Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá...

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostaly do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera.

Cesta do Tater je divoká...
Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby.
Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda.
Nojo, holt život.
V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili.
Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího jediný kluk. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo...
Přijela sice s autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím.
Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy.

Největší divočina v Čechách - Praha
A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém.
Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak do Národní třídy a jako do poslední stanice na trase B do Můstku. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad.

Přijíždíme do Slovač
A tak začala dlouhá cesta až do Slovenska. Z cesty si moc nepamatuju, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Cesta byla opravdu bez problému.
Hned po ránu, okolo páte hodiny raní jsem se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z nízkých moc vydět nebylo, ale vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečně, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli v pohodě a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod.

Konečně v Tatrách
A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východních Nízkých Tater, Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a věechno co člověk potřebuje v horách.Cestou jsme dojídali svačiny z domova.
Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili, já a Jenda nahoru strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začali kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce.
No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil na časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj.
Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál.

Jak se jde v dešti
Protože už přestalo pršet a rogalisté, kteří nestihli odletět před deštěm se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži.
Už jsme šli po hřebenu po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili jsme dál a šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začali těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem. Na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat.
Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit, a blesky šlehali jedna dvě. Teď došlo na naša pracně připravované pláštěnky a igelity pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád ale jít bylo lepší než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli.
Cestu mám mlhavou, pamatuju si akorát že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli.
Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda dvěma lidmi.
Nám nezbylo nic než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším jsme se dostali k další útulňe. A dobře jsme udělali, protože tady byly i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci.

První noc
A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byli kamna uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli déle spousta pudinku. Všechno jsme to zapily spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru.
Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byly to ale nějací měkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili.
Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne.

Odpočíváme...
Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k ní.
Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám co jsme ušli první den a co dny potom docela se divím, i když vím že Honza říkal jak jsme ušli málo.
Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci".
Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je to pochopitelné že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, ikdyž někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil.
Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva češi, kteří nás také tak strašili.
Sami by jsme jí ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce.
Strážce tam asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí.
Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré.

Kam dojdeme?
Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památečné. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině.

Příběh jednoho bujónu
Jenda s Maruškou jsou prostě raní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnýma vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně 20min.
Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně".
A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím proč se to stalo památným, ale nejspíš proto že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali.
A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné.

Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, z kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy.
Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko.
Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi 2m za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili.

Jak se pudí introverti
A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý.
Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře.
Holky šli na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka.
Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhráli Lenka a Johana, kteří byli s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka).
Přišli zrovna když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme.

A my se prostě nemyjem!
Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda.

Kapustová polévka,
aneb trable holek se slovenštinou
Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili, najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Navíc tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené.
Museli jsme dnes dojít až na "štefáničku", aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme ale museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů.
Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Nojo, ale z těch do hlasoval pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme ve Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal.
Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále.

Kakao a karamel
Sotva jsme vyšli první kroky z Čertovice začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii.
Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa.
Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc.
A tak jsem mohl všechny naučit jak se dělá dobrý karamel.

Caramel by Yetty - karamel snadno, dobře a rychle
Na pánvičku dáme tolik vody aby jsme zakryli dno zhruba max. centimetr. Do ní nasypeme cukr krystal nebo krupici. Můžeme přidat ještě trochu másla. Začneme vodu s cukrem vařit a dobře mícháme. Až nám začne cukr hnědnout ztlumíme plamen a přilejeme mléko. Dobře zamícháme a opět chvilku vaříme. Ještě jednou přidáme mléko a znovu povaříme až je karamel vláčný a mazlavý. Vypneme a karamel můžeme nalít např. na zmrzlinu.

O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenskejch kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci co chtějí stan nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí.
Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby.

Vlajka vlaje dál
Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha.
Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat až jsem všechny nakonec zabavil následujícím hlavolamem.

Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály veselo v okně a rozveselovali bratry Slováky.

Nejvýš
Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli.
Pak hurá z Ďumbíku na Chopek kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Ale občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli mraky na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsmě spát v chatě za 70Sk. Ale to by jsme nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. 6ádně stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání.
A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách.
Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byli šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátili, proto jsme si vyrobily i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili.


"Až to se mnou definitivně sekne"
Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např od Nohavici, atd. slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu.
A tak jsme se v alupokoji vyspali do posledního dne v Tatrách. Jak jsme později zjistili, v Tatrách ano, na Slovensku ne.
Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybýrali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví.
Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý...
Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali.
Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké.
Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu.

Až do Donovan
Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit, vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan.
Těsně před Donovana mě chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je míň důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo.
Civilizace byla na dohled ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdyby jsme na Slovensku zůstali ještě týden.
Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy v ní nestavějí.
Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyř lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil.
Co nám zbívalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání bylo spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se.

Back home
Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat.
Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova. Kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky.
Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyli vyjímka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :).
V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída.
Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela.
Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce kde na nás už čekali naši odvozci.

Každý příběh má svůj konec a my nemůžem být jenom vyjímeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si nedělejte obrázek o nás. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležitá jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.