J-Fest 2008 - catch the wave!

Sedím tak s noťasem na gauči, přemýšlím o čem bych mohl psát a noc pomalu ubíhá. Původně jsem chtěl psát nějakou další povídku na Saspi.cz, ale nenapadal mě žádný kloudný příběh. Pročítal jsem si tak novinky na IDnes.cz a podobných server a k tomu si pustil muziku. Teď poslouchám Paula Colmana a při tom jsem si vzpomněl, že jsem na blog nenapsal ještě nic o J-Festu.

Jak to všechno začalo
Dávno, už v roce 2005 jsme byli s pár lidma v Liberci na našem prvním J-Festu. Jak už jsem psal hodněkrát, bylo to tam skvělé a my čekali na další fest. Ale ten nepřicházel - nejdříve nedostala jedna skupina víza, pak bylo dlouhou dobu ticho a letos, po třech letech čekání a marných nadějí - JFest letos bude!
Naším cílem bylo sehnat co nejvíce lidí - přece jen je to věc, která by mohla mladé lidi chytnout a bavit, je to lepší než je zvát někam na shromko - z toho většinou moc nemívají a vícekrát nepřijdou.
A tak jsem ve velkém pozval i spolužáky. Jistě auta zajištěna. No super, všichni jedeme! Vzláště díky tomu, že v té době propukla v naší třídě taková malá fotbalová horečka a my se těšili jak to tam všem natřem. To bylo asi měsíc před začátkem.
Ale jak to tak bývá, někdo nemůže, jinému to zakázali rodiče - smůla byla ta, že asi týden před J-Festem byly třídní schůzky a tam se naše známky a chování ve většině provalily - někomu se neche. A tak nakonec nezbyl ze spolužáků nikdo. Ani mých posledních výkřiků do tmy se nikdo nechytl - a tak jsem nakonec ze třídy jel sám. I když to není ale úplná pravda - jela ještě Anička V., ale za to jsem nemohl.

A jedeme! Na sever.
Až nastal osudný pátek - já s krosnou, jede se rovnou po škole. I přes velké naděje jeli z Klatov "jenom" tři auta. Přesně řečeno, z Klatov jeli dvě, jedno jelo přímo z Nýrska a o trochu dřív než mi ostatní - Petr V. se potřeboval ještě někde stavit a tak měl náskok.
I přes drobné organizační zmatky se nám podařilo vyrazit. A tak jsme jeli, jeli na sever. Cesta za sklem auta pěkně ubíhala, jel jsem v autě se Šimonem V. a Petrem, za nami jelo auto s Danem V., Žandou H., Jirkou S., a Martinem T. Z rádia nám zněli písničky, auta po dálnici svištěla, my jeli dál, jeli na sever.
Za chvilku jsme byli v Praze a tady se blízko McDonalda čekalo na Petra V. a poslední auto. To toiž nejelo tak jak by mělo a i přes náskok byl Petr lehce za námi. Slunce pražilo a proti nám seděli na blatníku dva řidiči, majíc polední přestávku a oběd.
Nasedat, připoutat, jede se dál. A zase na sever. Po dálnici až do Liberce, po pravoboku letadlo, známá to krajina severská. Šimon pustil něco co poslouchal za někřešťanských let, texty radši neposlouchat, muzika pěkná. Mladá Boleslav, spousta škodovek, odbočka na Liberec. A jsme tam.
Prokličkovat Libercem, zajet na výstaviště a zaparkovat. A jsme tady. Na stejném místě jako před třemi lety.

Elšadaj, aneb světlo října.
Přijeli jsme asi čtvrhodiny po začátku programu, ale o moc jsme prý nepřišli. V sále už dění sledovali další Šumaváci - aneb Tchoříci. Program se pomalu rozjížděl, lidí stejně pomalu přibývalo. Občas Frýdlantští dramatici, občas nějaká ta soutěž, až přišel zlatý hřeb večera - October Light. Takhle chorvatská banda, všichni příbuzní a všichni Horvati, dělají muziku ve stylu ska-rock, ale to vám asi moc neřekne a tak si je raděj puste na jejich stránkách. Je to směsice roku s nástrojema jako je saxík, trubka, pozoun. Musím se přiznat, že tak jako při nich jsem se dlouho neodvázal a určitě to stálo za to. Asi jsem nebyl jediný komu se to líbilo, ohlas na ně byl opravdu veliký.
Koncert končil něco kolem půlnoci, škola se zavírá až ve dvě, přece nepůjdeme spát. Quid non mortalia pectora cogis, auri sacra fames? Kdo má peníze, za tím se jde. A tak díky tomu jsme s Tchoříkama začali prozkoumávat noční Liberec. Sem tam opilec v autě, křičící na nás něco o krávách, někde výkladní skříň na pět minut důkladného prohlížení a jiného přešlapování, přemýšlení o příbuzných, kteří by byli naší návštěvou velmi nadšeni (něco po půlnoci). Spát venku se nám ale nechtělo a tak jsme se museli pomalu vracet. Pak do spacáčků a dospat těch pár hodin co do rána zbývá.

Dum spiro, spero!
A hned k ránu, po vydatné snídani z bagety a nicmoc kávy (to i ve škole bývá lepší) jsme se vydali na fotbalové hřiště, kde se měl odehrát ten velmi očekávaný turnaj. Byli jsme naštěstí realisti a naděje jsme si moc nedělali a tak jsme nebyli ani zklamaní. Po výsledcích 12:0, 6:0 a takových podobných jsme skončili na krásném posledním místě. Šumava Bulls! Alespoň fanoušky jsme měli dobré, to se musí nechat, Velkej bejk - aneb Petr V. - si tam našel svůj fanklub. Hráli jsme sice s mizernými výsledky, ale odvážně. A tak byly výsledky takové jaké byly a když k tomu připočtete zlomenou ruku a výron kotníku máte skoro happy day. Qui amat periculum, peribit in eo. Ne, to bych kecal, my ostatní, kterým se nic nestalo, si to celkem užívali.
Dalším zajímavým bodem na programu byl, mimo oběda, paint-ball. Tahle hra pro velké kluky, kde máte pistoli a pár nábojů nás docela chytla a musím se pochlubit, že jsme v ní byli o hodně úspěšnější než ve fotbale. Koho paint-ball nebavil, zkoušel slack-line nebo poslouchal některou z kapel, která zrovna hrála na parkovišti v areálu.
A tak den rychle utekl a nastal opět večer. Frýdlantští dramatici předváděli skvělé scénky, hráli znovu i Októbři - škoda že jen krátce, chvátali na letadlo a pak přišel velký dýdžej Andy Hunter. Možná jsem proti němu byl od začátku zaujatý, možná ne. Quid est veritas? Hned ze začátku jsem utekl a raději se klepal venku v zimě a poslouchal to duc-duc-duc z trochu větší dálky. Ani se nedivím, že některým domorodcům z Liberce se to moc nelíbilo.
Když koncert skončil - pro někoho to bylo zklamání, někdo si to užíval, co z toho jsem byl já asi uhodnete - jsme se tak nějak sešli ve fast-foodu a začali řešit krizovou situaci s odvozem. Slíbili jsme totiž Lence a Bětce, že je vezmeme domů, ale Šimon se kvůli nateklé noze rozhodl jet už v noci a tak nás půlka ubyla krátce po půlnoci. A co mi tam - leda tak spát. Ráno jsme sbalili sakypaky a namísto návštěvy shromáždění jsme se raději vydali do bazénu. Relaxace v páře a vířivkách, divoká řeka, tobogány - luxus pro naše těla znavená fotbalem, paintballem a nevyspáním.
Po vykoupání jsme navštívili činskou restauraci, kde jsme uplatnili naše poukázky na slevu a najedli se výborně. A pak domů. Tak snad zas za rok.