Nebudeme to řešit?

A je tu report z dalšího dobrodružného dne v džungli zvané škola. Nakonec to, že škola je hlavně o ostrých loktech jsem si potvrdil a hlavně užil ve školním bufetu, kde se mě snažil předběhnout jeden malý harant (na něj docela slušné slovo), nedal si říct a tak když se chtěl znovu cpát, taky jednu loktem dostal. Loket je pro něj ve správné výšce (pokud ho nechcete promáchnout).
A tím by asi veselé události končily. Osobou dneška byl rozhodně náš "velmi oblíbený" učitel angličtiny Jiří Chvojka. Začalo to už o hlavní přestávce při schůzce Magyku. Mimo to, že na ní Hezoun trochu zapomněl a já radši neříkal, že ho znám, jsme se dozvěděli jednu podstatnou a důležitou věc. Nejmenovaná osoba totiý prohlásila, že až Chvojku najdou v pangejtu, nemáme ji prásknout.
To byla ještě sranda, pro ale ani my jsme nebyli ušetřeni. Tedy ta půlka, co měla smůlu a dostala právě onoho učitele Chá.
To, že píšeme pořád dokolečka věty, které nedávají smysl a nikdy je nemáme správně, protože se vždy od posledního testu trochu změní to, jak se mají překládat (nebo jsem si to špatně napsal, když jsme to překládali minule), se dá ještě vydržet, sic se skřípajícími zuby, ale lze to.
Když se k tomu ale připletou tak trochu anglické odrhovačky nebo rovnou slavní Beatles je to už opravdu o nervy. Máme totiž zpívat. Taky to občas děláme. Naštěstí jsme slyšet jen když pan učitel ztlumí přehrávač. Pak to rve uši. Není to trochu falešné, je to totálně neladící. Ale co, i tohle lze přežít.
Když ale po roce začne známkovat úplně jinak, máte v hlavě maximálně guláš a nevím, za jak dlouho se dokážeme přizpůsobit. Co já vím, tak nejlepší známky jsou teď asi trojky, kdo má lepší, tomu se nejspíše hodně zadařilo, nebo se stala chyba v Matrixu, jako třeba dnes a ať toho namluvíte sebevíc, pak přijde někdo kdo toho namluví ještě méně a ještě hůř. Samozřejmě za lepší známku. Holt, jsou věci které nepochopím.
Kdyby byla anketa o nejneoblíbenějšího učitele, asi už by nebyl favoritem pan profesor Šmíd. Toho jsem si dneska docela oblíblil, protože jsem zdá se pochopil, jak funguje. Aneb mluvní cvičení totálně nepřipravené, krátké a o ničem, ale s tačí říct chytrou poslední větu (chytrá = taková s kterou se může nás fylosof ztotožnit) a rázem je všechno dobré. Ono to bylo v podstatě i předtím, ale potom ještě víc. Ani jsem se u toho moc nezapotil a příprava trvala asi patnáct minut.
Navíc se potvrdilo jednoduché pravidlo, že pokud si nic nepamatujete, nemůžete ani nic zapomenout.
O čem bych mohl ještě psát. O freancoužštině? Tak je to vlastně také zajímavé, páč naše lavice má nejhorší průměr ve třídě (1,75) a já vůbec nejhorší (2). Nevadí, začínat se má zvolna.