neděle 8. března 2009

Konec

Po dlouhém přemýšlení mne žádný lepší název tohoto článku nenapadl. Jak vám teď pomalu ale jistě dochází, je toto můj článek poslední. Alespoň na hodně dlouhou dobu. Mimochodem je to nejspíš první článek, který píšu v neděli. Prostě extra článek ve všech směrech...
Proč to tu vlastně takhle náhle zakončuji? Ono to ani náhlé není, přemýšlím nad tím už kolik - dva měsíce, od Vánoc? Důvodů je pár. Hlavním z nich, který na mě dolehl až u posledních pár článků, je to, že prostě nemůžu napsat všechno. U Jizerek jsem si u tisíce věci musel říct, že to psát nebudu - buď to byly malichernosti, kterým by se mohli zasmát jen Tchoříci (a taky že se jim smát budeme, ale až někdy večer u táboráku), nebo to byly věci, které by nás mohly dostat do Dobřan na hodně dlouho.
Dalším stejně podstatným důvodem je fakt, že mne psaní přestávalo bavit. Možná to bylo tím, že jsem se snažil psát i když nebylo o čem. Většinou se mi to i povedlo, ale doufám, že mne nikdo nebude nutit ty plky po sobě číst. (To až mě jednou budou vyslýchat: "Kaleta, přiznej se, jinak ti dám přečíst tvůj stručný report!")
Třetím a posledním důvodem, který se mi teď vybavuje, je provázanost mého života s blogem. Je dobré držet si internet od těla - když se vám to nedaří, dozví se toho lidé o vás spoustu. A mně se to nedařilo. Došlo to dokonce tak daleko, že když se mne lidé zeptali, jak se mám a já odpověděl stručně, že to jde, řekli, že se to vlastně dozví na blogu. Tak tomu je konec, milánkové, teď se s "Hm, dobře." budete muset spokojit.
Včera jsem měl těch důvodů víc, ale to už bylo kolem půlnoci a mě se nechtělo kvůli tomu vstávat z postele. Co víc dodat. Děkuji všem, kteří mne četli - dělali jste mi radost, když jsem koukal na zvyšující se návštěvnost. Mohli jste si tu přečíst 292 příspěvků - třístého se tak nedočkáte.
Ještě bych mohl doporučit blogy ve sloupci vedle konečně na nich budou vycházet články častěji než tady. Tak co, ještě nějaký proslov jako na pohřbu? Blogoval jsem s dva roky a pár měsíců a stálo to za to. Psát takhle na internet není vůbec špatné a můžu to leda doporučit. Slovní zásobu si rozšíříte, naučíte se nová (třeba latinská) slovíčka a někdy vám i někdo napíše komentář.
Tímto se s vámi loučím a abyste si mohli poslední chvilky ještě protáhnout, puste si písničku.

pátek 6. března 2009

Jizerky 2009

Opravdu jen pár fotek naleznete zde. Časem snad přibudou další...
Konečně jsem si sedl a můžu napsat pořádný článek o tom, jak se Tchoříkům dařilo letos v horách Jizerských – tam nahoře, na severu, hned vedle Krkonoš. Zase tam do stejné boudičky, našeho milého srubu na úpatí Jizery, druhé nejvyšší hory na české straně.
Letos to bylo tak trochu na rychlo, nebo se mi to jen tak zdálo, protože z ničeho nic tu byl týden před prázdninami a já ještě neměl ani boty na běžky. Nějak jsem to ale do kupy dal a v sobotu ráno jsem mohl čekat před panelákem než pro mě Hájkovi přijedou. A jak už se stává tradicí, přijeli, oznámili, že se musí chvátat a rychle vyrazili směr Železná Ruda a Špičák. Navíc byli Zdeněk i Johana nachcípaní – do toho zprávy, že se i Kryštof s Klárou, pro které jsme jeli, jsou na tom podobně. No nazdar, to bude chtít hodně slivovice a hřebíčku, napadalo mne.
S poměrně velkou časovou ztrátou jsme dorazili na Špičák, naložili Kláru, dotankovali a zase jsme fičeli na Velhartice. V té době jsme měli být už na Rabí, co se dalo dělat, museli na nás počkat. Na hradě jsme naložili Kryštofa, zmáčkli se pořádně v autě, protože byla sklopená jedna sedačka, tam byly lyže, a tak jsme se museli tři zmáčknout na jednu. Navíc silnici pokrývalo něco mezi sněhem a blátem, takže to klouzalo a jednou jsme málem skončili na chodníku.
Cesta to byla divoká, s Boží ochranou jsme ale na Rabí dorazili. Přeházeli jsme věci z jednoho auta do druhého, rozloučili se Zdeňkem a Martinem Satoriem, který si posteskl, že by radši jel s námi – čekali ho totiž mrňata na Kvildě. A pak jsme vyrazili směr sever. Michal, Bětka, já, Kryštof, Klára a Johana.
Cesta ubíhala v poklidu, párkrát jsme se někde stavili – jednou pro boty, jednou kvůli vyložení židlí (které jsme nevyložili, protože bylo zamčeno), jednou pro stěrače. Cesta Rabí – Praha – Jablonec – Josefův Důl ubíhala rychle. Až ke konci přišla nuda a tak po modním vzoru byly vytaženy mobily a ty se jaly trhat naše uši písničkami, pro které je slovo píseň moc ušlechtilé. Ne, nechci urážet cizí vkusy, jsou i horší věci.
V Josefově Dole jsme zjistili, že ne všude je sněhu jak u nás a tak jsme v půlce kopce museli zastavit, nechat se kousek Jendou – který byl na rychlo přivolán, vytáhnout a nasadit řetězy. Do našeho základního tábora to už byl kousek, jako obvykle jsme vyráželi od babičky Jáni (a Sváti samozřejmě taky).
První věcí, která se dělá pokaždé, ale opravdu pokaždé když se přijede do Josefáče je to, že se odhazuje sníh. Do ruky nám vtiskli lopaty a házejte, hoši, házejte. Pak jsme se rychle podívali dovnitř, jak se daří, pozdravili se s druhou půlkou Tchoříků a vyrazili do hor, směr Jizera. Už jsme byli skoro kompletní – v Jendově autě přijela Jáňa, Sváťa, Lenka a Pavel (a Jenda samozřejmě taky). Sváťa ale ještě den zůstala v Josefové Dole, taky ji zkosila nějaká chřipka a potřebovala ještě den na zotavení.
Od chvíle, kdy jsme přijeli, nepřetržitě sněžilo a když pořád sněží, nemá cenu projíždět s rolbou stopu, to dá rozum. A tak jsme si ji museli prošlapávat sami. Tu a tam už sice od nějakých nadšenců projetá byla, přesto to nebylo nic moc.
K naší chatce jsme se nějak prošlapali. Už ani nevím jak, možná si za pár odstavců vzpomenu, že se při cestě stalo něco zajímavého a rychle to sem dopíšu. I chatku jsme nalezli rychle, ne jako poprvé, kdy jsme bloudili v mlze. Tak první dopisování, málem jsem zapomněl na to, že se mi asi sto metrů od srubu rozpadla lyže. Moje historické vázání se vytrhlo a zůstalo mi na noze. Naštěstí to byl kousek, dalo se to dojít a Michal to i bez problémů opravil (už měl zkušenosti, minulý rok se mi skoro to samé stalo na druhé lyži). To mě ale přesvědčilo o tom, že potřebuji nové lyže.
Tam jsme se opět chopili lopat, házeli cestičky, záchody, ostatní mezitím topili, aby se dalo večer přežít. Prvních pár dní, než se chatka vytopí, bývá vevnitř celkem zima. Nebudu si vymýšlet, až po tento okamžik jsem si vzpomínal celkem jasně, teď už mi to ale začíná splývat a tak to vezmu trochu obecněji.
V prvních dnech se rozhodlo, kdo s kým bude mít službu. Postupným kámennůžkopapírovaním jsme se pěkně rozházeli do dvojic kluk-holka a bylo jasné, s kým tento (nad jiné těžší) den budeme vařit.
Už jsem myslel, že budu muset celý první den přeskočit. Hodně jsem se zapotil, abych si vzpomněl co se dělo. Měl jsem si psát deník jako Bětka – její hieroglyfy nám poskytly zábavu na mnoho večerů, navíc si deníček psala do starého školního sešitu, do kterého kdysi psala diktáty. Takže jsme se snažili dešifrovat i je.
První den nás čekala jen krátká zahřívačka. Na vrchol Jizery, dolu na Štolpišskou a hurá na Knajpu. Tam už měla čekat Sváťa.
Teď se rozepíšu asi o tom, co zůstalo všem v paměti stoprocentně. Jendu, řečeného Náčelníka, chytly už první den záda a tak s námi raději na první výlet nejel. Dobře udělal. Druhý den to bylo totiž ještě horší. Záda si rozhodil už asi před dvěma týdny, když něco dělal na stromě. Teď se mu to podstatně zhoršilo, záda nikdy nejsou příjemná a když jsme viděli, jak při každém pohybu zatíná zuby, aby neřval moc nahlas, byly jsme z toho všichni trochu nervózní. Druhý den už to vzdal a přivolal horskou službu. Tak nastala velká akce přemísťování Jendy. Trochu jsme se obávali, jak nás horská najde, naštěstí to tam asi znali a dostali se k nám v pořádku.
Přijelo jich tuším jedenáct, nejsem si už úplně jistý, malý šéf to tam organizoval, všichni kolem Jendy skákali a my jenom pozorovali jak jim to jde. Za chvíli už byli zpátky na lyžích a Jenda v sáních. Jak to pokračovalo jsme se dozvěděli až za pár dní, když jsme jeli nakoupit do JD.
Jendu převezli až do nemocnice. Kus cestu urazil v sáních za skútrem, část v sanitce. V nemocnici ho ale moc s radostí neuvítali. Jakási mladá doktorka totiž nemytého smradlavého chlapa správně neocenila a po tom co ho různě natahovala a protahovala prohlásila, že mu nic není a poslala ho domů. Mimochodem bylo okolo půlnoci. Jenda, který stěží mohl vstát z postele (po prvním pokusu, se jim tam prý složil), byl prohlášen za simulanta a sanitka ho odvezla do Josefova Dolu. Ta ale řetězy neměla a nahoru nevyjela. Co naplat, museli Honzu vyložit dole pod kopcem, ať si to dojde. Obut v takových těch pěnových pantoflích, co už dlouhou dobu letí, s batohem vláčejíc za sebou, se nějak dobelhal s pomocí staré paní až nahoru. Díky oblbovačkám, které do něj napíchali, se to dalo přežít. To, že ho to vyšlo na 90,- snad ani nebudu připomínat.
My si museli nahoře v horách poradit sami. Dostali jsme za úkol chatu pořádně vybydlet – dojíst co se dá. A k naší smůle tam kromě vína a kávy byla snad jen čočka a fazole. Náš jídelníček se tak skládal z polívky pocházející z těchto surovin (+ nějaké ty vločky), čočky s historickým lunchmeatem, čočkové polívky a možná ještě jedněch fazolí.
Kam jsme přesně vyráželi během dalších dnů už si nepamatuji. Jeden den jsme dokonce nevyrazili nikam, což se snad v historii Tchoříků ještě nestalo. Hráli jsme šílenou námořní bitvu na týmy, která zůstala nedohraná, protože už na to nikdo neměl nervy – bylo to šíleně zdlouhavý. Raději jsme to převedli do reálu a dali boj o hrnečky. Každý tým si zakopal někde venku hrneček a cílem bylo ukrást soupeřův. Jednoduché, ale v takové mase sněhu to nabíralo nový rozměr.
Velký problém bylo, co dělat večer. Na kytaru se nikomu hrát nechtělo, hry jsme připravené žádné neměli a já své hádanky pozapomínal. Hodně jsme improvizovali a nakonec vymysleli celkem solidní hry, kterými jsme se dokázali každý večer zabavit. Nejoblíbenější hrou se stala jednoznačně hra „na vraha“. Hra podobná „Městečku Palermu“ s trochu větší akcí a dedukcí.
V původním plánu byla návštěva Polska a přespání za hranicemi naší vlasti. Jednak na to nebylo počasí, celou dobu sněžilo a tak ani cesty pořádně projeté nebyly – rolby začaly jezdit ke konci našeho pobytu. Do Polska jsme se nakonec ale přece jen dostali. A to při naší krásné jízdě za žranicí.
Ten den začal jako vždy rozcvičkou a proběhnutím ve sněhu. Pak vydatnou snídaní, řekněte sami – normální člověk si pět krajíců chleba k snídani snad nedává. Pak jsme se došoupali až do vesničky Jizerky („Tady jsou lidi fakt hrozně originální...“ prohlásila Jáňa a my jsme jen přikyvovali, „Jizera, Jizerka...“). Tam jsme obsadili jednu hospodu, jako všechny se jmenovala „Panský dvůr“ (zase ta originalita). Po naší luštěninové ozdravné kúře jsme si konečně dali dobré jídlo. Také jsme tam obsadili záchody – takový luxus, záchod, jsme si nemohli nechat ujít. Není nic nepříjemnějšího než vykonávat potřebu s holým zadkem ve vánici.
Popošli jsme asi tři kilometry a byly jsme v Polsku. A v další hospodě. Tentokrát na racozích. Mělo to být něco jako lívance, mnohem blíž to ale mělo k vdolkům. S borůvkovou marmeládou a smetanou. Smacznego! Přes všechny nedostatky polského pohostinství jsme si pochutnali. Však jsme taky byli zvyklí na hodně.
Večer na chatě už jsme měli hlad jenom Michal, Kyšák a já a tak jsme se dorazili pytlíkem těstovin, společně s ostatními si připili vínem, které měl kdosi dostat k Vánocům a začali plánovat Velikonoce...

Dnes se opice zapotily

YouTube dneska nějak často padalo. Asi po páté mi to nedalo a musel jsem to vyfotit, i když to nic moc extra není.

středa 4. března 2009

Stručný report XXX.

Přes týden není čas ani chuť psát dlouhé články, takže na článek o Jizerkách si musíte počkat minimálně do pátku, někdy večer by mohl vyjít. Ale aby tu blog do té doby nestrádal, napíšu dnes kratší report - mimochodem už třicátý, to to letí - taky proto, že je konečně o čem psát.
Situace ve škole se už zklidňuje, slovo "bludiště" se sice ještě ozývá den co den, už ale pomalu mizí, za chvíli zmizí i nástěnka připomínající náš úspěch a poslední vzpomínkou bude pár článků v Magyku, který kvůli naší třídní ještě pořád nevyšel. Na blogu exkluzivně alespoň úvodní stránka.
Chci totiž něco napsat o naší milé paní učitelce na zeměpis. Jistě to "milé" chápete správně. Je nejspíš ta samá (já ani nikdo jiný, v tuto dobu online si nepamatuje), co nás zeměpis učila už před rokem, tehdy naštěstí jenom dočasně. Článek o tom zde: Jak se učí zeměpis. Teď už se ze zlého snu stala skutečnost, po velkých čachrech jsme ji dostali natrvalo. Je to hlavně první učitel po dlouhé době, ze kterého mám chuť mlátit hlavou o zeď. Ona za to zas tolik nemůže - prostě učit nemůže každý a ona je teď ještě nezatrpklá špatná učitelka, nechci vidět co bude až zestárne. Patří ale mezi úzkou skupinu lidí, kterým by se měl počítač zakázat používat. Když vynecháme to, že film na DVD otevírá v přehrávači tím způsobem, že najede to složky tuším "video_ts" nebo nějak tak (jedna z těch dvou složek co na DVD jsou) a vybere všechny soubory. Funguje to (alespoň to tak vypadalo, WMP je přece jen dost blbovzdorný), ale chudáci programátoři - proč asi hned pod tím udělali tlačítko: "Přehrát DVD".
Takových věcí je víc, to by ještě nic nebylo, při tom se jenom všichni bavíme a čekáme jak to dopadne. Když po nás ale začne chtít prezentace v PowerPointu a to že na počítači tohle zvěrstvo být nemusí považuje za nesmysl, mi už vadit začíná. Nějak se nám ji povedlo přesvědčit o tom, že to tak být nemusí, řekla nám, ať si ho seženeme. Oponovali jsme jí tím, že jsme chudí studenti a i když strýček Mrkvosoft kvůli konkurenci zlevňuje jak jen může, je to ještě pořád docela drahé. A tak se rozhodla, že nás usadí: "Určitě ale víte, že se PowerPoint dá pořídit i jinými způsoby," řekla jako by se nechumelilo. Nedělejte si iluze - neví co jsou to OpenOffice, její jiný způsob je ještě pořád nemorální. Sice je na spoustě počítačů software kradený, ale učit to jako metodu na školách?

Sponzorované odkazy