úterý 30. prosince 2008

Vánoční turnaj ve florballe 2008

Po dlouhé době jsem ze zúčastnil vánočního, či spíše povánočního florballového turnaje, pravidelně pořádaného DDM Klatovy. V hale Masarykovy základní školy (prostě na Masaryčce) se ve dvou dnech utkali nejdříve středoškoláci a pak my, stále ještě v kategorii základky.
Nebudu se tu moc rozepisovat, přece jen nejsem na tolika pohybu zvyklý (navíc ještě stávání po ránu a ošizenej spánek) a trochu je to cítit. Ve stručnosti - složili jsme tým se spolužáky, dohromady nás dal Patrik Krines (útok). Spolu s ním útočil Kuba Soušek a když ho to tam přestalo bavit, zaútočil si, jinak obránce, Martin Hezoučký. Pak ještě bránila moje maličkost, ale to skoro nestojí za zmínku. Drobná potíž nastala se sháněním golmana. Nakonec se nechal přesvědčit Karel Pučelík. A musí se uznat, že příjemně překvapil. Ne že by to bylo vždy stoprocentní, ale přece jen to není trénovaný čaper.
Jak často poznamenával Kuba - nejdříve jsme si říkali, že bude dobrý, když vyhrajeme alespoň nějaký zápas. Pak, po první výhře, jsme začali pomýšlet na postup a když se i to povedlo, řekli jsme si, že domů bez medaile nepůjdeme. A taky že jsme nešli. Jen si přístě musíme náš výběr upřesnit, skončili jsme na krásné třetí pozici (což kdyby někdo hádal před turnajem, asi se zasmějeme).
Ve skupině jsme byli snad dokonce i první, nejsem si úplně jistý. S námi postupovali ještě ti, kteřím jsme nemohli dlouho přijít na jméno a teď si na něj nevzpomenu. Pak jsme hráli ještě s THC Klatovy, proti zkomolencům Horse Fathers a proti těm v zelených dresech. To už jsem taky zapomněl, jak oni se mohli jen jmenovat?
A abych nezapomněl - my jsme byli FBC Bouráci.

neděle 28. prosince 2008

Nothing, nowhere

I write in English again, mainly because nobody will read it. Second argument for this is that some think is better to saying so that nobody understand it. Please excuse my errors, you can correct me.
I was for three days by my grandma in Dubějovice. It's small village near to Vlašim. Blaník. Blaničtí rytíři - do you know them? Famous place. I have quite big relations and every year we have to met after Christmas. Because there are usually many people, my head has went around of this and I am happy, when this is over. Well, I hope that it was not crabbed.

čtvrtek 25. prosince 2008

Kruté Vánoce jak mají být

Obchod byl plný lidí. Prodavačky se za pokladnami mohly přetrhnou a dlouhá fronta stejně neubývala. Všude svítila vánoční výzdoba, v rádiu hráli koledy. Tu a tam se někdo v tom obchodě poznal, popřál si se sousedem veselé Vánoce, co nejvíc zdraví a všeho nejlepšího a že se prý musí k sobě zajít někdy na návštěvu.

Dveřmi proudily davy lidí, rodiny s dětmi, váhající mladí muži a slečny nevědíc co svému milému dát pod stromeček.

„Tati a co dostanu k Vánocům?“ skákala holčička kolem svého otce, který tlačil nákupní košík.

„To ti zlato přece nemůžu říct, to by pak nebylo žádné tajemství,“ usmál se muž a pohlédl na svou ženu, „Nedá mi pokoje, ta naše uličnice malá“

Žena se nepatrně usmála hodila do košíku slané oříšky.

Rodina pomalu projížděla mezi regály, míjejíc spoustu věcí, na kterých mohla malá nechat oči a nebylo jediné zajímavosti, které by si nevšimla a kterou by nechtěla domů.

U pokladen se právě obořila prodavačka na malého kluka, který si svůj nákup špatně spočítal a teď se nemohl doplatit. Bůh ví, za co všechno si na něm ta paní vylévala svoji zlost, být o trochu mladší, kluk se dozajista rozbrečí. Teď mu postupně přecházel po tváři strach a zlost. Nakonec se jeden muž stojící za ním nabídl, že těch pár korun doplatí – že hocha zná a že on mu to určitě někdy vrátí. Prodavačka si uvědomila, že teď už nemá proč na kluka křičet – ten pánovi za ním poděkoval a se svým nákupem odběhl.

Pán a paní s malou holčičkou se právě dostali do dětské části obchodu, upravené přesně tak, aby to co nejvíce děti zaujalo a aby zatoužily všechno co tu je k mání mít doma.

Paní už nevydržela věčné žadonění dcerky o koupi toho a ještě tamtoho a zlostně se na ní obořila. Holčička se rozbrečela a začala vyřvávat na celý obchod. Otec ji za malou chvilku uchlácholil – nesmí zlobit, jinak by nic nedostala. To na malou zabralo a chvilku byla potichu.

U dveří obchodu rozmlouvala nejspíše vedoucí s nějakým pánem, pak přikývla, došla k jedné z pokladen a promluvila na prodavačku, co se u ní před chvilkou nemohl ten kluk doplatit: „Maruš, chce tě nějaký pán. Stojí támhle u dveří – jo, ten v té modré bundě. Prý je to vážné, jdi si s ním promluvit, já to tu na tu chvilku vezmu za tebe.“

Když se vedoucí pak otočila, Maruš už tam s pánem nestála.

„Asi vyšli ven. Dobře udělali, u těch dveří hrozně překáželi,“ pomyslela si a začala markovat zboží další zákaznici.

Vedle u pokladny stála starší paní a šeptem hluchým povídala známé ve frontě za sebou nejnovější drby.

„A to jsem ti ještě, Jano, neřekla, že mladá paní Černá se rozvedla. Teď už to vlastně není paní Černá, ani vám nevím, jak se teď jmenuje. Takhle před svátky. Nu, toho jejího muže jsem neznala, ale asi ji musel dost trápit, když se rozhodla takhle. Prý si o to požádala ona.“

O kus dál zrovna zaplatil pán se ženou a malou dcerou. Naskládali nákup do tašek a vydali se domů.

„Marku, potřebovala bych ještě něco koupit v drogerii. Pobereš to sám? Přijdu domů o pár minut déle.“

Muž přikývl, vzal tašky do rukou a vyšel s dcerou ven. Jeho paní se otočila a vyšla z obchodu na druhou stranu.

Vedoucí zrovna volala na dalšího zaměstnance, ať jde na chvíli za ní k pokladně. Že už je ta Maruš venku nějak dlouho, tohle vybavování, že jí bude muset zatrhnout.

Paní vedoucí vyšla ven a když Marii nikde neviděla, tiše zaklela a poznamenala, že to má u ní spočítaný, ať už se vůbec neobtěžuje vracet.

Později, už se skoro začínalo smrákat, daleko za městem se hajný vydal na každodenní večerní obchůzku. Odvázal psa a pomalu se vydal po cestě do lesa. Sněhu moc nebylo, tu a tam sice nějaký ležel, ale hajný si dobře pamatoval časy, kdy ho bývalo mnohem víc.

„Svět jde do kytek, cítím to v kostech.“ zamručel si tiše pod vousy a hvízdnul na psa, který už byl notný kus před ním.

V jednom malém bytě muž se svým dítětem začal zdobit stromeček. Podařilo se mu letos sehnat krásný kousek a když ho konečně dozdobili, díval se na něj s velkou pýchou. Kde je ale, k čertu, Pavla? Říkala, že půjde jen do drogerie. Nervozně se podíval na hodiny, pak si řekl, že jí může přece zavolat. Vytáhl mobil z kapsy a začal vyťukávat číslo.

V obchodě už dávno zavřeli. Jen vedoucí ještě v obchodě zůstala a dodělávala poslední nutné papírování k uzavření dne. Vesele si mnula ruce, Vánoce jsou skvělé období, říkala si. Prodá se toho jednou tolik co normálně.

Zazvonil telefon.

„Dobrý večer, tady Veronika Kučerová.“

„Dobrý den,“ ozval se z telefonu nervózní mužský hlas. „Zaměstnáváte prosím Marii Dvořákovou?“

„Ano,“ odpověděla hned vedoucí. V mžiku se ji spojila na její dnešní předčasný odchod. „Stalo se snad něco?“ už i její hlas zněl vyděšeně.

„Ano, vy to tušíte, že? Nepřišla dnes vůbec domů. Co se stalo?“ skoro křičel onen muž do telefonu.

„Nějaký pán s ní chtěl dnes mluvit a pak už jsem ji neviděla.“ řekla paní Kučerová.

V telefonu bylo dlouho ticho.

„Zavolám na policii,“ řekl muž a zavěsil.

V opuštěném domě na kraji lesa svítilo, což nebylo v tomhle domě zvykem. Patrně vůbec nikdo netušil, že do tohoto domu ještě vede elektřina. Právě to dnes přilákalo hajného, který kolem tohoto domu pravidelně chodil.

Teď stál uvnitř a spolu s policistou koukal na vnitřek pokoje. Stál tam krásně ozdobený vánoční stromeček. Pak už snad jen věci, které dokázali i hajnému, který si myslel, že v životě viděl hrůz dost, vyrazit dech.

Na židlích za stromkem seděli tři osoby. Nekoukaly na stromeček. Koukali se na provaz visící od stropu dolů. Na tom visel muž a provaz tiše vrzal jak se tělo pomalu houpalo. Třem postavám naproti to už nejspíše nevadilo, každá měla uprostřed čela tmavou díru, která mluvila za vše.

„Skoro bych řekl, že toho mám pro dnešek dost a to se děsím, co mě bude čekat na stanici.“ promluvil tichým hlasem policista. „Zdá se, že nebude problém těla identifikovat, doklady u sebe mají a jestli je bude někdo živý postrádat, pak není co řešit.“

Podíval se z okna, ve kterém chybělo sklo, ven na policejní vůz s blikajícím majáčkem.

„Zabít dva lidi a svou manželku. Proč to ten pán Černý, k sakru, dělal?“

úterý 23. prosince 2008

Vánoce

Možná by stálo za to v pár slovech se o Vánocích zmínit i tady u mne na blogu. Vím, omšelé jest toto téma, ale třeba se mi podaří napsat něco co jste ještě netušili.
Jak to tak bývá, i Vánoce jsou svátek nepřesný. Patrně

pondělí 22. prosince 2008

Stručný report XXIII.

Tak Vánoce už jsou tady. A za chvíli další rok v čoudu. To to letí. ČR bude předsedat evropskému molochu a kdo ví co se všechno v naší malé zemi stane. Emigrace je v plánu. Ale jsou Vánoce a tak se na to prý mám dívat optimisticky. Obligátně: hurá, Kanada.

Vánoce jsou snad jediné prázdniny tohoto roku, kdy jsme s Tchoříky nikam nevyrazili. Další akce bude zase až o jarních prázdninách, nevím jestli jsem to sem už psal, nejspíše jo, pojedeme opět na Jizeru (sem). Takže bye bye Zlatá Studno a Kvildo. Mimochodem v pekárně v Kvildě dělají skvělé koblihy. No delší to dnes nebude - dochází baterka, končím...

čtvrtek 18. prosince 2008

Stručný report XXII.

Opět tady. Nic zajímavého. Jste tu ještě? Ok, jedeme dál.
Krátce k politické situaci. Je v tom ještě větší chaos než před nedávnem a to jsme si říkali, že to snad už ani víc nejde. Rušení poplatků v nemocnicích, ale pozor, jen někde a všude jinak. Tak třeba u nás snad skoro všechno. Do toho ještě chytráci z EU, vypadá to, že nám to předsednictví přece jenom půjčí, i když máme nevychovaného pana prezidenta, který má tu drzost nedržet hubu a krok. Asi bere moc vážně článek v ústavě číslo 59 a na rozdíl od většiny politiků třeba i to nějaké vědomí a svědomí má.
Zítra jdeme letos naposledy do školy, i když se tam moc neohřejeme. Jak už jsem avizoval, jdeme do kina na jeden americký film. Do školy se vrátíme jen na hodinku, což bude ale hodina nejspíše osudová. Bude to čeština a já v zájmu profesionality a řádu měl bych přednést pětiminutový úvod do hodiny. Nějak mě nic nenapadalo (nic přijatelného, napadalo mě toho dost) a tak jsem si nechal poradit. A prý buďto nějaký pořádný filozof nejlépe z Řecka, nebo "Proč se učit?".
Nakonec jsem si vybral to druhé. Trochu se bojím, že skončím jak mistr Jan Hus. Aneb kacířství forever...

středa 17. prosince 2008

Hádanka V.

Minula byla hádanka o střelcích, dneska bude o dynamitech. Vlastně nebude, pouze o doutnákách - aby nedošlo k mílce, bylo by dobré vysvětlit, co to vlastně takový doutnák je, mnozí to považují za synonymum k doutníku. Doutnák je šňůra od dynamitu, která se zapálí a postupně hoří...

Máte dva doutnáky. Oba jsou stejně dlouhé, oba hoří přesně 60 minut. Doutnáky jsou samostatné - nejsou připojeny žádným koncem k ničemu. Jak pomocí nich změříte, odstopujete, přesně 45 minut? Ještě drobný zádrhel na konec - doutnáky nehoří rovnoměrně a ani jeden nehoří stejně (u prvního odhoří první polovina za např. za 10 minut, druhá za 50. U druhého doutnáku to je zase úplně jinak)

Řešení minulé hádanky

Hádanku naleznete zde!
Jak už bylo naznačeno v jednom komentáři, nejlepší volbou je nestřílet na nikoho - vystřelit do vzduchu. Proč? Musíte se trochu vžít do role zbylých střelců. Billy Kid vystřelí jiště na Žida, má relativně dobrou šanci, že zasáhne a pokud trefí, je po všem. Pokud netrefí, je na řadě Žid a ten nenávidí Billa mnohem více než vás, takže vystřelí nejspíše na něj.

pondělí 15. prosince 2008

Stručný report XXI.

Tak dnes to bude stručný report, tak jak má být. Stručný a opravdu reportový. Je poslední týden školy před vánočními prázdniny a tak i na našem železném ústavu trochu polevili, ba co víc – dokonce nás pošlou do kina. Ale aby se nám tam náhodou moc nezalíbilo, poslali nás na „Muzikál ze střední“. Není nad americké happy-endy a šťastné úsměvy.
Budeme sice ještě psát z angličtiny – což nás nerozhází, protože víme co a jak, pak nás také čeká pár hodin fyziky, což snad taky přežijeme. I tak se našly nejmenované osoby, které se rozhodly prodloužit si prázdniny. Nebudu jmenovat, ale ona osoba by mohla alespoň něco zplodit na svůj blog. Sledovat, zda mé přání bude vyplněno, můžete zde.
Asi sem zase dám nějakou tu hádanku. Pár jich mám v zásobě, jediný problém je v tom, že srozumitelnost hádanky se musí otestovat na lidech. A pak už nevím, jestli má smysl dávat na blog hádanku, kterou zná padesát procent čtenářů.
Nejlepší hádanky jsou ty ze života. Jednou se nám v jakési konverzaci podařilo zjistit, že život je aplikovaná hádanka. A řešení je samozřejmě na konci – máte jeden pokus, a teď 'brou noc.

středa 10. prosince 2008

Stručný report XX.

Tož abych zas něco sepsal. Dnes dokonce mám i pár témat, o kterých by se psát dalo. Jen jsem na vážkách, zda-li obohatit tento příspěvek obrázkem nebo videem. Obrázky mi ale začínají pomalu docházet a hledat cizí se mi nechce (zas taková nouze není). Takže to vyhrává video.
Poslední dobou mi začíná chodit čím dál tím víc oněch kamarádských mailů, s dojemnou prezentací, pěknými či znepokojujícími obrázky, manipulačním textem. Přeposílat takovéto neškodné maily je už v módě dlouho, až se skoro zdá, že je tohle zahlcování mailových schránek trvalé. Abych z toho měl něco i já, nejspíše se pokusím provést pátrání po autorech podobných prezentací a pak to bude tady na blogu velký článek. Třeba hned ten třístý. Samozřejmě zájem mám jen o originály...
Dnes nás zase přišla seřvat třídní. Všichni jsme to tak trochu čekali, ale zas tak moc opravdu ne. Je to vlastně dlouhá historie – naše učitelka na zeměpis se nás rozhodla na delší dobu, ze zatím blíže nespecifikovaných důvodů, opustit. Ze začátku to bylo příjemný. Tahle naše učitelka rozhodně nepatřila mezi naše nejmilejší, a tak jsme si i trochu oddechli. Ne však nadlouho. Začal nám zas pravidelný režim, kdy se u nás střídají dva učitelé. Zmatek je to dost velký – nikdo pořádně neví, co už probrané máme a co ne, nejspíš si to dovedete představit. A tak když jsme poprosili (ehm, no nějak takhle by se to dalo říct) milého učitele Ekrta (ano, to je ten z New Kiss, ten co zradil a zbaběle nás opustil a prohlašuje, že navěky bez nás a už radši nikdy jinak), aby to s námi zopakoval, rychle s námi projel naše největší pohoří (ty docela umíme, docela), pak projížděl-ujížděl dál a tak nakonec, po našem ujišťování, že tohle jsme se určitě neučili a že tam budou i jiný věci, pan učitel zakroutil hlavou a prohlásil: „Však vy to nějak zvládnete.“
Ukázalo se, že to nebyla tak trochu pravda. Výsledky zatím neznáme, ale to nic na situaci nemění. Při oné písemce (byla to vlastně slepá mapa) jsme všichni koukali s otevřenou pusou. Ona je nějaká řeka Malše? Nejvyšší hora Novohradských hor či Slavkovského lesa? A kdeže je ten Slavkovský les vlastně je? U Brna, u Slavkova? Ale kdepak u Chebu.
Takovou smutnou událostí bylo zjištění, že tento pan učitel Tančící pták nepatří mezi ony učitele podporující taháky, což je jedna věc, kvůli které nás přišla třídní seřvat (dokonce to prý jeden z nás odnese důtkou a kdo ví čím ještě). A když pak na konci hodiny učitel prohlásil, že mu začínáme lézt na nervy, bylo celkem jasné, co můžeme čekat.
Ale byl to teda rachot. Chudák učitelka na občanku viděla jak asertivita rozhodně nevypadá. Ale nikdo neměl takovou odvahu a nezeptal se jí, jestli bylo chování třídní úplně košer. Škoda. No nic, dveře to taky přežili, ale ta zeď se panečku klepala. A to nic neříkám o nešťastnicích, které se opozdily a přišly o začátek tohoto vášnivého výkladu.
Naše třídní nám také oznámila, že nejsme normální – což nás tedy opravdu neudivilo a možná některé z nás i potěšilo. Když si tak vezmete, že KSČSSD by volilo už přes padesát procent národa (ČSSD 43 %, KSČM 12 % - zde), je vlastně být mimo normu dobře.

Stoprocentní umění:

sobota 6. prosince 2008

Stručný report XIX.

Tak jsem chtěl něco napsat, ale vznikla z toho jen velká kupa ošklivých písmenek. Už je dost dlouho po desáté a geniální nedostavíc se myšlenky už odešly a tak od mého psaní nemůžete nic moc očekávat. Co jsem chtěl psát, jsem už zapomněl a o tom co jsem ještě nezapomněl psát nechci. Nu není to prekérní situace?
Chtěl jsem napsat o mém domácím úkolu na češtinu. Měli jsme napsat projev. Ale radši nic psát nebudu, ještě by to vyznělo tak, že jsem to co nejsem. A to bych nerad. A tak sem raději hodím nějaké to video.

čtvrtek 4. prosince 2008

Stručný report XVIII.

Jako správný blogger bych se měl co nejčastěji účastnit co nejvíce webových diskuzí. Patřičně přitom všude zdůraznit odkaz na svůj blog - v podpisu, v textu i ve speciálním políčku. Světe div se, opravdu to návštěvnost zvýší. Zvláště pokud si dáte záležet a napíšete komentář opravdu pěkně kořeněně. Konec konců na tom založil živnost Radek Hulán.
Ale protože jsem blogger jen na poloviční úvazek, možná ještě na menší, dělám si takovouto reklamu jen když už se mi zdá, že mi opět návštěvnost nějak klesá. Pak totiž ještě občas něco napíšu Kuldovi do e-shopu (pokud budete potřebovat kvalitní internetový obchod, rozhodně zkuste okshop.eu), jindy poradím taťuldovi, který prodává Intru (udělejte přece něco pro svoje zdraví, ne?). A někdy taky chodím do školy.
Dalším důvodem, proč se nerad účastním internetových diskuzí je ten, že člověk tam snadno vypadá za blbce. Opět bych mohl poukázat na jméno zmíněné výše, nebudu ale úzkoprsý, jsou i mnohem horší. Stačí se podívat do diskuzí na IDnes.cz nebo na Živě.cz. Dobrý případi jsou i u nás na škole (viz. někdy zajímavé diskuze na Spolužácích.cz) - co na tom je nejhorší, je to, že jich pár znám a většinou se s nima dá bavit. Podle některých výroků bych soudil opak. Možná že monitory mají opravdu hodně zblbující účinek a když před ně zasedne nějaký slabší jedinec, začně plodit bláboly (aneb můj případ). Howgh.

sobota 29. listopadu 2008

Stručný report XVII.

Nic se neděje, nikdo neotravuje, povídka mne žádná nenapadá - je tu prostě celkem nuda. A tak jsem nucen napsat další report. Předně to chce nějaký pěkný obrázek na začátek...
Tak obrázek by byl - první bod splněn. Teď už snad jen vyřešit o čem psát. Být politik, tak dokážu napsat dlouhé stránky o ničem. Pevně věřím, že to nedokážu, ale zkusit to můžu. Pěkným příkladem takové političiřany by mohla být často zmiňovaná Lisabonská smlouva. Nakonec je i v nové anketě. Nikdo sice neví o čem je, nikoho ani nezajímá, ale píše se nakonec o ní v novinách, tím pádem se k ní musí vyjádřit skoro každý. Z těch vyjádření se udělá pravda. A ti kdo s pravdou většiny nesouhlasí, ať si jdou trhnout. Tak to bývá většinou.
A nikoho už neznepokojuje, že to jde všechno do kytek. Co s tím? Spokojit se s tím, že kdo neví je lepší než ten kdo ví, ale ví to úplně špatně.
Už mi z té školy začíná hrabat. Strašit na věži. Šplouchat na maják. Přibývají kolečka v mozku. Vedení se prodlužuje. A kdo ví co ještě. Zlatej selskej rozum. To mi připomělo jak jsem, vím že se to nemá, jednou ve vlaku poslouchal rozhovor lidí nezkažených, o normálních věcech se bavící. Žádné složité výpočty - prostě voda ve studni není a můžou za to lidi co se třikrát deně koupou, hrozně často splachují a nemejou na valše, ale v pračkách, které spotřebují hrozně vody. Konec konců, vždyť mají pravdu.
Nemám to ve zvyku, ale výjimky jsou pěkné věci (pokud nejsou moc často) a tak sem dám jeden vtip. No, ehm, vtip. Tvrdá realita...

Jako každý den po práci přijde chlapík v saku do svojí oblíbené hospůdky, ale za výčepem stojí nový výčepní - robot. Trochu překvapený si objedná jedno pivo. Robot mu podá perfektně načepované pivo a ptá se:
"Pane, jaké máte IQ ?"
"Přibližně 150, proč ?"
Robot si s ním začne povídat o kvantové mechanice, teorii relativity a globálním oteplování. Záživný rozhovor chlapíkovi nedá spát a rozhodne se robota vyzkoušet. Obleče si jeansy, čisté triko a po práci vystartuje na pivo. Opět dostane perfektně načepované pivo a otázku:
"Pane, jaké máte IQ ?"
"Asi 100."
Barman nasadí téma fotbal, auta, ženské... Chlapík usíná s úžasem a říká si, že robota vyzkouší ještě jednou. Obleče si montérky a po práci zamíří na jedno. Následuje perfektně načepované pivo a otázka:
"Pane, jaké máte IQ ?"
"Eeee, 50 ?"
Robot se nakloní k chlapíkovi a velmi pomalým hlasem říká:
"Tak co? Zase bude me volit Paroubka ?

pátek 28. listopadu 2008

Výletník

Už mi zbývalo objet jen posledních pár chalup. Dvakrát do týdne jsem s dopisy, balíky, důchody i jinými věci, které lidé posílají poštou musel zajet k samotám, poschovávaných různě po okolních kopcích. Většinou tam bydleli starší lidé – žili tu celý život, neměli proč, by měli žít jinde. I když jsem byl sám z města, dobře jsem jejich pocity chápal. A kdybych nedával přednost pohodlí před krásou, vzrušením před pokojem asi bych si také vybral některý ze zdejších svahů a po večerech sedával na lavičce před chalupou a pozoroval západ slunce.

Zdejší příroda byla a je krásná. Lidé už dnes nevědí co vlastně krása je. Podívají se na fotky z dalekých krajů, zavzdychají jak tam se musí krásně žít a zapomenou, jak krásný výhled je z kopečku za městem, jak pěkně je na jaře u řeky.

Toho jsem si na zdejších lidech vážil. Když jsem objížděl usedlosti, viděl jsem, že jsou na světě i lidé, kteří mají klid na duši.

Z dnešní objížďky mi zbývali už jen poslední dvě zastávky.

„Sakra,“ ulevil jsem si, když se z motoru začal ozývat nepříjemný zvuk, připomínající mi, že poštovní auto není ani nejmladší, ani nejspolehlivější. Dobře jsem věděl co bude následovat. Pár metrů ujetých ještě ze setrvačnosti a pak nepříjemně dlouhé čekání na odtah.

Zastavil jsem na okraji silnice a podíval se do motoru, zda není závada malicherných rozměrů. Nebyla.

„Nazdar, Pavle. Zase mi ta poštovní kára vypnula,“ popisoval jsem mojí situaci kolegovi, sedícím si někde v teple u telefonu. Slíbil, že se hned vypraví, ale i tak jsem nemohl čekat, že přijede dříve než za dvě hodiny. Zdejší cesty jsou klikaté a za chvíli se začne smrákat.

Opřel jsem se o auto a pozoroval, jak slunce pomalu klesá.

„Užíváte si pohledu do kraje?“ ozvalo se náhle vedle mě, až jsem skoro povyskočil. Stál tam asi čtyřicetiletý muž, neviděl jsem ho tu nikdy před tím. Buď jak buď svým vzhledem do tohoto kraje seděl. Trochu zarostlý, trochu špinavý, větrem ošlehaný. V jeho očích bylo něco, co mi naznačovalo, že otázka bylo velmi ironická. Možná k tomu pomohlo to, že kapota auta byla dosud odklopená.

„Jistě,“ neudržel jsem se a zasmál se, „a až se mi to tu přestane líbit, pustím tu zatracenou kraksnu rovnou z kopce dolů.“

Taky se usmál: „Aby vás pak nesoudili za zničení cizího majetku.“

„To by se mohlo snadno stát. Proto si to asi ještě rozmyslím.“

Muž zkoumal vnitřek motoru. Asi si taky se závadou nevěděl rady, jen pod fousy poznamenal něco o historickém modelu, ať to raději dáme prý do muzea.

„Než abych vás tu nechal mrznout, měl bych vás raději pozvat ke mně. Není to daleko,“ nabídl mi po chvíli.

„Musím říct, že bych nebyl proti,“ souhlasil jsem se zdvořilou nabídkou. Času jsem měl víc než dost, teplého oblečení o to méně.

„Asi jsem se ještě nepředstavil. Josef Stihlkamm jméno mé.“

„Marek Komňanský,“ odpověděl jsem a potřásl si s známým neznámým rukou.

Opravdu, k domu Josefa to nebylo daleko. Byl to spíše srub než dům, stranou od silnice, s krásným výhledem na údolí dole. V těchto končinách je vůbec těžké najít místo, které by tento klad postrádalo.

Můj hostitel vešel dovnitř, jak bylo zde zvykem zámek zde byl jen na okrasu, postavil vodu na čaj a nabídl mi něco k zakousnutí. Zdvořile jsem odmítl a mezitím si prohlížel vnitřek místnosti. Vedle dveří, kterými jsme přišli, stála nízká lavice, před ní pár bot a na stěně pár kabátů. V rohu pak stála kamna, ve kterých vesele plápolal oheň. Další zeď byla zaplněná různými loveckými trofejemi a obrazy a uprostřed toho všeho byly zavřené dveře do další místnosti.

U třetí zdi, té naproti dveřím vedoucím ven, stál velký poctivý stůl, deska z jednoho velkého kusu dřeva – zručně vyřezaná, stejně tak jako židle, stojící okolo stolu. Ač budily zdání tvrdého a nepříjemného posezení, sedělo se na nich pěkně.

Za chvíli už klokotala voda v konvici. Josef přihodil nějaké bylinky a za chvíli už mi naléval do hrnečku.

„Jestli by vám to nevadilo, raději bych si sedl ven. Nikdy se nenabažím toho západu slunce zde.“

Neměl jsem nic proti a rád jsem ho ven následoval. Svah byl nakloněn k západu, slunce krásně svítilo z posledních sil do očí a my tam tak jen seděli a mlčky pozorovali jak klesá.

„Vy nejste zdejší, že? Nikdy jsem vás tu ještě neviděl ani o vás neslyšel,“ přerušil jsem dlouhé ticho.

„Ne nejsem,“ tiše odpověděl, jakoby nechtěl okolní přírodu moc vylekat, „srub mám půjčený od dobrého známého, potřeboval jsem si odpočinout od všeho spěchu světa.“

Nenapadlo mě nic co bych mohl říct, a tak jsme znovu jen mlčeli.

Pak Josef znovu promluvil: „Někdy si říkám, proč lidé tolik chvátají. Přemýšlím nad tím a říkám si, že musejí být hrozně nešťastní. I když se snaží sebevíc, i když sebevíc chvátají, nakonec zjistí, že nestihli nic.“

Opět jsem jen mlčky přikývl. Věděl jsem dobře, o čem mluví. Většinou o tom povídali spíše starší lidé – věděl jsem, že mají pravdu, říkal jsem si ale, že člověk takový je, zmoudří až ke stáru. Tento člověk měl štěstí, poznal, že nemá cenu se hnát brzy.

„Jsem z velkého města. Večírky. Život. Užívání si. Všechno to dobře znám. A proto více a více obdivuji lidi, kteří žijí zde. V míru a pokoji. Už vědí co chtějí od života,“ souhlasil jsem.

Zase jsme upadli do tichého zamyšlení. Ptáci už přestali zpívat a nastávalo pravé nefalšované noční ticho.

Josef promluvil ještě tišeji než před tím: „Víte proč se lidé hádají?“

„Nevím,“ přiznal jsem se.

„Je to jednoduché, zkuste nad tím chvilku přemýšlet.“

Snažil jsem se: „Povahou?“

„Nesvádějte to na povahu. Lidé si hrozně rádi myslí, že za své nedostatky nemůžou. Dnes vám kterýkoliv vědec rád potvrdí, že vůbec nemůžete za to jaký jste. Všechno jsou to geny. To víte, takhle je to příjemně vysvětlené. Ale trochu zbabělé a pokrytecké.“

Ač nerad, musel jsem opět souhlasit: „Máte pravdu. Stydím se za to, ale i já se často za tyto milé argumenty schovávám.“

„Kdo ne. Ale víte už tedy, proč jsou lidé na sebe takoví jako jsou?“

„Ne, netuším.“

„Tím že to mají v genech,“ tiše se zasmál vlastnímu vtipu, „ne, teď vážně. Možná jsme stvořeni schválně tak, aby v nás trocha té hádavosti byla. Ale lidé nechápou, že to nemá být ke zlu, ale k dobru. Je to sice nepříjemné, se s někým porafat, ale ten člověk je k vám upřímnější, aniž by chtěl.“

„Snad nechcete tvrdit, že se lidé hádat mají?“ podivil jsem se.

„A proč ne?“ otázal se.

„Nu, třeba proto, že to není příjemné?“

„Pravda, lidé nemají rádi to, co je bolí, svědí a odhaluje jejich slabá místa. Tím spíš by se občas pohádat měli. Není na tom přece nic špatného. Jedině když to pak opět zkazí lidé a hádky se stane zášť a ze zášti nepochopení nebo dokonce nenávist. Ale proč nakonec lidé začínají nenávidět?“

Na chvíli se odmlčel, ale já vycítil, že na tuto otázku si chce odpovědět sám.

„Možná proto, že se to dotkne jejich pýchy, jejich dušičky, která nemá ráda, když jí někdo ukáže, jak je na tom špatně.“

„Nejste vy filozof?“ pousmál jsem se.

„Nikoli, příteli. Filozofové se ptají, ale málokdy jsou schopní si odpovědět. Jsou to nešťastní lidé. Vás by snad netrápilo poznání, že věci nejsou tak jak by měli být a přesto byste nevěděl jak je změnit?“

„To máte pravdu.“

Pak jsem si vzpomněl na Pavla: „Mrzí mě to, ale už musím odejít. Každou chvílí pro mne přijede kolega a nerad bych nechal čekat. Můžu se u vás někdy příště ještě stavit?“

„Už tu budu jen chvilku.“

„Tak to je mi líto. Mějte se dobře.“ rozloučil jsem se s ním.

„Vy taky, vy taky.“

Pavel už netrpělivě přešlapoval u mého auta. Vyprávěl jsem mu kde jsem byl, on mě však moc nevnímal - jen radostně řekl, že konečně můžeme jet a tak jsme jeli. Poslední dva domy si na svou poštu budou muset počkat, už je stejně moc pozdě. Budu k tam muset zajet zítra.

I když jsem měl mít volno. V kanceláři už seděl Pavel a oznamoval mi nejčerstvější zprávy ze světa: „Prý někde nahoře hořelo. V jednom srubu. Bouchly kamna. Nejspíše tam uhořel nějaký muž.“

středa 26. listopadu 2008

Stručný report XVI.

Je to hrozné, ale je to tak. Nenapadá mě o čem jiném psát, než o škole. A to jsem optimista a tvrdím, že škola není zatím nejhorší. Bude hůř. Drobnou veselou, trochu ze zajetých kolejí vybočující, chvilkou byla včerejší třídní schůzka. Pro někoho následky nepříjemné, pro někoho prohlášení naší třídní bolestivé (jak fyzicky, tak i psychicky).

Radši bych takové ty povznášející (v uvozovkách, samozřejmě) myšlenky psal do povídek, ale vůbec mě nenapadá žádný příběh, takže to budu muset podat takto bez obalu.

První věcí je můj podiv nad tím, proč někteří odkládají nepříjemné tak daleko, že to nakonec za ně vyřídí někdo jiný. Ukázkovým příkladem je právě ta rodičovská schůzka. Má drobná teorie, často používaná v praxi – pokud člověk něco oznámí sám, má o sto procent větší šanci na příznivý výsledek. Jednak je druhá strana překvapená (nemá možnost si to pořádně promyslet) a snadno se tak dá hýbat s cizím názorem. Jakmile ale má člověk šanci si něco promyslet, udělá si pevný názor a je mnohem, mnohem, těžší ho pak přesvědčit, že všechno bylo vlastně jinak. Toť k prvnímu bodu vše.

Další myšlenka, jak jinak opět přichystaná částečně ze školy, je taková malá rada, jak jednat s lidmi. Připomínám, jsou to moje názory. A pokud si myslíte, že mi můžete věřit, pak mi radši nevěřte – nebo si to alespoň hodně dobře prověřte. Možná bych měl zase použít přirovnání ke Kocourkovu - hlavně proto, že mi to čte dost spolužáků - ale toto bohužel není vůbec Kocourkov, toto je smutná realita.

Téma konfliktů teď ve velkém probíráme při občanské výchově. Ale má to pár vadu na kráse – jednak je to hodně suchá teorie a praxe je od toho na míle vzdálená.

Mým drobným objevem je to, že ostře si vyměnit názory (jednoduše řečeno se pohádat) není na škodu. Lidé často propadají iluzi, že ideální vztahy jsou takové, kde je všechno v harmonii, ale kdež. Prostě se jim nechce zvyknout si na to, že takto snadno to nikdy nepůjde. Bylo by možná pěkné, ale nebyla by to nuda? Konflikty nejsou v podstatě špatné – ale snadno se z nich zlo vytvoří. Ale pak je opět často chyba na druhé straně, než si myslíme. Někdo ti vynadal? Urazilo tě to? Nesměl ti vynadat? Pokud je to pravda a tebe to urazí, pak je to snadné – pýcha je velký vleklý svinstvo. Není to pravda? A urazilo tě, jak si to o tobě vůbec může myslet? A hale, zase tu ta mrcha je. Překvápko.

Možná bych měl ještě třetí myšlenku, ale tu si nechám na jindy – už jsem zase popsal skoro celou stránku a kdo to má pak číst, že ano. Jak to tak teď po sobě čtu, lehce uvažuji nad obvyklou metodou ctr+a a delete. Ale pro dnešek to asi nechám...

úterý 25. listopadu 2008

Jakpak jezdí naše busy?

Tak konečně - dlouho připravovaný, dlouho chystaný - článek o našich ranních autobusech z Nýrska do Klatov je tady. A rovnou i tři pěkné grafy k němu. Kvůli těm jsem to vlastně dělal.
Teď už k vlastnímu měření. Čtyři týdny, čtyři dni týdnu - bez pátku, to jezdím do školy déle - jsem počítal chudáky, kteří už si v autobuse neměli kam sednou. Pár zajímavých zjištění by bylo. Mimo to, že nejlépe se počítá ve stoje, třeba to, že nejvíce lidí jezdí v pondělí.
Možná by bylo zajímavé zkusit hlídat i kolik jezdí lidí vlakem (tam by to šlo ale asi podstatně hůř), jak na sobě závisí, jak to závisí na počasí. Jo, kdyby mě to napadlo dřív, mohlo být zajímavé téma do ročníkovky. Ale toho by na ní byla škoda.

pondělí 24. listopadu 2008

O ubohém Břetislavu a ošklivé Jituně

Tak trochu dílko pod úroveň, u tendenčních tvorby to tak holt bývá. Inspirováno více věcmi, řekněme, že nejvíce knížkou "Jak jsme se nedali.". To zní pěkně neutrálně a částečně to je i pravda...

Jednoho dne, zrovna se vraceje z lovu, promluvil Břetislav ke své družině:

„Kluci, já se vám tu tak nudím, neuděláme si výlet? Co třeba za strýčkem Konrádem. On moc nemusí mého tatíka a kdo ví, možná bych si mohl i přilepšit. Být správcem celé Moravy je sice pěkné, ale...“ zasněně se zamyslel, vidouce před sebou nádhery trůnu.

„A to víš, že jo, Břéťo. To naše víno je tu kyselé, ženský si pořád na něco stěžují – tak proč na čas nevypadnout,“ v dobrém rozmaru mu odpověděli rytíři.

A tak vyrazili. Vzali to raději oklikou přes Rakousy, aby je náhodou nechytil kníže, a když byli v Bavorsku radostně si oddychli, že mají nejhorší za sebou. Ale ouha. V Bavorsku tou dobou zpřísnili kontroly na silnicích a za chvilku je čapli. Jízda v podnapilém stavu, špatný stav koní. A takovou radost tenkrát ti Němci měli, že šup a rovnou s nimi před pana Jindřicha. Měli takovou radost, že by je byli bývali poslali rovnou markrabětem Adalbertem, ale přece jen byl Nordgav o hodně blíž a oni chtěli být do tmy zase doma.

„Kdo jsi?“ ptá se Jindřich Nordogavský.

„Břetislav, král český,“ praví Břetislav hrdě, pak se zamyslí a opraví se: „Tedy, vlastně ne král. Kníže. A vlastně ne teď, ale až za pár let.“

„Český kníže,“ vzdychne zasněně dívka vedle Jindřicha, „a tebe si vezmu, švarný jinochu.“

„Kurník šopa,“ uleví si česky Břetislav, „tlustá, pihovatá, šilhá a ještě je rozmazlená. To bude určitě dcera toho náfuky.“

„Was sagst du?“ zeptá se ona dívka udiveně.

Břetislav si odkašle a s vypětím všech sil se zeptá: „A jaké je tvé jméno, ctěná panno?“

Tu se ale probere ze zamyšlení Jindřich.

„Jituno, myslíš že je to perspektivní volba?“ zeptá se oné dívky, řečené Jituny, šeptem nedoslýchajícího, „nevím, nevím.“

„Nevím co je perspektivní, ale já si ho stejně vezmu!“ odsekne Jituna, „a jsem Jitka.“

„A věno by k ní bylo?“ zeptá se Břetislav, který si uvědomí, že by se mu malé přilepšení ke kapesnému od tatíčka hodilo.

„Ne.“ zmaten odpoví Jindřich.

„Tak to si ji nevezmu.“

„A vezmeš!“ křikne Jituna.

„Nevezmu!“

„Vezmeš!“

„Ticho, mládeži!“ zařve Jindřich a Jituna se rozpláče, „A ty“ ukáže na Břetislava „budeš hnít v hladomorně dokud si to nerozmyslíš.“

„A do prkenný ohrady,“ pomyslí si Břetislav, „to si tu holku nakonec budu muset vzít, aby si táta nevšiml, že nejsem doma.“

Uplyne týden, Jindřich si Břetislava opět zavolá. Ale Břetislav si vzpomene, jak by se mu doma všichni smáli, co to má za škaredu a řekne ne. Když už tam ale leží v hladomorně druhý týden, začne se strachovat, co tatík doma.

„Tak já si to jako, prosím, rozmyslel.“ omluví se, „A opravdu by nebylo ani malinké věnečko?“

„Padej!“ rozkřikne se Jindřich, „To by se ti tak líbilo. A na truc, udělej si svatbu doma. Ať to nemusím platit,“ a i s Jitunou je vyhodí z Bavorska.

Doma pak lidé Břetislavovi smějí, ale když vidí, že trpí jak zvíře, slitují se nad ním a začnou si povídat, že vše bylo jinak. A nakonec je i Jituna krásná.

sobota 22. listopadu 2008

Stručný report XV.

Máme to teď ve škole trochu veselé, není to sice nic, co by bylo úplně nejlepší psát na blog, ale budu se snažit to zabalit do pěkné omáčku a ono z toho stejně nebude nic poznat. Trochu mne to překvapilo, možná že tímto článkem mnoho (starších) lidí přijde o iluze. Takže, vážení, pěkně se usaďte, pohádka z Kocourkova začíná.
Jednoho krásného dne, jednu krásnou hodinku, zdejší školáci měli zrovna přestávku a tu se k nim přiřítí do třídy jejich drahá paní učitelka. Protože se zrovna děje hodně věcí a třídní se poslední dobou takto přiřítí do třídy často, nikdo si z toho ani už moc nedělá. Tedy nedělá - jen chvilku. Pak ale začne drahá paní učitelka vylévat své srdce. Zpočátku jsou žáci trochu mimo, sdělení je pochopitelné - souvislosti už méně. Drahá učitelka totiž jednu žačku plísní za to, že přinesla do školy onu věc - trochu podobající se balónku, někdo ji používá i jako obal na mobil, prostě ochranu pro neposedné pány.
Jádro sdělení se k žáčkům dostává až ke konci. Jeden překvapený a rozzlobený učitel pak totiž podobnou věc našel ve stolku. Sice v úplně jiné třídě, dokonce v třídě kam ona žačka neměla toho dne skoro šanci vstoupit, bez toho aniž by si jí nikdo nevšiml. To je, zdá se, nepodstatná informace.
Drahá třídní učitelka je však velmi v ráži a tak svým svěřencům stačí vynadat ve všem možném okolo, i jen vzdáleně se věci této dotýkající, a když zjistí, že onu gumovou věcičku v pěkném obalu s nápisem má v peněžence větší polovina třídy, velice se zhrozí - nikdo ani nemyslí na to, co vše provede ještě téhož odpoledne svým dvěma synům - pak se zas vzchopí a než se žáci nadějí, zjistí, že příštího dne musejí přijít o hodinu dřív. Přibude jim sexuální výchova.

Co je na tom zajímavého? Nic. Příběh není rozhodně nový pod sluncem. A právě proto by člověk ani netuší, proč je kvůli tomu takovej povyk. Možná tím, že škola je pořád školou?

středa 19. listopadu 2008

Zajímavé foto

Časopis Life zveřejnil spoustu fotek, které naleznete zde. Jen tak zběžně jsem je prohlédl, jedna mě však velmi zaujala. Titulkem "Czechoslovakia". Snímek je ze 30. let.

pátek 14. listopadu 2008

Stručný report XIV.

Tak konečně. Po dlouhé snaze přišel ten správný nápad a máme kde zkoušet. Sice provizorně, ale přece. Oním místem je klubovna klatovských skautíků, Fefe to tam domluvil a tak budeme moci každou středu ověřit kvalitu oné stavby. Zatím je naše složení následující, moc se nesmějte: jeden saxofon, dvě elektrické kytary a jedna akustická. Bicí máme zakázaný, asi by to mohlo opravdu spadnout. Nevadí, sranda bude i tak.

Abych nezapomněl, sloh už máme opravený - zdá se, že i ten můj prošel. To bude tím úderným sloganem a citací Hrabala.

středa 12. listopadu 2008

Stručný report XIII.

Tak mám zas trochu menší averzi proti ICQ. Pořád je dost velká a za to, že se zmenšila, rozhodně nemůže AOL (majitel ICQ). Došlo totiž k výrazným pokroků v transportu přes Jabber. Už například vidím ty vaše krásné avatary, vidím kdy píšete a dokonce mi můžete posílat soubory a já vám. To je asi nejpříjemnější změna - už žádné složité nahrávání na web, posílání přes e-mail a podobně (opravdu, tím jsem dost lidí často vynervoval k smrti). Skvělé je taky to, že se soubor nejdříve nahrává na server Jabberu a až potom ho druhá strana stahuje. Proč je to lepší? Jenom z toho důvodu, že mi rychle zmizí ten dialog s odesíláním, protože na server se to nahrává rychle.

Tak jsem konečně vytiskl Magyk. Po delším hledání levnějšího tisku, které bylo neúspěšné, jsem to vytiskl já - draze ale přece. A tak se na našem milém ústavu možná tohoto počteníčka dočkají. A já si tam ani nedal reklamu na blog, školácká chyba.
Co psát víc? Škola je opět pořád stejná, už zas. Neustále se něco píše, někdo zkouší - však to znáte. Ou non? Jo, fránina občas dává zabrat.

Už mne to zas táhne do kraje. Achich ouvej.

Pozor, pozor, mé myšlenky už nejsou souvislé, měl bych jít spát. Portez-vous bien. A občas se sem můžete i vrátit, třeba tu bude něco zajímavějšího než dnes.

úterý 11. listopadu 2008

Hádanka IV.

A hned po hádankách se sirkami jsou nejlepší ty ze života. Na jednu jsem si vzpomněl zrovna dnes - sestřička se chlubila, že vybila při vybíjené pana školníka. A dnešní hádanka je o tom, proč to nemusela být nejlepší volba. Velmi jednoduchá.

Řešení naleznete zde!
V jednom městečku na divokém západě se potkají Billy Kid a Arizonský Žid. Nemají se vůbec, ale vůbec v lásce a tak se po výměně názorů dohodnou na duelu. A nešťastnou náhodou se jim tam připletete vy a oni vás donutí tohoto souboje se zúčastnit. Jsou ale poměrně mírumilovní a tak se střílí jen jednou. Vy jste nejhorší střelec. Máte asi dvacetiprocentní šanci, že se trefíte. Billy Kid se trefí každou druhou střelou a Arizonský Žid se trefí vždy. Na koho vystřelíte abyste přežili? Střílíte první, Billy Kid po vás a Žid poslední.

Řešení minulé hádanky

Na první pohled by mělo být každému jasné, že v tom musí být chyták. Ne, ze šesti sirek opravdu mnoho krokodýlů neuděláte. Řešení je na obrázku o trochu níže. Obrázek se mi moc nepovedl, snad je to tam alespoň trochu vidět.

sobota 8. listopadu 2008

Stručný report XII.

Nejlepší myšlenky prý na člověka přicházejí kolem desáté hodiny večerní. Docela bych tomu i věřil, i když jsou chvíle, kdy se pak za své velké myšlenky stydím. Teď je teprve něco po deváté, takže mne omluvte – geniální myšlenky přijdou až za hodinu.

Poslední dobou je nějak mnoho práce. Programoval jsem import ceníku z CSV pro Kuldu (http://wegra.eu), ještě si do toho ve volném čase píšu vlastní multifunkční systém, teď si vzpomínám, že bych měl vypočítat pár příkladů domácího kola matematické olympiády. Pak ještě hodláme se spolužáky dát dohromady takzvanou sranda kapelu, drobným problémem je, že nemáme kde zkoušet. Takže pokud byste věděli o nějakém vhodném místě v Klatovech, které snese pár decibelů ze dvou kytar a saxofonu, dejte vědět.

Bude to asi hodně velká psina, skloubit naše hudební styly. Fefeho znáte (http://fefe.wgz.cz), chemik každý coulem – i když se přiznal, že si párkrát pustil B. B. Kinga s Ericem Claptonem. Pak Hezoun, který holduje Black Sabbathu (píše se to nějak tak, že?) a nakonec já – poslouchám skoro vše, myšlenkou je mi nejbližší jazz, poslední dobou tíhnu k country, aneb Willie Nelson, Pavel Bobek a další. Ostatně to můžete zjistit na mém profilu na Last.FM (http://last.fm).

To je mimochodem hodně zajímavá věcička. Už jsem o tom kdysi ve stručnosti psal, ale myslím, že to stojí za delší zmínku. Do svého přehrávače hudby v počítači si doinstalujete, případně zapnete, plugin, který odesílá vámi přehrávané písničky na server a vytváří tam z nich vaši knihovnu.

Zjistíte tak co posloucháte nejvíce, jsou tam pěkně udělané grafy a hlavně vám to taky doporučí skupiny podobné těm které posloucháte.

Ve škole teď píšeme slohovou práci. Možná si říkáte, že to je pro mne pohodička leháro. Opak je pravdou. Máme pana profesora, o kterém tu píšu dost často, možná až nebezpečně často, učí čtyřicet let – kdybyste zapomněli – a je to na něm poznat.

Je s ním sice často velká sranda, ale to vždy jen do chvíle, než začne výklad nebo nějaká jiná práce. Doufám, že se neopakuji. Prostě a jednoduše, naše tři témata, z kterých jsme měli na výběr byla následující

    1. Životní příběh, který mne oslovil... (Vypravování)

    2. Černá věž převyšuje ostatní obce a je dominantou Klatov... (Popis)

    3. Zajímavá literární postava (Charakteristika)

Samozřejmě to není nejhorší, přece jenom nepopisujeme čáru na tabuli, jako za svých mladých let pan profesor, ale úplně nám tato témata také moc nesedí. Naštěstí jsem na to dobře připraven z orientačního běhu. Sice nepíšu báseň, ale těch pár rad se dá také dobře použít a hlavně - dvakrát cituji Hrabala, takže doufám, že si u učitele mírně šplhnu. Zatím mi totiž vychází čtverec a na to opravdu zvyklý nejsem. (Nejsi, tak si zvykej!)

Teď zas trochu k tématu. Vybral jsem si první možnost, vypravování mi je jako také nejbližší (nebo se dá také říct, že nechci popisovat něco co už popisuje pár desetiletí spousta lidí a že žádnou zajímavou postavu nedokážu popisovat tak, abych tím zabral celou A4). Nebudu psát čí životní příběh popisuji, smrdí to hrozně. Jak to dopadlo se ještě podělím. Že bych z češtiny rovnou propadal?

pátek 7. listopadu 2008

Misionář II: Dopis

Znáš mne a víš že k životu potřebuji společnost. Jak rád říkám - ve správném městě musí být i správná krčma. Místo, kam je radost večer zalézt, kde si někdy jen tak posadíš, jindy s někým prohodíš pár slov – zanadáváte si na život, zkritizujete panovníka, co jen vám to strach dovolí. A hlavně se tam dobře najíš a ještě lépe napiješ. Vím, že je to pro Tebe těžko pochopitelné, ale mám to skutečně rád.

I v Neapoli je pár takových míst, přes den mrtvých, ve večerních hodinách kypící životem. Když jsem neměl jinou důležitější práci – a musím Ti říci, že by to musela být hodně důležitá práce – šel jsem do některé z hospůdek.

Nejsem jsem tu dlouho, ale jsem tu dost dlouho na to, abych pár lidí znal – vím komu můžu trochu věřit, kdo je podrazák, kdo má zlý vopice a kdo po prohře kostek začne mávat nožem.

Málokdy se stává, že ti co jsou nevrlí, když jsou napití, napití jsou a ti co rádi mávají nožem prohráli v kostkách. Ale i to se někdy stane. Bývají z toho zlé pranice a mnohdy někdo skončí na zemi, ze které se již nezvedne.

To je vám pak všude vojáků a pokud ti nešťastníci, pod jejichž úderem či bodem, někdo vydechl naposledy, mají smůlu ještě větší a městské věznice zejí prázdnotou, patrně tam budou černat až do smrti.

Nikdy jsem neměl v životě nějaké velké štěstí, ale teď si říkám, že ta moje smůla je nad hory vyšší. Při posledním tvrdém střetu jsem neutekl dost rychle a i když jsem za smrt nikoho nemohl, nebo o tom alespoň nevím, na někoho se to prostě hodit muselo a i já teď trávím veselé chvilky v smrdutých kobkách.

Strava dobrá, konec konců jedl jsem i horší věci než suchou kůrku chleba. Člověku je tu alespoň teplo a sucho, tedy zatím, než přijde zima. Mou celodenní prací je ležet na pryčně a přemýšlet o životě.

Abychom nepropadali trudnomyslnost – víš, ono se to po pár týdnech pozorování krys běhajících po podlaze a pavouků tkoucích pavučiny nahoře na stropě snadno stane – posílají nám sem kněze. Má nás přesvědčovat o nutnosti zbožného života, ale myslím, že mnohem raději, než aby nám kázal, si s námi jen tak posedí a popovídá. To je o mnoho milejší i nám.

Je to trochu zvláštní patron, ten náš kněz. Už je trochu starší, ale vůbec ne hlavou. Nejsem žádný velký intelektuál, a tak o to víc ocením bystrý rozum. A to náš kněz opravdu má.

Byl dost dlouhou dobu někde v Americe, prý tam obracel domorodce na pravou víru. To ho omlouvá, on je totiž skutečně moudrý, nikoho chytřejšího jsem v životě snad nepotkal, ale když má svou náladu, je hrozný podivín.

Asi nejčastěji si povídáme o našich životech. Neměl o mnoho zajímavější život než já. Možná jsem Ti to nikdy nevyprávěl, ale když mi bylo dvacet let, utekl jsem z domova a dal se k vojsku. Bojoval jsem v tolika bitvách, že si ani na všechny vzpomenout nemůžu.

Prvních pár let bylo příšerných. Celé noci jsem probděl, protože jsem se bál usnout, jen aby se mi zas nezdály sny o lidech, které jsem zabil, o městech, která jsem pomáhal vypalovat, o ženách, které jsem znásilnil. Vím, že se mne teď děsíš, teď když ti konečně píšu pravdu, ale také jsem vždy věděl, že jednou to přijít muselo a jsem rád, že to nejsem já, na koho teď koukáš, ale pouze papír.

Jsou věci, proti kterým se člověk nedokáže bránit, byť je sebesilnější. Nedokázal jsem své skutky snést ani po roce, ani po dvou, ani nikdy jindy. Teď to vím – jen jsem si namlouval, že mne to co jsem provedl netrápí. Často jsem tomu i sám věřil, ale teď se mi zas zlé sny vrací.

Kdyby mě sny tížily jen v noci. Ale oni se vrací i za bílého dne a já je odehnat nedokážu. Není pro mne vysvobození, jediné co mi pomáhá je nebýt sám. O to víc rád jsem, když kněz přijde.

Teď je večer a znovu čekám, jestli zachrastí klíč v zámku a bachař ke mně starého misionáře Simonela pustí. Vím, že přijde, cítím to.

Skutečně – netrvá to dlouho a tak dychtivě očekávaný zvuk se ozve. Odkládám pero, dopíšu to jen co odejde.


Jsou ale chvíle, kdy mi ani moudrý kněz nepomůže. Pak zabřednu do svých ponurých vzpomínek ještě víc. Možná ti teď bude běhat mráz po zádech, jestli nechceš, nečti to, ale rád bych ti vyprávěl o jedné bitvě.

Matně si vzpomínám, že jsem tehdy táhli pod praporem sicilského císaře kousek za hranicemi jeho říše a zabírali mu další území jeho nepřátel. Nevzpomenu si na jméno toho města, je to už opravdu dávno. Bitva byla rychlá a snadná. Nepřítel nás neočekával, jeho zvědové byli nejspíše nějací lemplové. Pokud není město včas varováno a začne se bránit až na poslední chvíli, většinou není problém jej dobýt. Rychle jsme vtrhli dovnitř.

Dodnes si dobře vzpomínám na hrdinský čin jednoho z radních. Byl se s námi do poslední chvíle, i když věděl že je bez šance – bojovalo se v jednom z horních pater vysoké radnice – a celou dobu pomalu postupoval k otevřenému oknu. Když viděl, že zůstal sám živý a nezajatý, hodil meč po našem veliteli, který se s tím byl, tím způsobem, že na kapitánově tváři zůstal jen údiv. Pak sám rozrazil okno a vyskočil z výšky ven.

Pak začalo obvyklé plenění a rabování. Bylo nám to sice přísně zakázáno, ale kdo dokáže zkrotit vojáka, který právě vyhrál boj? Ve sklepeních bylo mnoho sudů s dobrým vínem a pěkných žen také dost.

I já si brzy našel pěkný kus a chystal jsem si ji odvléct někam trochu do soukromí. Měl už jsem nějaký ten korbel v sobě a když se tam objevil její fracek a snažil se ji ochránit od jistého, neudržel jsem se a tak za chvíli byla další krev prolita.

Když nemůžu usnout, zjevuje se mi tvář toho kluka, když spím, zdá se mi o něm. Vidím jeho výraz – tvrdý, odhodlaný a přece ustrašený.

Když jsem to vyprávěl knězovi, dlouho pak mlčel. Pak už promluvil toho dne naposledy a nejsem si jist, ale myslím, že pak pronesl něco jako kletbu, ne to není to pravé slovo, spíše proroctví: „Bude tě to mučit. Nedovedeš si dnes představit ta muka, i když již teď jsi málo z toho poznal. Nevím jestli se z toho zlého snu někdy probudíš, ale vím, že to sám nedokážeš.“

Příštího dne jsem se ho snažil zeptat jak to myslel, ale on mi tu jen se slabým úsměvem nechal svojí Bibli. Přečetl jsem si ji. Číst umím, některá latinská slovíčka jsem sice už z mladých let zapomněl, ale zjistil jsem, že si vzpomenu na víc než bych kdy čekal.

Přečetl jsem si ji, ale pořád se mi sny zdály a tvář nemizela. Zkoušel jsem se i modlit. Sice nechápu k čemu mi můžou nahoře pomoci ty naučené fráze, asi k ničemu.

Dlouho jsem to zkoušel, až jednoho dne jsem se opět kněze zeptal, co mám dělat. Je tu přeci, sakra, knězem, tak ať mi poradí. Nevybral jsem si ale správný den. Měl jednu ze svých nálad a začal vyprávět. Nějak takto:

„Dlouho jsem si také myslel, že křesťan k životu potřebuje Bibli, otčenáš, latinské věty a pár dalších modliteb ke všem svatým. Nejenom že jsem si to myslel, myslel a myslí si to dodnes mnoho lidí. Pak jsem se vypravil do Jižní Ameriky. Dlouhá léta jsem obracel indiány na pravou víru. Dlouhá léta jsem se snažil vštěpit jim alespoň něco z našeho poznání. Měl jsem za to, že se mi to daří. Dlouho to tak vypadalo. Pak jsem odešel a vše zase vyšumělo do ztracena. Když jsem se po pěti letech vrátil, nebyl tam už křesťan nikdo.

Dlouho jsem se tím trápil, nechápal jsem, jak jen jsem mohl selhat. Jak jsem mohl selhat já, jak mohli selhat mí drazí indiáni. Proč jen nezůstali i v těžkých chvílích pevní ve víře?“

Po tom co toto řekl se opět, jak měl ve zvyku, na dlouho odmlčel a potichu přemýšlel. Pak pokračoval:

„Nemohl jsem s tím ale už nic dělat. Doma v Evropě mi umřela matka a tak jsem se první lodí vrátil. Smutek zde přehlušil smutek z Ameriky. Každý smutek ale jednou odezní a já jsem opět přemýšlel, kde jsem selhal.

Pak jsem se stal farářem. V jedné malé vsi jsem dostal na starost pár oveček a snažil jsem se je přetvářet k obrazu Božímu. Také se mi z počátku zdálo, že se mi to daří. Pak ale přišlo zlo. Nevím proč jsem si tím tak jistý, ale myslím, že za to může don Musselli, hlavní je, že za čas se lidé začali sprostě pomlouvat, nikdo druhému nepřál nic dobrého, každý začal hrát jen svojí hru. Vytratilo se přátelství a přišla závist, touha po moci a po penězích.

Znovu jsem si vyčítal, kde jsem mohl selhat. Předtím to tu také bylo, ale ne tolik a já měl za to, že jsem mnohé zničil. Jak se ale ukázalo, dokázal jsem to pouze potlačit.

Pak jsem to pochopil. Víš, Bible je jen z půlky sbírka přikázání. Ta druhá je úplně o něčem jiném. Někdy se až zdá, že to co před tím mělo smysl je teď docela zbytečné. Nevím proč, ale jsme všichni pořád v té první půlce.“

Na dveře zaklepal netrpělivě bachař.

„Jsem tu už moc dlouho musím jít.“

Víc už se mnou o tom nemluvil, já se ho zatím neptal. Teď ti píšu a svíce mi už pomalu dohořívá. Kněz mi sdělil, že mám docela dobrou šanci na to, že se odtud dostanu. Byl bych opravdu rád. Možná bych se rád vrátil tam k tobě a řekl to co jsem se předtím říct bál. Napiš zda smím.


S pozdravem,
Marconius Parcorri

úterý 4. listopadu 2008

Pár slov do pranice: Volby v USA

Původně jsem chtěl psát "Stručný report", ale moje touha po propagandě zvítězila. Nu uznejte, že tento titulek je přitažlivější.
Zatím se zdá, že Obama to vyhraje s přehledem. Ani bych se nedivil. Dokáže lidi zaujmout a možná i trochu zdemagogovat. Ostatně to dělá snad každý politik - což jim k dobru rozhodně přičítáno není. Hospodářské krizi se také daří dobře a čím je krize hlubší, tím jsou lidé snáze tvarovatelní a tím více slyší na slova změna a peníze. Těch slov by bylo více, ale tahle jsou hlavní. Peníze hýbou světeme a málokdo je spokojený. Možná že Američané budou po pár letech na tuto volbu nadávat. Možná budou, tak trochu jako často my, nadávat těm, kdo mohli Obamu volit. My to děláme často - ale stejně se nepoučíme a tak si s radostí můžeme nadávat i za pár let před dalšími volbami.

sobota 1. listopadu 2008

Hádanka III.

Nejlepší hádanky jsou ty se sirkami. Ne takové ty snadné, jak máte přendat pár sirek, abyste otočili rybu, dostali smetí na lopatku a podobně. Nejlepší jsou hádanky s pořádným chytákem. Dnes uvedu také pěknou hádanku, ještě hezčí naleznete v jednom starším článku (zde).

Na obrázku vidíte řeku. Pokud ji tam nevidíte, musíte si ji představit. Vaším úkolem je přesunout dvě sirky tak, aby byla na obrázku vidět řeka plná krokodýlů. Odpověď na to, jak má vypadat krokodýl neexistuje - prostě to udělejte tak, aby bylo na první pohled jasné, že tam je těch krokodýlů hodně a že jsou v řece.

Řešení naleznete zde.

Řešení minulé hádanky
Hádanku naleznete zde.
Řešení určitě existuje mnoho, důležité je aby bylo řešení možné aplikovat. Správným řešením je nechat bratra rozdělit říši na dvě poloviny, tak aby byl spokojen s oběma z nich. Vy si pak můžete z těchto polovin vybrat. Samozřejmě to lze i obráceně.

pátek 31. října 2008

Ostrovský orientační běh 2008

Pokud vás nudím, můžete se přečíst i vyprávění Jáni (zde v PDF).

Prý mám něco napsat. Něco o Orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak píšu. Ano o Orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá. Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním. Orienťák, Orientační běh, případně ještě Ostrovský O. b. je akce o podzimních prázdninách, koná se většinou v severních Čechách.

Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké malé měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod.

A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte.

Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek).

Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem je to IT kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce – počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální. Nebojte, já jim nevěřím. (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]).

Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta).

Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo.

Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním spojem až do Cvikova.

Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka.

Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to splést, což by se mi vůbec nelíbilo.

Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod. Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost.

Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou, které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to.

Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli jako první.

My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo, samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o tom, že konečně můžou jít spát.

Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů.

Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá, raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase.

Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo.

Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří.

K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale potvrdil nám to i jeden domorodec.

Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat, že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá. Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš.

A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy - náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější.

Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy.

Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození, Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli, že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu... [Editace 22.11.2009])

Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali.

Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila, nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a trochu to rozdýchat.

Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo zvítězit. Jak to probíhalo?

Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové štěstí neměli a museli skládat žalozpěv.

Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se.

Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději, tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách.

Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát.

Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře.

Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň. Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme rebely Lenku a zavolali Ostravákům a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je.

Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak vypadal jak kus toaleťáku.

Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila.

Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali instrukce k dalšímu pokračování expedičáku.

Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy.

Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). ) Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech.

Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené.

Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval, mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru, který nacvičil píseň o osvobození Cvikova.

Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal.

Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo.

Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce.

Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám, jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009])

Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující, dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat..." - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala, teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí... [22.11.2009])

Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát.

Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že to byl ten náš.

Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase vlakem až do Klatov a hurá domů.

Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?

čtvrtek 23. října 2008

Stručný report XI.

Při občance nás učitelka nutí pracovat se zdroji. Kdybych nebyl trochu wikipedista a nevěděl, že bez zdrojů vás sesunou ze stolu (jak se to stalo třeba s New Kiss), tak se na ní asi tvářím podobně jako ostatní. Samozřejmě se počítá jen doba kdy nespím.Občas o mně někdo prohlásí něco ve smyslu jako statistikový maniak, jedna z věcí proč mám blog – to byste neřekli, kolik se toho dá o vás zjisti. Někomu se můžu podívat skoro až do kuchyně. Dnes jsem se zase úplnou shodou okolností ke statistikám dostal. Složitou cestou od SQL Injection, přes Reného až po Ministerstvo vnitra jsem našel všechna rozdaná jména v České republice, k nim i roky a pak i místo pobytu (tedy jen místo pověřené obce, ale to je taky zajímavé). A co jsem nezjistil. Už nejsme Judové pouze dva. Dokonce nejsme dva už celých dvanáct let. Nejstaršímu žijícímu Judovi je 24 ('84), bydlí patrně v Praze. Pak jsem tu já ('93, stejně si to zjistíte, Klatovy). Pak je o tři roky mladší žije buď v Dřetovicích (já taky nevěděl kde to je, někde u Kladna) nebo ve Žďáru nad Sázavou. V jednom z těchto měst žije u čtvrtý Juda, čerstvý přírůstek, narodil se letos. Takže už jsme čtyři.
Zítra píšeme z fyziky na elektromagnetickou indukci a výrobu proudu, pak hurá domu a rychle natírat vnitřek chatky u Dolejšárny a v sobotu po ránu vyrazit do Prahy. Konečně se něco děje. Jen aby toho nebylo moc.

středa 22. října 2008

Stručný report X.

To už píšu desátý díl? Nechce se mi věřit. Píšu vůbec já vlastně něco jiného? Asi ne. Čte to vůbec někdo? Opět se mi nechce věřit. Ale prý jo. Třeba mi nelžou.
I když člověk dnes už nikdy neví. Trochu se zas dotknu politiky, dnes jsme do toho rýpali i při občanské výchově, tak proč bych si nemohl rýpnout taky. Dokázali jsme při ní alespoň konstatovat, že všichni nám toho naslibují hory doly a pak skutek utek', aneb já ti můžu slíbit věci, které ti nikdo nedá. A lidem to nevadí a stejně jim hlasy dávají. Prý, že lepší nějaká možnost, než žádná, což je pravda, ale je lepší volba a horší volba. Nepsal jsem tohle už někdy minule? Prostě vyhrává ten, kdo dokonale zmáčí soka a nenechá na něm nit suchou. Ještě nedávno jsem se domníval, že se to týká jen politiků – v politice totiž jde rozum stranou. Ale zdá se, že se tento trend začíná dostávat všude. Ještě před nedávnem sice každý všechno kritizoval a shazoval, nebyli jsme ale tak líní jako dnes a hledali jsme si alespoň nějaké důkazy. Teď stačí krátce prohlásit, že je to úplně *CENZURA* a že ten kdo to může schvalovat je něco podobného.
A teď něco pro lepší náladu. Starší song, ale jak se zdá, pořád platí. Pro Tchoříky už trochu tradiční píseň.

Moc jsem se tu zatím nezmiňoval o nadcházejícím výletě, aneb zúčastnění se akce známe pod slovem „Orienťák“. Prostě akce na čtyři dni, spousta orientačních běhů, spousta ztracení a trochu méně nalezení – alespoň takto mi to tvrdili. Jedu totiž poprvé a tak jsem o tom nechtěl moc šířit mýty, kdo ví, co mne čeká.
A nakonec ještě jedno video, video, které jsem už propagoval na Fefeho Wegeši, ale tam nepadlo na půdu úrodnou. Přichází B.B. King a Eric Clapton.

Stručný report X.

To už píšu desátý díl? Nechce se mi věřit. Píšu vůbec já vlastně něco jiného? Asi ne. Čte to vůbec někdo? Opět se mi nechce věřit. Ale prý jo.

pondělí 20. října 2008

Stručný report IX.

Dnešní den byl ve znamení jazzu. Vlastně houby džezu, vždyť hráli povětšinou z not, občas jim to i ladilo a vypadali, že to umějí. Nebo se tak alespoň tvářili. To správný jazzman vůbec na nástroj neumí, zásadně improvizuje a je mu jedno, že všichni ostatní hrají něco úplně jiného a jinak. Hlavně ho to musí bavit.
Ne, teď vážně, hráli pěkně, válel to hlavně klavírista, saxofonista příliš neokouzlil, což je škoda.
Tímto krásným kulturním zážitkem (to bude něco na sloh), jsme přišli o chemii a biologii, což nám bylo hrozně líto. Možná i proto jsme se při informatice moc nevěnovali učivu (totiž Excelu) a místo toho jsme pařili Travian. Dnes byl totiž spuštěn opět Speed server, pokud chtít, můžete se registrovat zde. Ano, samozřejmě, pomůžete mi tím.
Abych nezapomněl, blíží se prázdniny, s tím mimochodem i orienťák a já si dovolím obšlehnout jeden citát, aneb "Zase nejsem první":

"Život by se měl žít pro nebe. Jeden člověk není lepší než druhý jenom proto, že je lékař, zatímco druhý je švec. Nezáleží na tom, jestli je právník nebo malíř. Život se váží podle toho, jak jej člověk žije pro nebe. Rozumíš mi?"
Chaim Potok

Sponzorované odkazy