Tulák

Sedím na nádraží, poslední vlak odjel před malou chvílí, ještě mi zní v uších ten jeho rytmus, slunce už zapadá za hory a já musím vstát a odejít. Zanedlouho by někdo přišel, co tu pohledávám a ať se klidím – tak na to nečekám a raději jdu sám.

Lidé se mě straní. Nevím co začalo dříve, jestli já jsem se začal stranit lidí, nebo jestli lidé mne, ale myslím, že jsem byl samotář od narození a je to jen důsledek postupného vývoje. I dnes na tom maloměstském nádraží jsem byl sám. Jen se svým batohem a harmonikou, a také botami, prošoupanými a tisíckrát spravovanými. Jen tyto tři věci se mnou drží v dobrém i zlém. Věřit lidem, pche! To je jak sázka na nejslabšího koně v dostihu – když vyhrajete, získáte majlant, ale jaká je to šance?

Takhle k večeru, tady v pustině, začíná pěkně přituhovat.Léto už bude za chvíli za námi a podzim je zde v lesích Kanady krátký – a po něm, tvrdá krutá zima, při které je lepší hřát se v teple ve srubu, než chodit s krosnou na zádech. Čím déle žiji, tím více si svého života zde vážím a ani trochu bych se nechtěl stát další obětí ztracené v blizardu a sněhové vichřici. Vrátím se raději domů, pokud tomu říkat domov smím, do svého srubu uprostřed lesů, tak vzdáleného od lidí, tak klidného, tak teplého z mrazivých zimních večerů, že už myslím jen na to, až se tam zase vrátím.

Teď ale najít místo k přespání, nějaké v závětří, zalehnout pod deky a ještě chvíli koukat na hvězdy na jasné pozdně letní obloze. Chvíli si k tomu foukat do harmoniky, ale pak jen vychutnávat ten klid noci.
Ráno jsem se probudil zkřehlý, ale než jsem si zabalil věci zpět do krosny, poté co jsem si udělal teplý čaj a něco pojedl, mi zas bylo teplo a byl jsem přichystaný jít dál. Ještě se stavit ve zdejším krámku a dokoupit jídlo na těch pár dní co půjdu divočinou.

Prodavač si mne divně prohlížel, ale když jsem dokázal, že mám na zaplacení, rád mi vše prodal. Zákazník, náš pán – inu proč také ne, vydělal na mně to co jistě za dlouhou dobu už ne. V takovémhle malém městečku se tržby nejspíše moc nehýbou.

Ale když nad tím přemýšlím, nebyl jsem takový jaký jsem vždycky. To až tvrdé rány osudu, moje pýcha a přílišná sebevíra. Člověk by se mohl poučit po těch tisíciletích, co přivádí pád. Ale ne, jako příklad jsem byl jak tvrdohlavý beran a spoléhal víc na sebe. Pýcha předchází pád, jak dobré to úsloví.

Žilo se mi dobře, tenkrát ještě v Evropě. Moje firma až nadmíru dobře prosperovala, ale mně to nestačilo. S jídlem roste chuť a peněz nebylo stále tolik, kolik bych chtěl. Snažit se oblafnout stát, to asi nebyl můj nejlepší nápad. Říkal jsem si, tolik přede mnou to udělalo, tolik po mně to udělá, věru proč ne já? Geniální finta se ze začátku dařila – o tolika penězích se mi nikdy nezdálo. Ale čím je člověk bohatší, tím víc nepřátel má. Naštěstí se mi i díky svému majetku podařilo vyváznout, podplatit tam, podplatit sem a už se tu vícekrát neukazovat.

I s manželkou jsem emigroval na západ. Nejdřív jsme živořili v pár evropských zemích a když bylo dost peněz, sedli jsme na parník a vydali se do Nového světa. Sny o těch co se stali milionáři přes noc se zdáli skutečností, ale opak byl pravdou. Museli jsme pracovat tvrději než předtím, život stál za lejno. A když už se zdálo, že konečně, konečně se blýská na lepší časy, přišla další rána osudu.

Manželku jsem pohřbil vlastníma rukama, na nic víc jsem neměl a ztratil chuť do života. Potloukal jsem se po světě, když bylo nejhůře i práci jsem si našel a přáním osudu jsem se dostal až nahoru na sever – do Kanady.
Našel jsem si místo kde jsem se rozhodl usadit, postavil jsem srub, zateplil a zútulnil. Ale ta touha byla silnější než já. Jaro co jaro, znovu se vydat na cestu a jít. Ten kdo tohle pozná, ví, že cesta zpět už nevede.

A znovu po půl roce se vracím. Cesta mi trvá od vlaku asi něco přes týden, jdu si svým krokem a vím, že chvátat nikam nemusím. To už poznávám krajinu, kudy jsem šel loni a předloni a stejně jako na jaře přichází touha jít až na samý konec světa, teď zas přichází její sestra – touha vrátit se domů. Poslední dny se zdá být míle delší než obyčejně, nohy chtějí skákat a přitom se jenom vlečou, batoh na zádech připadá lehounký, ale na rychlosti to nepřidá.
Každé trápení má svůj konec a i já už viděl pomyslnou poslední rovinku. Ještě jeden kopec, jeden les, jeden potůček a jsem doma.

Tam na kraji paseky stojí můj srub. Přicházím z druhé strany a napínám oči, abych ho už zahlédl. Vycházím z lesa a už ho vidím stát na druhé straně paseky. Ne, ještě chvíli, les ještě kousek pokračuje. A už jsem tu. Ne, nejsem. To nemůže být pravda. Stojím na konci paseky a na druhém můj srub. To co z něj zbylo. Další rána osudu, musím se opřít o strom abych nepadl. Bože proč? Proč zrovna sem musel blesk zasáhnout a nenechat nic, jen černé oharky.
Celý den mi trvá než se odvážím jít se k němu podívat. To co jsem důvěrně znal, to co jsem stavěl vlastníma rukama, to co ještě na jaře dýchalo životem, bylo dnes jen vzpomínkou a hromadou popela.

Než mi dojde, že to není zlý sen, uplynou tři dni. Už tři dni jsem nic nejedl ani nepil a sotva se doploužím k láhvi, abych se zesláblý mohl napít. Pomalu se mi vrací rozum. Musím rychle zpět. A i tak to bude těžké. Zima je na spadnutí, pokud se nestihnu vrátit do města umrznu tu. Na to, že ve městě to nebude o moc lepší, zatím raději nemyslím.

Za pět dní začnou padat první vločky. Ještě zrychlím svoje již teď šílené tempo. Chvátám. Další den už je na zemi pěkná pokrývka a sníh pořád padá. V noci jsem zimou neusnul, jen jsem se klepal. Musím jít dál. Docházejí mi zásoby jídla, dnes jsem skousnul jen pár keksů. Na pozítří se probíjím sněhem. Není to daleko, doufám a víc než doufám zoufám. Sešeřilo se, ale já jdu dál, stejně bych neusnul přes zimu. Mráz přituhuje a já myšlenku na spánek musím čím dál tím častěji vytlačovat z mysli. Ještě krok. Další. V dálce plápolá světlo, městečko již není daleko. Ne nemá to cenu. Zastavím se a koukám na tu naději v dálce. Příliš vzdálenou. Sednu si. Ulehám, batoh pod hlavu. A město v dálce tiše září nocí.