A je to tady

Tak zítra, ano už zítra, nadchází den D. Započíná naše velká výprava na východ na Ukrajinu. S tím, že jsem si pořídil nový batoh, se mi objem skoro zdvojnásobil, ale prázdnější kupodivu není. A skoro i dvakrát tak těžký. Netuším čím by to mohlo být, věci mám skoro stejné jak loni do Tater, asi jsem si v neuvědomělém pudu nabalil víc jídla, než jsem dal ostatním, aby to neměli tak těžké.
Vůbec celý víkend byl rušný, byli jsme celá rodina u babičky ve středních Čechách, kde jsme slavili tetinu padesátku. Časem sem možná hodím fotky, pokud to přejde přes moje cenzory. Slavilo se a pilo, moc se toho nenaspalo. Vždyť jak říká G. Durrell - člověk může žít bez spánku, ne však bez povzbuzení. Ovšem když se to s tím povzbuzováním přežene, probudí se člověk někde ve škarpě. Jsou i jiné způsoby.
Navíc ze Soboty na Neděli hrozně šajnoval měsíc, my spali venku a moc jsme se nevyspali. Světlo jak ve dne. Tak jsem si zopakoval zásobu hádanek - jak je přestanu šířit, začnu je zapomínat - a tak jsem na Ukrajinu v tomhle ohledu celkem připraven.
Půjdu pomalu spát, počítám s tím, že zítra se moc ve vlaku nevyspíme a i když na akcích s Tchoříky není o povzbuzení nouze, tělo přece jen může protestovat, tak bych mu neměl dávat šanci.