Po Domažlicku II.

Tak jsem se konečně dostal k tomu, že dopíšu reportáž z našeho putování po Domažlicku. Vyspali jsme se poměrně dobře,večer byly krásné červánky, které ovšem nevěštili nic moc dobrého, na Šumavě bývá většinou den po nich počasí pod psa, což také bylo. Ráno byla obloha slušně zamračená, ale zatím to nevypadalo, že by se mohlo rozpršet.Rána sama o sobě bývají drsná, tohle bylo ještě o trochu horší než obvykle, protože jsme neměli nic k jídlu ani k pití a snídani jsme chystali dát až v příští vesnici. Ráno jsem se probudil o trochu dřív než Marek (skoro jsem si připadal jak v Narnii - co jste minule získali, to se vám rychle vrací). Přemýšlel jsem o dnešní cestě, o tom v kterou hodinu asi poprvé zmokneme, kde se nasnídáme. Pak jsem začal s postupem času být trochu nervózní (už bylo tak kolem osmé). Zalezli jsme si sice na pěkné místečko, ale co když tu někdo půjde a najde nás? (Nic by se nestalo :) - 20. 7.2010)
Přemýšlel jsem na hodně věcmi a mimo jiné jsem taky trochu změnil dnešní trasu, i když jsem tušil, že Marek by tím nadšen nebyl, kdyby to věděl. Původně jsem totiž myslili, že si uvaříme snídani v Pelechách (asi tři sta metrů od našeho ležení), přičemž si tam někde řekneme o vodu - mě se ale už zpátky vracet moc nechtělo a taky jsem si nebyl jistý, jestli takhle dopoledne bude vůbec doma někdo, kdo by nám vodu dal. A tak jsme šli hned po ránu dál, do další vesnice.
Když se na to teď zpět podívám, bylo to docela moudré rozhodnutí, protože snídaně v Tlumačově stála za to. Nezačali jsme sic plně správně (při vzpomínce na heslo "za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne" jsem se zeptal prvního domorodce, kde je tu nějaký obchod a on na mne kouknul jak no vola a řekl, že tamhle. Přesně za mnou), ale po nákupu ideální snídaně (čerstvé rohlíčky, paštička, sušenky a kdo ví co ještě) jsme si začali vesele pobrukovat, jak je život trampa krásný.
Po pár minutách jsme vyrazili dál, příští zastávka Domažlice. Na žádnou zajímavou příhodu si nevzpomínám, jen že tam byly pěkné výhledy a ty si můžete prohlédnout na fotkách (pokud jste si je neprohlídli pořádně minule, vlastně to znova vůbec neuškodí).V Domažlicích jsme dokoupili zásoby (pití, papírové kapesníčky - ty se hodí na hodně věcí a spolehlivě nahradí toaleťák) a pak se vydali dál. Byli jsme rádi, když jsme měli rušnou silnici ve směru na Kdyni za sebou a šli dál po silnicích vedoucích do malých vesniček. To byla jedna z nejpříjemnějších části našeho putování - šlo se krásně až jsem si začal pískat a dokonce i Marek řekl, že nohy už má rozchozený. Idylka však nikdy netrvá věčně, to jsme poznali, když za vsí s jménem Zahořeny začalo poprvé v dnešním dni pršet.
Byl to vůbec první vážnější déšť za naše putování, zatím spadlo vždy maximálně pár kapek. Nebyl to sice zas takový ukrutný slejvák, nám se ale moc promoknout nechtělo a tak jsme zkusili taktiku "Batoh pod igelit! My pod igelit!", která se osvědčila na výbornou (nebylo to poprvé, v Tatrách to fungovalo ještě lépe, ale tam jsme to měli už ke konci natrénované).
Skoro škoda, že nepršelo déle - sedělo se nám tam celkem fajn až na to, že komáři kousali o sto šest.Pak už to taková idylka, jako před tím, nebyla. Nějak nám zatuhli nohy, navíc začalo zaset kapat. Tady jsem poprvé odhalil svůj odvážný plán, který ve mně doutnal od rána - ukončíme puťák už dnes, ale tvrdě, dojdeme až do Nýrska.
Marek ještě nebyl unaven tak, jak o něco později a tak překvapivě souhlasil. A tak jsme práskli do bot a trochu přidali do kroku.
Teď už jsem měnil trasu za běhu, střihl jsem to dolů z kopce do Nového Dvora, pak přes Kout na Šumavě až do Kdyně. Tady se Markovi už plán přestal líbit (zrychlili jsme trochu víc) a tak naplánoval vracečku zpátky domů vlakem.
Kdo mne zná, jistě ví, že se mi to vůbec nelíbilo - už z principu, co jsem si navařil, to si i sním, kam jsem došel, odtud se musím dokázat i vrátit. A navíc se mne zmocnila ta stará touha jít, stejná, na jakou můžou vzpomínat čtyři pamětníci z Tater. Tam to bylo stejné, jen cíle byli jiné. Velká Fatra se proměnila v Nýrsko, kopce se proměnili v rovinu.Tím jsem ale Marka raději neděsil a radši jsem mu vlak nenápadně rozmlouval. Do karet mi hrálo to, že bylo z náměstí v Kdyni celkem daleko a Markovi už se opravdu nechtělo udělat ani krok. Nakonec to skončilo tak, že pro nás měl přijet Zdeněk z Nýrska autem. My se mu vydali naproti, za chvíli tu byl a naštěstí se nechal přesvědčit a odjel beze mne.
Zpočátku se šlo krásně - čtyři puchýře na každé noze, co to je - a dokonce to ani nevypadalo na déšť. Kdo mne potkal, musel si říkat co to tu jde za blázna s krosnou - vzpomínal jsem si na staré táborové popěvky, staré siónské písně, spirituály, ale jasně to vyhrály divné věci v našem údolí. A tak jsem vyřvával z plných plic a celkem svižným krokem byl na cestě k domovu.
Za Pocínovicema opět idylka vyprchala. Nohy už byly opravdu cítit (asi jako teď mi zavanula do nosu krásná vůně klobásy - tak úplně opačně, nechápete, co? Nevadí.) a nastal typ chůze, které by se dalo říkat dření. Ono dření je na každé výpravě jedna z nejdůležitějších věcí, právě na to se pak krásně vzpomíná s pocitem: A tohle jsem dokázal.Při této chůzi jsem koukal pouze na krajnici silnice dva metry před sebou, občasné zastavení na vyfocení nějaké zajímavosti bylo utrpením, protože mé nohy vždy nejhlasitěji protestovali právě při rozcházení.Tak jsem se doplahočil až do Nýrska. Živý a zdráv. Ještě před panelákem jsem potkal sousedy (samé obvyklé reakce), chudák pan soused musel jít po schodech, protože jsem zabral místo ve výtahu. Doma už jen hodně mléka a teplá koupel - hurá, tohle na Ukrajině nebude.