Jak se chystá do Bludiště I.

Protože už to stejnak každý ví, nebudu to tutlat ani tady na blogu a rozjedu o tomto tématu pěknou sérii článků. O čem to bude? Nadpis je celkem jasný - se třídou se chystáme do soutěže České Televize "Bludiště". Pokud jste tento pořad ještě neviděli, můžete se kouknout i na internetu a to klidně hned a zde.
Pro ty co to ještě neznají a dívat se nemohou, to trochu popíši. Jedná se o soutěž pro základní školy, tuším že asi pro osmé a deváté třídy. V jednom kole se střetnou dva týmy, které nejdříve soutěží ve sportovní části a pak ve vědomostní. V té sportovní se leze po lanech a sbírají se bludišťáci - už by mohli vymyslet něco pořádného, ale zatím tam moc akce není. Druhá část, ta vědomostní, je ještě nudnější - klasika, kladou se otázky a kdo to ví rychleji získává body. Pro ozvláštnění je tam ještě vystoupení učitelů, kteří musejí udělat co nejlépe (stačí lépe než učitel druhého týmu) nějaký úkol. Na své učitele si můžete vsadit a trochu si pak přilepšit.
Co je na téhle show nejhorší, je ten fakt, že všechno rozhodne až poslední otázka - při té získáváte různé indicie a zase to musíte uhádnout dřív než ti druzí.
Takže teď asi tak zhruba víte, kam se se třídou chystáme. Točí se to až v Ostravě a do Ostravy je cesta dlouhá. Pojedeme tam někdy po jarních prázdninách, znáte ale televizi - je to předtáčené, takže to může běžet až kdo ví kdy. Kvůli tomu, abyste se na to dívali, to sem na blog rozhodně nepíšu. Možná se na to ani nedívejte - jsou i lepší věci, které můžete dělat ve svém volném čase. Proč to sem ale píšu? To je jednoduchý - už mi dochází inspirace...

Příště to bude o: tom, co děláme, abysme se mohli ztrapnit víc než dost, o tom, co tomu všemu předcházelo a možná ještě nějaký bonus...

Linux znovu a dvakrát

Už delší dobu jsem nic na blog nenapsal, takže tímto článkem to spravuji. Poznámka bokem, skoro jsem zapomněl někde napsat, že těch 20.000 návštěvníků je už dávno za námi. Dnešní článek bude o dvou Linuxech. Takový ten příběh, jak jeden přežije a ten druhý ne.

Jedni známí už nebyli spokojeni s výkonem svého staršího počítače a protože táta je od fochu, ze známých se rychle stali zákazníci a už to jelo. Ale protože ani známí zákazníci nemají peněz nazbyt, hledali se všechny cesty k tomu, jak ušetřit. A logicky šly pryč Windows a na řadu se dostal Linux. Počítač přiletěl a my začali společnými silami zprovozňovat co se dalo. Překonali jsme zrádnost integrované grafiky značky ATI (kdysi bývaly dost obávané, zdá se, že teď už je to o hodně lepší). Zprovoznili jsme zvuk, takové nutné věcičky jako Skype a podobně a skoro si jsme si i pochvalovali, jak je to pěkně.

Do toho, nebo spíše mezitím, mne začal ignorovat pro změnu můj počítač. Už pomalu půl roku mi na něm běžel krásně openSUSE verze 10 a já si liboval, jaké je to krásné mít vypilovaný Linux – skoro mi bylo líto, že už to není jako kdysi, kdy jsem polovinu času na počítači strávil tím, že jsem něco ladil, zkoušel a rozběhával.

Těchto kacířských myšlenek jsem brzy litoval. Ani by mne nenapadlo instalovat něco nového (už je verze 11.1), ale Linux je občas mrcha a nedává na výběr. Stalo se, že jednou grafické rozhraní nenaběhlo a co hůř nenaběhlo ani přihlašovaní do konzole. To se mi zatím nestalo, hledat pomoc se mi moc nechtělo – říkal jsem si, že když už je takhle, už to můžu rovnou přeinstalovat celé.

A tak jsem přeinstalovával. Byla to asi moje nejrychlejší instalace Linuxu v životě, opravdu parádní, vše fungovalo – dostával jsem se do malé euforie. Během asi dvou hodin jsem měl starý systém pryč, novou verzi openSUSE zde a všechny data i uživatelské nastavení v pořádku a správně.

Brzy se ale začalo nad krásnými chvílemi smrákat a zjistil jsem, že polovina věcí co mi fungovala, překvapivě nefunguje. Za příklad uvedu třeba zlobící uspávání, divně se chovající přihlašování, nefunkční zvuk a podobně. Možná bych si vzpomněl ještě na víc věcí.

V průběhu zprovozňování svého Linuxu jsem občas přebíhal o místnost vedle pomáhat tátovi s druhým Linuxem. Tam totiž nastal problém. S tiskárnou.

Zkoušeli jsme všechno možné i nemožné, zopakovali jsme si práci s terminálem i balíčky, procvičili svoji angličtinu a zjistili, že to pořád ještě nefunguje. Tiskárna to byla značky Canon, typ LBP5100. Všude na stránkách prodejců byly zaručeny ovladače i pro Linux. Ano, jenže co když ovladače jsou, ale někdo se nedostal k dokončení práce a díky ovladačům nejde tisknout? Situace s tiskárnami je na Linuxu mizerná, Canon obzvlášť. Co je nejhorší, že člověk bláhově věří, že když už k tomu ty ovladače dodá, že budou alespoň trochu funkční (3x za sebou tam mám „že“, no fujtajbl).

A u mne se zatím většina věcí porovnala. Je to k nepochopení, ale na Linuxu opravdu některé věci vyřeší čas. Uspávání funguje, celkově už to působí mnohem stabilněji a dokonce mi velmi dobře funguje i čtečka otisků prstů. Zbývá jen doladit takové věci jako je Apache a MySQL, tam ale nebývá problém. Ostatně není v čem.

Na novém počítači ještě není rozhodnuto. Možná se to vyřeší oklikou, a tisknout se bude přes XP rozběhané ve VirtualBoxu, nebo se prostě openSUSE smaže a půjdou tam XP.

Pár zkušeností z tohoto hektického období. Za prvé, zprovoznit Linux je opravdu fuška, zvláště pokud na to máte týden. Pak sice většinou hodně věcí zprovozníte, ale té práce s tím. Linux zatím není pro každého, má své výhody, ale ty normální uživatel neocení. Pokud ovšem nebootuje z určitých důvodů po tají Slax. Já jsem se svým Linuxem spokojený (přestože mne v minulých dnech dost vytočil) a nemám důvod měnit. Dokonce už i mikrofon je funkční – asi začnu skypeovat, když mám i tu kameru, proč ne.

Jak jsem přeinstalovával Linux

Odehrálo se to všechno hodně rychle. Vlastně bych měl být spokojený, že to šlo tak lehce, ale pocity takové nemám. A jak se to vlastně odehrálo?
Táta zrovna instaluje Linux jednomu zákazníkovi. Instalovat a hlavně stoprocentně zprovoznit Linux během pár dnů je hrozná pakárna. Sotva vyřešíte jeden problém, objevíte další. A jakmile ten další vyřešíte, zjistíte, že jste ten první vůbec nevyřešili, pouze zasunuli pod koberec.

Stručný report XXVII.

Je to skoro až neuvěřitelné, ale nezadržitelně se to blíží. Já sice neoslavuji miliontého návštěvníka, ale teprve 20.000. - slovy nevím jak to napsat, prostě a jednoduše, tahle hranice se rychle blíží a v tomhle týdnu bude určitě překonána.

Něco důležitého jsem sem chtěl napsat, naštěstí jsem to už zapomněl. Tak alespoň přiložím fotku velmi zajímavého díla, o kterém se dnes všude mluví.
Měl-li bych se k tomu nějak vyjádřit, musím říct, že se mi to líbí. Provokatérské to teda je, ale právě díky tomu to krásně pobouřilo národy, které (ne)mají být na co pyšní. Něco jako knížka "Jak jsme se nedali aneb Kapitolky z dějin národního úpění" od Zdeňka Šmída. Jen ve velkém - pro celou Evropu.
Nejsem si úplně jist, doufám, že už jsem se o tom tady nezmínil, ale mám takovou nepříjemnou vlastnost - dávám rád lidem hádanky. (Nejlépe takové, na které nemají šanci přijít, ale to jen lidem, kteří hodně otravují.) Minulou středu jsem se neudržel a dal jsem hádanku naší učitelce na občanskou výchovy. To jsem udělal pěknou kravinu. Sesypala se na mne snůška mouder z učebnice, spousta mouder od rozvodů a kdoví odkud ještě, ale správné odpovědi se to nepřiblížilo ani kousek.
A jak to tak dost často, je to ovšem na škodu, u učitelů bývá, správné řešení si nenechají vysvětlit nebo ho nechápou. Takhle učitelka to alespoň přiznala a nijak to nezakecávala. Když jsem to vyprávěl doma, poznamenala sestra něco ve smyslu: "Vždyť je ta odpověď přece úplně jasná." Taky že je. Ale učitelka je učitelka.

Stručný report XXVII.

Venkov

Na verandě sedělo pět lidí, bylo slunečné odpoledne – občas sice nepříjemně studeně zafoukalo, ale jinak bylo i teplo. Končilo léto. Jeden muž si četl noviny, jeho manželka popíjela vedle něj kávu, stejně jako zbylí přísedící.

„Někomu se prý podařilo zkřížit husu s kachnou a Bůh ví s čím ještě.“ poznamená muž s novinami.

„O tom jsem již slyšel, to to dávají do novin až teď?“ podiví se muž sedící úplně vlevo, asi čtyřicetiletý, čerstvě rozvedený pán s knírkem. Je vysoké postavy, s protáhlou tváří a s úsečným hlasem. Ještě před pár lety pro zdůraznění své vážnosti nosil brýle, dnes už ale vyšly z módy a tak je zase zandal do pouzdra a schoval v šuplíku.

„Kachna a husa? Jak to může tak vypadat?“ udiveně zakroutí hlavou paní sedící jako druhá zleva, hned vedle pána s knírkem. V mládí asi bývala celkem pohledná, dnes na ní však bylo poznat pár kilogramů navíc. Rýsoval se náznak dvojité brady a štíhlý pas byl dávnou minulostí.

„Píší tu, že díky nějakému novému postupu tihle tvorové odolní vůči chorobám a mají dobré maso. To jsou mi ale novoty. Co si o tom myslíš, drahá?“ zeptal se ženy vedle sebe.

„Co já bych nad tím přemýšlela, Alfrede, nám tu stačí husy, kachny zase na rybníku a hlavně když v tom máme jasno.“

„Co si to kupuješ za noviny, vždyť to už je objev starý pomalu jak Amerika.“ odtuší opět pán s knírkem.

Rozhovor se pomalu odvíjí dál, slunce putuje k západu a stíny venkovského stavení se prodlužují. Dům stojí u nepříliš dobré asfaltové cesty, tu hrbol, tu díra. Za domem je zahrada, kde paní domu roste pro potěšení i pro užitek vše možné od angreštu po zelí. Za zahradou je velké pole, na jeho konci les a u lesa dům.

Kolem domu malá zahrádka a kolem zahrádky plot ze starých prken. Zahrádka nebyla nejvíce upravená, ale přece jen bylo znát, že občas někdo sem tam rýpne a trávu poseče.

„A kdo tam teď vůbec bydlí?“ chce vědět tlustší paní, „nevíš Alfrede?“

„Nikdo,“ broukne Alfred, „nebo o tom nevím. Po cestě tam nikdo nejezdí ani nechodí.“

„Někdo tam musí bydlet,“ řekne důrazně pán úplně vlevo. „Kdo by tam jinak sekal trávu?“

Alfred jen pokrčí rameny a začte se do novin. O kousek dál, u lesa, se rozevřou dveře u chalupy. Nejdříve pomalu, potom trochu rychleji, pak úplně. Pak se už nic nestane. Někde něco zavrže, možná jen stromy, jak zafoukal vítr. Zafouká znovu a dveře se pomalu zavřou.

„Nelíbí se mi, když vedle nás bydlí někdo koho neznám,“ praví paní sedící vedle Alfreda.

„Ale Doro, přece nevíme, jestli tam někdo bydlí,“ uklidňuje muž svou manželku.

„A tráva se seká sama.“ ušklíbne se muž s knírkem, „Jednu takovou zahradu, prosím a trávu chci dlouhou přesně dvaatřicet milimetrů.“

„A ještě se mi, muži, nelíbí, že tam chodí krást kluci z vesnice fošny z plotu, podezřele jich tam ubývá.“

„Opravdu?“ zeptá se muž a znovu se začte do novin. Zrovna když se pátý muž, ten který dosud nepromluvil, nadechoval, aby konečně něco řekl, utkvěl mu zrak na příjezdové cestě. Zapomněl co chtěl předtím říct a oznámil: „Někdo k vám jede.“

Všichni rázem začali koukat.

„Je černé.“ řekl Alfred.

„Ano, samozřejmě, černé! A asi dost drahé,“ pravil štíhlý muž s knírkem.

„Zastavuje!“ vykřikla Dora.

„Vy čekáte návštěvu?“ podivila se tlustší paní.

„Ne, ovšem, že ne.“ řekl Alfred a položil noviny.

Z auta vyskočil malý mužíček, oblečený v tmavém obleku, s jasně svítící pleší na hlavě.

„Vy jste Pavlíkovi?“ zakřičel na společnost sedící na verandě.

„Dobrý den,“ ujal se slova hostitel, trochu vyveden z míry „neznám žádné Pavlíkovi.“

„Opravdu?“ zakřičel zpátky, „A je tu poblíž ještě nějaký barák?“

„Nu, když pojede po cestě dál, tak k jednomu dojedete. Tam ale...“

Nestihl větu dopovědět, protože muž rychle naskočil do vozu a v mžiku byl pryč.

„Kdo to asi byl?“ zavrtěl hlavou Alfred.

„Dal byste si ještě někdo něco,“ zeptala se Dora po chvíli ticha.

„Ne, kdepak, děkuji, už budu muset jet,“ loučila se silnější dáma.

„Jestli bych směl poprosit ještě o sklenku vody,“ požádal mlčenlivý host.

Dora odběhla a za chvíli se vrátila i s vodou.

„Ten pán v černém autě už zase odjel?“ ptala se, sotva si sedla.

„Ne, neprojížděl tu znova, to bychom si ho přece všimli!“ vyrazil ze sebe pán s knírkem.

„To je zvláštní, koukala jsem se z okna a u domu nestojí.“

Mezitím už se paní se všemi rozloučila, prohlásila, že tu je opravdu pěkně a odjela.

„Byl jsem se podívat, jestli tam to auto vskutku nestojí,“ promluvil zmateným hlasem Alfred, „a asi bych si měl pořídit brýle. Já na tu dálku nevidím už ani tu chalupu.“

Stručný report XXVI.

Začátky se prý píší nejhůř. Možná se píšou stejně těžce i nadpisy. Ty už jsem ale vyřešil, takže zbývají jen ty začátky.
O klatovském nádraží už jsem tu asi párkrát psal. (Fíha, nějak se mi motají slovíčka, kdyby občas nedávalo něco smysl, tak se nedivte). Pohybují se tam prapodivné osoby, vůbec celá stavba je taková, no ehm, zvláštní a skvěle pasující na komunistický režim. Je to ale skvělé místo pro pozorování lidí. Všimněte si, jak jsem se pozvedl - už nepočítám lidi v autobuse, teď pozoruji lidi na nádraží. Na klatovském nádraží totiž hrozně lehce poznáte kdo je místní a kdo není. Hned u vchodu. Ty vchodový dveře sice vyfocený nemám, přiložím fotku jiných, hlavně pro představu (nevykruťte si při tom hlavu).
Na první pohled není na dveřích nic zvláštního, prostě dveře, které by měly jít otevřít na obou stranách. Teď si to představte, přicházíte k budově (ze předu), vidíte takovéhle dveře. Na které straně je zkusíte otevřít? Zkuste chvilku přemýšlet, pak čtěte dál. Normální člověk chytí za kliku u těch vpravo. Pravděpodobně, pokud jste si to dobře představili, jste vybrali ty samé dveře. Pokud ne, jste z Klatov. Tam se totiž dveře otevírají zásadně vlevo.
Klatovák přijde, čapne levé dveře a v klidu si otevře. Cizinec přijde, zalomcuje s pravými a pak, když je střízlivý, zkusí ty levé. Když není střízlivý, popojde ke dveřím o pár metrů dál a lomcuje s nimi. Ty jsou překvapivě zamčené na obou stranách. Viděl jsem na vlastní oči, podle jazyka jsem to neměl šanci poznat, ale protože chodil celkem normálně (tudíž byl na vymývání mozku zvyklý), nejspíš to byl Ukrajinec nebo Rus, kdo ví.

Možná bych zase měl napsat něco o škole, třeba zase o tom, jak Chvojka zabodoval, ale tentokrát se mne to nijak nepříznivě (na známkách) nedotkbyl to lo, ba co víc, dotklo se mne to příznivě, což bylo spíš nepříjemné a trapné než milé. Ale možná to někdy zakombinuji do nějaké povídky, ta poslední se moc nepovedla (tu jsem na blog raděj ani neházel).

Stručný report XXV.

Je trestné vykrást novoroční proslov prezidenta? Televize, francouzština a co se vůbec psát. A psát ještě vůbec něco? Kdo komu fandí a hlavně proč?
Ve škole jsme zase psali slohovou práci. Znáte to. Psali jsme proslov na téma "Na prahu roku 2009" nebo nějaký blábol o Klatovech. Většina lidí si vybrala to první a to hlavně proto, že je to od pohledu snazší. Anebo snad na internetu nalezitelnější. Bojím se, že pan prezident se citací nedočkal. Často jsme totiž nestoudně jeho letošního projevu využili (zneužili), někdo i loňského a předloňského. Já se můžu přiznat snad jen k tomu, že jsem si od něj půjčil toho škarohlída, ten se mi doopravdy líbil.

Ve třídě válcují Přátelé všechny ostatní seriály. Poslední dobou se nad nimi nějak často rozplýváme. Nejvíc mě dostal díl, jak se Joey učil francouzsky. Co je horší, že dneska to bylo ve škole při ní podobné. Nějaká šíleně rychlá nahrávka z cédečka, my jen zírali a ani nás to nepochválilo. Kam jsme se to dopracovali?
Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec vám to sem napíšu. Patrně budeme v televizi. Jako celá třída. Dokonce i dva učitelé k tomu. Nebudu vám psát kdy, nebudu vám psát kde - to první dokonce ani nevím. Napíšu vám jen co se může stát, když učitelka nepromyslí všechny detaily. Usaďte se, pohádka z Kocourkova začíná.

Jak bylo, jak nebylo a jedno družstvo soutěžilo
Za dávných časů, už si ani nikdo neví kdy to vlastně bylo, přišla jedna paní učitelka s nápadem přihlásit svoji třidu do jedné soutěže. Televizní soutěže. A světe div se, oni je tam vzali.
Žáčci měli hned z počátku pocity rozporuplné. Nakonec se nám v rozhovoru svěřil jeden bezvýznamný klučina a prohlásil něco ve smyslu: "Jo bejt v telce jako dobrý, jen by se na to nemusel nikdo dívat."
A protože to byla soutěž, kde soutěží jen pár vybraných (ne)šťastlivců, muselo se hlasovat. A jak to tak bývá, s výsledkem nejsou nikdy všichni spokojeni.

A protože dobová kronika shořela, můžeme jen hádat jak to vlastně skončilo. Podle mně to dopadlo dobře. Nejdříve nikdo nebyl vůbec happy. Každý si myslel, že on má smůlu, protože ho (ne)vybrali a o ostatních si naopak myslel, že mají štestí. Učitelka trochu ulítavájící na dobrých vztazích ve třídě, by si možná řekla, co to jen provedla. Pokud by se nad tím zamyslela déle, zjistila by, že nakonec provedla dobrou věc - takovou tu věc, při které lidé riskují, aby poznali, co v nich je. Sice to není vždycky příjemné, ale je to lepší, než nechávat své vlastnosti spát a nic o nich netušit. Ani netušit, čeho jsou schopné.

Stručný report XXIV.

Jak bych to začal. Asi takhle. Možná jste si všimli, že znovu (alespoň nám školou povinným) skončily prázdniny a nás nahnali, ano skutečně, znovu do ústavu. Že by nás tam ohleduplně šetřili, to se opravdu říci nedá. A další prázdniny, ehm, no ty pololetní nestojí ani za řeč a ty jarní jsou až za nějakou tu chvíli.
Když jsem u toho, skoro jsem se zapomněl tady na blogu pochlubit, že jsem si koupil spacák. Spací pytel značky Husky. Trochu teď budu jak chodící reklama na tuto značku - má od ní už batoh (spokojenost velká), teď i spacák a k němu mi navíc přibalili zadarmo dvě trička. Nevadí, hlavně když bude sloužit. Až možná zase o Velikonocích někam vyrazíme, neměla by mi být zima, nebo alespoň ne taková.
Moje poslední povídka byla tou, na kterou dalo snad nejvíce lidí nějak najevo, jak se jim to líbilo. Musím přiznat, že to bylo vyrovnané, tvrdých kritik jsem slyšel dost, těch pozitivních však taky. Trochu bych mohl tuhle povídku vysvětlit. Trochu nevím kde začít, asi nejlépe od konce.
Předně - dlouho (celou noc a ráno) jsem se rozmýšlel, zda dát povídku na blog hned po Štědrém večeru, trochu jsem tušil, že by se to nemuselo úplně tak všem líbit. Nakonec jsem se rozhodl, že ji sem dám. Rozhodly to asi pozitivní komentáře z různých literárních serverů, kam už jsem povídku dal večer před tím. Dobrá rada - nevěřte prvním reakcím, bývají unáhlené.
A pak jsem na pár dní odjel a nechal povídku, ať působí.
Kdysi jsem četl jednu přemluvu, byla to jedna z mála předmluv, kterou jsem kdy četl, předmluva to byla tuším z knížky, kde byly hned dvě povídky - "Časožrouti" a "Skryté okno do skryté zahrady". Napsal je Stephen King. Kdo do teď nevěděl, už možná ví, kdo neví ať čte dál. Obě byly dobré, obě hororovky jak mají být, druhá se mi líbila víc, ale to je vedlejší, zpátkky k předmluvě.
Napsal ji sám autor (možná to není překvapivé, ale já je opravdu moc nečtu) a mimo jiné zmínil, že narozdíl od jiných nemlátí hlavou do zdi, netrhá noviny, nekope do krabice, nehuláká z okna, nejde to zapít do němoty, ale mnohem raději nechá v díle, které píše pár lidí zemřít a pak že mu je hned lépe.
Neberte to moc vážně, předmluva to byla dobrá, dalo se to číst, takže to asi nebyla úplná pravda. Nicméně mě to zaujalo a zapřemýšlel jsem, proč tam já nechávám lidi zemřít. S úlevou jsem shledal, že to nedělám ani z vybíjení zlosti, ani z potěšení, ale že to vždycky vyplyne tak samovolně, prostě jen jako nějaké vyhrocení situace, které dokáže čtenáře trochu rozladit.
Ale ještě zpět k povídce. Už události před jejím vznikem byly zajímavé a o mnohém vypovídající. Jsme taková trochu zvláštní rodinka, někdo by řekl trhlá, někdo střelená, prdlá, či nějaké jiné podobné slovíčko, my to ale docela dobře snášíme - někdy z toho však vzniknou chvíle, jako byla ta po Štědrém večeru, vymýšleli jsme povídku stylem: každý tři věty a dost. Byl z toho béčkový horor s sci-fi prvky, mě to ale dostalo do dobré nálady (ano, povídky píšu leda v dobré náladě) a tak jsem napsal povídku.
Když jsem začínal znovu psát povídky, vlastně to bylo loni v létě, kritici (někteří byli docela dobří, do uvozovek to dávat nebudu) mi dost často vytýkali, že tam ty myšlenky dávám trochu moc násilně a že nejsou schovaná, ale řečené moc přímo.
No dobře, řekl jsem si, myšlenky to sice mnohdy nebyly úplně špatné (alespoň doufám, kontrolovat to raději nebudu), ale koho by bavilo číst povídky, které vypadají jak kázání (zátěž z dětsví, řeknou si mnozí) či přednáška nudného profesora. Tak jsem ty myšlenky začal schovávat, kamuflovat a tajit. Nakonec nikdo neví nic, ale lidem se to líbí. Poslední povídka toho byla takovým dočasným vrcholem, kdy se mi to podařilo zamaskovat asi jako řešení v dobré hádance (vždy je jasné, jen je schované) a vím jen o pár lidech, kteří myslím alespoň trochu pochopili co básník chtěl říct.

(Méně) stručný report 2008

Jak už tak bývá zvykem, měl bych napsat nějaké to shrnutí loňského roku. Aneb co se dělo tak všeobecně.
V lednu mohlo být zajímavé snad jen to, že jsme - my čerství terciáni - dostali na našem ústavu první velké zhodnocení.Důležitý okamžik nastal s rozbalením krabice, ze které na mě vyskočil nový notebook, který si můžete prohlédnout zde. Téhož měsíce jsem na blog napsal stý článek. Pokud by vás zajímal, pak je tady.
Zato únor už byl mnohem zajímavější. Hlavně proto, že jsme se s Tchoříky o jarních prázdninách vydali zase do přírody - tentokrát na Šumavu, k Horské Kvildě, na Zlatou studnu. Článek o tom je zde. Také se začal plánovat náš Velikonoční výlet.
Ten se uskutečnil v březnu, přesně řečeno od 20 dne tohoto měsíce. A byl to určitě jeden ze zážitků, na který nikdo ze zúčastněných nezapomene. Proč? To se můžete dočíst v tomto článku. Dodnes si pamatuji, že v té době jsem nepřemýšlel v podstatě na ničem jiným a konečně jsem trochu pochopil, proč z nás Jenda po první Jizeře zešedivěl. Kdo nezažil, nepochopí.
V dubnu jsme se začali chystat na další akci. Když se tak teď podívám zpět, říkám si, že těch akcí bylo loni opravdu dost. Taky jsem dokončoval ročníkovou práci o Nýrsku a tak jsem kvůli tomu byl i něco vyfotit. Všechny články najdete v archivu.
J-Fest, ona zmiňovaná akce, se uskutečnila v květnu, v Liberci. Plánovaná účast byla veliká, reálná o dost menší, což mě vůbec nepotěšilo, nicméně to bylo fajn. K článku jsem se sice toho měsíce nedostal, napsal jsem ho až v červenci, je tu. V květnu jsem také napsal 150. článek a na můj blog přišel 10.000. návštěvník.
Pak nám pomalu končila škola a já začal s novým foťákem často fotit. V červenci jsme také dotočili scénku s naší mládeží. Prý jsme totální paka, ale pokud máte rádi střelený humor můžete si ji pustit. Taky jsem trochu zkritizoval učitele, ale to už je v lesčem neaktuální, tak sem raději ani odkaz dávat nebudu. Když přijdou věci horší, ty dřívější se tak hrozné nezdají být. To tak bývá.
V červenci jsem napsal asi svojí první povídku sem na blog. A prý je dobrá. No já nevím. Jmenuje se Syndrom vyhoření. Krátce po ní následoval Tulák, ta se lidem tolik nelíbila, zato mně jo (nečetl jsem ji sice ani jednou, já to po sobě číst nemůžu). Když už jsem měl dost tuláctví-teorie, vydal jsem se s bratrancem Markem na kratší puťák po Domažlicku.
Srpen byl skvělej. Vyrazili jsme totiž, opět s Tchoříky, jak jinak, na Ukrajinu. Už se mi to nechce linkovat, budete si to muset dohledat sami. Nebudu si (ne)čtenáře moc rozmazlovat.
Pak zase začala škola, září. A protože jsem musel tento stres nějak vykompenzovat napsal jsem rekordních 26 článků. Mezi nimi i svůj dvoustý. Pěkné číslo. Mimochodem, pomalu se blížíme k třístovce. Stal jsem se sazečem školního časopisu Magyk (zatím jsem nasázel jenom jedno číslo, ale taky dobré). Zavedl jsem taky profesionální označování článků. Po vzoru našeho učitele, jehož jméno jsem tu na blogu často skloňoval. Měli jsme taky dřevěnou brigádu v Jizerkách, kvůli které se mi spolužáci dosud smějí - prý: "Za kolik?". Já, že asi za pětstovek. Platil jsem já. Na dopravu a na jídlo. Ale stálo to za to, sranda byla.
V říjnu jsem hlavně reportoval. Ale zajímavé články by se našly také. Hlavně ten o OOB (Ostrovském orientačním běhu) stál za to. Ten článek zas tolik ne, spíš ta akce. Jasné, zase s Tchoříky - to už je pátá, bohužel na dlouhý čas poslední.
Pak jsem na celý listopad upadl do nudného stereotypu - report, report, povídka a zase report. Prostě byla nuda. A aby nebyla zas tak velká, provedl jsem malou statistiku autobusů.
A co v prosinci? Zase jen pár reportů a hrozná povídka. Nic víc, nic míň.

Teď si říkám, proč jsem tenhle článek vůbec psal. Ti věrní čtenáři, které jsem ještě neodradil, ani povídkou o Vánocích, už to všechno stejně dávno viděli a četli. Snad si třeba zavzpomínali, jako i já.