Tak ještě jednou...

To to tu dnes zase zahltím, sice už jsem jeden článek dnes psal, ale napsal jsem ho tak rychle, že jsem si to skoro ani neužil a navíc jsem na spoustu věcí zapomněl. A ochudit vás o ně by byla hanebnost a velká škoda. Takže ještě jednou, raději bez latinských průpovídek, nechodit kolem horké kaše a rovnou k jádru věci.
Jelikož knížky doma v knihovně mám už přečtené, některé na čas i vyčtené (rozuměj: na nějaký čas je číst znovu nebudu), musel jsem se obrátit na pomoc městské knihovny. A sáhnul jsem pro, nu vlastně nesáhnul - nechal jsem si je přinést, knížky od Stephena Kinga. Kdysi jsem od něj už jednu knížku četl, mám za to, že to byla kniha Svědectví, bylo to už dávno, ale pokud si nějakou knihu od něj přečtete, zjistíte, že na ní už nezapomenete. Jsou to horory.
Pokud máte rádi knížky, při kterých si nesmíte raději nic moc představovat, jinak by to bylo na špatné spaní a šílenec by byl s mačetou rázem za každým rohem, bude to pro vás dobrá volba a navíc pokud chcete od něj všechny knížky přečíst, máte co dělat. Nějak nechápu, jak někdo může splodit takovou spoustu vět, sice píšu dost a rád, ale radši vždy něco kratšího - na šesti stránkách většinou zjistím, že to raději smažu a to se při povídce na dvě stránky stát nemůžu, ale on píše desítky knih, které mají v průměru něco kolem pěti set stránek. Asi na to má víc času než já. Jo, to zní věrohodně. Ale kdo ví, až vyrostu, třeba taky něco napíšu - zatím ale radši zůstanu u svých povídek.
Takže když se chcete pěkně bát, sáhněte po Štefovi, nezklame.
Prázdniny nám pomalu ubíhají a tak někam proklouzávají mezi prsty, příští týden by se to mělo u nás trochu rozjet - měl by přijet bratranec a při troše štestí se mi ho podaří vytáhnout na takový kratší čundr, který s Boží pomocí snad i přežijeme. Nebude to naše první takováto výprava, vloni v létě, bylo to zrovna po našem přechodu Tater s Tchoříkama, jsme se vydali krásného dne časně zrána z Dubějovic do Kutné Hory.
Kdyby Marek věděl, co ho čeká, asi by se mnou tenkrát do toho nešel, ale díky tomu, že jsem si na mapě špatně změřil vzdálenost (dva kilometry jsem počítal jako jeden), jsem si mohl prohlédnout krásy Kutné Hory - alespoň jsem si to myslel, jak to tak bývá, skutečnost předčila nejhrůznější obavy. Pravda, tak zlé to zas nebylo.

Jak se chodí Dubějovická padesátka
Jak už jsem psal, vyrazili jsme časně z rána, někdy kolem šesté hodiny, možná sedmé, nejsem si úplně jist. Spali jsme ve stanu u babičky na zahradě a budík nás probudil do krásného mlhavého rána. Dali jsme si pořádnou snídani a dost jsme se napili, protože jsme si mysleli, že ten kousek někde vydržíme a v Kutné Hoře si koupíme něco k pití.
Vždyť je to jen jednadvacet kiláků, mysleli jsme si. A tak jsme se po ránu posilnili a vyrazili - jak to tak bývá, na sever (hurá Narnie, dá se chodit někam jinam než na sever?). Šlo se krásně, bylo ještě docela chladno, ne tak úplně, šli jsme jen v tričkách, mlha krajinu zkrášlovala a my byli krásně vyspaní. Tedy nevím, jestli to nepíšu moc růžově, alespoň na tenhle začátek však vzpomínky pěkné mám.
Prošli jsme pod dálnicí D1, přešli po mostu přes Želivku a začali stoupat do mírného kopce. Alespoň mě se zdál mírný, to víte po Tatrách člověku připadají vysoké jenom Alpy (co si o tom kopci myslel Marek si raději nepamatuji).
Možná zrovna tady, ale jistý si tím úplně nejsem, se zjistilo, že většina aut v protisměru porušuje pravidla - jen zhruba jedno auto z deseti bliká, když nás míjí. Později jsme to začali i počítat a vyšly nám zajímavé výsledky, ale ty čísla si úplně přesně nepamatuji - tuším, že naše statistika se skládala zhruba ze stovky aut.
Taky nás napadlo, že by to mohl být dobrý kšeft, mít někde za sebou policistu a prostě mu hlásit poznávací značky aut, které nezablikali. Nu, asi to zas takový přestupek není, moc by z toho nekáplo.
Když jsme vylezli na kopeček, vylezli jsme i nad mlhu a tak to vypadalo celkem zajímavě, podívat se tam, odkud jsme přišli, všechno v mlze. Někde před námi byla v mlze i přehradní nádrž Želivka. Pokračovali jsme po silnici dál, až jsme se dostali do Zruče nad Sázavou.
Mám takovou matnou vzpomínku, že jsme tam utrpěli lehký nervový šok z jednoho psa, který vypadal, že mu plot, který mu brání v cestě k nám, vůbec nevadí. Jsme však hoši stateční a tak jsme to rozdýchali. A jak to tak u lidí z venkova bývá, upoutal nás radar na měření rychlosti a my si museli vyzkoušet, zda nás taky změří. Povedlo se - rychlost jsme ve sprintu měli něco přes dvacet kilometrů za hodinu. Jo, to jsme ještě byli čerství.
První naše nesnáz začala tím, že jsme nenašli značení na konci Zruče, vyřešili jsme to odvážně, vylezli jsme z údolíčka, kterým protékal potok nahoru na nějaké pole, či louku, nevzpomínám si a namířili si to k vesnici, kterou jsme viděli na druhém konci.
Ale ať jsme do mapy hleděli jak jsme chtěli, byli jsme někde jinde. Nebo, jak si často dělali legraci z mé mapy, se vesnice, stezky a silnice za těch párset let, co je ta mapa stará, trochu přesunuly. Byli jsme prostě ve špatné vesnici a zašli jsme si pár kilometrů. To se tak občas stává a nás to ani nepřekvapilo, nějaká větší výprava se bez ztracení a opětovného nalezení neobejde.
Už ve Zruči se nám čísla na ukazatelích zdála nějaká divná. Kutná Hora - 41 km po silnici, kudy kruci ta silnice jen může vést, že je to po ní dvakrát delší, než po turistických stezkách. Když ale i turistické ukazatele potvrdili, že číslo je trochu větší než jsme si mysleli, nějak nám došlo, že jsme se ve výpočtech trochu sekli. Radši píšu my, protože nechci aby se vědělo, že za to můžu hlavně já - už když jsem oznámil svůj návrh vydat se do Kutné Hory a podpořil ho argumentem, že je to jenom pár kilometrů se na mně všichni divně dívali - k naší smůle mi však uvěřili (tomu bych nevěřil, kdybych to nezažil, to si toho nikdo nemohl všimnout?).
My se ale nedali a vesele pokračovali v cestě dál. Když jsme se zase našli, všechno pokračovalo jak po másle - šli jsme po značených stezkách, nebylo ještě horko, prostě krása z putování. Pak se šlo dokonce i nějaký čas lesem a to je na středočeské poměry docela vzácnost (alespoň pro mne šumavana). Idylka však netrvá nikdy moc dlouho, mi už měli těch dvacet kilometrů, které jsme počítali na celou cestu tam za sebou a ještě jsme nebyli v půlce - a co je horší, začal být pořádný hic. Doslova jsme se doplazili do Zbraslavic, to jsme ještě netušili, že nám může být i hůř a začali jsme se shánět po nějakém obchodu. No jo, jenže zkuste si najít otevřený obchod v sobotu ve větší vesnici. To dá zabrat. Nakonec jsme ale uspěli - nalezli jsme malý hotel a tam zakoupili dvě koly ve třetinkách. Úplně happy jsme zase z hotelu vylezli a po pár metrech nám došlo, že nemáme čím ty lahve otevřít. A vracet se nám nechtělo. Za skvělý otvírák může posloužit i popelnice, tušili byste to? My také ne, ale podařilo se a my si vychutnávali pár loků téhle černé tekutiny.
Opravdu jen pár a moc to žízeň nezahnalo, rozhodně to ale osvěžilo. Udělali jsme dobrý skutek ke všem místním bezdomovcům a nechali ležet prázdné vratné lahve u kašny (ještě že tam nebyl žádný ten policista) a šli dál. Slunce pražilo a z čerstvého tempa, které bylo na začátku, tak trochu sešlo.
Pak už si toho moc nepamatuji, jenom to, že cesta se vlekla, horko bylo pořád strašné, ale už jsme si trochu zvykli, těla už se nepotila - nebylo co, a my šli už jak stroje dál. Žízeň ukrutná. Pár kilometrů před cílem jsme měli krásný výhled na Kutnou Horu, ale jako by se vůbec nepřibližovala. Z nouze jsme otrhali jabloň s lehce olovnatými jablky, trochu pomohla ale ne nadlouho a pak se v úporném vedru zase šlo dál. V poslední vesnici jsme padli na lavičku a mysleli, že se už ani nezvedneme. Vůle byla ještě alo dost silná a tak jsme se doplahočili až do Kutné Hory. Nevěřili byste, jak je těžké najít v takovém stavu nějaký obchod. Všude cedule - Billa 400m, Kaufland 300m, ale nikde nic - už jsme se dostali skoro až na druhý konec KH, až najednou fata morgána - Billa před námi. Naštěstí pro nás to fata morgána nebyla a každý jsme nakoupili dva litry vody a pár rohlíků, sedli na lavičky před obchodem a jak nějací houmlesáci si tam dali náš svačino-oběd. Seděli jsme tam asi dost dlouho, nohy pěkně zdřevěněly. Nakonec jsme se rozhodli, že víc už dnes opravdu neujdeme. Čtyřicet kilometrů bez pití v pořádném horku je přece jen dost. A tak jsme našli na mapě nádraží a vydali se k němu.
Vlak směrem na Zruč jel až asi za dvě hodiny a tak jsme obsadili místní čekárnu a vyrabovali pár kafí z automatu. A čekali. Vlak skutečně přijel (no věřili byste tomu) a my nasedli, skutečně my si dokonce sedli, a jeli domů. Ze Zruče je to do Dubějovic ještě pěkných sedm kilometrů a tak jsme šli jak dva přízraky, já něco funěl do své foukací harmoniky, oba jsme uskakovali stínům a pak se tomu chechtali jak šílenci - mobil v kapse jsem měl vypnutý, nakonec jsme už skoro doma, my se motali po silnici od krajnice ke krajnici (kdo by to tušil, že moc pití má stejné účinky jako žádné pití), ale domů jsme dorazili.
Jak to tak u rodičů bývá, byli už pěkně vystrašení - bylo devět hodiny večer a nešlo se nám dovolat (no jo, nač zapínat ten křáp), ale nakonec se vše zklidnilo a šlo se spát. Trochu jak americký happy-end, přežili jsme to. Celkem 51 km, solidní výkon. Budou následovat další?