Smolíček Pacholíček

Tak nějak jsem byl požádán ať napíšu na blog další článek, a tak ho tedy píšu. Docela mě překvapilo, že vůbec někdo můj blog čte, budu si asi muset začít dávat pozor co sem píšu.
Třeba v dnešním článku bych chtěl napsat o jednom spolužákovi, ale protože by se to mohl doslechnout co tu píšu, raději si to budu jen myslet a nebo mu to ještě lépe řeknu přímo do očí. Není nad upřímnost, i když někdy potom můžete dost lidově řečeno do huby.
Napíšu něco lehčího, třeba o našem křečkovi. Dlouho už s ním nebyla žádná legrace, nějak přestal utíkat z klece. Takže už po něm nemusím házet oblečení abych ho uzemnil, rodiče ho nemusí vylákávat zpoza skříní. Asi to bude tou zimou, snad zase utíkat začne. Bude hned veselo.
Jak jsem si vlastně na křečka vzpomněl. Opět za to může škola, tentokrát naše učitelka na výtvarku. Hodinu a půl nám vykládala o jejích psech a snažila se toho z nás co nejvíc dostat a pak nám nechala deset minut na malování a divila se, jak to že jsme to nestihli. No jo, učitelka.
To mi zas připomíná jeden dobrý vtip, kterým si prý pálím do vlastních řad, protože v příbuzenstvu se taky nějaká ta učitelka najde: Na lavičce v parku sedí tři ženy. První hloupá, druhá ošklivá a třetí taky učitelka.
Za chvíli budu muset jít do hudebky, takže mi už na psaní nezbývá moc času. Ale jednu věc ještě napsat musím, a to je vysvětlení názvu tohoto článku. A světe div se, zase za to může škola.
Naše češtinářka si totiž usmyslela, že při slohu budeme hrát scénky. Tak trochu upgrejdovanou verzi Smolíčka Pacholíčka. Člověk by neušil, kolik za jednu hodinu potká znásilňovatelů, sektařů, drogových dealerů apod. Mám takové tušení, že učitelka už nikdy nic podobného nezopakuje, i když chvílemi vypadalo, že se i docela baví.
Dobrá zpráva je, že moje sestra dostala konečně svůj počítač. Sice postarší, ale jí bude stačit a tak máme v rodině další počítač s Linuxem. Xubuntu na něm běží celkem svižně, co taky může člověk chtít po počítači s ramkou 256 MB a procesorem s taktem 1.2 GHz.
Do Velikonoc zbývá ještě osm dní (to nám to ale až moc rychle utíká) a přípravy na náš puťák už vjíždí do cílové rovinky. Teď se jen modlit za počasí. Příště možná napíšu článek o programování, k čemu vlastně je, jak začít a tak, protože někteří lidé o tom mají falešné představy. Toť zatím vše, spěchám do hudebky. Achich ouvej :) ...