího kola matematické olympiády. Pak ještě hodláme se spolužáky dát dohromady takzvanou sranda kapelu, drobným problémem je, že nemáme kde zkoušet. Takže pokud byste věděli o nějakém vhodném místě v Klatovech, které snese pár decibelů ze dvou kytar a saxofonu, dejte vědět.

Bude to asi hodně velká psina, skloubit naše hudební styly. Fefeho znáte (http://fefe.wgz.cz), chemik každý coulem – i když se přiznal, že si párkrát pustil B. B. Kinga s Ericem Claptonem. Pak Hezoun, který holduje Black Sabbathu (píše se to nějak tak, že?) a nakonec já – poslouchám skoro vše, myšlenkou je mi nejbližší jazz, poslední dobou tíhnu k country, aneb Willie Nelson, Pavel Bobek a další. Ostatně to můžete zjistit na mém profilu na Last.FM (http://last.fm).

To je mimochodem hodně zajímavá věcička. Už jsem o tom kdysi ve stručnosti psal, ale myslím, že to stojí za delší zmínku. Do svého přehrávače hudby v počítači si doinstalujete, případně zapnete, plugin, který odesílá vámi přehrávané písničky na server a vytváří tam z nich vaši knihovnu.

Zjistíte tak co posloucháte nejvíce, jsou tam pěkně udělané grafy a hlavně vám to taky doporučí skupiny podobné těm které posloucháte.

Ve škole teď píšeme slohovou práci. Možná si říkáte, že to je pro mne pohodička leháro. Opak je pravdou. Máme pana profesora, o kterém tu píšu dost často, možná až nebezpečně často, učí čtyřicet let – kdybyste zapomněli – a je to na něm poznat.

Je s ním sice často velká sranda, ale to vždy jen do chvíle, než začne výklad nebo nějaká jiná práce. Doufám, že se neopakuji. Prostě a jednoduše, naše tři témata, z kterých jsme měli na výběr byla následující

1. Životní příběh, který mne oslovil... (Vypravování)

2. Černá věž převyšuje ostatní obce a je dominantou Klatov... (Popis)

3. Zajímavá literární postava (Charakteristika)

Samozřejmě to není nejhorší, přece jenom nepopisujeme čáru na tabuli, jako za svých mladých let pan profesor, ale úplně nám tato témata také moc nesedí. Naštěstí jsem na to dobře připraven z orientačního běhu. Sice nepíšu báseň, ale těch pár rad se dá také dobře použít a hlavně - dvakrát cituji Hrabala, takže doufám, že si u učitele mírně šplhnu. Zatím mi totiž vychází čtverec a na to opravdu zvyklý nejsem. (Nejsi, tak si zvykej!)

Teď zas trochu k tématu. Vybral jsem si první možnost, vypravování mi je jako také nejbližší (nebo se dá také říct, že nechci popisovat něco co už popisuje pár desetiletí spousta lidí a že žádnou zajímavou postavu nedokážu popisovat tak, abych tím zabral celou A4). Nebudu psát čí životní příběh popisuji, smrdí to hrozně. Jak to dopadlo se ještě podělím. Že bych z češtiny rovnou propadal?

Misionář II: Dopis

Znáš mne a víš že k životu potřebuji společnost. Jak rád říkám - ve správném městě musí být i správná krčma. Místo, kam je radost večer zalézt, kde si někdy jen tak posadíš, jindy s někým prohodíš pár slov – zanadáváte si na život, zkritizujete panovníka, co jen vám to strach dovolí. A hlavně se tam dobře najíš a ještě lépe napiješ. Vím, že je to pro Tebe těžko pochopitelné, ale mám to skutečně rád.

I v Neapoli je pár takových míst, přes den mrtvých, ve večerních hodinách kypící životem. Když jsem neměl jinou důležitější práci – a musím Ti říci, že by to musela být hodně důležitá práce – šel jsem do některé z hospůdek.

Nejsem jsem tu dlouho, ale jsem tu dost dlouho na to, abych pár lidí znal – vím komu můžu trochu věřit, kdo je podrazák, kdo má zlý vopice a kdo po prohře kostek začne mávat nožem.

Málokdy se stává, že ti co jsou nevrlí, když jsou napití, napití jsou a ti co rádi mávají nožem prohráli v kostkách. Ale i to se někdy stane. Bývají z toho zlé pranice a mnohdy někdo skončí na zemi, ze které se již nezvedne.

To je vám pak všude vojáků a pokud ti nešťastníci, pod jejichž úderem či bodem, někdo vydechl naposledy, mají smůlu ještě větší a městské věznice zejí prázdnotou, patrně tam budou černat až do smrti.

Nikdy jsem neměl v životě nějaké velké štěstí, ale teď si říkám, že ta moje smůla je nad hory vyšší. Při posledním tvrdém střetu jsem neutekl dost rychle a i když jsem za smrt nikoho nemohl, nebo o tom alespoň nevím, na někoho se to prostě hodit muselo a i já teď trávím veselé chvilky v smrdutých kobkách.

Strava dobrá, konec konců jedl jsem i horší věci než suchou kůrku chleba. Člověku je tu alespoň teplo a sucho, tedy zatím, než přijde zima. Mou celodenní prací je ležet na pryčně a přemýšlet o životě.

Abychom nepropadali trudnomyslnost – víš, ono se to po pár týdnech pozorování krys běhajících po podlaze a pavouků tkoucích pavučiny nahoře na stropě snadno stane – posílají nám sem kněze. Má nás přesvědčovat o nutnosti zbožného života, ale myslím, že mnohem raději, než aby nám kázal, si s námi jen tak posedí a popovídá. To je o mnoho milejší i nám.

Je to trochu zvláštní patron, ten náš kněz. Už je trochu starší, ale vůbec ne hlavou. Nejsem žádný velký intelektuál, a tak o to víc ocením bystrý rozum. A to náš kněz opravdu má.

Byl dost dlouhou dobu někde v Americe, prý tam obracel domorodce na pravou víru. To ho omlouvá, on je totiž skutečně moudrý, nikoho chytřejšího jsem v životě snad nepotkal, ale když má svou náladu, je hrozný podivín.

Asi nejčastěji si povídáme o našich životech. Neměl o mnoho zajímavější život než já. Možná jsem Ti to nikdy nevyprávěl, ale když mi bylo dvacet let, utekl jsem z domova a dal se k vojsku. Bojoval jsem v tolika bitvách, že si ani na všechny vzpomenout nemůžu.

Prvních pár let bylo příšerných. Celé noci jsem probděl, protože jsem se bál usnout, jen aby se mi zas nezdály sny o lidech, které jsem zabil, o městech, která jsem pomáhal vypalovat, o ženách, které jsem znásilnil. Vím, že se mne teď děsíš, teď když ti konečně píšu pravdu, ale také jsem vždy věděl, že jednou to přijít muselo a jsem rád, že to nejsem já, na koho teď koukáš, ale pouze papír.

Jsou věci, proti kterým se člověk nedokáže bránit, byť je sebesilnější. Nedokázal jsem své skutky snést ani po roce, ani po dvou, ani nikdy jindy. Teď to vím – jen jsem si namlouval, že mne to co jsem provedl netrápí. Často jsem tomu i sám věřil, ale teď se mi zas zlé sny vrací.

Kdyby mě sny tížily jen v noci. Ale oni se vrací i za bílého dne a já je odehnat nedokážu. Není pro mne vysvobození, jediné co mi pomáhá je nebýt sám. O to víc rád jsem, když kněz přijde.

Teď je večer a znovu čekám, jestli zachrastí klíč v zámku a bachař ke mně starého misionáře Simonela pustí. Vím, že přijde, cítím to.

Skutečně – netrvá to dlouho a tak dychtivě očekávaný zvuk se ozve. Odkládám pero, dopíšu to jen co odejde.

Jsou ale chvíle, kdy mi ani moudrý kněz nepomůže. Pak zabřednu do svých ponurých vzpomínek ještě víc. Možná ti teď bude běhat mráz po zádech, jestli nechceš, nečti to, ale rád bych ti vyprávěl o jedné bitvě.

Matně si vzpomínám, že jsem tehdy táhli pod praporem sicilského císaře kousek za hranicemi jeho říše a zabírali mu další území jeho nepřátel. Nevzpomenu si na jméno toho města, je to už opravdu dávno. Bitva byla rychlá a snadná. Nepřítel nás neočekával, jeho zvědové byli nejspíše nějací lemplové. Pokud není město včas varováno a začne se bránit až na poslední chvíli, většinou není problém jej dobýt. Rychle jsme vtrhli dovnitř.

Dodnes si dobře vzpomínám na hrdinský čin jednoho z radních. Byl se s námi do poslední chvíle, i když věděl že je bez šance – bojovalo se v jednom z horních pater vysoké radnice – a celou dobu pomalu postupoval k otevřenému oknu. Když viděl, že zůstal sám živý a nezajatý, hodil meč po našem veliteli, který se s tím byl, tím způsobem, že na kapitánově tváři zůstal jen údiv. Pak sám rozrazil okno a vyskočil z výšky ven.

Pak začalo obvyklé plenění a rabování. Bylo nám to sice přísně zakázáno, ale kdo dokáže zkrotit vojáka, který právě vyhrál boj? Ve sklepeních bylo mnoho sudů s dobrým vínem a pěkných žen také dost.

I já si brzy našel pěkný kus a chystal jsem si ji odvléct někam trochu do soukromí. Měl už jsem nějaký ten korbel v sobě a když se tam objevil její fracek a snažil se ji ochránit od jistého, neudržel jsem se a tak za chvíli byla další krev prolita.

Když nemůžu usnout, zjevuje se mi tvář toho kluka, když spím, zdá se mi o něm. Vidím jeho výraz – tvrdý, odhodlaný a přece ustrašený.

Když jsem to vyprávěl knězovi, dlouho pak mlčel. Pak už promluvil toho dne naposledy a nejsem si jist, ale myslím, že pak pronesl něco jako kletbu, ne to není to pravé slovo, spíše proroctví: „Bude tě to mučit. Nedovedeš si dnes představit ta muka, i když již teď jsi málo z toho poznal. Nevím jestli se z toho zlého snu někdy probudíš, ale vím, že to sám nedokážeš.“

Příštího dne jsem se ho snažil zeptat jak to myslel, ale on mi tu jen se slabým úsměvem nechal svojí Bibli. Přečetl jsem si ji. Číst umím, některá latinská slovíčka jsem sice už z mladých let zapomněl, ale zjistil jsem, že si vzpomenu na víc než bych kdy čekal.

Přečetl jsem si ji, ale pořád se mi sny zdály a tvář nemizela. Zkoušel jsem se i modlit. Sice nechápu k čemu mi můžou nahoře pomoci ty naučené fráze, asi k ničemu.

Dlouho jsem to zkoušel, až jednoho dne jsem se opět kněze zeptal, co mám dělat. Je tu přeci, sakra, knězem, tak ať mi poradí. Nevybral jsem si ale správný den. Měl jednu ze svých nálad a začal vyprávět. Nějak takto:

„Dlouho jsem si také myslel, že křesťan k životu potřebuje Bibli, otčenáš, latinské věty a pár dalších modliteb ke všem svatým. Nejenom že jsem si to myslel, myslel a myslí si to dodnes mnoho lidí. Pak jsem se vypravil do Jižní Ameriky. Dlouhá léta jsem obracel indiány na pravou víru. Dlouhá léta jsem se snažil vštěpit jim alespoň něco z našeho poznání. Měl jsem za to, že se mi to daří. Dlouho to tak vypadalo. Pak jsem odešel a vše zase vyšumělo do ztracena. Když jsem se po pěti letech vrátil, nebyl tam už křesťan nikdo.

Dlouho jsem se tím trápil, nechápal jsem, jak jen jsem mohl selhat. Jak jsem mohl selhat já, jak mohli selhat mí drazí indiáni. Proč jen nezůstali i v těžkých chvílích pevní ve víře?“

Po tom co toto řekl se opět, jak měl ve zvyku, na dlouho odmlčel a potichu přemýšlel. Pak pokračoval:

„Nemohl jsem s tím ale už nic dělat. Doma v Evropě mi umřela matka a tak jsem se první lodí vrátil. Smutek zde přehlušil smutek z Ameriky. Každý smutek ale jednou odezní a já jsem opět přemýšlel, kde jsem selhal.

Pak jsem se stal farářem. V jedné malé vsi jsem dostal na starost pár oveček a snažil jsem se je přetvářet k obrazu Božímu. Také se mi z počátku zdálo, že se mi to daří. Pak ale přišlo zlo. Nevím proč jsem si tím tak jistý, ale myslím, že za to může don Musselli, hlavní je, že za čas se lidé začali sprostě pomlouvat, nikdo druhému nepřál nic dobrého, každý začal hrát jen svojí hru. Vytratilo se přátelství a přišla závist, touha po moci a po penězích.

Znovu jsem si vyčítal, kde jsem mohl selhat. Předtím to tu také bylo, ale ne tolik a já měl za to, že jsem mnohé zničil. Jak se ale ukázalo, dokázal jsem to pouze potlačit.

Pak jsem to pochopil. Víš, Bible je jen z půlky sbírka přikázání. Ta druhá je úplně o něčem jiném. Někdy se až zdá, že to co před tím mělo smysl je teď docela zbytečné. Nevím proč, ale jsme všichni pořád v té první půlce.“

Na dveře zaklepal netrpělivě bachař.

„Jsem tu už moc dlouho musím jít.“

Víc už se mnou o tom nemluvil, já se ho zatím neptal. Teď ti píšu a svíce mi už pomalu dohořívá. Kněz mi sdělil, že mám docela dobrou šanci na to, že se odtud dostanu. Byl bych opravdu rád. Možná bych se rád vrátil tam k tobě a řekl to co jsem se předtím říct bál. Napiš zda smím.

S pozdravem,
Marconius Parcorri

Pár slov do pranice: Volby v USA

Původně jsem chtěl psát "Stručný report", ale moje touha po propagandě zvítězila. Nu uznejte, že tento titulek je přitažlivější.
Zatím se zdá, že Obama to vyhraje s přehledem. Ani bych se nedivil. Dokáže lidi zaujmout a možná i trochu zdemagogovat. Ostatně to dělá snad každý politik - což jim k dobru rozhodně přičítáno není. Hospodářské krizi se také daří dobře a čím je krize hlubší, tím jsou lidé snáze tvarovatelní a tím více slyší na slova změna a peníze. Těch slov by bylo více, ale tahle jsou hlavní. Peníze hýbou světeme a málokdo je spokojený. Možná že Američané budou po pár letech na tuto volbu nadávat. Možná budou, tak trochu jako často my, nadávat těm, kdo mohli Obamu volit. My to děláme často - ale stejně se nepoučíme a tak si s radostí můžeme nadávat i za pár let před dalšími volbami.

Hádanka III.

Nejlepší hádanky jsou ty se sirkami. Ne takové ty snadné, jak máte přendat pár sirek, abyste otočili rybu, dostali smetí na lopatku a podobně. Nejlepší jsou hádanky s pořádným chytákem. Dnes uvedu také pěknou hádanku, ještě hezčí naleznete v jednom starším článku (zde).

Na obrázku vidíte řeku. Pokud ji tam nevidíte, musíte si ji představit. Vaším úkolem je přesunout dvě sirky tak, aby byla na obrázku vidět řeka plná krokodýlů. Odpověď na to, jak má vypadat krokodýl neexistuje - prostě to udělejte tak, aby bylo na první pohled jasné, že tam je těch krokodýlů hodně a že jsou v řece.

Řešení naleznete zde.

Řešení minulé hádanky

Hádanku naleznete zde.

Řešení určitě existuje mnoho, důležité je aby bylo řešení možné aplikovat. Správným řešením je nechat bratra rozdělit říši na dvě poloviny, tak aby byl spokojen s oběma z nich. Vy si pak můžete z těchto polovin vybrat. Samozřejmě to lze i obráceně.