A chce to obrázky!

Došlo mi, že je potřeba k článkům dávat více obrázků. Pokud možno opravdu hodně. Je to trochu k nevíře, ale negramotů je mezi námi více, než se zdá. Jen pár lidí ze sta články na internetu čte, většina z nich je pouze proletí očima a až pokud objeví něco zajímavého, začnou číst! Přiznávám se, to jsem si z prstu nevycucal, to jsem všelijak na internetu vyčetl. A tak hned tento článek pořádně poutavým obsahem prošpikuji.
Na mém druhém blogu, zabývajícím se převážně Linuxem a spol., se pod článkem "Používám Mandrivu, proč? Vyhovuje mi." rozpoutala zajímavá diskuze, která zpočátku vypadala, jako kdejaký flame pod diskuzí třeba na Technetu.IDnes.cz nebo na Živě.cz. Nakonec se ale vše vysvětlilo a tak já dostal za úkol psát další články o Mandrivě. Pokud vás tohle téma také zajímá, můžete se těšit - článek už je v přípravě. Bude se týkat nové verze Mandrivy a popíšu pár vylepšení a postřehů, kterých jsem si za tu krátkou dobu povšiml. Další článek bude patrně o tom, jak rozchodit server Lighttpd s PHP, MySQL a všelijakou havětí. Takže sledujte!

Stručná historie Tchoříků

A teď pryč od počítačů. Vždyť u nich sedíte téměř všichni kdo tohle čtete nejspíše poměrně často. Nemáte jich občas, tak jako já, tak trochu dost? Já často a tak se snažím od sezení co nejčastěji odpoutat. Třeba na akcích s Tchoříky, to mám vždy od počítače dovolenou. Letos v létě to bude Ukrajina. Ano, čtete dobře. Možná se vám vybavuje akorát mafie, chátrající budovy, lidi bez práce a tak všelijak podobně. Nejste sami, rodičům se v první chvíli vybaví to samé, a když namítnu, že jedeme přece do hor a tam moc lidí nebydlí, maximálně nějací bačové - ale ty už všechny normy a nařízení určitě přemohly, tak se vybavují medvědi a vlci, prostě je to těžký. Ale kdo ví, třeba to tam bude úplně jiné. Kolik z vás tam bylo? Přesvědčím se o tom na vlastní oči.
Jo, s Tchoříkama jsem toho už zažil. A protože mám teď trochu času, můžu se o tom trochu víc rozepsat. Aneb - bude se vzpomínat. Můj úplně první tábor byl v roce 2001, nedaleko Strážova, na krásné louce u zeleného rybníčka. Tam, pokud si dobře vzpomínám, nikdo kromě Johany a Tomáše z Tchoříků nebyl. Táboru tam onehdá šéfoval táta a Petr V. (ten s námi byl třeba i teď na J-Festu). Tábor pořádalo plzeňské káesko. vše na téma putování Izraelců z Egypta.
První tábor s budoucími Tchoříky byl až v roce 2002. Konal se nedaleko vesničky Lukoviště, asi 5 km od Kolince. Tábor pořádali lidi z horažďovického káeska, hlavním vedoucím byl Jenda S., který s námi vydržel až do teď. Tenkrát hodně pršelo, dokonce povodně a ani nás velká voda neminula. Holky, které měli týpíčka postavené dole v údolí byly evakuovány do nedaleké vesnice a my chlapy, kteří měli domov rozumně na kopci zůstali sami. Ach ta moje paměť, vzpomenu si akorát na to, že to bylo na kolech, spalo se v tee-pee a pokladovka byla ke konci trochu vášnivá.
A za půl roku byl tábor další - tentokrát to bylo na lyžích, v zimě samozřejmě. Kde to bylo si netroufám hádat, protože lyžáky, jak tomu říkáme, se trochu slévají - podobní lidi, podobné místa, všude bílo, ráno sjezdovky odpoledne běžky. Kdybych ale měl tipovat, sázím na horskou vesničku s názvem Kvilda.
O půl roku byl tábor další - opět v Lukovišti a z tohoto tábora si pamatuji trochu víc. Přece jen to není tak dávno. Jako tým jsme se jmenovali Lvi (všechny týmy byly pojmenovány podle nějakého souhvězdí) a naše sloužení bylo: já, David T. - bývalý spolužák, Markéta K., Lenka H. a Johana H. Až na Davida jsme zatím všichni vydrželi. Pokladovka byla opravdu bouřlivá, nervy praskaly, láhve kolem mé hlavy létaly a to jsem v tom byl docela nevině. Nu, možná to není úplně pravda, ale rozebírání oné situace by hraničilo s pomluvami (nebo s vesnickým drbáním?) a tak radši nic vyprávět nebudu. Co bylo, to bylo.
Kurňa, pamět zase vynechává a tak nevím jestli po lyžáku následoval tábor u Blanice, či ne. No, to je jedno, budu vyprávět o něm, protože se do pamětí všech z nás nesmazatelně vryl. Byl to jeden z táborů, kde s námi byl Milan T. zvaný IQ-, Žirafa a všelijak podobně, ale to není podstatné. Podstatný je náš výlet do Českého Krumlova. Výlet započal slibně, z našeho tábořiště jsme vyrazili do Lenory, kde byla vlaková zastávka a odtud jeli do Krumlova.
Cesta byla pohodová, podél Lipna až do Krumlova. V Č. Krumlově teče, jak patrně víte, krásná řeka Vltava. Na co bazén, na co koupaliště - my máme Vltavu. Ano, ve Vltavě se skvěle koupe, proud vás unáší, před jezem musíte rychle z vody a znovu proti proudu. No prostě nádhera.
Ale vždy musí být nějaká ta kultura. Večer nás čekalo představení baletu "Labutí jezero" v zámeckém venkovním divadlo. Tohle divadlo je proslavené svým otáčivým hledištěm, docela zajímavý zážitek, pokud nejste totálně unaven. A tak z baletu moc nemám, asi jsem ho trochu prospal. Těsně před tím, než představení skončilo, poprvé zahřmělo. A za chvíli začala pořádná bouřka. Neměli jsme kde přespat, tehdy jsme mysleli, že na to vedoucí zapomněli, ale teď už je mi jejich styl trochu jasnější a vím, že to bylo v plánu. Přespat někde pod širákem, ta bouřka samozřejmě ne. A tak jsme běželi, bez tušení kam, prostě schovat se. A to se nakonec povedlo. Pod jedním ze zámecký podloubích jsme si vybalili sakypaky a chystali se na spánek. To že to bylo podloubí a ne most se pak nějak pozapomnělo, či nám to nepřipadalo tak důležité a tak se rozneslo, že jsme spali pod mostem. To zní samozřejmě trochu jinak. Tu noc byla bouřka, jakou jsem od té doby snad nezažil. Ráno se trochu vyjasnilo a my se po snídani vydali zpět směr Záblatí (vesnička poblíž tábořiště). Z Lenory jsme to vzali trochu oklikou, nejdříve k hradu Hus. Šišková válka je skvělá hra, která opravdu dokáže chytnout a pak člověk svět kolem sebe vnímá jinak - a nepřítel překryje vše ostatní. Zřícenina hradu Hus stoji na skalkách nad Blanicí. Jako strategické místo je to skvělá volba. Přes skály vysoké kolem šesti metrů je těžké se nahoru dostat. Ale dolů, ach jak snadné. V zápalu boje se Pavel K. dostal až na okraj skalek. Dolů šest metrů, dole kameny a pro dopad nic měkkého. Zvlášť pokud padáte po hlavě. Silnice byla pořádný kus daleko a záchranná služba neměla snadný úkol se sem dostat. Jen zázrakem to Pavel přežil. Ale od dalších táborů ho to neodradilo - jezdí s námi do teď.
Takový byl tábor u Blanice. Následovali další a další tábory a naše parta se postupně formovala. Výslednou podobu začala dostávat na prvním horolezeckém táboře v severních Čechách. Tábor byl už jen "výběrový", jedním z důvodů bylo zpřísnění hygienických a všelijakých jiných podmínek EU a tak nás muselo být do stanoveného počtu. Dalším z táborů byl zimní tábor v srubu na úpatí hory Jizery. V chajdě, kde je topení snem, elektřina výmyslem z budoucnosti. V chajdě kde jsou jedny kamínka. V chajdě v jejímž podkroví se namačkalo dvanáct lidí. V chajdě kde v noci krásně skučí meluzína. Nu, nádhera. Tady už jsme jenom běžkařili, zdolali jsme téměř všechny jizerské tisícovky. Za ten týden nás prý vítr ošlehal k nepoznání.
Následovali ještě další dvě Jizery - letní tábory se nějak vynechávali, nebyl na ně čas. Až loni nastal přelom v našich výpravách. Vyrazili jsme do Karpat. Přesněji řečeno na Slovensko do Nízkých Tater. Článek o tom si můžete přečíst zde. Tam jsme dostali i svůj název - Tchořicí. I hymnu jsme složili.
A letos další dvě akce, tentokrát lyžák bez sněhu ale na Šumavě. Nebudeme přece jezdit pořád na stejný flek, řekl Jenda. Potom menší puťák po Šumavě. A nyní jen strádáme ve školních lavicích a odpočítáváme dny. Ukrajina čeká...