Na Ukrajinu? Prý jsme blázni!

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (až moc, jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké co bylo a co se dělo? Čtete dál.

Moje fotky naleznete zde (první den, druhý den, třetí den, čtvrtý den, pátý den, šestý den, sedmý den, osmý den).

Fotky Johany zde (také picasa.com).

Odkazy na ostatní fotky přidám časem.

Z Prahy až do Košic
Celá příprava na Ukrajinu byla dost na rychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak hoňka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích.
Nakonec se ale podařilo dané věci sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem, tudíž jsem ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj.
Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udání správné trasy metrem - prý si chtěla pojezdit.
Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (asi tak půl šesté), sedli jsme si před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua.
Asi o tři-čtvrtě hodiny na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, třeba tam už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dvěřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor, těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botama, které u nás na gymplu dostali přezdívku gumáky a navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě to poznáte - svítí opravdu krásně.
Nahoře už seděli ostatní, a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já.
Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi.
Měli jsme zakoupené lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova (někteří) a nasedli jsme na místní kondrcák jedoucí do Čierné nad Tisou.

Jsme celebrity
Situace se v Čierné výrazně zhoršila, zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady, když je dopoledne? Nejdřív jsme zkoušeli dostat se někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid.
Nejdřív jsme se totiž ptali asi dvou domorodců na cestu ke koupališti, z těch jsme toho moc nevypáčili, pak si nás ale našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko. Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to radši se koupat nebudeme. Zachvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží.
Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker a když i ten začal nudit hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali HU a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo.
Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás neměl skoro nikdo.

Až do Dilove
A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty, kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší rychlost nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo.
V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží, kdyby mělo nádraží pořádnž asfalt a ne jenom šterk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam směčka alespoň deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte. Byl už večer, nám se navíc den o hodinu zkrátil - Ukrajina je v jiném časovém pásmu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove, vesničku kam jsme měli namířeno.Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro.
Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit.
V Dilove jsme potkali místní pijce, kterým jsme raději svižně odešli, s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem.
Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději pomaleji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli.
Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít v horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem - a tak jsme si dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád.
Čekal nás nemalý úkol, dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu.
Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, což se ukázalo jako sci-fi. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Hravrany na plotu a šli spát.
Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je je kulatý, natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc do prostředka a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy.
Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem abychom se dostali zpět na naši cestu.

Bu bu bu, pojďte k nám
Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky, koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli.
Na Pop Ivanu jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si uživali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen.
Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naš skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři.
Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho.
Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet.

A margotku?
Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat.
Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejnak nepamatuju.
Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi, kdekoho by napadlo, že jsou to mafiání a jedou zakopat mrtvoli nebo pašovat drogy do Rumunska.
Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme hćhodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli.
Zrovna když byly holky u vody přišla k nám návštěva. Já ho na fotkách nemám, trochu z respektu, až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ho moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme nevedli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal.
Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni, stařec a děti už šli spát, my pak také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení, slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní.
Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit.

U Ivana
Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem.
Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub jen ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu.
Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace.
Baba (není to urážlivé, je to ukrajinsky babička) nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali. Baba pak nabídla mléko holkám a to už nám konečně došlo co po nás chtěla. Nu což, stane se.
Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i hlídači cukrů upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala.
O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách ho máte skvěle cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo.

Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, u naděje mne udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Mědvědi? Všude, hodně!".
Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo.

Další Ivan - teď Pop a Marmarožský
Ráno ale pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl.
Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád.
Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička žádná nahoru nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu Pop Ivana Marmarošského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad ano).
Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Na fotkách uvidíte poznáte.
Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Musím se kouknout na fotky, co bylo dál. Počasí nebylo nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo.
Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili.
Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň.
Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale pře-vypravovat se mi je tu nechce.
Pak už všichni zalehli a i my, navyklí noční neťáci, se rozhodli, že půjdeme pomalu spát.

No to jsou nám fofry
A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace.
Při výstupu na náš vrchol jsme urobili s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy.
Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme ve předu za blázna - prý kolem něho jen proběhl.
Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový patvar ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí.
Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději pěkně seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal při výstupu víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když už se přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno.
Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji.

Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vydíme první zříceninu. Za zpola strhlým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a příchází k nám pár domorodců.
Plány jsou asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace.
Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer.
Mimo jiné nám paní sděluje, že behěm pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco jako autobus.
Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza kdy to asi pojede. Prý že zachvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat.
A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří zbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit.
Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený.
Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili.
Tak opět nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny.
Zásoby už nám pomalu došli, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské věci - ukrajinská zmrzlina, ukrajinské pivo v pet lahvi, ukrajinská zmrzlina a sedm banánů - víc jich neměli.
Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježďěný Mercedes, skutečné sedačky - luxus.
Takhle jedeme asi až do Rachova a tam se řidič ptá kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jel někdy kolem půl čtvrté, na perónu jsme museli být už ve tři, ale stejně všichni zalehli a trochu se vyspali.
Mě se zrovna nějak spát nechtělo, seděl jsem, pozoroval lidi co pobýhali po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přišel člověk, s taškou a karimatkou a zmateně a gestikuloval prstem na mně. Moje vnímání bylo ale natolik zpomalené, že jsem tam na něj asi tak půl minuty koukal a tvářil se tupě. Naštěstí se pak probudil Jenda a dopadlo to tak, že si neznámý u nás nachvíli nechal svoje věci a pak se pro ně zase vrátil.
Pak už byl čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabali v baťozích, naštěstí se jim asi moc nechtělo takhle po ránu něco řešit a tak prošel i můj nalezený nůž.
Pak už se jelo vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží jsme moc nepobyli, jen jsme se zeptali odkud jede vlak do Košic a už jsme běželi na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí neodjel, ač měl.
Během dvou hodin, které jsme samozřejmě všichni prospali, jsme se dostali až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva a více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění.

Košice? Prý přiležitost se skvěle ztrapnit
A tak jsme byli v Košicích. Sic nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít bez spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštivili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na sluníčku a nadávali na plavčice, kteří naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci.
Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Co jsme provedli my, na zmrzlinový pohár čekající, nebudu raději moc vytrubovat do světa, úplně košer to nebylo.
Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět sloveských kaček, pečivo jako jsou koblihy, hlavně ty koblihy. Obyčejně nejsou nic moc, trochu seschlé, ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět sloveských korun. No nekup to.
Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány zachvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Inu proč ne, nakonec jak prohlásila Lenka, byla to jedinečná příležitost se ztrapnit.
To se nám povedlo a jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko.

A zpět do Čech, neradujte se všichni
A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem líp, když den předtím skoro vůbec nespí.
To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů.

A pár myšlenek na závěr
Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno není - putování bylo skvělé, a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající.
A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovavala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro.
Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly tyto prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit.
Chodit túry je krásné, když chodíte sólovky je to taky fajn, dokud vám z toho nezačne hrabat. Pak, jak jdete celý den sám, jen se sebou, si říkáte, že je to hrozné a zachvíli uskakujete každému stínu.
Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět. I ve škole by se toho dalo dost s klukama podnikat, ale právě jsem ve stavu, kdy musím říct, že jim nevěřím. Plánovat tu nemá smysl, jeden den jsou pro plán nadšení, další den už tolik ne a třetí to odřeknou. Za týden si zase vzpomenou, ale pak z toho zase nic není. Trochu z Rípčípa by jim (nebo radší nám) neškodila.
Prý mi plánování výletů už zůstane, tak ať, nedivím se, že Jenda po první Jizeře zešedivěl, jsou to muka neskutečná, už jen to spát v zimě pod spoustou sněhu, teď navíc s pocitem zodpovědnosti za druhé, celou noc myslíte jen to, že ráno najdete někoho spícího a už ho neprobudíte. To se pak člověku chce skákat ze skály.
Rozhodně je ale lepší plánovat něco pro ty lidi, u kterých víte na čem jste a to se tu naštěstí povedlo.