neděle 8. března 2009

Konec

Po dlouhém přemýšlení mne žádný lepší název tohoto článku nenapadl. Jak vám teď pomalu ale jistě dochází, je toto můj článek poslední. Alespoň na hodně dlouhou dobu. Mimochodem je to nejspíš první článek, který píšu v neděli. Prostě extra článek ve všech směrech...
Proč to tu vlastně takhle náhle zakončuji? Ono to ani náhlé není, přemýšlím nad tím už kolik - dva měsíce, od Vánoc? Důvodů je pár. Hlavním z nich, který na mě dolehl až u posledních pár článků, je to, že prostě nemůžu napsat všechno. U Jizerek jsem si u tisíce věci musel říct, že to psát nebudu - buď to byly malichernosti, kterým by se mohli zasmát jen Tchoříci (a taky že se jim smát budeme, ale až někdy večer u táboráku), nebo to byly věci, které by nás mohly dostat do Dobřan na hodně dlouho.
Dalším stejně podstatným důvodem je fakt, že mne psaní přestávalo bavit. Možná to bylo tím, že jsem se snažil psát i když nebylo o čem. Většinou se mi to i povedlo, ale doufám, že mne nikdo nebude nutit ty plky po sobě číst. (To až mě jednou budou vyslýchat: "Kaleta, přiznej se, jinak ti dám přečíst tvůj stručný report!")
Třetím a posledním důvodem, který se mi teď vybavuje, je provázanost mého života s blogem. Je dobré držet si internet od těla - když se vám to nedaří, dozví se toho lidé o vás spoustu. A mně se to nedařilo. Došlo to dokonce tak daleko, že když se mne lidé zeptali, jak se mám a já odpověděl stručně, že to jde, řekli, že se to vlastně dozví na blogu. Tak tomu je konec, milánkové, teď se s "Hm, dobře." budete muset spokojit.
Včera jsem měl těch důvodů víc, ale to už bylo kolem půlnoci a mě se nechtělo kvůli tomu vstávat z postele. Co víc dodat. Děkuji všem, kteří mne četli - dělali jste mi radost, když jsem koukal na zvyšující se návštěvnost. Mohli jste si tu přečíst 292 příspěvků - třístého se tak nedočkáte.
Ještě bych mohl doporučit blogy ve sloupci vedle konečně na nich budou vycházet články častěji než tady. Tak co, ještě nějaký proslov jako na pohřbu? Blogoval jsem s dva roky a pár měsíců a stálo to za to. Psát takhle na internet není vůbec špatné a můžu to leda doporučit. Slovní zásobu si rozšíříte, naučíte se nová (třeba latinská) slovíčka a někdy vám i někdo napíše komentář.
Tímto se s vámi loučím a abyste si mohli poslední chvilky ještě protáhnout, puste si písničku.

pátek 6. března 2009

Jizerky 2009

Opravdu jen pár fotek naleznete zde. Časem snad přibudou další...
Konečně jsem si sedl a můžu napsat pořádný článek o tom, jak se Tchoříkům dařilo letos v horách Jizerských – tam nahoře, na severu, hned vedle Krkonoš. Zase tam do stejné boudičky, našeho milého srubu na úpatí Jizery, druhé nejvyšší hory na české straně.
Letos to bylo tak trochu na rychlo, nebo se mi to jen tak zdálo, protože z ničeho nic tu byl týden před prázdninami a já ještě neměl ani boty na běžky. Nějak jsem to ale do kupy dal a v sobotu ráno jsem mohl čekat před panelákem než pro mě Hájkovi přijedou. A jak už se stává tradicí, přijeli, oznámili, že se musí chvátat a rychle vyrazili směr Železná Ruda a Špičák. Navíc byli Zdeněk i Johana nachcípaní – do toho zprávy, že se i Kryštof s Klárou, pro které jsme jeli, jsou na tom podobně. No nazdar, to bude chtít hodně slivovice a hřebíčku, napadalo mne.
S poměrně velkou časovou ztrátou jsme dorazili na Špičák, naložili Kláru, dotankovali a zase jsme fičeli na Velhartice. V té době jsme měli být už na Rabí, co se dalo dělat, museli na nás počkat. Na hradě jsme naložili Kryštofa, zmáčkli se pořádně v autě, protože byla sklopená jedna sedačka, tam byly lyže, a tak jsme se museli tři zmáčknout na jednu. Navíc silnici pokrývalo něco mezi sněhem a blátem, takže to klouzalo a jednou jsme málem skončili na chodníku.
Cesta to byla divoká, s Boží ochranou jsme ale na Rabí dorazili. Přeházeli jsme věci z jednoho auta do druhého, rozloučili se Zdeňkem a Martinem Satoriem, který si posteskl, že by radši jel s námi – čekali ho totiž mrňata na Kvildě. A pak jsme vyrazili směr sever. Michal, Bětka, já, Kryštof, Klára a Johana.
Cesta ubíhala v poklidu, párkrát jsme se někde stavili – jednou pro boty, jednou kvůli vyložení židlí (které jsme nevyložili, protože bylo zamčeno), jednou pro stěrače. Cesta Rabí – Praha – Jablonec – Josefův Důl ubíhala rychle. Až ke konci přišla nuda a tak po modním vzoru byly vytaženy mobily a ty se jaly trhat naše uši písničkami, pro které je slovo píseň moc ušlechtilé. Ne, nechci urážet cizí vkusy, jsou i horší věci.
V Josefově Dole jsme zjistili, že ne všude je sněhu jak u nás a tak jsme v půlce kopce museli zastavit, nechat se kousek Jendou – který byl na rychlo přivolán, vytáhnout a nasadit řetězy. Do našeho základního tábora to už byl kousek, jako obvykle jsme vyráželi od babičky Jáni (a Sváti samozřejmě taky).
První věcí, která se dělá pokaždé, ale opravdu pokaždé když se přijede do Josefáče je to, že se odhazuje sníh. Do ruky nám vtiskli lopaty a házejte, hoši, házejte. Pak jsme se rychle podívali dovnitř, jak se daří, pozdravili se s druhou půlkou Tchoříků a vyrazili do hor, směr Jizera. Už jsme byli skoro kompletní – v Jendově autě přijela Jáňa, Sváťa, Lenka a Pavel (a Jenda samozřejmě taky). Sváťa ale ještě den zůstala v Josefové Dole, taky ji zkosila nějaká chřipka a potřebovala ještě den na zotavení.
Od chvíle, kdy jsme přijeli, nepřetržitě sněžilo a když pořád sněží, nemá cenu projíždět s rolbou stopu, to dá rozum. A tak jsme si ji museli prošlapávat sami. Tu a tam už sice od nějakých nadšenců projetá byla, přesto to nebylo nic moc.
K naší chatce jsme se nějak prošlapali. Už ani nevím jak, možná si za pár odstavců vzpomenu, že se při cestě stalo něco zajímavého a rychle to sem dopíšu. I chatku jsme nalezli rychle, ne jako poprvé, kdy jsme bloudili v mlze. Tak první dopisování, málem jsem zapomněl na to, že se mi asi sto metrů od srubu rozpadla lyže. Moje historické vázání se vytrhlo a zůstalo mi na noze. Naštěstí to byl kousek, dalo se to dojít a Michal to i bez problémů opravil (už měl zkušenosti, minulý rok se mi skoro to samé stalo na druhé lyži). To mě ale přesvědčilo o tom, že potřebuji nové lyže.
Tam jsme se opět chopili lopat, házeli cestičky, záchody, ostatní mezitím topili, aby se dalo večer přežít. Prvních pár dní, než se chatka vytopí, bývá vevnitř celkem zima. Nebudu si vymýšlet, až po tento okamžik jsem si vzpomínal celkem jasně, teď už mi to ale začíná splývat a tak to vezmu trochu obecněji.
V prvních dnech se rozhodlo, kdo s kým bude mít službu. Postupným kámennůžkopapírovaním jsme se pěkně rozházeli do dvojic kluk-holka a bylo jasné, s kým tento (nad jiné těžší) den budeme vařit.
Už jsem myslel, že budu muset celý první den přeskočit. Hodně jsem se zapotil, abych si vzpomněl co se dělo. Měl jsem si psát deník jako Bětka – její hieroglyfy nám poskytly zábavu na mnoho večerů, navíc si deníček psala do starého školního sešitu, do kterého kdysi psala diktáty. Takže jsme se snažili dešifrovat i je.
První den nás čekala jen krátká zahřívačka. Na vrchol Jizery, dolu na Štolpišskou a hurá na Knajpu. Tam už měla čekat Sváťa.
Teď se rozepíšu asi o tom, co zůstalo všem v paměti stoprocentně. Jendu, řečeného Náčelníka, chytly už první den záda a tak s námi raději na první výlet nejel. Dobře udělal. Druhý den to bylo totiž ještě horší. Záda si rozhodil už asi před dvěma týdny, když něco dělal na stromě. Teď se mu to podstatně zhoršilo, záda nikdy nejsou příjemná a když jsme viděli, jak při každém pohybu zatíná zuby, aby neřval moc nahlas, byly jsme z toho všichni trochu nervózní. Druhý den už to vzdal a přivolal horskou službu. Tak nastala velká akce přemísťování Jendy. Trochu jsme se obávali, jak nás horská najde, naštěstí to tam asi znali a dostali se k nám v pořádku.
Přijelo jich tuším jedenáct, nejsem si už úplně jistý, malý šéf to tam organizoval, všichni kolem Jendy skákali a my jenom pozorovali jak jim to jde. Za chvíli už byli zpátky na lyžích a Jenda v sáních. Jak to pokračovalo jsme se dozvěděli až za pár dní, když jsme jeli nakoupit do JD.
Jendu převezli až do nemocnice. Kus cestu urazil v sáních za skútrem, část v sanitce. V nemocnici ho ale moc s radostí neuvítali. Jakási mladá doktorka totiž nemytého smradlavého chlapa správně neocenila a po tom co ho různě natahovala a protahovala prohlásila, že mu nic není a poslala ho domů. Mimochodem bylo okolo půlnoci. Jenda, který stěží mohl vstát z postele (po prvním pokusu, se jim tam prý složil), byl prohlášen za simulanta a sanitka ho odvezla do Josefova Dolu. Ta ale řetězy neměla a nahoru nevyjela. Co naplat, museli Honzu vyložit dole pod kopcem, ať si to dojde. Obut v takových těch pěnových pantoflích, co už dlouhou dobu letí, s batohem vláčejíc za sebou, se nějak dobelhal s pomocí staré paní až nahoru. Díky oblbovačkám, které do něj napíchali, se to dalo přežít. To, že ho to vyšlo na 90,- snad ani nebudu připomínat.
My si museli nahoře v horách poradit sami. Dostali jsme za úkol chatu pořádně vybydlet – dojíst co se dá. A k naší smůle tam kromě vína a kávy byla snad jen čočka a fazole. Náš jídelníček se tak skládal z polívky pocházející z těchto surovin (+ nějaké ty vločky), čočky s historickým lunchmeatem, čočkové polívky a možná ještě jedněch fazolí.
Kam jsme přesně vyráželi během dalších dnů už si nepamatuji. Jeden den jsme dokonce nevyrazili nikam, což se snad v historii Tchoříků ještě nestalo. Hráli jsme šílenou námořní bitvu na týmy, která zůstala nedohraná, protože už na to nikdo neměl nervy – bylo to šíleně zdlouhavý. Raději jsme to převedli do reálu a dali boj o hrnečky. Každý tým si zakopal někde venku hrneček a cílem bylo ukrást soupeřův. Jednoduché, ale v takové mase sněhu to nabíralo nový rozměr.
Velký problém bylo, co dělat večer. Na kytaru se nikomu hrát nechtělo, hry jsme připravené žádné neměli a já své hádanky pozapomínal. Hodně jsme improvizovali a nakonec vymysleli celkem solidní hry, kterými jsme se dokázali každý večer zabavit. Nejoblíbenější hrou se stala jednoznačně hra „na vraha“. Hra podobná „Městečku Palermu“ s trochu větší akcí a dedukcí.
V původním plánu byla návštěva Polska a přespání za hranicemi naší vlasti. Jednak na to nebylo počasí, celou dobu sněžilo a tak ani cesty pořádně projeté nebyly – rolby začaly jezdit ke konci našeho pobytu. Do Polska jsme se nakonec ale přece jen dostali. A to při naší krásné jízdě za žranicí.
Ten den začal jako vždy rozcvičkou a proběhnutím ve sněhu. Pak vydatnou snídaní, řekněte sami – normální člověk si pět krajíců chleba k snídani snad nedává. Pak jsme se došoupali až do vesničky Jizerky („Tady jsou lidi fakt hrozně originální...“ prohlásila Jáňa a my jsme jen přikyvovali, „Jizera, Jizerka...“). Tam jsme obsadili jednu hospodu, jako všechny se jmenovala „Panský dvůr“ (zase ta originalita). Po naší luštěninové ozdravné kúře jsme si konečně dali dobré jídlo. Také jsme tam obsadili záchody – takový luxus, záchod, jsme si nemohli nechat ujít. Není nic nepříjemnějšího než vykonávat potřebu s holým zadkem ve vánici.
Popošli jsme asi tři kilometry a byly jsme v Polsku. A v další hospodě. Tentokrát na racozích. Mělo to být něco jako lívance, mnohem blíž to ale mělo k vdolkům. S borůvkovou marmeládou a smetanou. Smacznego! Přes všechny nedostatky polského pohostinství jsme si pochutnali. Však jsme taky byli zvyklí na hodně.
Večer na chatě už jsme měli hlad jenom Michal, Kyšák a já a tak jsme se dorazili pytlíkem těstovin, společně s ostatními si připili vínem, které měl kdosi dostat k Vánocům a začali plánovat Velikonoce...

Dnes se opice zapotily

YouTube dneska nějak často padalo. Asi po páté mi to nedalo a musel jsem to vyfotit, i když to nic moc extra není.

středa 4. března 2009

Stručný report XXX.

Přes týden není čas ani chuť psát dlouhé články, takže na článek o Jizerkách si musíte počkat minimálně do pátku, někdy večer by mohl vyjít. Ale aby tu blog do té doby nestrádal, napíšu dnes kratší report - mimochodem už třicátý, to to letí - taky proto, že je konečně o čem psát.
Situace ve škole se už zklidňuje, slovo "bludiště" se sice ještě ozývá den co den, už ale pomalu mizí, za chvíli zmizí i nástěnka připomínající náš úspěch a poslední vzpomínkou bude pár článků v Magyku, který kvůli naší třídní ještě pořád nevyšel. Na blogu exkluzivně alespoň úvodní stránka.
Chci totiž něco napsat o naší milé paní učitelce na zeměpis. Jistě to "milé" chápete správně. Je nejspíš ta samá (já ani nikdo jiný, v tuto dobu online si nepamatuje), co nás zeměpis učila už před rokem, tehdy naštěstí jenom dočasně. Článek o tom zde: Jak se učí zeměpis. Teď už se ze zlého snu stala skutečnost, po velkých čachrech jsme ji dostali natrvalo. Je to hlavně první učitel po dlouhé době, ze kterého mám chuť mlátit hlavou o zeď. Ona za to zas tolik nemůže - prostě učit nemůže každý a ona je teď ještě nezatrpklá špatná učitelka, nechci vidět co bude až zestárne. Patří ale mezi úzkou skupinu lidí, kterým by se měl počítač zakázat používat. Když vynecháme to, že film na DVD otevírá v přehrávači tím způsobem, že najede to složky tuším "video_ts" nebo nějak tak (jedna z těch dvou složek co na DVD jsou) a vybere všechny soubory. Funguje to (alespoň to tak vypadalo, WMP je přece jen dost blbovzdorný), ale chudáci programátoři - proč asi hned pod tím udělali tlačítko: "Přehrát DVD".
Takových věcí je víc, to by ještě nic nebylo, při tom se jenom všichni bavíme a čekáme jak to dopadne. Když po nás ale začne chtít prezentace v PowerPointu a to že na počítači tohle zvěrstvo být nemusí považuje za nesmysl, mi už vadit začíná. Nějak se nám ji povedlo přesvědčit o tom, že to tak být nemusí, řekla nám, ať si ho seženeme. Oponovali jsme jí tím, že jsme chudí studenti a i když strýček Mrkvosoft kvůli konkurenci zlevňuje jak jen může, je to ještě pořád docela drahé. A tak se rozhodla, že nás usadí: "Určitě ale víte, že se PowerPoint dá pořídit i jinými způsoby," řekla jako by se nechumelilo. Nedělejte si iluze - neví co jsou to OpenOffice, její jiný způsob je ještě pořád nemorální. Sice je na spoustě počítačů software kradený, ale učit to jako metodu na školách?

pátek 27. února 2009

Jaké bylo Bludiště IV. - jak to doopravdy bylo

Možná se vám také zdály poslední články takové jakési suché. Patrně máte pravdu, nebylo to, co jsem na blog zvyklý psát. A ani si zvykat nehodlám. Prostě to na blog nebylo - bylo to novin (Klatovského deníku, to jsem zvědavý, jestli se tam něco objeví) a do školního časopisu (do Magyku - magazín gymnázia Klatovy). Prostě a jednoduše - tam jsem si nemohl dovolit napsat vše a tímto článkem to chci trochu napravit. Píšu ho už také proto, že chci mít za sebou všechno to bludišťování. Poslední týden je pořád na jedno brko. Tento maratón zakončím článkem o Jizerkách - to nejlepší nakonec, takže se máte ještě na co těšit.
Nebudu to protahovat a začnu psát, jaké to vlastně v Ostravě bylo. To jak jsme se tam dostali už zhruba víte, protahovat to nechci, psát to znovu nebudu. Samotný odjezd byl docela fofr. Přijel jsem z Jizerek, někdy večer kolem osmé a zítra v půl deváté vyrážel zas do Klatov a odtud do Ostravy. Co se toho člověk za pár dní najezdí.
Nějak se to však zvládlo a nikdo, opravdu nikdo, se nezranil, takže třídní mohla být v klidu a uživat si klasického seřvávání (jémine, co je to za slovo?) svých svěřenců. Do autobusu pana Štáhlicha jsme se naskládali a vyjeli. Nevím jestli má cenu nějak zvlášť se tu rozepisovat o cestě. Bylo to stejné jako jízda při jakémkoliv jiném výletě. Kravál, mobily a zastávky na čurání.
V Ostravě jsme se měli usídlit v ubytovně "Pod mostem". Žádný vtip, no joke, opravdu. Takhle se jmenovala. Hned vedle byla hospoda a night club. Pan profesor Šmíd později prohlásil, že je to neslýchané. Ubytovna zezadu byla velmi podobná domům, které si Tchoříci mohou pamatovat z Ukrajiny. Holé cihly, tu a tam nějaká vypadlá, okna, která vypadají, že už dlouho nevydrží - no prostě hrůza. Snad sem dostanu nějakou fotku, abyste se mohli pokochat.
Vevnitř to zas tak hrozné nebylo, snad až na ty okna, se kterými nešlo hnout a na plíseň na zdech - dnes už je známá snad jen jako Amátka. Pak tam byli zajímaví spolubydlící. Vedle našeho pokoje bydlela Samantra (ani nevím, kde se tohle vzalo) - stará nerudná ženská, která chtěla mít trochu svého klidu a párkrát nás přišla seřvat. Docela jsem ji chápal. Pak nějací ukrajinští dělníci (a hale, zase vazba k Ukrajině), kteří prý byli všechno, jen ne slušní.
Noc jsme na ubytovně nějak přečkali, někdo spal, někdo ne. Klasika.
Ráno jsme zase naskákali do autobusu. Kompletně zabalení, pro případ, že se nezadaří a my hned pojedeme domů. S drobným zpozděním jsme dorazili do studia, nikterak to nevadilo, protože štáb se zpozdil také - tři centimetry sněhu, kalamita, co se dá dělat.
Pak už to šlo ale rychle. Seznámili nás s tím, co se bude dít, nás čtyři zvolené si odvedli nejdřív do kostýmérny pro ty skvělé hábity - dostali jsme červené. Pak do maskérny, přepudrovat, nastříkat vlasy nějakým sajrajtem a kdo ví co ještě.
Soukupová prý prohlásila něco ve smyslu: "Juda nalíčenej, já padnu."
Ve skutečnosti toho na nás zas tolik nedali, poznat to skoro nebylo. Nato si nás odvedli do studia, kde nás seznámili s režisérem (Jindřich) a s tím jak to bude probíhat. Televize je televize, i v téhle soutěži se scény několikrát opakují. Třeba jen nabíhání zpoza sítě se točilo pěkně dlouho. Před prvním dílem jsme byli všichni dost vyklepaní, takže s námi potíže neměli, všichni se snažili co to šlo.
Když už byl natočen náš náběh mohli se tribuny zaplnit diváky a začít se pořádně. Diváci mají důležitou úlohu. Tleskat a fandit. Prý to bylo dost únovné, ruce bolely, krky bolely. Nám soutěžícím se zas klepaly ruce a hrdlo bylo jak přiškrcené. Na někom to bylo vidět víc, na někom méně, každopádně zlaté zkoušení z fyziky - to je úplná pohodička.
Ze začátku se nám moc nedařilo. Vlastně dařilo, ale jen tak na půl. Úvodní otázky jsme dali obě dvě za tři bludišťáky. Bohužel soupeř stejně tak. Byl to soupeř zkušený, dvakrát už vyhrál a brousil si zuby i na nás.
Ještě jsem tu neobjasnil, proč se náš tým jmenoval Chemici. Chtěl jsem to napsat už do článku do novin, ale zůstalo to jen nakousnuté (úplně jsem to zapomněl dopsat). V televizi uslyšíte, že je to podle skupiny My Chemical Romance, která je v naší třídě oblíbená. Ve skutečnosti to bylo na památku našeho spolužáka, ale by, jak řekl řejža, znělo hrozně smutně. Holt televize.
Pak přišlo na řadu lezení. Na síti lezla ještě nesehraná dvojice Hezoun a Jitka, Karel to dole vázal a na mě zbyla překážka. Soupeř nás v tomhle docela převálcoval. Ty zkušenosti byly znát. Zletého bludišťáka nám sebrali ani jsme nemrkli. Zato nám jeden bludišťák spadl hned ze začátku. Komplikace při zavěšovaní naštěstí nenastaly.
Když přišly otázky byli jsme všichni ještě pořádně vyklepaní. Snad nám nezabírali ruce nad tlačítkem, protože ty se klepaly snad každému. I přes tu nervozitu jsme si nevedli špatně. Tuším, že jsme zodpověděli o otázku víc než soupeř. U tak ale soupeř vedl asi o šest bodů.
Učitelé si měli pinkat co nejdéle s ping-pongovým míčkem. Učitelé z Bohumína to váleli, naši také nebyli špatní, ale ti druzí byli prostě lepší. My jsme rozumně vsadili pouze jeden bod, ten nám také odečetli. Soupeř udělal fatální chybu a vsadil pouhé tři body. Kdyby to trochu déle rozmýšlel, vsadil všech pět.
Naši učitelé, jak už jsem řekl, prohráli - my tak ztratili jeden bod a soupeř získal osm. Rozdíl byl tuším 13 bodů. Rozhodnout tedy měla až poslední disciplína - tajenka. Tady byly naše nervy opravdu našponované, teď šlo o všechno.
Měli jsme přijít na známou osobnost. První nápověda - rok 1936. Pak tam bylo pero. Ve třetí pouta. Nikdo pořád netušil. Rozlouskla to až čtvrtá nápověda, nápis: Charta 77. A jediné jméno, které se nám v tu chvíli vybavilo, bylo jméno Václava Havla. A kupodivu to tak doopravdu bylo. Za tajenku jsme získali 15 bodů, o pouhé dva body jsme tedy zvítězili.
Stačilo by málo a mohlo to bý úplně jinak. Pokud bychom měli například o pouhou jednu zodpovězenou otázku méně a soupeř vsadil na učitele všech pět bodů, bylo by rozhodnuto. To se naštěstí nestalo a my byli rádi, že nejedeme hned domů.
Jak jsme si vedli u balancovníku snad ani psát nebudu. Po všech těch nervech nám to jaksi všechno vypnulo a my tam jen tak stáli, drželi balancovník a koukali jak se kuličky kutálejí. Nedostali jsme tam snad ani jednu kouli.
Následovala přestávka a pak se točil druhý díl. Zase to samé. Jen trochu únavnější, protože ve studiu bylo už pořádné horko a taky už se všechno nedařilo tak jako ráno, scény se opakovali a únava vzrůstala.
Naštěstí jsme dostali relativně slabého soupeře, jeho nevýhodou byl asi věk - všichni byli o dva roky mladší než my. Co musím uznat je to, že měli pěkný, rytmický a melodický pokřik. Znělo jim to opravdu pěkně. "Bejci, do toho, vyhrajem to, hotovo." Zkuste si to zakřičet. Úžasné, škoda že jsme něco tak pěkného nevymysleli i my. I když naše "Chemici, Chemici, to jsou prostě profíci. Vždycky vědí co a jak, všem vám tady daj na frak." taky není úplně špatné.
Druhý díl už si tak dobře jako první nepamatuji, nějak se mi to tam v makovici pomotalo. V úvodních otázkách to moc slavné nebylo, ale soupeř s námi držel krok. Rozhodující bylo lezení. Překážka byla o něco těžší než v prvním díle, když na ní neděláte kraviny, dala se zvládnout.
Začátek byl opravdu pěkný. Dvojka na síti už se sehrála a tak byl zlatý bludišťák náš, ani nikdo nemrkl. Problém nastal až u mně. Trochu jsem to zdramatizoval a čistě neúmyslně jsem začal dělat nahoře kraviny. Prý to vypadalo pěkně, až se na sebe budu dívat, asi si řeknu něco nepěkného. Jednak mi Karel nabalil spoustu bludišťáků a mně se to v lanech nahoře šmodrchalo. Dokonce tak hodně, že jsem jednoho z karabiny urval. Asi v půlce překážky jsem přesunul těžiště výš, než bylo zdrávo a otočil jsem se hlavou dolů. Úplně úžasné je, jak si z toho pamatuji každou setinu. V jednu chvíli jsem byl výš než jsem chtěl, pak se začínám otáčet a diváci na tribunách tichnou. Pak visím hlavou dolů a snažím se zhoupnout zpátky. To se mi naštěstí podařilo, dokonce až tak, že jsem se málem přetočil na druhou stranu. Diváci jásají. Tady mně to docela začalo bavit.
Prní nálož jsem zavěsil a dole už pro mě byla přichystána další. S Karlem jsme měli domluvené, že mi řekne, kolik mám ještě času. On ale nějak na časomíru zrovna neviděl a tak mi řekl, že mám asi o patnáct vteřin víc času. Za tu dobu jsem to měl dát úpůně v pohodě. Jsem kousek za půlkou překážky a ouha, posledních deset sekund a Roman (moderátor) začíná odpočítávat. Nebudu vám popisovat to drama, mě to tak napínavé zas nepřišlo, zase jsem vnímal každý detail - poslední sekunda, hala tichá, já mám kruh na zavěšování na dosah, dole vidím kameramana a moderátora, který odpočítává poslední sekunda. Pak cvak a je to tam. Prý včas. Budu jim věřit. A tak až na jednoho urvaného bludišťáka viseli nahoře všichni.
Soupeř tak úspěšný nebyl a mi začínali doufat, že domů ještě dnes nepojedeme a že se ulijeme z fyziky. V otázkách to bylo vyrovnané, rozhodla soutěž učitelů. Ti měli totiž házet frisbee do košíčku. Možná už jste to viděli, v Bludišti to nebylo poprvé. Pan učitel Ryneš sice tvrdil, že je to o náhodě, každopádně se mu jako jedinému podařilo trefit a to dokonce dvakrát.
My už to měli všechno propočítané a vsadili jsme přesně tolik, abychom si mohli být jistí, že to máme v kapse. To se povedlo a my si tak mohli dovolit prohrát poslední úkol, tajenku. Docela mne zklamalo, že v tajence nevyšel můj tip Marca Pola. Tam jsme se možnátrochu unáhlili a měli jsme déle přemýšlet, protože soupeř měl pouze dvě nápovědy, ze kterých vycházeli jako možné dvě osoby, již zmiňovaný Polo a pak Kryštof Kolumbus. No a ten druhý byl správný.
Pak zase přišel balancovník. No comment, možná jsme lemplové, ale zase jsme se nechytili. Něco už se nám tam dostat podařilo, dva tisíce korun nám ale zase utekly.
Zase jsme naskákali do autobusu a odjeli zpět na krásnou ubytovnu. Cestou jsme se stavili v Kauflandu a dokoupili zásoby, nikdo se neztratil, nikdo snad ani nic neukradl.
Co se dělo v noci nevím, protože mně se chtělo spát a když se mi chce spát tak spím. Jednoduché.
Ráno bylo stejné jako to včerejší, nasnídat, zabalit a do autobusu. Teď už bylo jasné, že pojedeme po natáčení domů, takže si už z výsledku natáčení nikdo hlavu nedělal. Na place to byl samý vtípek a legrácka. Po úvodních otázkách jsme zase lehce vedli, to už jsme ale věděli, že to nic neznamená. Lezení se zdařilo na výbornou, Jitka těsně ukořistila zlatou potvoru a překážka tentokrát byla hodně jednoduchá, takže jsem šel na jistotu, nijak zvlášť nechvátal a docela si to zase užíval. Když tak nad tím přemýšlím, nahoře jsem si to pokaždé užíval nejvíc. Žádný stres, nemusí se u toho moc přemýšlet, skvělé.
V otázkách jsme soupeře převálcovali. No, my... Spíš Karel. Ten si taky poslední díl užíval, i ruka nad tlačítkem se mu klepala skoro jako normálně a dával si tam jednu otázku za druhou. Učitelé tentokrát stavěli kostky na sebe a opět se prokázalo, že na gymplu jsou nejenom talentovaní žáci (ironie), ale i učitelé (no jo, stavění kostiček, to jim de). Zase bylo rozhodnuto a my si chtěli ten pocit co nejvíc vychutnat - nikde jinde než v televizi takovou šanci nemáte, každé radování jsme mohli opakovat klidně i třikrát, stačilo aby se režisérovi něco nelíbilo. Uhádli jsme i tajenku, kde jsme neudělali chybu, jako v předchozím díle, dostatečně dlouhou dobu jsme si počkali a jasně určili, že požadované dílo je Popelka (resp. Tři Oříšky pro Popelku).
A tak pěkný den jsme si nemohli zkazit tím, že bychom nedali tu mrchu s názvem balancovník. Taktika už byla vymyšlená a my opravdu odcházeli s poukázkami do Tesca v hodnotě 2.000,-. Navíc protože jsme vyhráli třikrát za sebou, dostali jsme poukázku do lanového centra.
A závěr? Hurá už to máme za sebou, ale už by se o tom mohlo přestat mluvit. Ať máme po svých deseti minutách slávy pár měsíců klid.

Jaké bylo Bludiště III. - rozhovor s Tomášem Rynešem

Další zajímavý článek, tentokrát s učitelem, který nás do Bludiště doprovázel. Hlavní rozhovor s naší třídní se ještě chystá...

  1. Znal jste soutěž Bludiště před tím, než jste do Ostravy měl jet?
    Slyšel jsem o ní, pravidelně jsem ji však nesledoval.

  2. Kolik byste vsadil na tým Chemiků před Bludištěm? Věřil jste mu?
    Při trénincích v hodinách TV jsem tak trošku tušil, že by to mohlo vyjít.

  3. Která z učitelských soutěží pro vás byla nejnáročnější a která naopak úplná „brnkačka“?
    Nejnáročnější byl ping pong v prvním díle, jelikož nervozita cvičila asi s každým z nás. „Brnkačkou“ lze tedy nazvat zbylé dvě soutěže.

  4. Kdy jste zažíval největší nervy?
    Největší nervy jsem zažíval asi v prvním díle, kdy nebylo do poslední chvíle rozhodnuto.

  5. Jaké byly vaše pocity, když tým zvítězil?
    Myslím, že z obrazovky to bude cítit. Radoval jsem se jako malý Jarda a prožíval tak soutěž se vším všudy.

  6. Víte, že ve druhém i ve třetím díle zvítězili Chemici hlavně díky svým učitelům? Vnímal jste to už při soutěži?
    Jelikož jsme v prvním díle svým výkonem družstvo příliš nepodrželi, rozhodli jsme se tomuto učinit přítrž a v dalších kolech jsme naši část soutěže již zvládli. Důvodem byla jistě zmiňovaná větší odhodlanost ale také menší míra nervů a přibývající zkušenosti.

  7. Jaký názor máte na soutěž Bludiště? Máte nápad, jak by se dala tato soutěž vylepšit?
    Myslím, že se jedná o povedenou soutěž na odpovídající úrovni. Líbí se mi, že podporuje staré antické hodnoty, a sice rozvoj těla i ducha. Mimo to takový výlet za společným cílem probudí ve studentech nejen soutěživého ducha, ale především může pomoci ke stmelení daného kolektivu. Nic bych na soutěži neměnil, možná bych zavedl jednodušší úkol při získání cen v samém závěru.

Jaké bylo Bludiště II. - rozhovor s týmem

A další informace o Bludišti vyplouvají na hladinu. Tentokrát rozhovor s nešťastníky, kteří okusili stres ze soutěžení na vlastní kůži. Ponechalo to na nich následky? Přesvědčte se sami...

  1. Jaké pocity jsi měl(a) z toho, když jsi se dozvěděl(a), že budeš soutěžit v Bludišti?
    Karel: Nejdříve jsem se lekl, ale potom jsem si řekl , že to může být zajímavé.
    Martin: Žádné zvláštní. Nijak mě to nevzrušovalo.
    Jitka: Ze začátku jsem byla ráda a těšila jsem se, ale jak se to blížilo...
    Juda:
    Rozhodně mne to nepotěšilo, ale byla to věc, se kterou jsem se musel smířit. Asi stejně jako s návštěvou u zubaře.

  2. Čekal(a) jsi, že tě třída vybere? Kdo byli tví favorité?
    Karel: Sebe jsem mezi čtyřmi vybranými rozhodně nečekal. Na svůj papír jsem napsal Martina Hezoučkého, Judu Kaletu, Markétu Votavovou a Marii Zieglerovou.
    Martin: Jo, čekal jsem to.
    Jitka: Spíš ne, říkala jsem si že by to teoreticky mohlo bát možný ale, že spíš ne. Mými favority byli Juda Kaleta, Martin Hezoučký, Kája Pučelík pak třeba Markéta Votavová či Abeba Jánská
    Juda:
    To že mně ve třídě vyberou, jsem tak trochu čekal. Jinak jsem hlasoval pro všechny z družstva, místo sebe bych nasadil Martina Wirtha.

  3. Kdy jsi pocítil(a) nejvíc stresu? Proč?
    Karel: V prvním díle před tajenkou. Prohrávali jsme o dost bodů a věděl jsem, že když tajenku neuhodneme prohrajeme.
    Martin: Asi před otázkami, když už se to točilo potřetí.
    Jitka: Nejhorší bylo když jsme jeli ráno na první natáčení tak v autobusu. Nevěděla jsem jak to bude probíhat, ale když jsem dorazili tak to ze mě opadlo.
    Juda:
    Možná by si někdo řekl, že nejhorší je zavěšovat v posledních sekundách bludišťáky, tak jako se to povedlo mně, ale tam na to člověk nemá čas myslet. Takže asi v prvním díle před tajenkou.

  4. Proč ses do Bludiště (ne)těšil(a)?
    Karel: Bylo to pro mě něco úplně nového a zajímalo mě, jak to zvládnu, takže jsem se docela těšil.
    Martin: Moc jsem se netěšil, hlavně na tu dlouhou cestu autobusem.
    Jitka: Těšila - něco nového a snad i super zážitek. A netěšila protože jsem se bála, že to všem zkazím.
    Juda:
    Protože mi od začátku celá soutěž připadala hodně o náhodě. Je to o tom, jaké máte štěstí na otázky a jaké štěstí mají učitelé.

  5. Jak moc by sis na svůj tým před Bludištěm vsadil(a)?
    Karel: Určitě moc ne.
    Martin: Radši nic.
    Jitka: Středně. Doufala jsem že bychom mohli párkrát vyhrát, ale obávala se, že se tak nestane.
    Juda:
    Osobně jsem čekal, že po prvním díle pojedeme domů.

  6. Překvapilo tě ve studio něco? Dělalo se něco jinak, než jsi čekal(a)?
    Karel: Překvapilo mě natáčení jednoho momentu několikrát.
    Martin: Ne. Ne.
    Jitka: Překvapila mě velikost studia, bylo strašně vysoké, ale jinak docela malé. Síť po které jsme lezli se tím pádem zdála opticky nižší. Také jsem byla mile překvapena štábem a moderátor byl taky super.
    Juda:
    Docela mně zarazilo, když jsem viděl, že ani zkušený moderátor není bez nervů a že se často zapotí, když něco opakuje třeba po páté.

  7. Jaké byly tvé pocity po první výhře?
    Karel: Měl jsem radost a byl jsem překvapený.
    Martin: Tak byl jsem rád. Asi protože jsme nemuseli jet hned domů.
    Jitka: Jelikož byl náš první soupeř dost namyšlený a neodpustil si pár narážek, tak jsem byla ráda že jsme jim to natřeli . A taky už bylo jasné, že neodjedeme domů se stoprocentní ostudou.
    Juda:
    Asi největší radost mi dělalo to, že se díky nám ostatní „ulejou“ o pár dalších hodin ve škole.

  8. Jaký díl byl pro tebe nejnáročnější?
    Karel: Rozhodně první. Soupeř byl velice dobrý.
    Martin: První, tak bylo tam hodně stresu.
    Jitka: První díl byl takový plný překvapení, ale nejnáročnější byl asi druhý, protože se natáčel chvilku po prvním, ve studiu bylo horko a byli jsme unavení.
    Juda:
    Tak tady už je odpověď jasná – i když na nervy čas nebyl, náročné to bylo: překážka a zavěšování v druhém díle.

  9. Jaký díl sis nejvíce užíval(a) a proč?
    Karel: Třetí, protože už jsem věděl co nás čeká.
    Martin: Třetí. Asi díky soupeřům.
    Jitka: První díl mne vyloženě bavil, v posledním díle už zase o tolik nešlo, protože jsme se zúčastnili už všech natáčení a nebylo již kam postoupit.
    Juda:
    Asi jako všichni ostatní ten třetí, hlavně proto, že nebylo co ztratit, domů bychom jeli tak jako tak.

  10. Zopakoval(a) by sis bludiště? Proč?
    Karel: Asi ano, protože jsem si kromě nervů užil i spoustu legrace.
    Martin: Jo, protože jsme neměli školu.
    Jitka: Myslím že ano, protože jsme si užili i spoustu srandy. Vyfotila jsem se taky s Romanem, zalezla po síti, což bylo úplně super. Zhoupla jsem se na houpačce.
    Juda:
    Jednou a dost. Rozhodně mi to stačilo, i když zkušenost to byla zajímavá.

středa 25. února 2009

Jaké bylo Bludiště I. - stručně a jasně

V některých třídách si žáci dávají před Vánocemi dárky. Občas dají dárek i učitelé. A my jsme dostali k Vánocům dárek pořádný. Naše třídní profesorka, Jana Soukupová, nás totiž přihlásila do televizní soutěže „Bludiště“. A jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej, ani my jsme se tohoto dárku moc nezděsili a v celku ochotně jsme se pustili do tréninku a příprav.
Jeden z nejtěžších úkolů bylo sestavit čtyřčlenné družstvo, které by mohlo soutěžit a obstát. V této soutěži totiž nejenom musíte mít něco v hlavě, ale musíte i dokázat lézt po lanech a vydržet veškerý stres, který je se soutěží spojen. V naší třídě, kvartě B, se osvědčily hry „Česko“ a „Evropa“. Uspořádáním pár soutěžních kol ve třídě jsme si mohli snadno určit naše favority, jejichž znalosti by byly dostatečné. Pak už si každý jenom vybral čtyři kandidáty, kteří se mu zdáli být dobrými jak po stránce fyzické, tak i té mozkové. Proběhlo hlasování a bylo rozhodnuto, že „černý Petr“, toto nelehké poslání, zůstane v rukou Martina Hezoučkého, Judy Kalety, Karla Pučelíka a Jitky Fűrbacherové.
Tento tým pak mohl směle nacvičovat obratnost v prostorách tělocvičny školy, kde si za pomoci pár učitelů zřídil vlastní lanové centrum a nacvičoval doslova „ostošest“. A aby si celá třída mohla být jistá, že je tým nezklame, vypravili se ještě tito čtyři spolu s paní učitelkou Soukupovou do skutečného lanového centra v Sušici.
Dalším těžkým úkolem, do kterého se dlouho nikomu nechtělo, bylo vybrat název týmu.
Hned po jarních prázdninách, přesněji v neděli 22. února, celá třída nasedla do autobusu a společně s panem učitelem Tomášem Rynešem a paní učitelkou Janou Soukupovou se vydali na cestu do Ostravy. Natáčelo se až v pondělí ráno, od osmi hodin se tým i s celou třídou rozkoukával ve studiu a nechal se popohánět různými uličkami – převléct, napudrovat, ať se nám nelesknete a rychle, jedem, natáčíme.
Pak nám rychle vysvětlili co a jak, jak se tvářit, jak tleskat, kam si stoupat, kudy běhat a tak všelijak. I když Bludiště je malá věc, televize je tu cítit – občas nám dělalo potíže smát se pořád stejně radostně, když už jsme výhru nahrávali po třetí, nebo jsme začali cítit bolest v dolních končetinách, po tom, co jsme po šesté přibíhali.
Velmi dobře jsme se také přesvědčili, že celá soutěž je vlastně o náhodě. Pan učitel Ryneš dokonce zopakoval tento výrok v každém díle. Poprvé se nám podařilo zvítězit díky tomu, že jsme rychleji přišli na hlavní tajenku a obrátili tak skóre – celou dobu předtím nás soupeř válcoval. Podruhé jsme vyhráli jen díky našim učitelům, kteří dokázali lépe házet frisbee. Díky nim jsme získali takový náskok, že jsme si mohli dovolit prohrát tajenku (a taky že jsme ji prohráli). Po třetí zase rozhodli učitelé, když dokázali postavit vyšší věž než jejich kolegové ze Stříteže. Jediný rozdíl byl v tom, že se nám podařilo i dřív uhádnout hádanku. Jediné s čím jsme měli v soutěži problém a upřímně řečeno byl to problém velký, byl balancovník. Pro ty, kdo soutěž ještě neviděli, je to finální úkol, ve kterém dostane družstvo do rukou velkou kruhovou desku a musí koule umístit podle barev do správných děr. Člověk by si řekl, že je to snadné. Možná že to i snadné je, každopádně nám se to podařilo až naposledy.
Účastnit se televizní soutěže, ať už Bludiště, nebo jakékoliv jiné, je určitě velká a dobrá zkušenost. Poznáte kameramany, režiséra, podáte si ruku s lidmi, které znáte jenom z televize. Zažijete spoustu stresu, ať už jako soutěžící nebo i jen jako divák. A hlavně – až se za pár let znovu uvidíte, jak jste tam seděli a usmívali se do kamery, určitě vás to pobaví.
A kdy nás vlastně můžete v televizi shlédnout? První díl poběží v pátek 27. března a další díl vždy po týdnu. Na jedničce – od 16:30.

Spoluautoři článku: Karel Pučelík, Zdeněk Zeman

úterý 10. února 2009

Stručný report XXIX.

Venku fouká, tady je nuda a protože se nudím, tak budu psát. Vlastně to takhle začíná skoro vždycky. Já si tak pěkně sedím, počítač na klíně a když nikdo nepíše musím začít psát já. A protože pořádně nevím o čem psát, musím to takhle okecávat - konec konců je to dobrý trénink do školy, nevěřili byste, co všechno se dá takto okecat - hlavně musíte působit důvěryhodně a musíte čekat, že vás učitel brzo zastaví, to až řeknete nějakou vyloženou koninu. A nenechat se rozhodit.
Když takhle píšu, o něčem či o ničem, začínají mně napadat myšlenky, které by se sem daly zapsat (i ty které by se napsat nedaly, ale o těch pomlčím). Teď najednou nevím jak se z toho dostat, věta v závorce se stala skutečností a nevím jak dál. Chtěl jsem napsat, že mne atakují nejlepší nápady za chůze. No jo, jenže když jdu na vlak, to se docela špatně píše a tak se musíte spokojit s myšlenkami, které mne napadají když sedím. Ty sice za tolik nestojí, to raději posuďte sami.
Kromě toho že se nudím, píšu články i proto, že mne zas zaujalo nějaké video a nechce se mi ho strkat na blog jen tak na sucho, bez textu nad a pod.

Možná jste si všimli, že jsem lehce upravil úvodní stránku - zeštíhlil jsem ji na jeden příspěvek, zmizely položky z pravého sloupce. Chystají se ale mnohem větší změny. Možnosti Bloggeru.com jsou omezené a mne už dlouhou dobu láká začít si něco svého. Opravdu svého. A kdy to bude? Jo, to se ještě neví. Dalo by se říct, že je to ve hvězdách. Možná o trochu níž, každopádně dost daleko.
Ještě k tématu, kterým jsem článek začínal. To o tom kdy mne napadají myšlenky. Teď jsem si uvědomil, že mne nejenom přepadají, ale taky ode mne utíkají - zbabělci jedni (nebo zbabělkyně?). Asi píšu moc pomalu, napadne mne spousta věcí, ale než se k nim dostanu, tak jsou zase v dáli a já je už těžko doháním a těžko si na ně vzpomínám.
Takže další článek o ničem? Asi budu filozof. Kolik si tak takový filozof může vydělat? Udělat si nějakou dobrou propagandu, mítinky, konference a podobné věci - sehnat sponzory a udělat z toho šou. Z toho by mohlo něco kápnout. Anebo vzít to z druhé strany, sehnat si nějakou pěknou opuštěnou jeskyni a trochu tam poustevničit. Samozřejmě by se z toho dala udělat turistická atrakce, ale nebudeme to zase přehánět.
Jestli jste se dokousali článkem až sem, tak vám upřímně gratuluji k dobře zabitému času. Asi se taky nudíte, co? A když je nuda, dají se číst i takové články jako ty moje, že.
Škoda že lidé nepoužívají Jabber. Povedlo se mi rozchodit takzvané PEP statusy. To jsou takové malé potvůrky u kontaktu a ukáží vám třeba jakou náladu má ten, koho se hodláte otravovat, nebo co zrovna dělá, nebo co poslouchá. V takových chvílích by se kdekdo jenom podíval, kouknul by: "A hale, Yetty se nudí, poslouchá nějakého Johna Teshe a píše článek na blog, to zase bude blábol... To ho raději vyruším.". Zaťukal by do klávesnice a na něco by se zeptal, třeba otázkou, na kterou existuje jen jediná pravdivá odpověď: "Spíš?".
Původně jsem to tak dlouhé psát nechtěl, ale když jsem v tom, tak toho přece nenechám. Prsty jsou rozehřáté, klávesnice pěkně klape a ze sluchátek se mi ozývá, že mám být happy a nedělat si worry. Když už to mám takhle pěkně dlouhé, co sem hodit ještě jedno video?

Z YouTube spousta videí zmizela. Takže možná zmizí i to, co jsem sem dal. Jednou to všechno zmizí, ale to už si toho nebudete mít čas všimnout. Ale kdyby jste si toho všimli, tak na mě zařvěte.
Musím se ve škole zeptat (učitelů ne, neděste se, spolužačky), jestli náhodou není na tomto psaní něco znepokojujícího. Třeba přílišná nervozita a z toho plynoucí upovídanost. A k tomu neschopnost komunikovat s lidmi. To je dost blbá kombinace. Možná by se to dalo přičítat událostem, které se staly, nebo které se - v žhavé uličce kalendáře - teprve stanou.
Jarek mi tu zpívá, že se budí do nicoty a sahá si na zápěstí jestli mu ještě tluče. Takhle to bude se mnou vypadat za osm hodin. Rána bývají tvrdá a rány taky.
Takže přepínám z Mikimauze a hodím tam raději něco optimističtějšího. Willie Nelson a pěkná písnička Always on My Mind, jo to bude lepší.
Už jenom třikrát do školy a pak hurá na Jizeru. Každou minutou se to blíží. Pak tu týden a kus nebudu, takže tohle je vlastně patrně poslední článek na dlouho dobu. Tak to tu jeho délku omlouvá, můžete si to rozkouskouvat a číst třeba jeden odstavec za den. To by mělo stačit. To že jsem to napsal až na konci nevadí, že ne?

pondělí 9. února 2009

Jak se chystá do Bludiště III. - dokumentace musí být

Dnes si toho tady moc nepočtete. To jste rádi, co? Místo písmenek si můžete prohlédnout jedno - tady si to snad ještě můžu dovolit, přestože to točila naše třídní - strašné video a pár ještě horších fotek, o kterých si to můžu dovolit říct určitě. Původně jsem chtěl video sestřihat a některé momenty vynechat, hodit k tomu lepší hudbu a spoustu dalších věcí jsem měl v plánu, ale když Linux stávkuje, raději se na to vykašlete. Takže to berte s rezervou...

Fotogalerie je zde!

pátek 6. února 2009

Stručný report XXVIII.

Jak začít a o čem vlastně psát? Možná bych mohl napsat to, že jarní prázdniny se překotně blíží a s nimi i výprava Tchoříků do hor Jizerských. A stejně tak rychle se blíží i druhá výprava, s naší třídou, do Bludiště. Upřímně řečeno se mnohem více těším na tu první. Ale o tom proč jsem tu už napsal dost.
Tenhle týden byl ve škole docela veselé. Nebudu vás unavovat detaily - prostě jsme si v období pololetí zvykli na pěkný klid, relativní bezpečí před zkoušením a podobné příjemné věci. To už je ale minulostí a my zase nohama na zemi.

Jak to může vypadat, když učitelku bolí zuby, či prostě nemá dobrou náladu, bylo krásně vidět na paní učitelce Kadlecové. Už jsem skoro zapomněl, cože na ní vlastně nemusím, ale ona není ten typ, u kterého byste mohli takovéto důležité věci zapomenout. Když se vyspí dobře, dokážou jí uspokojit i totální bláboly (přesně takto se o nepřesnostech v našich znalostech vyjadřuje). Když má ale náladu jako měla ve čtvrtek, musíte být druhý Einstein, abyste vyvázli (Albert je asi špatný příklad, ten přece jenom ve škole moc dobře neprospíval). Spíš by to chtělo čtečku myšlenek - když to neřeknete tak, jak to chce slyšet, dokáže vás zaseknout po prvním slově (to se stává dost často, stačí když začnete "Když..." - pak následuje její snad nejznámější hláška: "(Když) tam dáme myš, tak chcípne!"). Upřímně řečeno, nerad bych byl v onu chvíli na místě u tabule.
Další zajímavý exemplář ze sebranky učitelů na našem ústavu je vážený pán, o kterém jsem tu už dost často psal - pan profesor Šmíd. Nevím, čím jsme si to dnes zasloužili, ale starý pán se rozpovídal a vyprávěl nám, jak byli na exkurzi v Terezíně. Předcházela tomu vlastně taková vědomostní soutěž, jak ono to začalo, nemůžu si vzpomenout. Prostě a jednoduše, zjistili jsme, že rychlejší než hledat na Wikipedii či v jiném zdroji je zeptat se pana učitele. Poví vám snad úplně všechno, já bych se vsadil, že trumfnout učebnici z dějepisu by pro něj byla brnkačka (učitelé jsou zvláštní, asi nemoc z povolání - slyšel jsem o učitelce, která znala periodickou soustavu prvků nazpamět i se všemi těmi číslíčky na spoustu desetinných míst).
A tak jsme se ptali - kdy se narodil ten a ten, kdy zastřelili Kennedyho a všelijak podobně. Tak třeba toho Kennedyho zastřelili v pátek. A, už jsem si vzpomněl jak to začalo. No přepisovat to nebudu, zas tak zajímavý ten začátek nebyl. A když už jsme se vystříleli, začal pan profesor vyprávět onu příhodu v Terezíně. Pře vypravovat to tu nebudu, to by nemělo ten správný šmrnc.
Jen teď přemýšlím, k čemu je člověku dobré znát tolik věcí. Jo, to musí být fajn vědět, že Beneš podepsal smlouvu se Stalinem v neděli, ale využít to může snad jen historik nebo trochu zvláštní učitel. Zas druhým extrémem by bylo nevědět vůbec nic, to už radši vědět všechno. Nebudu to komplikovat, všeho moc škodí a jsou i důležitější věci hodné zapamatování.

středa 4. února 2009

Jak se chystá do Bludiště II. - trénink a všechny možný přípravy

Nejvíc naši výpravu asi prožívá naše třídní. Konec konců, byla to ona, kdo to všechno vymyslela a my jsme jí za to nesmírně vděčný. Mince má dvě strany - budeme v televizi. To je pěkné, že? Až do té chvíle, než vám dojde, že se na to podívá minimálně celá škola a šance, že tam zabodujete v záporném slova smyslu je mnohem větší, než cokoli jiného. Obzvlášť pokud budete mezi těmi čtyřmi, co budou na kameře pořád.
Trénink nám naplánovala třídní pořádně. Nejdříve jsme otestovali svoje (ne)znalosti otázkami ze hry Česko a Evropa (mimochodem tuhle hru jsme hráli i tady, na Velharticích). Naše sebedůvěra krásně narostla, to tak bývá, když ze třiceti otázek nevíte ani polovinu. Naštěstí i náš velicí usoudil, že nemůže srazit naši sebedůvěru až úplně k zemi a téhle vědomostní soutěže celé třídy jsme nechali a raději hlasovali, koho chceme v týmu. To, že jsme hlasovali takhle brzo byla trochu podpásovka, protože jsme nějak nestihl hlasovat pro to, aby mne nikdo nevolil.
A tak třída vybrala. Hlasy už si přesně nepamatuji, ale nejvíc měl Martin Hezoučký (Hezoun) - něco kolem osmnácti. Pak jsem byl já, Jitka Fürbacherová (*CENZURA*) a Karel Pučelík. Nevíme, co jsme komu udělali, ale to k tomu aby se nám mohli takhle mstít vědět nepotřebujeme, že?
Když už bylo takhle pěkně zvoleno mohli jsme se vrhnout na mnohem zajímavější trénink, na trénink tělesný. Proč byl o tolik lepší než ten první? Když pomineme ty dobré věci, jako že jsme si zopakovali uzle, vázání lan a něco málo z obratnosti, dokázali jsme "zapéct" tři hodiny dějepisu. Konečně něco dobrého ve všech těch temných dnů.
Když už nás přestalo bavit lepit si puchýře z provazů, zas jsme na pár dní na náš úděl zapomněli. Nu, zapomněli - už se těším na den, ve kterém nic o Bludišti neuslyším a ani si na něj nevzpomenu.
Zatím náš poslední trénink byla návštěva lanového centra v Sušici. Mají to tam pěkné, ale skály jsou holt skály. Ale někomu může dělat potíže stát osm metrů nad zemí.
Dnes jsme natáčeli klip. Jako nejlepší vyjádření pocitů mne napadá smajlík mlátící hlavou o zeď. Škoda, že tu smajlíky nemám. Nejdřív jsme se kývali a pak mávali. Učitelka nepřekvapila - originalita se ve škole moc nevede. Nejvíc ale pobavila hláška, že musíme být úplně zticha - prý nám to jinak nevezmou. Trochu se nedopočítala, že i my už víme, že zvuk u videa jde ztlumit snadno a tak jsme jí na tento pokus jak nás utišit neskočili.

Co bude příště? Možná nějaký krátký šot z lanového centra, ale asi nebude nic moc a pár fotek, abyste věděli, kdo vlastně jsme.

sobota 31. ledna 2009

Jak se chystá do Bludiště I.

Protože už to stejnak každý ví, nebudu to tutlat ani tady na blogu a rozjedu o tomto tématu pěknou sérii článků. O čem to bude? Nadpis je celkem jasný - se třídou se chystáme do soutěže České Televize "Bludiště". Pokud jste tento pořad ještě neviděli, můžete se kouknout i na internetu a to klidně hned a zde.
Pro ty co to ještě neznají a dívat se nemohou, to trochu popíši. Jedná se o soutěž pro základní školy, tuším že asi pro osmé a deváté třídy. V jednom kole se střetnou dva týmy, které nejdříve soutěží ve sportovní části a pak ve vědomostní. V té sportovní se leze po lanech a sbírají se bludišťáci - už by mohli vymyslet něco pořádného, ale zatím tam moc akce není. Druhá část, ta vědomostní, je ještě nudnější - klasika, kladou se otázky a kdo to ví rychleji získává body. Pro ozvláštnění je tam ještě vystoupení učitelů, kteří musejí udělat co nejlépe (stačí lépe než učitel druhého týmu) nějaký úkol. Na své učitele si můžete vsadit a trochu si pak přilepšit.
Co je na téhle show nejhorší, je ten fakt, že všechno rozhodne až poslední otázka - při té získáváte různé indicie a zase to musíte uhádnout dřív než ti druzí.
Takže teď asi tak zhruba víte, kam se se třídou chystáme. Točí se to až v Ostravě a do Ostravy je cesta dlouhá. Pojedeme tam někdy po jarních prázdninách, znáte ale televizi - je to předtáčené, takže to může běžet až kdo ví kdy. Kvůli tomu, abyste se na to dívali, to sem na blog rozhodně nepíšu. Možná se na to ani nedívejte - jsou i lepší věci, které můžete dělat ve svém volném čase. Proč to sem ale píšu? To je jednoduchý - už mi dochází inspirace...

Příště to bude o: tom, co děláme, abysme se mohli ztrapnit víc než dost, o tom, co tomu všemu předcházelo a možná ještě nějaký bonus...

středa 28. ledna 2009

Linux znovu a dvakrát

Už delší dobu jsem nic na blog nenapsal, takže tímto článkem to spravuji. Poznámka bokem, skoro jsem zapomněl někde napsat, že těch 20.000 návštěvníků je už dávno za námi. Dnešní článek bude o dvou Linuxech. Takový ten příběh, jak jeden přežije a ten druhý ne.

Jedni známí už nebyli spokojeni s výkonem svého staršího počítače a protože táta je od fochu, ze známých se rychle stali zákazníci a už to jelo. Ale protože ani známí zákazníci nemají peněz nazbyt, hledali se všechny cesty k tomu, jak ušetřit. A logicky šly pryč Windows a na řadu se dostal Linux. Počítač přiletěl a my začali společnými silami zprovozňovat co se dalo. Překonali jsme zrádnost integrované grafiky značky ATI (kdysi bývaly dost obávané, zdá se, že teď už je to o hodně lepší). Zprovoznili jsme zvuk, takové nutné věcičky jako Skype a podobně a skoro si jsme si i pochvalovali, jak je to pěkně.

Do toho, nebo spíše mezitím, mne začal ignorovat pro změnu můj počítač. Už pomalu půl roku mi na něm běžel krásně openSUSE verze 10 a já si liboval, jaké je to krásné mít vypilovaný Linux – skoro mi bylo líto, že už to není jako kdysi, kdy jsem polovinu času na počítači strávil tím, že jsem něco ladil, zkoušel a rozběhával.

Těchto kacířských myšlenek jsem brzy litoval. Ani by mne nenapadlo instalovat něco nového (už je verze 11.1), ale Linux je občas mrcha a nedává na výběr. Stalo se, že jednou grafické rozhraní nenaběhlo a co hůř nenaběhlo ani přihlašovaní do konzole. To se mi zatím nestalo, hledat pomoc se mi moc nechtělo – říkal jsem si, že když už je takhle, už to můžu rovnou přeinstalovat celé.

A tak jsem přeinstalovával. Byla to asi moje nejrychlejší instalace Linuxu v životě, opravdu parádní, vše fungovalo – dostával jsem se do malé euforie. Během asi dvou hodin jsem měl starý systém pryč, novou verzi openSUSE zde a všechny data i uživatelské nastavení v pořádku a správně.

Brzy se ale začalo nad krásnými chvílemi smrákat a zjistil jsem, že polovina věcí co mi fungovala, překvapivě nefunguje. Za příklad uvedu třeba zlobící uspávání, divně se chovající přihlašování, nefunkční zvuk a podobně. Možná bych si vzpomněl ještě na víc věcí.

V průběhu zprovozňování svého Linuxu jsem občas přebíhal o místnost vedle pomáhat tátovi s druhým Linuxem. Tam totiž nastal problém. S tiskárnou.

Zkoušeli jsme všechno možné i nemožné, zopakovali jsme si práci s terminálem i balíčky, procvičili svoji angličtinu a zjistili, že to pořád ještě nefunguje. Tiskárna to byla značky Canon, typ LBP5100. Všude na stránkách prodejců byly zaručeny ovladače i pro Linux. Ano, jenže co když ovladače jsou, ale někdo se nedostal k dokončení práce a díky ovladačům nejde tisknout? Situace s tiskárnami je na Linuxu mizerná, Canon obzvlášť. Co je nejhorší, že člověk bláhově věří, že když už k tomu ty ovladače dodá, že budou alespoň trochu funkční (3x za sebou tam mám „že“, no fujtajbl).

A u mne se zatím většina věcí porovnala. Je to k nepochopení, ale na Linuxu opravdu některé věci vyřeší čas. Uspávání funguje, celkově už to působí mnohem stabilněji a dokonce mi velmi dobře funguje i čtečka otisků prstů. Zbývá jen doladit takové věci jako je Apache a MySQL, tam ale nebývá problém. Ostatně není v čem.

Na novém počítači ještě není rozhodnuto. Možná se to vyřeší oklikou, a tisknout se bude přes XP rozběhané ve VirtualBoxu, nebo se prostě openSUSE smaže a půjdou tam XP.

Pár zkušeností z tohoto hektického období. Za prvé, zprovoznit Linux je opravdu fuška, zvláště pokud na to máte týden. Pak sice většinou hodně věcí zprovozníte, ale té práce s tím. Linux zatím není pro každého, má své výhody, ale ty normální uživatel neocení. Pokud ovšem nebootuje z určitých důvodů po tají Slax. Já jsem se svým Linuxem spokojený (přestože mne v minulých dnech dost vytočil) a nemám důvod měnit. Dokonce už i mikrofon je funkční – asi začnu skypeovat, když mám i tu kameru, proč ne.

sobota 24. ledna 2009

Jak jsem přeinstalovával Linux

Odehrálo se to všechno hodně rychle. Vlastně bych měl být spokojený, že to šlo tak lehce, ale pocity takové nemám. A jak se to vlastně odehrálo?
Táta zrovna instaluje Linux jednomu zákazníkovi. Instalovat a hlavně stoprocentně zprovoznit Linux během pár dnů je hrozná pakárna. Sotva vyřešíte jeden problém, objevíte další. A jakmile ten další vyřešíte, zjistíte, že jste ten první vůbec nevyřešili, pouze zasunuli pod koberec.

pondělí 19. ledna 2009

Stručný report XXVII.

Je to skoro až neuvěřitelné, ale nezadržitelně se to blíží. Já sice neoslavuji miliontého návštěvníka, ale teprve 20.000. - slovy nevím jak to napsat, prostě a jednoduše, tahle hranice se rychle blíží a v tomhle týdnu bude určitě překonána.

Něco důležitého jsem sem chtěl napsat, naštěstí jsem to už zapomněl. Tak alespoň přiložím fotku velmi zajímavého díla, o kterém se dnes všude mluví.
Měl-li bych se k tomu nějak vyjádřit, musím říct, že se mi to líbí. Provokatérské to teda je, ale právě díky tomu to krásně pobouřilo národy, které (ne)mají být na co pyšní. Něco jako knížka "Jak jsme se nedali aneb Kapitolky z dějin národního úpění" od Zdeňka Šmída. Jen ve velkém - pro celou Evropu.
Nejsem si úplně jist, doufám, že už jsem se o tom tady nezmínil, ale mám takovou nepříjemnou vlastnost - dávám rád lidem hádanky. (Nejlépe takové, na které nemají šanci přijít, ale to jen lidem, kteří hodně otravují.) Minulou středu jsem se neudržel a dal jsem hádanku naší učitelce na občanskou výchovy. To jsem udělal pěknou kravinu. Sesypala se na mne snůška mouder z učebnice, spousta mouder od rozvodů a kdoví odkud ještě, ale správné odpovědi se to nepřiblížilo ani kousek.
A jak to tak dost často, je to ovšem na škodu, u učitelů bývá, správné řešení si nenechají vysvětlit nebo ho nechápou. Takhle učitelka to alespoň přiznala a nijak to nezakecávala. Když jsem to vyprávěl doma, poznamenala sestra něco ve smyslu: "Vždyť je ta odpověď přece úplně jasná." Taky že je. Ale učitelka je učitelka.

pátek 16. ledna 2009

Venkov

Na verandě sedělo pět lidí, bylo slunečné odpoledne – občas sice nepříjemně studeně zafoukalo, ale jinak bylo i teplo. Končilo léto. Jeden muž si četl noviny, jeho manželka popíjela vedle něj kávu, stejně jako zbylí přísedící.

„Někomu se prý podařilo zkřížit husu s kachnou a Bůh ví s čím ještě.“ poznamená muž s novinami.

„O tom jsem již slyšel, to to dávají do novin až teď?“ podiví se muž sedící úplně vlevo, asi čtyřicetiletý, čerstvě rozvedený pán s knírkem. Je vysoké postavy, s protáhlou tváří a s úsečným hlasem. Ještě před pár lety pro zdůraznění své vážnosti nosil brýle, dnes už ale vyšly z módy a tak je zase zandal do pouzdra a schoval v šuplíku.

„Kachna a husa? Jak to může tak vypadat?“ udiveně zakroutí hlavou paní sedící jako druhá zleva, hned vedle pána s knírkem. V mládí asi bývala celkem pohledná, dnes na ní však bylo poznat pár kilogramů navíc. Rýsoval se náznak dvojité brady a štíhlý pas byl dávnou minulostí.

„Píší tu, že díky nějakému novému postupu tihle tvorové odolní vůči chorobám a mají dobré maso. To jsou mi ale novoty. Co si o tom myslíš, drahá?“ zeptal se ženy vedle sebe.

„Co já bych nad tím přemýšlela, Alfrede, nám tu stačí husy, kachny zase na rybníku a hlavně když v tom máme jasno.“

„Co si to kupuješ za noviny, vždyť to už je objev starý pomalu jak Amerika.“ odtuší opět pán s knírkem.

Rozhovor se pomalu odvíjí dál, slunce putuje k západu a stíny venkovského stavení se prodlužují. Dům stojí u nepříliš dobré asfaltové cesty, tu hrbol, tu díra. Za domem je zahrada, kde paní domu roste pro potěšení i pro užitek vše možné od angreštu po zelí. Za zahradou je velké pole, na jeho konci les a u lesa dům.

Kolem domu malá zahrádka a kolem zahrádky plot ze starých prken. Zahrádka nebyla nejvíce upravená, ale přece jen bylo znát, že občas někdo sem tam rýpne a trávu poseče.

„A kdo tam teď vůbec bydlí?“ chce vědět tlustší paní, „nevíš Alfrede?“

„Nikdo,“ broukne Alfred, „nebo o tom nevím. Po cestě tam nikdo nejezdí ani nechodí.“

„Někdo tam musí bydlet,“ řekne důrazně pán úplně vlevo. „Kdo by tam jinak sekal trávu?“

Alfred jen pokrčí rameny a začte se do novin. O kousek dál, u lesa, se rozevřou dveře u chalupy. Nejdříve pomalu, potom trochu rychleji, pak úplně. Pak se už nic nestane. Někde něco zavrže, možná jen stromy, jak zafoukal vítr. Zafouká znovu a dveře se pomalu zavřou.

„Nelíbí se mi, když vedle nás bydlí někdo koho neznám,“ praví paní sedící vedle Alfreda.

„Ale Doro, přece nevíme, jestli tam někdo bydlí,“ uklidňuje muž svou manželku.

„A tráva se seká sama.“ ušklíbne se muž s knírkem, „Jednu takovou zahradu, prosím a trávu chci dlouhou přesně dvaatřicet milimetrů.“

„A ještě se mi, muži, nelíbí, že tam chodí krást kluci z vesnice fošny z plotu, podezřele jich tam ubývá.“

„Opravdu?“ zeptá se muž a znovu se začte do novin. Zrovna když se pátý muž, ten který dosud nepromluvil, nadechoval, aby konečně něco řekl, utkvěl mu zrak na příjezdové cestě. Zapomněl co chtěl předtím říct a oznámil: „Někdo k vám jede.“

Všichni rázem začali koukat.

„Je černé.“ řekl Alfred.

„Ano, samozřejmě, černé! A asi dost drahé,“ pravil štíhlý muž s knírkem.

„Zastavuje!“ vykřikla Dora.

„Vy čekáte návštěvu?“ podivila se tlustší paní.

„Ne, ovšem, že ne.“ řekl Alfred a položil noviny.

Z auta vyskočil malý mužíček, oblečený v tmavém obleku, s jasně svítící pleší na hlavě.

„Vy jste Pavlíkovi?“ zakřičel na společnost sedící na verandě.

„Dobrý den,“ ujal se slova hostitel, trochu vyveden z míry „neznám žádné Pavlíkovi.“

„Opravdu?“ zakřičel zpátky, „A je tu poblíž ještě nějaký barák?“

„Nu, když pojede po cestě dál, tak k jednomu dojedete. Tam ale...“

Nestihl větu dopovědět, protože muž rychle naskočil do vozu a v mžiku byl pryč.

„Kdo to asi byl?“ zavrtěl hlavou Alfred.

„Dal byste si ještě někdo něco,“ zeptala se Dora po chvíli ticha.

„Ne, kdepak, děkuji, už budu muset jet,“ loučila se silnější dáma.

„Jestli bych směl poprosit ještě o sklenku vody,“ požádal mlčenlivý host.

Dora odběhla a za chvíli se vrátila i s vodou.

„Ten pán v černém autě už zase odjel?“ ptala se, sotva si sedla.

„Ne, neprojížděl tu znova, to bychom si ho přece všimli!“ vyrazil ze sebe pán s knírkem.

„To je zvláštní, koukala jsem se z okna a u domu nestojí.“

Mezitím už se paní se všemi rozloučila, prohlásila, že tu je opravdu pěkně a odjela.

„Byl jsem se podívat, jestli tam to auto vskutku nestojí,“ promluvil zmateným hlasem Alfred, „a asi bych si měl pořídit brýle. Já na tu dálku nevidím už ani tu chalupu.“

úterý 13. ledna 2009

Stručný report XXVI.

Začátky se prý píší nejhůř. Možná se píšou stejně těžce i nadpisy. Ty už jsem ale vyřešil, takže zbývají jen ty začátky.
O klatovském nádraží už jsem tu asi párkrát psal. (Fíha, nějak se mi motají slovíčka, kdyby občas nedávalo něco smysl, tak se nedivte). Pohybují se tam prapodivné osoby, vůbec celá stavba je taková, no ehm, zvláštní a skvěle pasující na komunistický režim. Je to ale skvělé místo pro pozorování lidí. Všimněte si, jak jsem se pozvedl - už nepočítám lidi v autobuse, teď pozoruji lidi na nádraží. Na klatovském nádraží totiž hrozně lehce poznáte kdo je místní a kdo není. Hned u vchodu. Ty vchodový dveře sice vyfocený nemám, přiložím fotku jiných, hlavně pro představu (nevykruťte si při tom hlavu).
Na první pohled není na dveřích nic zvláštního, prostě dveře, které by měly jít otevřít na obou stranách. Teď si to představte, přicházíte k budově (ze předu), vidíte takovéhle dveře. Na které straně je zkusíte otevřít? Zkuste chvilku přemýšlet, pak čtěte dál. Normální člověk chytí za kliku u těch vpravo. Pravděpodobně, pokud jste si to dobře představili, jste vybrali ty samé dveře. Pokud ne, jste z Klatov. Tam se totiž dveře otevírají zásadně vlevo.
Klatovák přijde, čapne levé dveře a v klidu si otevře. Cizinec přijde, zalomcuje s pravými a pak, když je střízlivý, zkusí ty levé. Když není střízlivý, popojde ke dveřím o pár metrů dál a lomcuje s nimi. Ty jsou překvapivě zamčené na obou stranách. Viděl jsem na vlastní oči, podle jazyka jsem to neměl šanci poznat, ale protože chodil celkem normálně (tudíž byl na vymývání mozku zvyklý), nejspíš to byl Ukrajinec nebo Rus, kdo ví.

Možná bych zase měl napsat něco o škole, třeba zase o tom, jak Chvojka zabodoval, ale tentokrát se mne to nijak nepříznivě (na známkách) nedotkbyl to lo, ba co víc, dotklo se mne to příznivě, což bylo spíš nepříjemné a trapné než milé. Ale možná to někdy zakombinuji do nějaké povídky, ta poslední se moc nepovedla (tu jsem na blog raděj ani neházel).

čtvrtek 8. ledna 2009

Stručný report XXV.

Je trestné vykrást novoroční proslov prezidenta? Televize, francouzština a co se vůbec psát. A psát ještě vůbec něco? Kdo komu fandí a hlavně proč?
Ve škole jsme zase psali slohovou práci. Znáte to. Psali jsme proslov na téma "Na prahu roku 2009" nebo nějaký blábol o Klatovech. Většina lidí si vybrala to první a to hlavně proto, že je to od pohledu snazší. Anebo snad na internetu nalezitelnější. Bojím se, že pan prezident se citací nedočkal. Často jsme totiž nestoudně jeho letošního projevu využili (zneužili), někdo i loňského a předloňského. Já se můžu přiznat snad jen k tomu, že jsem si od něj půjčil toho škarohlída, ten se mi doopravdy líbil.

Ve třídě válcují Přátelé všechny ostatní seriály. Poslední dobou se nad nimi nějak často rozplýváme. Nejvíc mě dostal díl, jak se Joey učil francouzsky. Co je horší, že dneska to bylo ve škole při ní podobné. Nějaká šíleně rychlá nahrávka z cédečka, my jen zírali a ani nás to nepochválilo. Kam jsme se to dopracovali?
Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec vám to sem napíšu. Patrně budeme v televizi. Jako celá třída. Dokonce i dva učitelé k tomu. Nebudu vám psát kdy, nebudu vám psát kde - to první dokonce ani nevím. Napíšu vám jen co se může stát, když učitelka nepromyslí všechny detaily. Usaďte se, pohádka z Kocourkova začíná.

Jak bylo, jak nebylo a jedno družstvo soutěžilo
Za dávných časů, už si ani nikdo neví kdy to vlastně bylo, přišla jedna paní učitelka s nápadem přihlásit svoji třidu do jedné soutěže. Televizní soutěže. A světe div se, oni je tam vzali.
Žáčci měli hned z počátku pocity rozporuplné. Nakonec se nám v rozhovoru svěřil jeden bezvýznamný klučina a prohlásil něco ve smyslu: "Jo bejt v telce jako dobrý, jen by se na to nemusel nikdo dívat."
A protože to byla soutěž, kde soutěží jen pár vybraných (ne)šťastlivců, muselo se hlasovat. A jak to tak bývá, s výsledkem nejsou nikdy všichni spokojeni.


A protože dobová kronika shořela, můžeme jen hádat jak to vlastně skončilo. Podle mně to dopadlo dobře. Nejdříve nikdo nebyl vůbec happy. Každý si myslel, že on má smůlu, protože ho (ne)vybrali a o ostatních si naopak myslel, že mají štestí. Učitelka trochu ulítavájící na dobrých vztazích ve třídě, by si možná řekla, co to jen provedla. Pokud by se nad tím zamyslela déle, zjistila by, že nakonec provedla dobrou věc - takovou tu věc, při které lidé riskují, aby poznali, co v nich je. Sice to není vždycky příjemné, ale je to lepší, než nechávat své vlastnosti spát a nic o nich netušit. Ani netušit, čeho jsou schopné.

pondělí 5. ledna 2009

Stručný report XXIV.

Jak bych to začal. Asi takhle. Možná jste si všimli, že znovu (alespoň nám školou povinným) skončily prázdniny a nás nahnali, ano skutečně, znovu do ústavu. Že by nás tam ohleduplně šetřili, to se opravdu říci nedá. A další prázdniny, ehm, no ty pololetní nestojí ani za řeč a ty jarní jsou až za nějakou tu chvíli.
Když jsem u toho, skoro jsem se zapomněl tady na blogu pochlubit, že jsem si koupil spacák. Spací pytel značky Husky. Trochu teď budu jak chodící reklama na tuto značku - má od ní už batoh (spokojenost velká), teď i spacák a k němu mi navíc přibalili zadarmo dvě trička. Nevadí, hlavně když bude sloužit. Až možná zase o Velikonocích někam vyrazíme, neměla by mi být zima, nebo alespoň ne taková.
Moje poslední povídka byla tou, na kterou dalo snad nejvíce lidí nějak najevo, jak se jim to líbilo. Musím přiznat, že to bylo vyrovnané, tvrdých kritik jsem slyšel dost, těch pozitivních však taky. Trochu bych mohl tuhle povídku vysvětlit. Trochu nevím kde začít, asi nejlépe od konce.
Předně - dlouho (celou noc a ráno) jsem se rozmýšlel, zda dát povídku na blog hned po Štědrém večeru, trochu jsem tušil, že by se to nemuselo úplně tak všem líbit. Nakonec jsem se rozhodl, že ji sem dám. Rozhodly to asi pozitivní komentáře z různých literárních serverů, kam už jsem povídku dal večer před tím. Dobrá rada - nevěřte prvním reakcím, bývají unáhlené.
A pak jsem na pár dní odjel a nechal povídku, ať působí.
Kdysi jsem četl jednu přemluvu, byla to jedna z mála předmluv, kterou jsem kdy četl, předmluva to byla tuším z knížky, kde byly hned dvě povídky - "Časožrouti" a "Skryté okno do skryté zahrady". Napsal je Stephen King. Kdo do teď nevěděl, už možná ví, kdo neví ať čte dál. Obě byly dobré, obě hororovky jak mají být, druhá se mi líbila víc, ale to je vedlejší, zpátkky k předmluvě.
Napsal ji sám autor (možná to není překvapivé, ale já je opravdu moc nečtu) a mimo jiné zmínil, že narozdíl od jiných nemlátí hlavou do zdi, netrhá noviny, nekope do krabice, nehuláká z okna, nejde to zapít do němoty, ale mnohem raději nechá v díle, které píše pár lidí zemřít a pak že mu je hned lépe.
Neberte to moc vážně, předmluva to byla dobrá, dalo se to číst, takže to asi nebyla úplná pravda. Nicméně mě to zaujalo a zapřemýšlel jsem, proč tam já nechávám lidi zemřít. S úlevou jsem shledal, že to nedělám ani z vybíjení zlosti, ani z potěšení, ale že to vždycky vyplyne tak samovolně, prostě jen jako nějaké vyhrocení situace, které dokáže čtenáře trochu rozladit.
Ale ještě zpět k povídce. Už události před jejím vznikem byly zajímavé a o mnohém vypovídající. Jsme taková trochu zvláštní rodinka, někdo by řekl trhlá, někdo střelená, prdlá, či nějaké jiné podobné slovíčko, my to ale docela dobře snášíme - někdy z toho však vzniknou chvíle, jako byla ta po Štědrém večeru, vymýšleli jsme povídku stylem: každý tři věty a dost. Byl z toho béčkový horor s sci-fi prvky, mě to ale dostalo do dobré nálady (ano, povídky píšu leda v dobré náladě) a tak jsem napsal povídku.
Když jsem začínal znovu psát povídky, vlastně to bylo loni v létě, kritici (někteří byli docela dobří, do uvozovek to dávat nebudu) mi dost často vytýkali, že tam ty myšlenky dávám trochu moc násilně a že nejsou schovaná, ale řečené moc přímo.
No dobře, řekl jsem si, myšlenky to sice mnohdy nebyly úplně špatné (alespoň doufám, kontrolovat to raději nebudu), ale koho by bavilo číst povídky, které vypadají jak kázání (zátěž z dětsví, řeknou si mnozí) či přednáška nudného profesora. Tak jsem ty myšlenky začal schovávat, kamuflovat a tajit. Nakonec nikdo neví nic, ale lidem se to líbí. Poslední povídka toho byla takovým dočasným vrcholem, kdy se mi to podařilo zamaskovat asi jako řešení v dobré hádance (vždy je jasné, jen je schované) a vím jen o pár lidech, kteří myslím alespoň trochu pochopili co básník chtěl říct.

čtvrtek 1. ledna 2009

(Méně) stručný report 2008

Jak už tak bývá zvykem, měl bych napsat nějaké to shrnutí loňského roku. Aneb co se dělo tak všeobecně.
V lednu mohlo být zajímavé snad jen to, že jsme - my čerství terciáni - dostali na našem ústavu první velké zhodnocení.Důležitý okamžik nastal s rozbalením krabice, ze které na mě vyskočil nový notebook, který si můžete prohlédnout zde. Téhož měsíce jsem na blog napsal stý článek. Pokud by vás zajímal, pak je tady.
Zato únor už byl mnohem zajímavější. Hlavně proto, že jsme se s Tchoříky o jarních prázdninách vydali zase do přírody - tentokrát na Šumavu, k Horské Kvildě, na Zlatou studnu. Článek o tom je zde. Také se začal plánovat náš Velikonoční výlet.
Ten se uskutečnil v březnu, přesně řečeno od 20 dne tohoto měsíce. A byl to určitě jeden ze zážitků, na který nikdo ze zúčastněných nezapomene. Proč? To se můžete dočíst v tomto článku. Dodnes si pamatuji, že v té době jsem nepřemýšlel v podstatě na ničem jiným a konečně jsem trochu pochopil, proč z nás Jenda po první Jizeře zešedivěl. Kdo nezažil, nepochopí.
V dubnu jsme se začali chystat na další akci. Když se tak teď podívám zpět, říkám si, že těch akcí bylo loni opravdu dost. Taky jsem dokončoval ročníkovou práci o Nýrsku a tak jsem kvůli tomu byl i něco vyfotit. Všechny články najdete v archivu.
J-Fest, ona zmiňovaná akce, se uskutečnila v květnu, v Liberci. Plánovaná účast byla veliká, reálná o dost menší, což mě vůbec nepotěšilo, nicméně to bylo fajn. K článku jsem se sice toho měsíce nedostal, napsal jsem ho až v červenci, je tu. V květnu jsem také napsal 150. článek a na můj blog přišel 10.000. návštěvník.
Pak nám pomalu končila škola a já začal s novým foťákem často fotit. V červenci jsme také dotočili scénku s naší mládeží. Prý jsme totální paka, ale pokud máte rádi střelený humor můžete si ji pustit. Taky jsem trochu zkritizoval učitele, ale to už je v lesčem neaktuální, tak sem raději ani odkaz dávat nebudu. Když přijdou věci horší, ty dřívější se tak hrozné nezdají být. To tak bývá.
V červenci jsem napsal asi svojí první povídku sem na blog. A prý je dobrá. No já nevím. Jmenuje se Syndrom vyhoření. Krátce po ní následoval Tulák, ta se lidem tolik nelíbila, zato mně jo (nečetl jsem ji sice ani jednou, já to po sobě číst nemůžu). Když už jsem měl dost tuláctví-teorie, vydal jsem se s bratrancem Markem na kratší puťák po Domažlicku.
Srpen byl skvělej. Vyrazili jsme totiž, opět s Tchoříky, jak jinak, na Ukrajinu. Už se mi to nechce linkovat, budete si to muset dohledat sami. Nebudu si (ne)čtenáře moc rozmazlovat.
Pak zase začala škola, září. A protože jsem musel tento stres nějak vykompenzovat napsal jsem rekordních 26 článků. Mezi nimi i svůj dvoustý. Pěkné číslo. Mimochodem, pomalu se blížíme k třístovce. Stal jsem se sazečem školního časopisu Magyk (zatím jsem nasázel jenom jedno číslo, ale taky dobré). Zavedl jsem taky profesionální označování článků. Po vzoru našeho učitele, jehož jméno jsem tu na blogu často skloňoval. Měli jsme taky dřevěnou brigádu v Jizerkách, kvůli které se mi spolužáci dosud smějí - prý: "Za kolik?". Já, že asi za pětstovek. Platil jsem já. Na dopravu a na jídlo. Ale stálo to za to, sranda byla.
V říjnu jsem hlavně reportoval. Ale zajímavé články by se našly také. Hlavně ten o OOB (Ostrovském orientačním běhu) stál za to. Ten článek zas tolik ne, spíš ta akce. Jasné, zase s Tchoříky - to už je pátá, bohužel na dlouhý čas poslední.
Pak jsem na celý listopad upadl do nudného stereotypu - report, report, povídka a zase report. Prostě byla nuda. A aby nebyla zas tak velká, provedl jsem malou statistiku autobusů.
A co v prosinci? Zase jen pár reportů a hrozná povídka. Nic víc, nic míň.

Teď si říkám, proč jsem tenhle článek vůbec psal. Ti věrní čtenáři, které jsem ještě neodradil, ani povídkou o Vánocích, už to všechno stejně dávno viděli a četli. Snad si třeba zavzpomínali, jako i já.

Sponzorované odkazy