Psychology 1. - Tak to jsi neměl říkat!

Protože život, ač to není pravda, může při psaní vypadat trochu monotónně, obohatím své články opět poznatky z jednoho literární serveru. Bude mi nejspíše delší dobu takovým pozorovaným objektem, zejména ze stránky psychologické. Takže díl první:

Nech umění uměním, ale hlavně: Nepoučuj!
První fáze výzkumu byla následovná, co nejvíce rozbouřit vody a zjisti jak lidé reagují. Jak už jsem psal minule, poprvé jsem zareagoval na ignorování češtiny. Abych si ujistil, že se stanu terčem nadávek, udělal jsem ještě v komentáři chybu - to jen proto, aby na mě také něco mělo. A ono to zafungovalo. Hned se na mě sesypala snůška nadávek, připomínek a podobných věcí. Mé chyby si sice všiml až třetí reagující, nicméně si jí všiml a hned byli na koni. Takže shrnutí jak lidé reagují:

1. Odvádějí od tématu. Například rozebíráním chyb kritika, jeho nedostatků a podobně.
2. Tonoucí se stébla chytá. Obhajují svůj názor a ani si neuvědomí, co plácají za nesmysly. Třeba mi bylo tvrzeno, že bez háčků a čárek se běžně mluví.
3. Nekonfliktní. Chápou, že jsou lidé i s jinými názory obhajují svůj názor na logických argumentech.

Kéž bych mohl říct, že nejpočetnější je poslední skupina. Bohužel tomu tak není.
Další část výzkumu byla pokus vytknout jim jejich styl. Také to nebylo moc těžké, na serveru se psali v té době básně výhradně stylu "achich ouvej". Člověk by si pomalu myslel, že svět, zatímco on čučel do monitoru počítače, jaksi zešedivěl, ne-li zčernal. Samozřejmě se lidé dělili do tří kategorií, tak jako skoro vždycky:

1. Ne, tak s tím opravdu nesouhlasím
2. Je mi to jedno
3. Ano, je to pravda. Co s tím něco dělat?

Záměrně jsem jako první skupinu uvedl "Ne", páč ti jsou většinou nejhlasitější. Je to zvláštní, ale je to tak, pokud člověk má odlišný názor, je větší pravděpodobnost, že se "ozve" a že nenechá věci jen tak plavat. Skupinu "Ne" je možné snadno rozdělit ještě podrobně, zde je dostatek podkladů.

1. Nikdo mi nebude říkat jak to mám dělat. Stoprocentně je dané osobě v rozmezí od 12 do 18 let. Ano, puberta se pozná.
2. Chyba je v tobě! Aneb jestli tu chceš být oblíbený, tak pěkně zapadni do davu a neříkej názory, které se nám nelíbí.
   
3. Nemáš pravdu. A následují nelogické argumenty, které zpočátku vypadají poměrně rozumně, ale když se nad nimi zamyslíte, zjistíte že se vám někdo snaží vymývat mozek. Uvádím příklad (jedna z reakcí na drobnou provokaci):
   

   ... a do umění se povětšinou vkládají city a pocity, které skutečnému světu zůstávají skryté, proto pokud nevidíš ve smutné básni pozitivismus, je to spíše tvoje chyba... proto také já vidím v pozitivní básni spíše smutek a obyčejný brak...
   

   Ano, samozřejmě i to někdy může být pravda. Ale pozor! je to opět jenom názor, který se vám někdo snaží vnutit. Tenhle je natolik zajímavý, že stojí za rozebrání. Částečně má pravdu, ale částečně také ne. A nejhorší na světě jsou pololži a polopravdy - ničemu není snazší uvěřit. To, že se v pozitivních básních vyskytuje mnoho skrytého smutku je v některých případech pravda. Cituji J. Žáčka (Otevřený dopis holubům):
   

   Našli jste si zábavu, kálet lidem na hlavu. Najděte si jinačí, v tom si lidé vystačí.

   Na první dojem vtipné rýmování, ale v pozadí se skrývá smutek z lidí. Co ale pak již minule citovaná píseň Ezop a brabenec - v čem tam hledat smutek? Leda v tom, že to krásné přání není a nikdy nebude plně splněno. Ale právě pro tento účel píseň vznikla, ukázat na to, že je to špatně a snaží se to změnit. A o tom vtipná literatura je.
   

   Ty, ač nejsi brabenec, se taky rád hlasitě chechtej,
   Chechtej a na svou bídu si nezareptej!

   
   
A ani si nemyslím, že by tyto ukázky byli braky. Nejsem si úplně jistý s významem slova brak, pamatuji si jak nám při literatuře o něčem učitelka říkala, že to je braková literatura, ale asi jsem to z velké většiny prospal. A když zklamala i Wikipedia, musel jsem zajít za strýčkem Googlem. Cituji definici braku:


Brak je masově vytvářený kulturní produkt, regulovaný společenskou poptávkou a charakterizovaný jednoznačnou a cílevědomou funkčností. S uměním ho spojují pouze podobné vyjadřovací prostředky, na nichž však není podstatněji závislý – nejde tedy o "pokleslou formu", ale o zcela samostatnou oblast kultury, na kterou je třeba užívat specifická kriteria hodnocení.

A podle této definice bych do braku určitě Žáčka, Voskovce a Wericha nezařazoval. Proto, přemýšlejte na věcmi, které se na první pohled zdají úplně rozumné. Možná zjistíte, že vás někdo mate. Natvrdo, ten kdo vám říká podobnou je chtě-nechtě demagogem.