Stručný report XXX.

Přes týden není čas ani chuť psát dlouhé články, takže na článek o Jizerkách si musíte počkat minimálně do pátku, někdy večer by mohl vyjít. Ale aby tu blog do té doby nestrádal, napíšu dnes kratší report - mimochodem už třicátý, to to letí - taky proto, že je konečně o čem psát.
Situace ve škole se už zklidňuje, slovo "bludiště" se sice ještě ozývá den co den, už ale pomalu mizí, za chvíli zmizí i nástěnka připomínající náš úspěch a poslední vzpomínkou bude pár článků v Magyku, který kvůli naší třídní ještě pořád nevyšel. Na blogu exkluzivně alespoň úvodní stránka.
Chci totiž něco napsat o naší milé paní učitelce na zeměpis. Jistě to "milé" chápete správně. Je nejspíš ta samá (já ani nikdo jiný, v tuto dobu online si nepamatuje), co nás zeměpis učila už před rokem, tehdy naštěstí jenom dočasně. Článek o tom zde: Jak se učí zeměpis. Teď už se ze zlého snu stala skutečnost, po velkých čachrech jsme ji dostali natrvalo. Je to hlavně první učitel po dlouhé době, ze kterého mám chuť mlátit hlavou o zeď. Ona za to zas tolik nemůže - prostě učit nemůže každý a ona je teď ještě nezatrpklá špatná učitelka, nechci vidět co bude až zestárne. Patří ale mezi úzkou skupinu lidí, kterým by se měl počítač zakázat používat. Když vynecháme to, že film na DVD otevírá v přehrávači tím způsobem, že najede to složky tuším "video_ts" nebo nějak tak (jedna z těch dvou složek co na DVD jsou) a vybere všechny soubory. Funguje to (alespoň to tak vypadalo, WMP je přece jen dost blbovzdorný), ale chudáci programátoři - proč asi hned pod tím udělali tlačítko: "Přehrát DVD".
Takových věcí je víc, to by ještě nic nebylo, při tom se jenom všichni bavíme a čekáme jak to dopadne. Když po nás ale začne chtít prezentace v PowerPointu a to že na počítači tohle zvěrstvo být nemusí považuje za nesmysl, mi už vadit začíná. Nějak se nám ji povedlo přesvědčit o tom, že to tak být nemusí, řekla nám, ať si ho seženeme. Oponovali jsme jí tím, že jsme chudí studenti a i když strýček Mrkvosoft kvůli konkurenci zlevňuje jak jen může, je to ještě pořád docela drahé. A tak se rozhodla, že nás usadí: "Určitě ale víte, že se PowerPoint dá pořídit i jinými způsoby," řekla jako by se nechumelilo. Nedělejte si iluze - neví co jsou to OpenOffice, její jiný způsob je ještě pořád nemorální. Sice je na spoustě počítačů software kradený, ale učit to jako metodu na školách?

Jaké bylo Bludiště III. - rozhovor s Tomášem Rynešem

Další zajímavý článek, tentokrát s učitelem, který nás do Bludiště doprovázel. Hlavní rozhovor s naší třídní se ještě chystá...

1. Znal jste soutěž Bludiště před tím, než jste do Ostravy měl jet?
   Slyšel jsem o ní, pravidelně jsem ji však nesledoval.
   
   

2. Kolik byste vsadil na tým Chemiků před Bludištěm? Věřil jste mu?
   Při trénincích v hodinách TV jsem tak trošku tušil, že by to mohlo vyjít.
   
   

3. Která z učitelských soutěží pro vás byla nejnáročnější a která naopak úplná „brnkačka“?
   Nejnáročnější byl ping pong v prvním díle, jelikož nervozita cvičila asi s každým z nás. „Brnkačkou“ lze tedy nazvat zbylé dvě soutěže.
   
   

4. Kdy jste zažíval největší nervy?
   Největší nervy jsem zažíval asi v prvním díle, kdy nebylo do poslední chvíle rozhodnuto.
   
   

5. Jaké byly vaše pocity, když tým zvítězil?
   Myslím, že z obrazovky to bude cítit. Radoval jsem se jako malý Jarda a prožíval tak soutěž se vším všudy.
   
   

6. Víte, že ve druhém i ve třetím díle zvítězili Chemici hlavně díky svým učitelům? Vnímal jste to už při soutěži?
   Jelikož jsme v prvním díle svým výkonem družstvo příliš nepodrželi, rozhodli jsme se tomuto učinit přítrž a v dalších kolech jsme naši část soutěže již zvládli. Důvodem byla jistě zmiňovaná větší odhodlanost ale také menší míra nervů a přibývající zkušenosti.
   
   

7. Jaký názor máte na soutěž Bludiště? Máte nápad, jak by se dala tato soutěž vylepšit?
   Myslím, že se jedná o povedenou soutěž na odpovídající úrovni. Líbí se mi, že podporuje staré antické hodnoty, a sice rozvoj těla i ducha. Mimo to takový výlet za společným cílem probudí ve studentech nejen soutěživého ducha, ale především může pomoci ke stmelení daného kolektivu. Nic bych na soutěži neměnil, možná bych zavedl jednodušší úkol při získání cen v samém závěru.

Stručný report XXVIII.

Jak začít a o čem vlastně psát? Možná bych mohl napsat to, že jarní prázdniny se překotně blíží a s nimi i výprava Tchoříků do hor Jizerských. A stejně tak rychle se blíží i druhá výprava, s naší třídou, do Bludiště. Upřímně řečeno se mnohem více těším na tu první. Ale o tom proč jsem tu už napsal dost.
Tenhle týden byl ve škole docela veselé. Nebudu vás unavovat detaily - prostě jsme si v období pololetí zvykli na pěkný klid, relativní bezpečí před zkoušením a podobné příjemné věci. To už je ale minulostí a my zase nohama na zemi.

Jak to může vypadat, když učitelku bolí zuby, či prostě nemá dobrou náladu, bylo krásně vidět na paní učitelce Kadlecové. Už jsem skoro zapomněl, cože na ní vlastně nemusím, ale ona není ten typ, u kterého byste mohli takovéto důležité věci zapomenout. Když se vyspí dobře, dokážou jí uspokojit i totální bláboly (přesně takto se o nepřesnostech v našich znalostech vyjadřuje). Když má ale náladu jako měla ve čtvrtek, musíte být druhý Einstein, abyste vyvázli (Albert je asi špatný příklad, ten přece jenom ve škole moc dobře neprospíval). Spíš by to chtělo čtečku myšlenek - když to neřeknete tak, jak to chce slyšet, dokáže vás zaseknout po prvním slově (to se stává dost často, stačí když začnete "Když..." - pak následuje její snad nejznámější hláška: "(Když) tam dáme myš, tak chcípne!"). Upřímně řečeno, nerad bych byl v onu chvíli na místě u tabule.
Další zajímavý exemplář ze sebranky učitelů na našem ústavu je vážený pán, o kterém jsem tu už dost často psal - pan profesor Šmíd. Nevím, čím jsme si to dnes zasloužili, ale starý pán se rozpovídal a vyprávěl nám, jak byli na exkurzi v Terezíně. Předcházela tomu vlastně taková vědomostní soutěž, jak ono to začalo, nemůžu si vzpomenout. Prostě a jednoduše, zjistili jsme, že rychlejší než hledat na Wikipedii či v jiném zdroji je zeptat se pana učitele. Poví vám snad úplně všechno, já bych se vsadil, že trumfnout učebnici z dějepisu by pro něj byla brnkačka (učitelé jsou zvláštní, asi nemoc z povolání - slyšel jsem o učitelce, která znala periodickou soustavu prvků nazpamět i se všemi těmi číslíčky na spoustu desetinných míst).
A tak jsme se ptali - kdy se narodil ten a ten, kdy zastřelili Kennedyho a všelijak podobně. Tak třeba toho Kennedyho zastřelili v pátek. A, už jsem si vzpomněl jak to začalo. No přepisovat to nebudu, zas tak zajímavý ten začátek nebyl. A když už jsme se vystříleli, začal pan profesor vyprávět onu příhodu v Terezíně. Pře vypravovat to tu nebudu, to by nemělo ten správný šmrnc.
Jen teď přemýšlím, k čemu je člověku dobré znát tolik věcí. Jo, to musí být fajn vědět, že Beneš podepsal smlouvu se Stalinem v neděli, ale využít to může snad jen historik nebo trochu zvláštní učitel. Zas druhým extrémem by bylo nevědět vůbec nic, to už radši vědět všechno. Nebudu to komplikovat, všeho moc škodí a jsou i důležitější věci hodné zapamatování.

Stručný report XXV.

Je trestné vykrást novoroční proslov prezidenta? Televize, francouzština a co se vůbec psát. A psát ještě vůbec něco? Kdo komu fandí a hlavně proč?
Ve škole jsme zase psali slohovou práci. Znáte to. Psali jsme proslov na téma "Na prahu roku 2009" nebo nějaký blábol o Klatovech. Většina lidí si vybrala to první a to hlavně proto, že je to od pohledu snazší. Anebo snad na internetu nalezitelnější. Bojím se, že pan prezident se citací nedočkal. Často jsme totiž nestoudně jeho letošního projevu využili (zneužili), někdo i loňského a předloňského. Já se můžu přiznat snad jen k tomu, že jsem si od něj půjčil toho škarohlída, ten se mi doopravdy líbil.

Ve třídě válcují Přátelé všechny ostatní seriály. Poslední dobou se nad nimi nějak často rozplýváme. Nejvíc mě dostal díl, jak se Joey učil francouzsky. Co je horší, že dneska to bylo ve škole při ní podobné. Nějaká šíleně rychlá nahrávka z cédečka, my jen zírali a ani nás to nepochválilo. Kam jsme se to dopracovali?
Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec vám to sem napíšu. Patrně budeme v televizi. Jako celá třída. Dokonce i dva učitelé k tomu. Nebudu vám psát kdy, nebudu vám psát kde - to první dokonce ani nevím. Napíšu vám jen co se může stát, když učitelka nepromyslí všechny detaily. Usaďte se, pohádka z Kocourkova začíná.

Jak bylo, jak nebylo a jedno družstvo soutěžilo
Za dávných časů, už si ani nikdo neví kdy to vlastně bylo, přišla jedna paní učitelka s nápadem přihlásit svoji třidu do jedné soutěže. Televizní soutěže. A světe div se, oni je tam vzali.
Žáčci měli hned z počátku pocity rozporuplné. Nakonec se nám v rozhovoru svěřil jeden bezvýznamný klučina a prohlásil něco ve smyslu: "Jo bejt v telce jako dobrý, jen by se na to nemusel nikdo dívat."
A protože to byla soutěž, kde soutěží jen pár vybraných (ne)šťastlivců, muselo se hlasovat. A jak to tak bývá, s výsledkem nejsou nikdy všichni spokojeni.

A protože dobová kronika shořela, můžeme jen hádat jak to vlastně skončilo. Podle mně to dopadlo dobře. Nejdříve nikdo nebyl vůbec happy. Každý si myslel, že on má smůlu, protože ho (ne)vybrali a o ostatních si naopak myslel, že mají štestí. Učitelka trochu ulítavájící na dobrých vztazích ve třídě, by si možná řekla, co to jen provedla. Pokud by se nad tím zamyslela déle, zjistila by, že nakonec provedla dobrou věc - takovou tu věc, při které lidé riskují, aby poznali, co v nich je. Sice to není vždycky příjemné, ale je to lepší, než nechávat své vlastnosti spát a nic o nich netušit. Ani netušit, čeho jsou schopné.

Stručný report IV.

Dnes jsme měli veselou češtinu. Kdybych nebyl poučen, že spisovatelé to nesmí s příslovci přehánět, napsal bych: hodně veselou. Vyvrbilo se to tak nějak samovolně, asi potom, co si pan profesor Šmíd přečetl poznámku o Hezounovi ve třídnici: "Vysmívá se vyučujícímu". Ten už měl ale odpověď připravenou z domova, kde raději oznámil tuto nelichotivou věc patřičně předem, a tak to ukázkově převrátil na něco ve stylu: "Ona to paní učitelka vůbec nepochopila." A tak nakonec učitel nevynadal Martinovi, ale prohlásil něco nepěkného o mladých nezkušených učitelkách. Občas někdo jen tak přidal nějaký vtípek a bylo docela veselo.
Třešničku tomu nasadila paní ze sekretariátu, která přišla Kubovi oznámit, že nebyl v minulém měsíci třináckrát na obědě, ten jí odvětil, že tam nebude chodit (takovou dálku!), když nemá hlad. Za třídy se ozvala narážka na školní bufet a opět bylo veselo. Profesor kýval hlavou a pronášel: "To je ta dnešní mládež.".
Pak se nám přiznal, že nemá rád škubánky, že pivo neměl už od maturity - což dalo vzniknout nové otázce: kde nabral svojí postavu, když ne zvedáním půllitrů - a že mu jednou v jídelně dali bramborovou kaši místo knedlíků.
Jo, pan profesor, kdyby tolik nechtěl být filozofem, profesionálem a kdo ví čím ještě, možná by ty hodiny s ním byly i fajn. Když nejede podle toho, co už vykládá stejně čtyřicet let, je s ním sranda. To je tak, když se někdo snaží být tím co není...

Rok na gymplu

Tak už je to skoro rok, samozřejmě ten školní, co mě nevězní na základce v Nýrsku, ale o kus dál na klatovském Gymnáziu. A tak tu po roce píšu drobnou kritiku učitelů. A aby to nebylo jen tak nudné - můžete názor na každého z učitelů napsat i vy - samozřejmě anonymně. A nejspíš vaše názory na učitele umístím i sem - ale pokud by se někdo chtěl podepsat, může. Možná sem někdy dám i fotky - to bych je ale musel sehnat.

+
Tak začneme u těch, kteří potěšili a dokazují, že i mezi učiteli jsou světlé výjimky. Ne, teď si nešplhám, ale začínám u naší třídní...

Jana Soukupová
Jak už jsem řekl, naší třídní dávám na první místo pochval. Nepamatuji sice hodinu, na kterou by přišla a neseřvala nás, ale ono většinou bylo za co - a když se vyřvala, byla v pohodě a občas s ní byla i sranda.

Poslat názor:


Richard Ekert
Tak tohodle už možná z mého blogu - ano, on a slavní New Kiss. A jeho hodiny zemáku jsou dobré - sice se občas divím, že to s námi ještě neskončil, protože ho občas asi dost prudíme, ale zatím se překonával. Písemky jsou občas trochu těžší, ale zkoušení je fajn a když je probráno, kouká se hodinu co hodinu na video. Nu, kdo by se rád neprospal.

Cizí názor:
Tak tenhle učitel je naprostý pohodář... Hodiny jsou super a pí­semky v pohodě - žádné chytáky, přepadovky, nic takovho. Nakonec posuďte sami... prostě tyhle hodiny mě baví­ a patří­ k mým oblí­beným :o)...

Poslat názor:


Roman Sedláček
Tak tenhle učitel na nás dohlíží při tělocviku. Proti Kalivodovi na základce je to rozdíl o 180 stupňů. Občas nás sice přinutí běhat - jako třeba dnes - ale jinak se hraje, co nás baví. Proč nakonec ne, při tělocviku odpočíváme od ostatních předmětů.

Poslat názor:


Iva Křišťanová
Tak tady jsem dlouho přemýšlel, jestli dát češtinářku do těch plusových nebo ne, ale nakonec jsem lehce snížil laťku - tak aby se sem ještě vešla. Občas boduje se svými hláškami, jako třeba o nahotince na titulní stránce známého B(P)lesku: "A občas přihodíme spoře oděnou slečnu." Občas ji asi dost točí Zdendál, ale čím víc je na něj naštvaná, tím se kvalita jejích hlášek zvyšuje a my se bavíme.

Poslat názor:

-
A teď ty špatný. Dlouho jsem teď vzpomínal, koho jsem chtěl sem napsat a nakonec jsem si vzpomněl. Není jich moc, někomu se možná bude zdát, že bych si jich tu zasloužilo být víc, já však vybral takto. Napište vlastní názor!

Věra Kadlecová
Tak o téhle jste už možná četli - horor u tabule, aneb fyzika. A to byste nečekali, kolik toho můžete zapomenout, když vás někdo praští po hlavě. Možná doufá, že se nám rozsvítí, ale trochu se plete - spíš to hodně vyhodí z kontextu a pak najednou máte známku, o které se vám nezdálo ani v té nejhorší noční můře. Sice jsem byl po Kojanovi - našem fyzikářovi na základce - zvyklý na hodně, ale tohle překonalo moje očekávání. Občas má sice zajímavý hlášky, ale když se zaposloucháte do jejího tónu, kouknete na její výraz, tak máte jasno - sice to zní jako vtip, ale nedá se tomu smát, ona si to myslí.

Poslat názor:


Jiří Chvojka
Ze začátku to vypadalo nadějně, ale nakonec se ukázalo, že se toho s tímhle učitelem moc nenaučíme. A zrovna v předmětu, kde by to bylo potřeba - v angličtině. Sice jsme se naučili zpívat Beatles, ale jinak nic moc. A spíše to nic než moc. Jeho postup výuky je přibližně takto: hodina výkladu (většinou rozebírá rozdíl mezi větou "Jablko bylo na stromě." a "Na stromě bylo jablko" - s angličtinou to nemá moc společného), pak hodinu-dvě zpíváme Beatles, případně se ho hromadně ptáme, což je chaos na chaosy, a pak píšeme test. Pokud se to nenaučíte sami, nemáte šanci.

Poslat názor:


A co ostatní?
Nepsal jsem o všech učitelích (přiznávám se, už se mi nechce na ně myslet a hledat u nich plusy), ale to neznamená, že o nich nemůžete napsat vy. Stačí uvést o jakém učiteli mluvíte.

Poslat názor na libovolného učitele:

Tak už to dožijem...

Před týdnem byl J-Fest v plném proudu, v tuto dobu jsem právě skákal se spousty dalších na koncertu skupiny October Light a týden poté je zase ticho po pěšině. Ještě jsem nenapsal na blog o průběhu J-Festu nic, to nebývá zvykem, jaksi se nepodařilo chytit vlnu, ale co zde schází jinde přebývá. Asi v úterý jsem se k tomu odhodlal a psal něco ve stylu bylo to super, hurá, hurá. Ale když jsem napsal tuhle první větu, nějak jsem si nemohl vzpomenout co se tam dělo. A to se nechlastalo. Na něco jsem si vzpomněl, ale pak jsem si tím zas nebyl úplně jist, někde jsem se nemohl programu dopátrat - prostě, článek by stál za houby a tak jsem to raději smazal.
A tak tento článek bude klasika - opět o škole. Zrovna včera se mě Jarmila ptala, jak je ve škole. Odpověděl jsem něco ve stylu, že ještě to jde. Prý jak to, že ještě? Vždy po nějaké akci (povedené i nepovedené) se hladiny toho zatuchlého rybníka s přezdívkou škola trochu rozvíří a hned se dá líp dýchat a snášet výmysly učitelů. Nejspíš díky J-Festu se mi podařilo rozdýchat další z učitelských křivd. Jak to tak bývá, žáci malují do všeho, a když je to školní, je to ještě lepší, než když je to vlastní a tak se stalo, že zpěvníky "Já písnička" byly zkrášleny úpravami jako např., kurňa, teď si na nic slušnýho nemůžu vzpomenout. Možná tam ani nic slušnýho nebylo, takže když se jedna z učitelek rozvášnila a začala jmenovat všechny krásná slova, nejčastěji označení soukromých míst na těle, označení pro lacinou ženu, všechny možné druhy zvířat, docela se mě to pobavilo. A dostala mě poznámka, že z těch zpěvníků zpívají malí primáni a že ty slova nejsou to nejlepší co by se ve škole měli naučit. Jako kdyby už je dávno neznali.
A protože jsme měli tu smůlu, či někteří z nás byli tak neopatrní a dali se chytit jak do zpěvníků malují, padla vina na naší třídu. Není na kolektivní vinu, že ano, jinak by s tím bylo moc práce a na někoho se to hodit musí. Takže, za trest musíme koupit každý nový zpěvník. To víte, ani náhodou.
Doufám, že jste se u tohoto článku alespoň trochu pobavili - opravdu nebyl psán v naštvanosti, spíše se tomu směji (asi díky J-Festu) a říkám si, že do prázdnin už se to nějak vydrží.