A zase nastal čas putování, tentokrát se vydáváme na tři dny na čudr s bratrancem - vydáme se směrem na západ, přes Orlovickou horu, k Domažlicím a zpátky kolem Kdyně a jsme doma. Počkejte, měřím, kolik to tak asi bude - no napočítali jsme to na pouhých 65 km, což je dost málo (na tři dni), tak si to nejspíš ještě někam protáhneme. Zatím good bay, a já něco napíšu až se vrátím (pokud to přežiju).
Pár dalších fotek. Na víc už dneska nezbyl čas - spát se také někdy musí. Dnes je to západ slunce od kapličky Nejsvětější trojice, která stojí blízko Bystřice nad Úhlavou.
Tak jsem vzal foťák do ruky a vypravil se časně ráno do okolí Nýrska. Původně jsem chtěl nafotit něco do ročníkové práce, ale z Nýrska tam toho moc není a nechce se mi s tím dělat a tak bude ročníkovka trochu nudnější než mohla být.
Celý týden bylo relativně pěkně až dnes začaly přeháňky. Nad Nýrskem byla hustá mlha a tak fotky jsou také aké sou.
Je pondělí velikonoční, prázdniny jsou u konce a naše Šumava Tour také, takže je správný čas napsat co se o prázdninách dělo a na co se nezapomnělo.
A tak jsme vyrazili. Přes Pajrek na Hraničář, z Hraničáře na Zadní Chalupy a dál až na Stateček pod Ostrým. Trochu nás zaskočilo počasí. I v Nýrsku, kde celou zimu nenapadl pořádně sníh, ho bylo dost a čím jsme se dostávali výš a dál sněhu rychle přibývalo. Ale což, bylo celkem pěkně a šlo se ještě dobře. Později odpoledne začalo přituhovat a chvílemi i sněžilo. Foukal dost nepříjemný vítr a my razili cestu sněhem. Docela to znavovalo, a když jsme došli na Stateček, věděli jsme, že dál už nepůjdeme.
Jarmila s Johanou se chtěly vyspat v teple doma a museli ještě dojít asi šest kilometrů do Hamrů. Prý jsme Jarmilu totálně zničili, ale... (co to? Že by to Jarmila nějakým způsobem odmazala text? Zmizel :D ).
Na Statečku byl (a snad ještě je) pěkná bouda se dvěmi stěnami. Výhled byl krásný, před námi leželo Hamerské údolí, ale jak to tak bývá, foukalo z údolí a foukalo dovnitř. Začala nám být zima a tak jsme na nic nečekali a začali jsme vařit čaj a večeři. K večeři měla být polívka, ale jaksi díky mým zmrzlým rukám vzniklo další památeční jídlo. Do polívky jsme chtěli přidat trochu těstovin a tak jsem je tam sypal a najednou byl pytlík prázdný a hrnec plný. Teď se projevilo naše kuchařské umění... Možná někoho překvapí, že neslité těstoviny s pár buřty jsou poživatelným jídlem. Ale jsou!
Byla hrozná zima a tak jsme zalezli do spacáků a snažili se usnout. Taková zima, jako mi byla v tu noc, jsem ještě nezažil. Protože sněžilo a zároveň foukalo, do přístřešku bylo naváto hodně sněhu a naše spacáky na tohle nejsou stavěné. Ale i ten sníh by se dal vydržet, horší to bylo s větrem. Vždy když se mi podařilo zahřát si spacák na přijatelnou teplotu, přišla vždy nová vlna studeného vzduchu, a ve spacáku byla zase zima. Nevím jak se mi podařilo dočkat rána, myslím, že jsem mohl spát hodinku maximálně dvě. Ráno jsem se klepal ve snaze zahřát se, ale nějak to nefungovalo.
Někdy po ránu zavolal Zdeněk. Měl nás doprovázet další den, a tak bylo potřeba dohodnout podrobnosti. Pak jsme si uvařili čaj, namazali chleba s paštikou a vyrazili, protože byla hrozná zima a chůze zahřívá. Asi v osm hodin jsme Stateček opustili a vydali se směrem k Černému jezeru. Sněhu neubylo, ba naopak přibylo a my se jím brodili dál. Největší smůlu, dá-li se tomu tak říct, měl Kyšák, protože jako jediný měl skvělý nápad vzít si návleky a tak vyšlapával cestu. Husím pochodem, ščítajíc kilometr za kilometrem, jsme šli dál, nejdříve k Černému jezeru a pak na Špičák. Asi kilometr před ním jsme se setkali se Zdeňkem, který nám na běžkách vyrazil naproti. Na Špičáku jsme k němu zalezli do auta, domluvili další detaily a vypili dvě termosky s čajem a snědli tofife. Pak přišla naše slabá chvilka, kdosi totiž navrhl, že by nám Zdeněk mohl odvézt batohy až na Javornou, kde budeme spát a protože jsme byly vyčerpaní, strpěli jsme tu potupu a dále to vypadalo spíš jako školní výlet než drsný puťák. To kdyby viděl Jenda, ten by nám dal. (Edit po dvou letech: nedal, už taky vyměkl)
A zase jsme šli, ze Špičáku na Hofmanky, z Hofmanek změrem na Gerlovu Huť, ale až tam jsme nedošli, odbočili jsme a šli cestou necestou až na Javornou. Na Javorný to byl jedním slovem luxus. Když jsme si vytahali věci z batohů a dali je sušit, bylo teprve kolem čtvrté odpoledne a my znavení seděli v pokoji, jsme občas něco četli, občas hráli šachy a občas koukali do blba. Později, někdy kolem sedmé, šly Lenka s Jáňou připravit večeři. Měl to být puding. Nevím jak to vypadalo během přípravy a asi to vypadalo hrozně, protože když to bylo hotové, koukali na nás jako by čekali, že proti tomu budeme mít řeči. Ale nakonec to bylo dobré, až to překvapilo.
Ráno Zdeněk odjížděl časně, musel jet do práce a tak když jsme se v osm hodin vybatolili z teplých spacáčků byl už hodinu pryč. Ke snídani byly chleby se sýrem a salámem. Jediná věc, pro kterou by na nás na Javorné nemuseli vzpomínat v dobrém je naše snaha používat termokonvici. Trochu jsme s tím zacházeli jak pravěcí lidé s počítačem a pak to teklo všude, jenom je tím správným otvorem.
Zhruba v deset hodin jsme vyrazili směr Velhartice. Ač jsme měli poměrně přesné informace kudy se vydat povedlo se nám si zajít. Naštěstí to tam Kyšák alespoň přibližně znal a tak jsme to střihli azimutem. Jak to tak bývá, byl v cestě les a v něm asi pět potoků. Tak takhle to asi vypadá při prozkoumávání Sibiře.
Nakonec jsme ale natrefili na správnou cestu a mohli jít dál. No mohli, ale raději jsme to lehce obešli, před námi byl pes, který vypadal dost agresivně. Díky Bohu že se do nás nepustil.
Přes hory a doly, přes sedmero řek a lesů jsme se dostali do Velhartic. Spát jsme měli u Kryštofa doma, tedy na hradě. Bylo ale jen něco po poledni a tak jsme ještě vyrazili zdolat Borek. Pod argumentem, že je to půlhodinka tam, půlhodinka zpátky s námi šli i Jáňa s Lenkou. Trochu se to protáhlo, a to kvůli nápadu zahrát si na stopovanou. Nakonec ze stopované byla tak trochu shledávaná, protože přesto že les byl celkem velký, nebyl problém narazit na druhého člověka.
Dnes jsme večeři měli na starosti s já s Kryštofem, během rekordního času se nám podařilo vytvořit oběd o dvou chozích, nejdříve francouzká polévka, pak bramborová kaše se salámem a cibulkou. Dokonce se to dalo i jíst. V jediné co jsme doufali, že nám to vaření nepřišijí na pořád, ale to asi nehrozí.
O zábavu se do večeře postarala hra Česko, spousta otázek o České republice, ale byli jsme rádi, že známe odpověď na každou pátou. Víte třeba jak se liší postup ve výrobě červeného a bílého vína? V hroznech to není. Pokud nevíte, zkuste se zeptat třeba strejdy Gůgla. Zadejte třeba "rozdíl mezi výrobou červeného a bílého vína".
K večeři jsme nám milá hostitelka namazala rohlíky s dobrou pomazánkou, a ikdyž jsme byli ještě syti z pozdního oběda, zmizelo toho docela hodně. Celou dobu jsme byli zamlí, Kyšák správně poznamenal, že to tam chvílema bylo jak na hřbitově. Asi nám chyběli rozkecávači jako Markéta nebo Bětka.
Šašek a král
V jednom království žije král a šašek. Král nenávidí šaška, šašek nenávidí krále. Až se jednoho dne rozhodnou, že se otráví. Nemůžou ale kupovat jedy ve vesnici, protože by se to mezi lidmi hned rozneslo a na zámku je jen dvanáct jedů. Jsou označeny podle síly, od jedničky až po dvanáctku, nejsilnější jed je dvanáctka. Jedy jsou ale speciální, pokud vypijete jed a hned poté jed s vyšším číslem, např. pětku a potom desítku, jedy se neutralizují.
Král vezme tedy všechny sudé jedy (2, 4, 6, 8, 10, 12) a šašek všechny liché. Pak se pozvou na sklenici vína. Nejdřív král naleje šaškovi, pak šašek králi a nakonec nalejí každý sobě aby mohli jedy zneutralizovat. Šašek přežil, král zemřel. Jak to šašek provedl?
Další hádanka se mi líbí méně, nejspíš proto, že jsem na ní sám nedokázal přijít a musel jsem se nechat poddat.
Poprava a kuličky
Král má ve vězení těžkého zločince a jednoho dne má být popraven. Král ale rád pobaví lid a tak dá vězni šanci, bude si moct tahat z pytlíku, pokud vytáhne bílou kuličku bude omilostněn, pokud černou zemře. Vězeň se ale od kata, kterému se ho zeželí, že král ho podvede a do pytlíku dá pouze dvě černé kuličky. Vězeň však nemá šanci sehnat si bílou kuličku včas a tak ho odvedou na popraviště a on si tahá. Co musí provést aby mohl přežít?
Poté co byly hádanky rozluštěny nastal opět známý problém, co dál? Tak trochu jsem s tím počítal a rozhodl jsem se vyzkoušet tzv. psychologickou hru o Abigail a Gregorym. Nějak jsem si ale nemohl vzpomenout na jména a tak se postavy jmenovali Jessica, Jerry apod. Hra probíhá tak, že se ze začátku vypráví příběh. Poté se každý člověk ztotožní s libovolnou jemu sympatickou postavou z příběhu a před ostatními se snaží obhájit svoje chování, samozřejmě tak aby odpovídalo příběhu. Ostatní mu můžou pokládat otázky. Obhajování pokračuje, každý další však nesmí popřít to co řekl ten před ním. Nakonec si to postavy mezi sebou můžou vyříkat, většinou se do toho lidi vžijou tak, že to býva docela zajímavé. Zde si můžete přečíst příběh:
Krokodýlí řekaV malém království žili ve městě dva milenci, Abigail a Gregory. Prostředkem města tekla velká řeka, žili v ní krokodýli a přes řeku se dalo dostat jen jedním mostem. Nebo lodí. Gregory žil na jedné straně, Abigail na druhé, denně k sobě přes most chodili.
Jednoho dne však přišla velká voda. A co hůř, Gregory byl na smrt nemocný a neměl nikoho kdo by byl s ním. Ani Abigail se k němu nemohla přes rozbouřenou vodu dostat, protože voda strhla i most. Jediný kdo by se mohl s lodí dostat na druhou stranu byl starý námořník Slag.
Ten už padesát let čekal na velkou vodu a deno-denně vytahoval svojí pramici vysoko na břeh aby mu ji velká voda neodnesla, jako jiným. A tak se Abigail vypravila za ním a požádala ho, aby ji převezl na druhou stranu. Slag souhlasil, avšak s jednou podmínkou, že se s ním Abigail stráví noc. Abigail nesouhlasila, utekla k matce a žádala ji o pomoc.
Matka však na ni neměla právě čas, a tak ji skoro ani nevyslechla a řekla jí, nechávám rozhodnutí na tobě, věřím že se rozhodneš správně. Abigail probrečela celý den i noc, ale protože se k ní dostaly zprávy, že se Gregorymu přitížilo, nakonec souhlasila se Slagovou podmínkou. Ten se s ní vyspal a příštího rána ji odvezl na druhý břeh.
Abigail se konečně dostane k Gregorymu. Stará se o něj tak dlouho, dokud se neuzdraví. Trápí jí však kvůli její nevěře svědomí a Gregorymu řekne co se musela učinit, aby se k němu dostala. Gregory pro ni však nenajde pochopení, rozzuří se a Abigail vyžene.
Ta jde s pláčem ke svému starému příteli Sindibadovi, všechno mu řekne. Ten, i když ho Abigail prosí, ať to nechá plavat, jde za Gregorym a surově ho zmlátí.
Hra nemá předurčený výsledek, může se stát, že lidé hru nepochopí, nebo naopak jí začnou moc prožívat, nám se ale povedla celkem pěkně. Nic ale netrvá věčně a po hře zase nastala situace co dál. Pak přišel šílený nápad na hru, ve které by se vlastně vymíšlela detektivka hráči by museli přijít na to kdo je vrah. Nápad zajímavý, ale tak jsme příběh překomplikovali, že už jsme opravdu nevěděli jak dál. Většina hry probíhala tak, že já s Kyšem jsme na chodbě přemýšleli jak příběh posunout dál, vypadalo to asi tak, že jsme proti sobě chodili a občas se někdo chytl za hlavu, pak jsme zase chodili a nakonec jsme se museli vrátit na začátek příběhu. Ale nápady jsme měli zajímavé, to se musí nechat, možná podle toho jednou sepíšu detektivku, kdo ví?
Další hra byla podobná, ale úplně otočená. Nakonec skončila tak, že jsme se všichni jenom smáli a vraha, či spíše vrahy se určit nepodařilo. Ono taky zjistit kdo z příbuzenstva zabil tetičku v Himalájích, když všechny stopy shoří a jediný policista je také podezřelý, protože je její synovec, není snadné. Bylo už pozdě, ještě chvilku jsme pak hráli stolní fotbálek a šli zase někdy po půlnoci spát. Když to tak počítám, v průměru jsme se naspali méně než pět hodin za noc. Taky jsme toho moc nevypili, ale přežili jsme to.
Ráno jsme vstávali někdy po osmé, snídani jsme opět měli připravenou, prostě luxus, mazanec s bochánky, co můžeme chtít víc. Byla neděle a vlastně i poslední den, i když to ze začátku bylo plánováno i na pondělí. Je ale dobře, že jsme skončili už v neděli, všechno bylo jednoduší. Poslední naše trasa byla krátká z Velhartic do Kolince, kde jsme se měli rozdělit. Kryštof s Jáňou ale odbočili moc brzo a tak se jim ještě poslední den podařilo zajít si. Měli jít na beránka do Mlázov. Večer byli ale už doma, takže jejich zacházka asi moc dlouhá nebyla. Lence odjížděl vlak z Kolince v dvanáct, mě zhruba o dvě hodiny později a bylo teprvé něco po jedenácti, takže byl čas dát si trochu cukru. Byla i nápad udělat si karamel, ale to jsme zavrhli, protože by nás z čekárny asi hnali, kdyby viděli jak si vaříme bílý prášek na vařiči. Nejsem si jistý jestli by nám veřili, že je to jenom cukr. A tak jsme zůstali u cukru.
Pak už jenom vlakem bekhoum, vybalit zasmrádlé oblečení z batohů a hurá do vlastních postýlek. No hurá, mám chuť sem napsat něco jako v článku o Golden Well, ale nechci se opakovat a tak napíši radši takové krátké shrnutí mých pocitů z celé akce.
Celý to bylo dost na rychlo, plánovat se to začalo měsíc před Velikonoci, s Božím požehnáním se nám podařilo všechno sehnat a zařídít. Když jsem čekal na nádraží až výprava přijede nějak jsem tomu pořád nemohl uvěřit, že se to povedlo. Když pak přijeli, nemohl jsem tomu uvěřit ještě víc. Jak šel čas trochu mi začalo vadit, že věci nevycházejí tak jak jsem si je představoval. Když se teď na to podívám zpět, vidím, že kdyby to proběhlo tak jak jsem to já měl naplánováno, patrně by jsme někde umrzli v závějích, takže chvála Pánu i za to. Takže jednoduché ponaučení zní: Čím více lpíš na vlastních plánech, tím déle bude trvat, než pochopíš že to Bůh s tebou myslí dobře i když ti nevycházi všechno podle tvých představ.
Tak je to tady... Zítra začínají prázdniny, začínají Velikonoce a nám, Tchoříkům, přichází velký okamžik, začátek naší výpravy Šumava Tour. Venku sněží, zima jaká v zimě nebyla a my se chystáme jít ven, ven do přírody, do kruté šumavské divočiny. No, znám dost lidí, co si o nás myslí, že jsme blázni. Ale to by bylo potom blázny hodně lidí, zimní táboření se rozmáhá jako adrenalinový sport, takže by k nám do stejné skupiny patřily parašutisté, horolezci a podobná havěť. Třeba taky skikrosaři a Robin Kaleta.
Tak už mám pomalu sbaleno, zítra nakoupím proviant a pak už jenom čekat do poledne a hurá na nádraží vyhlížet vlak z Klatov. Má s námi jít Jarmila H., tak snad to neodřekne... Ale pořád lepší když sněží, než kdyby pršelo. Navíc jsme se rozhodli, že nevezmeme stany a půjdeme krásně dobrodružně, beze stanů. Prostě se vyspíme někde pod skalním převisem, u někoho ve stodole apod. Bude sranda. Ale jak jsem napsal v nadpisu, Bůh nás ochraňuj, protože bez něj by se tahle výprava vůbec nedala dohromady. Díky Pane!
Škola je pořád stejná (nepsal jsem to už někdy?) a tak zbývá docela dost času na ostatní věci. Tak třeba náš ŠumavaTour se pěkně vyvíjí a hlavní starost nám už odpadla, víme kdo s námi půjde. Nakonec se obětoval Zdeněk H., pokud tedy nebude muset do práce, jinak by s námi šla Jarmila H. A tak máme po první starosti. Chvála Pánu!
Starostí se v životě asi ale úplně zbavit nejde a nám se tak trochu rozmnožují, sehnat vařiče, sehnat kotlíky, rozepsat jídlo, sehnat stany a tak dále... Je toho dost.
Dneska ve škole jsem prodělal při laborkách z biologie test, jak bych si poradil se zlomeninou, a nebylo to zase úplně nejlepší. Snad se nikomu nic nestane, v nejhorším případě tam snad bude někdo schopnější. Rozhodně to ale nesmíme podcenit, což mi připomnělo, že nesmíme zapomenout na lékárničku.
Jak se tak po internetu dívám na všechny tipy a rady při táboření, zjišťuji, že se nějak rozmohlo stanování v zimě. On to s námi Jenda plánuje už déle, takže letošní puťák o Velikonocích by mohl být prověrkou. Zatím to totiž vypadá, že příroda se znovu vrátila do starých kolejí, ráno bylo pod nulou a odpoledne sněžilo. Kopce v dáli jsou ještě bílé.
Měl bych se podívat na sborové stránky, Petr plánuje vytvoření nýrského spolku pro mládež a tak chce mít webovky pěkně hotové. Nějak mě ale nic nenapadá, chtělo by to něco pořádně vodvazovýho a na to zas nemám (grafik nejsem :-( ).
Tak jsem se vrátil z dalšího lyžáku, který byl tentokrát na Šumavě. O jeho průběhu napíšu jindy, teď mám náladu na jiné věci. Upřímně, mám náladu pod psa... Vůbec jsem dneska ještě nechtěl na blog psát žádnej článek, ale mám takovou depku, že se z toho raději vypíšu. Předně mě asi nejvíc dostalo to, že ten tejden tak rychle utekl. Čím je to s Tchoříkama lepší, tím mi to případá rychlejší. Špatná nálada na mě padla hned jak jsme opustili chatu, kde jsme bydleli, ale hodně zlý to začalo být až při cestě "back home". Johana se Zdeňkem se začali bavit o škole, což mě totálně dorazilo.
Pak je tu ještě další věc, která mi na náladě vůbec nepřidala. Nějak se nám totiž zdálo, že tábor jednou za půl roku je málo a tak jsme se dohodli, že si zkusíme sami zorganizovat nějaký kratší puťák. A to o Velikonocích. To je vlastně dobře i špatně, protože to není za moc dlouho. Nějak nevím zda se to všechno stihne. Zhoršuje to ještě to, že jsem myslel, že by to mohl být puťák po hřebenu Šumavy, což je hodně těžko proveditelné, jak jsem zjistil až teď. Šumava holt nejsou Tatry a nemáte po každých iks kilometrech chatku se vstupem zdarma, ale máte tu spoustu hotelů pro zazobané Němce. Kde bysme na to asi měli ty peníze vzít?
Po delší době, co jsem sem házel jen samé reklamy a odkazy na moje projekty napíšu teď hodnotnější článek o tom co se děje. Předně, v Plzeňském kraji budou příští týden jarní prázdniny a to znamená, že se opět s Jendovými Tchoříky vydám na další akci, tentokrát nebudeme v Jizerkách ani na Slovensku v krásných Nízkých Tatrách, ale pojedeme kousek za humna. Kousek od Horské Kvildy je totiž skautský srub, který máme na týden zamluvený. Samozřejmě je to klasika, s elektrikou a topením by nás to nebavilo a aby nám to se nám tam líbilo, teče za srubem krásný potůček. Ještě že všichni víme co nás čeká.
Taky doufám, že tam bude nějaký sníh, v Nýrsku to vypadá jako kdyby bylo jaro, ptáčci řvou, teplota deset stupňů nad nulou, no však to znáte.
Jen stěží jsem dnes přežil ve škole, už mi z toho všeho usměrňování a rozkládání či jiných nemožných a šílených úkolů co po nás chtěj de hlava kolem. Takže se těším, že na to na celý příští týden budu moct zapomenout. A ani nechci myslet na to co přijde po prázdninách... Píšeme z matiky :).
Dost poslední dobou uvažuji nad tím, proč se někdo může stát autobusákem. Řidiče kamionů ještě chápu, tam máte klid a když vás řízení baví tak proč ne. Ale kdybych musel nabírat nějaký adolescenty (jak nám velice ráda nadává třídní), kteří mi celou cestu dělají kravál za hlavou a celé si tohle zopakovat několikrát za den, nevím, jak to někdo může vydržet.
Mimo jiné se to taky neschoduje s teorií naší třídní, která tvrdí, že člověk může být šťastný jenom tehdy, když dělá to co ho baví. Ona nejspíš patří mezi ty šťastlivce u kterých je to pravda, je to však určitě výjimka. Třeba matka pere prádlo v ústavu a celkem spokojená. To by ale nejspíš byla i kdyby tam uklízela, takže to nebude tím co dělá.
Pracovat (vykonávat nejčastěji fyzickou práci) má totiž člověk přirozeně vrozené, je to asi tak stejně důležité jako si čistit zuby a pokud to člověk zanedbává, postupně se to někde projeví.
Končím s psaním, jdu si ještě naposledy zahrát na keyboard a pak se pustím do balení...
První den a hned mám co dělat. Zbrkle jsem se totiž přihlásil do fyzikální olympiády a známá učitelka nám řekla, že prostě odevzdáme vypracované práce takovým tónem, že o tom nešlo pochybovat. Pak je tu ještě občanka, už bych měl mít napsaný další dvě kapitoly ročníkové práce a zatím mám doslova prd. Nevím ani o čem budu psát... Ale hlavně že si najdu chvilku psát sem.
Minulý týden jsem byl u babi, kde se konal pravidelný každoroční sraz příbuzenstva. Od té doby přemýšlím o kariéře psychiatra, protože tam je spousta zajímavých případů na pozorování. Ale radši zůstanu u programování, jak je tak znám mohli by být agresivní, když se někdo dotkne jejich neduhů. Jako jsou tábory s Honzou náročný na fyzičku i psychiku, tak tady je to jen o psychice a to se nedá vydržet. Zvlášť když jsou dva tucty lidí zavřený v jednom baráku je to k nepřežití. Každý každýmu leze na nervy a pak kdo tam má vydržet.
S mládeží uvažujeme silně o natočení další scénky, bohužel jsme ale ve stejném stádiu jako já s ročníkovkou, nevíme o čem by měla být...
A teď trochu jinam; pokud vám Skype zatěžuje počítač k nesnesení zkuste Google Talk. Je to vlastně Jabber se značkou Google, a dá se s ním výborně, ba dokonce ve vyšší kvalitě než se Skypem, volat.
O jarních prázdninách se zase vydám s Honzou a Tchoříkama na lyže, tentokrát už nebudeme v Jizerkách, ale u nás na Šumavě, přesněji poblíž Horské Kvildy. Je tam prý skautská chatka, podobná té na Jizeře, ale o trochu větší. Navíc je za ní potok, takže všichni víme co nás čeká.
Matematico je logická hra, kde máte za úkol dosazovat tahaná čísla do tabulky tak, aby vznikaly potřebné kombinace, jak v řádcích, tak i sloupcích a úhlopříčkách. Čísla jsou v rozmezí 1 až 13 a v kombinacích mohou být i přeházeny.
Hraj hru: yetty.github.com/Matematico/
Webové stránky Křesťanského společenství Nýrsko.
cirkev.nyrsko.info
Stránky nízkoprahového klubu Alfa. Hodně fotek, vzkazy, akce...
klub.nyrsko.info
CSMSave je web pro hru Czech Soccer Manager (zkratka CSM), z které můžete stahovat různé uložené hry, nebo tam svojí hru také nahrát.
csmsave.hu.cz
Webovky naší nýrské mládeže. Tzv. velká mládež o třech lidech. Ještě tam nejsou úplně dodělaný texty, ale už je tam jedna scénka a postupně se bude vše přidávat.
mladez.nyrsko.info
