Ostrovský orientační běh 2008

Pokud vás nudím, můžete se přečíst i vyprávění Jáni (zde v PDF).

Prý mám něco napsat. Něco o Orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak píšu. Ano o Orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá. Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním. Orienťák, Orientační běh, případně ještě Ostrovský O. b. je akce o podzimních prázdninách, koná se většinou v severních Čechách.

Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké malé měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod.

A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte.

Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek).

Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem je to IT kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce – počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální. Nebojte, já jim nevěřím. (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]).

Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta).

Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo.

Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním spojem až do Cvikova.

Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka.

Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to splést, což by se mi vůbec nelíbilo.

Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod. Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost.

Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou, které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to.

Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli jako první.

My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo, samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o tom, že konečně můžou jít spát.

Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů.

Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá, raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase.

Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo.

Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří.

K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale potvrdil nám to i jeden domorodec.

Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat, že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá. Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš.

A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy - náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější.

Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy.

Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození, Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli, že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu... [Editace 22.11.2009])

Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali.

Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila, nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a trochu to rozdýchat.

Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo zvítězit. Jak to probíhalo?

Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové štěstí neměli a museli skládat žalozpěv.

Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se.

Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději, tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách.

Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát.

Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře.

Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň. Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme rebely Lenku a zavolali Ostravákům a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je.

Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak vypadal jak kus toaleťáku.

Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila.

Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali instrukce k dalšímu pokračování expedičáku.

Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy.

Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). ) Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech.

Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené.

Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval, mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru, který nacvičil píseň o osvobození Cvikova.

Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal.

Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo.

Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce.

Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám, jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009])

Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující, dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat..." - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala, teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí... [22.11.2009])

Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát.

Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že to byl ten náš.

Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase vlakem až do Klatov a hurá domů.

Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?

Stručný report XI.

Při občance nás učitelka nutí pracovat se zdroji. Kdybych nebyl trochu wikipedista a nevěděl, že bez zdrojů vás sesunou ze stolu (jak se to stalo třeba s New Kiss), tak se na ní asi tvářím podobně jako ostatní. Samozřejmě se počítá jen doba kdy nespím.Občas o mně někdo prohlásí něco ve smyslu jako statistikový maniak, jedna z věcí proč mám blog – to byste neřekli, kolik se toho dá o vás zjisti. Někomu se můžu podívat skoro až do kuchyně. Dnes jsem se zase úplnou shodou okolností ke statistikám dostal. Složitou cestou od SQL Injection, přes Reného až po Ministerstvo vnitra jsem našel všechna rozdaná jména v České republice, k nim i roky a pak i místo pobytu (tedy jen místo pověřené obce, ale to je taky zajímavé). A co jsem nezjistil. Už nejsme Judové pouze dva. Dokonce nejsme dva už celých dvanáct let. Nejstaršímu žijícímu Judovi je 24 ('84), bydlí patrně v Praze. Pak jsem tu já ('93, stejně si to zjistíte, Klatovy). Pak je o tři roky mladší žije buď v Dřetovicích (já taky nevěděl kde to je, někde u Kladna) nebo ve Žďáru nad Sázavou. V jednom z těchto měst žije u čtvrtý Juda, čerstvý přírůstek, narodil se letos. Takže už jsme čtyři.
Zítra píšeme z fyziky na elektromagnetickou indukci a výrobu proudu, pak hurá domu a rychle natírat vnitřek chatky u Dolejšárny a v sobotu po ránu vyrazit do Prahy. Konečně se něco děje. Jen aby toho nebylo moc.

Stručný report X.

To už píšu desátý díl? Nechce se mi věřit. Píšu vůbec já vlastně něco jiného? Asi ne. Čte to vůbec někdo? Opět se mi nechce věřit. Ale prý jo. Třeba mi nelžou.
I když člověk dnes už nikdy neví. Trochu se zas dotknu politiky, dnes jsme do toho rýpali i při občanské výchově, tak proč bych si nemohl rýpnout taky. Dokázali jsme při ní alespoň konstatovat, že všichni nám toho naslibují hory doly a pak skutek utek', aneb já ti můžu slíbit věci, které ti nikdo nedá. A lidem to nevadí a stejně jim hlasy dávají. Prý, že lepší nějaká možnost, než žádná, což je pravda, ale je lepší volba a horší volba. Nepsal jsem tohle už někdy minule? Prostě vyhrává ten, kdo dokonale zmáčí soka a nenechá na něm nit suchou. Ještě nedávno jsem se domníval, že se to týká jen politiků – v politice totiž jde rozum stranou. Ale zdá se, že se tento trend začíná dostávat všude. Ještě před nedávnem sice každý všechno kritizoval a shazoval, nebyli jsme ale tak líní jako dnes a hledali jsme si alespoň nějaké důkazy. Teď stačí krátce prohlásit, že je to úplně *CENZURA* a že ten kdo to může schvalovat je něco podobného.
A teď něco pro lepší náladu. Starší song, ale jak se zdá, pořád platí. Pro Tchoříky už trochu tradiční píseň.

Moc jsem se tu zatím nezmiňoval o nadcházejícím výletě, aneb zúčastnění se akce známe pod slovem „Orienťák“. Prostě akce na čtyři dni, spousta orientačních běhů, spousta ztracení a trochu méně nalezení – alespoň takto mi to tvrdili. Jedu totiž poprvé a tak jsem o tom nechtěl moc šířit mýty, kdo ví, co mne čeká.
A nakonec ještě jedno video, video, které jsem už propagoval na Fefeho Wegeši, ale tam nepadlo na půdu úrodnou. Přichází B.B. King a Eric Clapton.

Stručný report X.

To už píšu desátý díl? Nechce se mi věřit. Píšu vůbec já vlastně něco jiného? Asi ne. Čte to vůbec někdo? Opět se mi nechce věřit. Ale prý jo.

Stručný report IX.

Dnešní den byl ve znamení jazzu. Vlastně houby džezu, vždyť hráli povětšinou z not, občas jim to i ladilo a vypadali, že to umějí. Nebo se tak alespoň tvářili. To správný jazzman vůbec na nástroj neumí, zásadně improvizuje a je mu jedno, že všichni ostatní hrají něco úplně jiného a jinak. Hlavně ho to musí bavit.
Ne, teď vážně, hráli pěkně, válel to hlavně klavírista, saxofonista příliš neokouzlil, což je škoda.
Tímto krásným kulturním zážitkem (to bude něco na sloh), jsme přišli o chemii a biologii, což nám bylo hrozně líto. Možná i proto jsme se při informatice moc nevěnovali učivu (totiž Excelu) a místo toho jsme pařili Travian. Dnes byl totiž spuštěn opět Speed server, pokud chtít, můžete se registrovat zde. Ano, samozřejmě, pomůžete mi tím.
Abych nezapomněl, blíží se prázdniny, s tím mimochodem i orienťák a já si dovolím obšlehnout jeden citát, aneb "Zase nejsem první":

"Život by se měl žít pro nebe. Jeden člověk není lepší než druhý jenom proto, že je lékař, zatímco druhý je švec. Nezáleží na tom, jestli je právník nebo malíř. Život se váží podle toho, jak jej člověk žije pro nebe. Rozumíš mi?"

Chaim Potok

Zase příště

Na cestě stál vůz. Nebyl schopen jet dál, to co bývalo kolem, už kolem rozhodně nebylo. Tlouštík právě slezl z kozlíku a začal lamentovat nad svým neštěstím. Jen zázrakem vůz ještě stál, málo chybělo k tomu, aby se skutálel dolů k potoku.

„Zdravím vás, příteli,“ vynořil jsem se z křovin a pozdravil nešťastníka. Ten nadskočil a zbledl.

Nedivil jsem se mu, věděl stejně dobře jako já, v jaké je kraji. Nezřídka se stávalo, že ten, kdo se tudy vydal, nedojel tam kam chtěl, ale zůstal ležet vedle cesty s podřezaným hrdlem a o kousek dál stál jeho vůz dříve plný vzácného zboží.

„Také vás zdravím a doufám, že víte co znamená slovo přítel – nevím, zda mi tak můžete říkat.“

„Nebojte se, nejsem ten, koho se bojíte. Vidím, že jste v nesnázích. Můžu nějak pomoci?“

„Kolo u vozu mám na kusy. Tady mi asi moc nepomůžete, pokud tedy náhodou nemáte doma malou dílnu.“ poznamenal s dávkou sarkasmu.

„Nevím, jestli vám to pomůže, ale asi o míli dál stojí podobný vůz, bojím, se že vlastníkovi už bude jedno, jestli mu jedno kolo ubude.“

„Myslíte, že by šlo kolo nahradit?“

„Myslím, že to nebude problém, pomůžu vám.“

„Opravdu? A mohl byste mi to kolo přinést? Víte, mám tu drahé věci a nechat je tu jen tak stát, to si nemohu dovolit.“

Trochu jsem se usmál: „Tady v těch končinách je úplně jedno, jestli tu necháte vůz stát nebo u něj budete. V druhém případě vás to může bolet o trochu více. Než bych se vrátil, to je půl hodiny a vy můžete být už nahoře u pánbíčka.“

Tlouštíkovi vidina brzké smrti na zdravé barvě nepřidala a začal se tvářit trochu sklesle.

„Pučte mi jednoho svého koně, na tom budu u vozu za chvíli a vy máte dobrou naději, že to nebude vaše poslední cesta.“

„Víte, kůň – to je celé jmění. Já bych vám rád věřil, ale přece jenom se neznáme.“

„Já vás chápu. Nemůžete půjčovat své věci každému koho potkáte. A já už stejně musím jít, ale rád jsem vás poznal,“ zamával jsem mu a vydal se vlastní cestou.

„Ne, počkejte, přece mne tu nenecháte. Hrozně nerad to dělám, ale pučte si toho koně.“

Nechtěl jsem si koně nechat. Proč bych to ostatně dělal. Vůz opravdu o kousek dále stál a nebylo těžké vzít kolo a nasadit na vůz ho neznámému.

„Mockrát vám děkuji za pomoc,“ loučil se obchodník, „Musím už jet, hodně jsem se tu zdržel, tak abych byl do večera ve městě.“

„Počkejte ještě,“ zavolal jsem na něj, když odjížděl, „dejte mi ten váš kabát co si vezete vzadu. Jen tak z přátelství. Prosím vás.“

„Můj kabát? Proč bych to dělal,“ zasmál se a jel dál.

„Třeba proto, aby vám měl příště kdo pomoci,“ promluvil jsem tiše za odjíždějícím vozem.

Stručný report VIII.

Tak je u nás zase pouť. Jako ostatně každý rok, i v roce 2008 přijela, aby z nás mohla vytáhnout pár korun, aby nám mohla znepříjemnit život svým bytím a hlukem a vůbec tak okolo. Proč jsou poutě vlastně tolik nahlas? Co sepsat petici za pouť bez hluku. Možná by se to dalo.
Tak jsme měli volby. A rázem dobrá nálada vyprchává, nebudeme emigrovat? IDnes.cz píše o přebarvení ČR na oranžovo a od oranžové není k červené moc daleko. Opravdu mezi komunisty a rádoby s. demokraty moc velká vzdálenost není. Ale lidé se poučit nedokáží. Sice moc na výběr není, ale pořád může být volba lepší než nejhorší. A nejvíc mne dostává, jako obvykle, Paroubek. Minule mu hračku sebrali, teď mu zas dali krásný dárek. Jak malé děcko, stačí se podívat na ty fotky.

Takový můj malý názor na neúspěch ODS, je existence mého bývalého spolužáka. Možná kdyby nedělal této straně v Klatovech na náměstí reklamu, bude na tom lépe.

Zpět ale od smutné reality (smutné? Hurá! Západ! Kanada!) k naším Nýrským radovánkám. Pár fotek z nočního Nýrska. Zítra přibude pár denních.
A ještě jednu fotku nakonec. I přes to, že jsme nedostali dotaci od EU rozbíháme v Nýrsku klub pro mladé - prostě místo, kde bude možnost pokecat, zahrát si hry, podívat se na internet. A kde to bude? U základní školy ve Školní ulici (pro nás Dolejšárna) přesně tady:

Stručný report VIII.

Dnes tedy nic moc. Nějak jsem nemohl přijít na to, jak nahradit & v řetězci, aniž bych zničil všechny entity. Lépe řečeno, nemohl jsem přijít na žádné řešení E&F (snadno a rychle) a s ničím složitým se mi programovat nechtělo. Strastný život skoroprogramátora.

Misionářův návrat

Nevím, jestli to víte, ale je to o penězích. Aneb co tím povídkář chtěl říct.

Celý život jsem strávil v Jižní Americe. Už od mládí jsem se chtěl vydat do dalekých krajin, poznat neznámé, poznat jiné lidi – poznat svět. Pocházel jsem z bohaté rodiny, otec byl kupec, stejně tak i můj děd a Bůh ví, kdo ještě před ním. Měl jsem štěstí v neštěstí – narodil jsem se až jako čtvrtý, o nějakém dědictví jsem si mohl nechat jen zdát. Obchodníky se stali mí starší bratři.

Díky tomu, že jsme zámožný rod, mohli si naši rodiče dovolit takový luxus a dopřát nám dobrého vzdělání. Nejdříve nás vyučovali soukromí učitelé, nebyli nejlepší, ale špatní také nebyli. Pak jsem i s bratry vstoupil na jezuitskou kolej. Vydržel jsem tam nejdéle – do konce. Marcus, můj nejstarší bratr, se brzy vrátil domů a začal pomáhat otci s obchodem. Pak pomalu odešli i ostatní bratři a na mne toho doma moc nezbylo, hlavně proto jsem zůstal.

Pak jsem se rozhodl, bylo to těžké rozhodnutí, ale vím, že jsem jednal správně. Mohl jsem žít spokojený život, život plný blahobytu. Ale mne srdce táhlo jinam. Stal jsem se misionářem.

Spolu s bratry v Kristu jsem byl vyslán do Jižní Ameriky, do Nového světa, do neznáma. Nevěděli jsme vůbec, co nás tam čeká. A ano, začátky byly velmi tvrdé. Měli jsme jen jednoho učitele řeči domorodců a nikdo z nás se ho neučil nijak skvěle. Dohodnout se s náčelníky vesnic nebylo nic snadného. Oni jinak mluvili, než mi jsme rozuměli. Když jsme my řekli ano, pochopili oni ne.

Díky Pánu jsme ale dokázali prolomit tuto kletbu nad námi a po dlouhých letech jsme se mohli chlubit jedním kmenem obráceným na pravou víru. Šamani byli vyhnáni, pohanští bůžci zničeni, uctívání přírody potlačeno. Pár indiánů se začalo učit latinu, a pak se stali prvními křesťanskými kněžími.

Strávil jsem tam mezi indiány dlouhá léta. Stalo se, že přišli těžké nemoci, někteří z bratrů zemřeli, jiní se vrátili zpět do Evropy. Já jsem zůstal dlouho, ale když jsem viděl, že zde už není pro mne co na práci, rozhodl jsem se putovat dál. Spolu se dvěma bratry a pár domorodci jsme se vydali dál do vnitra kontinentu, obracet na správnou víre další.

Uplatnili jsme mnoho zkušeností a vše bylo rázem mnohem snazší. S indiány jsme si již rozuměli, chápali jsme je a dokázali s nimi jednat. A teď po pár letech se i já vracím, zpátky po svých krocích. Mám se vrátit do Evropy. Ale nebude to hned, musím navštívit staré známé.

Teď už jsem pár mil od území, na kterém žije kmen, u kterého jsme žili nejdříve. Už uplynuly dlouhá léta od doby, kdy jsem tu byl naposledy. Pomalu postupuji pralesem po vyšlapaných stezkách. Za mnou jdou ostatní.

V Americe jsem se naučil mnohému. Třeba ostražitosti. Nemůžete být neopatrní, když vám odevšad hrozí nebezpečí. Když se přede mnou rozevřeli křoviska, byl jsem připraven se bránit. Naštěstí to nebylo potřeba.

„Pedrosi! Starý příteli.“ byl jsem rád, že vidím starého přítele. Právě Pedros byl jeden z mála, který mohl vyučovat v lásce ke Kristu i ostatní. Jako jeden z prvních si osvojil základní znalost latiny.

„Padre, já rád vidět opět vás.“ pozdraví mne ve španělštině, která mu k srdci nikdy nepřirostla a proto raději přechází do svého rodného jazyka, „Rád vás opět po mnoha letech potkávám. Kolik vod už proteklo řekami. Kde jste ale byl celou tu dobu, kdy mi jsme se tu trápili. Nic z toho co se stalo nevíte. Už nejsem knězem vašeho Boha ani nejsem starším kmene. Lidé se tu nemění, vrátili se zpět ke své víře.“

Vše bylo zbytečné, vše! Když opustili víru zde, ti, se kterými trávili nejvíc času a nejvíce jsme jim toho pověděli a sdělili. Jakou šanci pak mají bez nás ti, které jsme nechali za sebou?

„Pár měsíců po tom, co jste nás opustili,“ vypráví smutně Pedros, „přišel zlý duch. Mnoho z nás zemřelo, dětí, starců, žen, ale i mužů. Modlili jsme se celé dni, ale váš Bůh nás nezachránil. Pak jsme se dočkali úrody, která nevystačila ani pro ty málo z nás, kteří přežili tu hroznou nemoc. Já a pár dalších nepřestávalo věřit, že nás váš Bůh zachrání. Ale lidé z kmene už svou víru ztratili. Vyhledali zpět šamany a nás vyhnali.“

Stručný report VII.

Ve škole dnes nuda. Ve škole zítra nuda. Ve škole týden nuda. Ve škole měsíc nuda. Ve škole mládí nuda. A když už hledáme jak bychom se zabavili (no pronudit život, je to snad to pravé?), začne vyhrožovat naše třídní Soukupová naší občanskou povinností a odpovědností. Člověk si pak ani legrace neužije.
Dnes o volné hodině jsem seděl s Vácou (mimochodem spoluautor tohoto blogu, pokud jste to nezaregistrovali) nejdříve u počítače - tam pouze chvíli, celý den nešel ve škole internet, asi už jim konečně někdo naboural ty Okna - pak u bufetu. A do prázdnin už zbývá jen osm školních dní. Komu by to nezvedlo náladu, že? A když byl potom už jenom dějepis, nemohlo nás rozházet už nic.
U minulého SR (stručného reportu) se to trochu rozjelo s komentáři. Stačí hodit na blog My Chemical Romance a hned se ozývají pobouřené hlasy z obou táborů. Nevím, k čemu tam povídka, kterou jsem psal před tím byla. Buď ji nikdo nepochopil, nebo ji nikdo nechtěl pochopit.
A když už jsme se dotkli těch chemiků, jak jim říkají, pokud vás toto téma zajímá, koukněte se na Fefeho wegeš. Najdete tam víc podrobností o kapele, akordy písniček a všelijak podobně.
Našel jsem na internetu pěknou písničku - nějak při vyhledávání těch starých táborových - a stačí si u ní upravit trochu text a výborně se mi hodí do not. Asi k ní udělám nějaké amatérské video a hodím na TvojíRouru. YouTube skončilo, víte to? Od středy je česky - takže nekoukáte na jůtubko, ale pěkně rourou. Howgh!

Přerod na mém poli - openSuse

Jak už jsem se tu už zmínil, absolvoval jsem přeměnu systémů na mém notebooku (HP Pavilion dv6500). Ne proto, že by mi na Mandrivě něco nevyhovovalo, ale jen tak z nudy. Přešel jsem na openSuse a musím říct, že zatím jsem spokojen. Zatím mi sice nefunguje wifi, což naštěstí nijak nepostrádám, ale kdo ví, jednou by se mohlo hodit. Co oproti Mandrivě funguje, je čtečka karet - ta na Mandrivě fungovala jak se jí zachtělo. Začal fungovat i mikrofon, ale jen tak napůl, nahrávat se stejně nedá.
Dlouho jsem bojoval s nastavením vzhledu podle svého. Všude totiž byla odporná zelená, což je pro tuhle distribuci specifické. Nakonec se ale zadařilo a vy se můžete podívat, jak to asi tak zhruba vypadá.

Stručný report VI.

Takový moje večerní tradice - sluchátka na uši, kakao (to víte, kafe si doma dovolit nemůžu), a Firefox s Bloggerem a vytvářením záznamu. Dnes jsem chtěl odolat a nic nenapsat, ale pak jsem zjistil, že nemám do čeho rýpnout a tak trochu se nudím.
Rozjel jsem to ve velkém na Last.FM. Kdo tuto službu neznáte, tak je ve stručnosti - je to stránka kde se můžou zobrazovat vaše oblíbené skladby, systém vám doporučuje podobné a podobně. Dnes jsem narazil na možnost nahrávat data přes AmaroK, což je nejlepší přehrávač hudby pod sluncem, a tak jsem si řekl, proč toho nevyužít, zaregistroval jsem se a můžu konečně plnohodnotně poslouchat. Můj profil najdete zde.
Chtěl jsem sem umístit jedno video. Nakonec ale přidám rovnou dvě. U první se mi líbí všechno. Text i melodie. Prostě Nohavica.

Druhý klip je trochu nejasnější. Musím se přiznat, že jsem se na to video nevydržel dívat od začátku až do konce a to jsem se snažil Chvílemi je to hodně dobré, pak ale přijde scéna se svíjením u mikrofonu a to já tak trochu nesnesu. Tak trochu víc. Posuďte sami. A nestyďte se napsat do komentářů. Docela by mne zajímaly vaše názory - jak na vůbec k celé této problematice.

Hádanka II.

Nevím, co napsat dříve, jestli novou hádanku, nebo řešení minulé. Ale asi novou. Ať máte nad čím přemýšlet. Hádanku mám od Jáni (Jaffinky).
Starý král umřel a rozdělil svojí říši na deset různých malých panství. Vy máte jednoho bratra a oba chcete dostat spravedlivý podíl z dědictví. Problém je v tom, že ani jedno panství není stejné - některá jsou velká, jiná bohatá, jiná krásná. Víte, že nikdy nikdy nemůžete rozdělit dědictví na dvě stejné části. Jak ho ale rozdělit, tak abyste si vy ani váš bratr nemohl stěžovat, že bylo dělení nespravedlivé?

Řešení hádanky naleznete zde.

A teď řešení minulé hádanky

Hádanku najdete zde.

Velmi blízko byl správnému úsudku Hojší, asi ale někde přehlídl jedno slovíčko a výsledek pak nemohl být správný.
Vezmeme to podle jednotlivých prohlášení, pěkně popořadě:

1. Josef prohlásil, že správná cesta je ta Václavova nebo Jakubova. Takže pokud lže, je správná cesta ta jeho.
2. Václav prohlásil, že správná cesta je ta Jakubova. Pokud by lhal, mohla by být správná cesta ta Václavova nebo Josefova.
3. Jakub prohlásí, že dva z nich lžou. Pokud mluví pravdu, musí lhát jak Josef tak Václav. Pokud Jakub lže, musí Josef i Václav mluvit pravdu. Jinak to smysl nedává.
   Takže se nám vlastně zúžil výběr; pokud Jakub lže, musel musí stát u správné cesty on. Pokud mluví pravdu musí i správné cesty stát Josef.

Teď je důležité si uvědomit, jak je vlastně hádanka myšlená. Je řečeno, že každý z nich buď lže nebo mluví pravdu. A je důležité si uvědomit, že to platí napořád. Nestřídají lež s pravdou. Proto kdyby Jakub mluvil pravdu, musel by lhát Josef i v prohlášení, které učinil potom. Prohlásil o jednom ze svých bratrů, že stojí u cestě ke smrti - pokud by lhal, stál by jeho bratr u cestě k životu. Ale teď se podívejme zpět, kdo nám vychází u třetího bodu, pokud mluví Jakub pravdu stojí u správné cesty Josef. Teď nám ale z Josefova prohlášení vychází, pokud lže, že správná cesta je u jednoho z jeho bratrů. A to by pak byly dvě správné cesty, ta Josefova a ta jeho bratra. My víme, že správná je jen jedna. Proto musí Jakub lhát, Josef a Václav mluví pravdu - správná cesta je ta Jakubova. Smysl to dává i pro poslední Josefovo prohlášení - prohlásí, že cesta ke smrti je ta Václavova - tím mluví pravdu.

Stručný report V.

To už tu máme pátý díl tohoto nudného seriálu? Že bych se nezapřel a potvrdil, že ač nerad jsem Čech - co já vím, tak v nudnosti seriálů vedeme. Bohužel to někteří lidé nevědí a tak se na ně dívají. A tak z televize postupně odejde M*A*S*H, Krok za krokem a další seriály, na které se dá koukat. Ve kterých to není "každý s každým a nejlépe dvakrát".Poslední dva dny mám prapodivný hudební styl - dieta z Nohavici a My Chemical Romance. Kdyby to nebylo v poměru 10:1 asi bych se bál, že trochu upadám. Tím nechci samozřejmě na nic narážet.
Teď mne napadlo, že udělám novou anketu. Anketa je vlastně jediný obsah, na kterém nemám zásluhu jen já - komentáře nepíšete, tak alespoň hlasujete v anketě. Trochu mne to zaráží - návštěvnost relativně vysoká, doba na stránkách taky dobrá, hloubka návštěvy také. Podtrhnuto sečteno jsou lidé, kteří můj blog asi doopravdy čtou. A to i když nepočítám ty, o kterých to vím a o kterých si to myslím. A přesto když mám dostanu komentář jednou dvakrát do měsíce, jsem rád.
Malá změna nastala u hádanky (mimochodem, brzy bude odpověď a další hádanka), tam je komentářů celkem pět a z toho dva mé. Tak doufám, že i u další hádanky se nezaleknete a napíšete, co si myslíte.
Možná bych měl začít psát trochu větší provokace stylu Linux je best a Windowsáři jsou tupci (to samozřejmě není pravda), tím bych si asi rejtink, jak říkají u nás wowkaři, zvýšil, zas tolik o to naštěstí nestojím. To bych se pak musel hanbou propadat do země, protože si kolikrát říkám, když čtu výlevy na internetu, proč lidé, kteří mají špatnou náladu píší. To pak stojí za houby, jednak to většinou nemá pořádné argumenty a pak taky jediné, proč to čtu (možná že nejenom já) je proto, že už se těším, jak napíši komentář, který všechno krásně popře a ukáže jaký je autor *CENZURA*. A já opravdu nepotřebuji, aby mi to někdo taky chtěl dokázat.

Včerejší příběh

Můžou se psát k povídkám věnování? Proč ne. Tenhle je pro naší občas divokou třídu. Ale i ta poctivá hospodská bitka je lepší než ty natlakované stále nevybouchané sopky.

Včera jsem bojoval. Za svojí pravdu a svojí hrdost. Máme totiž dobrou partu. Večer, vždy když máme po šichtě, se slezeme do hospody Na náměstí a rozmlouváme o životě nad orosenou sklenicí. Rád povídám s Pavlem, rád povídám i s Honzou.

Občas se něco semele, jako třeba včera večer. Víte, ve městě máme ty lepší a ty co ještě nedostali rozum. Ti už chytřejší a zkušenější chodí právě do Náměstí. A ti co tam chodí, nemají rádi ty, co chodí k Dubu. Asi proto, že jsou to omezenci a pobyt na stromech by k nim pasoval lépe, než podobný život, jako ten náš. Nedejte se zmást – i když žijí skoro stejně jako my, chodí do práce jako my, vrací se domů k manželkám a dětem a večer chlastají v hospodě jako my – jenže v té špatné.

Kdybyste nějakého co chodí k Dubu znali – my jim říkáme dubáci, jsou natvrdlí jak ten strom – určitě by chvíle s ním nepatřily k vašim nejoblíbenějším. Oni si totiž prosazují pořád svou a vůbec nikdy nechtějí připustit, že máme pravdu.

Přiznávám, že se i my občas spleteme, ale takové fatální omyly jako oni, tak to my ne. A když se nám snaží moc hodně dokázat svojí blbost, tak to dopadá tak, že se přátelsky sejdeme někde na ulici, po chvíli už to není tak přátelské a nakonec je z toho solidní rvačka.

Nedejte se ale zmást, jsou i tací, kteří v tom s námi nejedou. Ti nejsou asi s námi ani s dubáky. Já jim moc nevěřím, oni o sobě většinou tvrdí, že jsou usazení a mají rozum – já tvrdím, že jsou to bábovky, které se bojí dostat pár mezi oči.

Takoví se snaží nenadělat si nepřátele v žádném táboře, to jim moc nejde – my si o nich myslíme, že jsou víc kamarádi s těmi od Dubu, dubáci si asi myslí přesný opak. Možná to nebude pravda, co já vím, riskovat to nemůžeme.

Podle nich se budeme nenávidět víc a víc, marně se je snažíme přesvědčit, že proti nim vlastně nic nemáme – jenom se jim snažíme říct, že nemají pravdu. A když si nedají říct, není to náš problém. Podle nich není taková poctivá hospodská bitka řešení, já si o nich myslím své.

Teď proti mně sedí jeden z dubáků. Tváří se, s prominutím, jak pitomec, který je v chládku poprvé. Za chvíli nás pustí – stejně proti nám nic nemají, dobře to vědí a dělají to vlastně jen z povinnosti, jsme tu často. A večer třeba zase zajdeme do hospody.

Stručný report IV.

Dnes jsme měli veselou češtinu. Kdybych nebyl poučen, že spisovatelé to nesmí s příslovci přehánět, napsal bych: hodně veselou. Vyvrbilo se to tak nějak samovolně, asi potom, co si pan profesor Šmíd přečetl poznámku o Hezounovi ve třídnici: "Vysmívá se vyučujícímu". Ten už měl ale odpověď připravenou z domova, kde raději oznámil tuto nelichotivou věc patřičně předem, a tak to ukázkově převrátil na něco ve stylu: "Ona to paní učitelka vůbec nepochopila." A tak nakonec učitel nevynadal Martinovi, ale prohlásil něco nepěkného o mladých nezkušených učitelkách. Občas někdo jen tak přidal nějaký vtípek a bylo docela veselo.
Třešničku tomu nasadila paní ze sekretariátu, která přišla Kubovi oznámit, že nebyl v minulém měsíci třináckrát na obědě, ten jí odvětil, že tam nebude chodit (takovou dálku!), když nemá hlad. Za třídy se ozvala narážka na školní bufet a opět bylo veselo. Profesor kýval hlavou a pronášel: "To je ta dnešní mládež.".
Pak se nám přiznal, že nemá rád škubánky, že pivo neměl už od maturity - což dalo vzniknout nové otázce: kde nabral svojí postavu, když ne zvedáním půllitrů - a že mu jednou v jídelně dali bramborovou kaši místo knedlíků.
Jo, pan profesor, kdyby tolik nechtěl být filozofem, profesionálem a kdo ví čím ještě, možná by ty hodiny s ním byly i fajn. Když nejede podle toho, co už vykládá stejně čtyřicet let, je s ním sranda. To je tak, když se někdo snaží být tím co není...

Pár rad do života od linuxáka

1. Pokud vám něco v životě funguje, raději se nesnažte to měnit.
2. Když vám v životě přestane něco fungovat, zamyslete se nad tím, zda to opravdu k životu potřebujete. Nakonec přežít se dá skoro s ničím.
3. Pokud už se rozhodnete v životě něco předělat, pamatujte, že harddisk zformátujete snadno vždy.
   
4. V životě nemáte zálohy - neformátujte!
5. Pokud budete formátovat, pamatujte si, že to nikdy nebude lepší, než před tím. Pokud se vám to bude zdát lepší, klamete jen sami sebe - zpět už to nevrátíte, tak se se snažíte přesvědčit, že teď je to lepší.
6. Nikdy není život bez much. Pokud mouchy nevidíte, asi vám je zakrývají mouchy jako velryba.
7. Velkou mouchu můžete rozdělit na sto malých.
   
8. Pokud máte před sebou jednu velkou mouchu, alespoň ji vidíte a máte pod dohledem. Uhlídáte sto malých?
9. Některých much se můžete zbavit - neberte na ně kulomet!
10. A pokud jednou nenabootujete a budete mít obrazovku černou, můžete si být jistí, že není předčasná a naštěstí ani modrá.
    

Stručný report III.

Tak jsem na staveništi. Ne úplně doslova, spíš trochu metaforicky. Dnes jsem se u počítače asi nudil a rozhodl se, že nejsem spokojený s Mandrivou. Nejdříve odešlo KDE, nahrazeno GNOMem a teď k večeru jsem vypálil Debian, který jsem měl stažený už delší dobu a zkusil ho nainstalovat. Ale ouha, debiánek nenašel siťovku. Teď se vedle na počítači stahuje Gentoo a já píšu z live distribuce BackTrack. To je taková ta, o které se povídá všechno možné - jediná pravda je, že je to velký balík všech možných i nemožných programů na otestování sítě, bezpečnosti a tak okolo. Někdo to rád zaměňuje s distribucí pro hackery - co já vím, tak hackerům je v podstatě jedno co jim na stroji běží, mají své zdroje a šikovné programy vždy seženou. Jediné, co mi teď hodně vadí, je nefunčkní rozložení Qwery u české klávesnice. Takže pokud někde bude míst zet ypsilon nebo obráceně, nedivte se a považujte to za překlep.
O čem bych mohl dál psát. Možná o tom, co jsem začal včera, ale nějak jsem to nestihl dokončit.O tom, jak jsem sázel své první číslo Magyku. Magyk je náš školní časopis, takový spíš ten průměrný. Někdy i podprůměrný. Třeba nechápu, jak někdo může dát mezeru před čárkou a za ní ne. To samé s tečkami. Překlepy a občasná hrubka se promíjí, po posledním diktátu jsem k těmto chybičkám shovívavější. I kdzž, nějaké korektora by si sehnat mohli. Pak jsou tu články ve stylu kontrol cé, kontrol vé. Trochu nechápu, proč někdo, kdo píše články tímto stylem, vůbec píše. Buď píšu proto, že mě to baví. Psaní do časopisu snad povinné není. Pokud jde o referáty, povinnou četbu a podobně, tak raději pomlčím.
Nějak jsem zjistil, že píšu docela rád. A jak se zdá, tak budu muset u psaní zůstat. Na fotky se většina lidí podívá raději, než že by si četla článek o patnácti tisícich písmenkách. Ale pokud chcete udržet smír na obou stranách, musíte fotit jen neutrální krajinky. A to už opravdu není ono. Řeč byla o Tchořících. Možná těch mých pětset fotek bylo moc...
Pokud tedy budete někoho někdy chtít fotit, raději se s ním o tom moc nebavte a už vůbec se ho neptejte, jestli smíte. To byste toho moc nenafotili. Samozřejmě musíte zachovat zdravý rozum - pokud nechcete dostat nakládačku od nějaké chlapa jak hora, kterému vaše cvakání bylo evidentně nepříjemné.
V pondělí tuto taktiku zkusím v praxi - pondělky jsou trochu zdlouhavé - škola, hudebka a ještě čekání na vlak. Tahat notebook se mi moc nechce. Vybavím se tedy foťákem a zkusím vždy v pondělí něco sem tam cvaknout.
Á, už vím o čem jsem chtěl ještě napsat. O klatovském vlakovém nádraží. Nevím, čím to je, ale podle některých Tchoříků je právě na klatovském nádraží zábava největší. Po čtvrteční příhodě to musím potvrdit. Nejenže tam leželo pár bezdomovců v prapodivném spánku, zbytek chlastal a choval se agresivně před nádražím - ten den tam navíc byl jeden feťák, který měl evidentně už něco v sobě, protože měl neidetifikovatelné zelené lístečky na igeliťáku asi od párků, nebo něčeho takového, pod tím zapalovač a pěkně to do sebe zapékal. Hlasitě přitom rozkřikoval něco o tom, že suší travku a jestli někdo nechce. Nikdo mu v tom asi nebránil, protože do vlaku na Nýrsko nasedl.

Tuning sraz – letiště Plasy u Plzně

Fotky naleznete zde!

Tak tenhle sraz mě docela mile překvapil, nečekal jsem nic světoborného, ale nakonec jsem byl rád, že jsem se rozhodl sem přijet. Přišel jsem ke stánku s lístky, které stály jen 50Kč, což na dnešní poměry moc není, a to jen potvrdilo mou předtuchu, že to byla zcela zbytečná investice.
Ale opak byl pravdou. Přesto že se sraz konal na travnatém letišti, bylo se na co koukat, i když hned vedle aut zcela běžně startovala letadla na vyhlídkové lety. Bylo zde vidět jak staré ale krásné Škodovky 1000, tak i nádherná auta jako Ford Mustang, Mitshubishi 300GT, ale i „Ameriky“ ze 60. let. Cen bylo víc než dost - pohár vedle poháru a řidiči, když zrovna nesoutěžili nebo nepředváděli svá auta, jen tak jezdili a smykovali na volném place. Na auta se nepřišli dívat jen lidé, také psi se rádi kochali nádhernými vozy (a jejich pachy). Zaznamenal jsem i pár případů, kde se pes neshodl se svým majitelem a přesto, že byl na vodítku, vyrazil si prohlížet jiné auto, než si přál páníček. A aby toho nebylo málo, byl zde přítomen i tuner, který asi zrovna moc šikovný není. S modrou Audinou přijel na pneu téměř bez vzorku, s kapotou rozmlácenou a poškrábanou a s rybičkami v kufru. A to nemluvím o vrtačce a hnízdech v motoru ani o SPZ na štorc.

Dřevěná brigáda 2008 II.

První díl brigády zde...

Tak kde jsem to přestal. Už vím. Naposledy jsem se zmínil o našem nedělním programu. Dovolte mi ale ještě se vrátit ke včerejšímu večeru. Jak jsem psal, nejdříve jsme seděli a jedli u ohně. Dost se mluvilo o škole a o učitelích a myslím, že některé vzpomínky by stálo za to zde zmínit.
Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je to velká učitelská pravda.
Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá. Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali čtyřky pětky bez mrknutí oka.
Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste nemuseli, já už jsem snídal."
Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět.
"Pane profesore, vyprávějte."
A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám.
ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně.
Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky. Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí.
Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal, bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit.

To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za to, abych jí věnoval samostatný článek.

Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí.
To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a skvělou omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili. Dokonce i Kryštof, kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká, že nemá dost - vypadal trochu nasycen.
Po obědě se uklízelo, pročišťovala studánka a pak už nastal konečný sestup dolů.

Ještě jsem si vzpoměl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo" někdy z roku '61. Dovede te si určitě představit, že nás to pobavilo, ale takovým způsobem, kdy člověk myslí na to co to tu bylo a ježí se mu při tom chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou.
Z mnou přečtených článků, nedostaly se ke mně totiž všechny - putovali do archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější článek o tom, jak 'probíhal' Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na výročí). Kdyby jsme tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc 'naše' jak se zdálo.

Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu, naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání do správné táborové nálady dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy.
Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten se dočká.
Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě a mám chuť místo toho, že jsem byl na posledním kvalifikovaném místě s dost velkou ztrátou prostě hodit *CENZURA*, jako ve včerejším článku. Tak třeba to teď bude lepší.
Ani nebudu psát, že mě dneska zase chytala poutní nálada. Nějak jsem nemohl rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch trapných frázích, že tam ze mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci.
Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to, plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá přece Ten nahoře a tak je to lepší.