A tak jsme to přežili...

Je pondělí velikonoční, prázdniny jsou u konce a naše Šumava Tour také, takže je správný čas napsat co se o prázdninách dělo a na co se nezapomnělo.

Naše výprava začala z Nýrska dne 20.3.2008, ve čtvrtek, přesně v 12:20 přijetím vlaku na nádraží. Vlakem přijeli vlastně všichni členové "ultras" výpravy až na mě. Po měsíčním plánování a organizování se náš počet ustálil na čtyřech. A tak jsme vyrazili přes Nýrsko až k Hájkům, Jarmila nám měla dělat doprovod první den. Později na mě tlačila ať o ní sem nepíšu, ale svoboda tisku je svoboda tisku a novařina nemá tabu, má holt smůlu.

A tak jsme vyrazili. Přes Pajrek na Hraničář, z Hraničáře na Zadní Chalupy a dál až na Stateček pod Ostrým. Trochu nás zaskočilo počasí. I v Nýrsku, kde celou zimu nenapadl pořádně sníh, ho bylo dost a čím jsme se dostávali výš a dál sněhu rychle přibývalo. Ale což, bylo celkem pěkně a šlo se ještě dobře. Později odpoledne začalo přituhovat a chvílemi i sněžilo. Foukal dost nepříjemný vítr a my razili cestu sněhem. Docela to znavovalo, a když jsme došli na Stateček, věděli jsme, že dál už nepůjdeme.

Jarmila s Johanou se chtěly vyspat v teple doma a museli ještě dojít asi šest kilometrů do Hamrů. Prý jsme Jarmilu totálně zničili, ale... (co to? Že by to Jarmila nějakým způsobem odmazala text? Zmizel :D ).

Na Statečku byl (a snad ještě je) pěkná bouda se dvěmi stěnami. Výhled byl krásný, před námi leželo Hamerské údolí, ale jak to tak bývá, foukalo z údolí a foukalo dovnitř. Začala nám být zima a tak jsme na nic nečekali a začali jsme vařit čaj a večeři. K večeři měla být polívka, ale jaksi díky mým zmrzlým rukám vzniklo další památeční jídlo. Do polívky jsme chtěli přidat trochu těstovin a tak jsem je tam sypal a najednou byl pytlík prázdný a hrnec plný. Teď se projevilo naše kuchařské umění... Možná někoho překvapí, že neslité těstoviny s pár buřty jsou poživatelným jídlem. Ale jsou!

Byla hrozná zima a tak jsme zalezli do spacáků a snažili se usnout. Taková zima, jako mi byla v tu noc, jsem ještě nezažil. Protože sněžilo a zároveň foukalo, do přístřešku bylo naváto hodně sněhu a naše spacáky na tohle nejsou stavěné. Ale i ten sníh by se dal vydržet, horší to bylo s větrem. Vždy když se mi podařilo zahřát si spacák na přijatelnou teplotu, přišla vždy nová vlna studeného vzduchu, a ve spacáku byla zase zima. Nevím jak se mi podařilo dočkat rána, myslím, že jsem mohl spát hodinku maximálně dvě. Ráno jsem se klepal ve snaze zahřát se, ale nějak to nefungovalo.

Někdy po ránu zavolal Zdeněk. Měl nás doprovázet další den, a tak bylo potřeba dohodnout podrobnosti. Pak jsme si uvařili čaj, namazali chleba s paštikou a vyrazili, protože byla hrozná zima a chůze zahřívá. Asi v osm hodin jsme Stateček opustili a vydali se směrem k Černému jezeru. Sněhu neubylo, ba naopak přibylo a my se jím brodili dál. Největší smůlu, dá-li se tomu tak říct, měl Kyšák, protože jako jediný měl skvělý nápad vzít si návleky a tak vyšlapával cestu. Husím pochodem, ščítajíc kilometr za kilometrem, jsme šli dál, nejdříve k Černému jezeru a pak na Špičák. Asi kilometr před ním jsme se setkali se Zdeňkem, který nám na běžkách vyrazil naproti. Na Špičáku jsme k němu zalezli do auta, domluvili další detaily a vypili dvě termosky s čajem a snědli tofife. Pak přišla naše slabá chvilka, kdosi totiž navrhl, že by nám Zdeněk mohl odvézt batohy až na Javornou, kde budeme spát a protože jsme byly vyčerpaní, strpěli jsme tu potupu a dále to vypadalo spíš jako školní výlet než drsný puťák. To kdyby viděl Jenda, ten by nám dal. (Edit po dvou letech: nedal, už taky vyměkl)
A zase jsme šli, ze Špičáku na Hofmanky, z Hofmanek změrem na Gerlovu Huť, ale až tam jsme nedošli, odbočili jsme a šli cestou necestou až na Javornou. Na Javorný to byl jedním slovem luxus. Když jsme si vytahali věci z batohů a dali je sušit, bylo teprve kolem čtvrté odpoledne a my znavení seděli v pokoji, jsme občas něco četli, občas hráli šachy a občas koukali do blba. Později, někdy kolem sedmé, šly Lenka s Jáňou připravit večeři. Měl to být puding. Nevím jak to vypadalo během přípravy a asi to vypadalo hrozně, protože když to bylo hotové, koukali na nás jako by čekali, že proti tomu budeme mít řeči. Ale nakonec to bylo dobré, až to překvapilo.

Večer a vlastně půlku noci jsme jako staří karbaníci mastili pokera. Hrál s námi i Zdeněk, ze začátku se vymlouval, že už si nepamatuje jak se to hraje a nakonec nás téměř obral. Spát jsme šli někdy po půlnoci, spíš až k jedné.

Ráno Zdeněk odjížděl časně, musel jet do práce a tak když jsme se v osm hodin vybatolili z teplých spacáčků byl už hodinu pryč. Ke snídani byly chleby se sýrem a salámem. Jediná věc, pro kterou by na nás na Javorné nemuseli vzpomínat v dobrém je naše snaha používat termokonvici. Trochu jsme s tím zacházeli jak pravěcí lidé s počítačem a pak to teklo všude, jenom je tím správným otvorem.
Zhruba v deset hodin jsme vyrazili směr Velhartice. Ač jsme měli poměrně přesné informace kudy se vydat povedlo se nám si zajít. Naštěstí to tam Kyšák alespoň přibližně znal a tak jsme to střihli azimutem. Jak to tak bývá, byl v cestě les a v něm asi pět potoků. Tak takhle to asi vypadá při prozkoumávání Sibiře.

Nakonec jsme ale natrefili na správnou cestu a mohli jít dál. No mohli, ale raději jsme to lehce obešli, před námi byl pes, který vypadal dost agresivně. Díky Bohu že se do nás nepustil.
Přes hory a doly, přes sedmero řek a lesů jsme se dostali do Velhartic. Spát jsme měli u Kryštofa doma, tedy na hradě. Bylo ale jen něco po poledni a tak jsme ještě vyrazili zdolat Borek. Pod argumentem, že je to půlhodinka tam, půlhodinka zpátky s námi šli i Jáňa s Lenkou. Trochu se to protáhlo, a to kvůli nápadu zahrát si na stopovanou. Nakonec ze stopované byla tak trochu shledávaná, protože přesto že les byl celkem velký, nebyl problém narazit na druhého člověka.
Dnes jsme večeři měli na starosti s já s Kryštofem, během rekordního času se nám podařilo vytvořit oběd o dvou chozích, nejdříve francouzká polévka, pak bramborová kaše se salámem a cibulkou. Dokonce se to dalo i jíst. V jediné co jsme doufali, že nám to vaření nepřišijí na pořád, ale to asi nehrozí.

O zábavu se do večeře postarala hra Česko, spousta otázek o České republice, ale byli jsme rádi, že známe odpověď na každou pátou. Víte třeba jak se liší postup ve výrobě červeného a bílého vína? V hroznech to není. Pokud nevíte, zkuste se zeptat třeba strejdy Gůgla. Zadejte třeba "rozdíl mezi výrobou červeného a bílého vína".

K večeři jsme nám milá hostitelka namazala rohlíky s dobrou pomazánkou, a ikdyž jsme byli ještě syti z pozdního oběda, zmizelo toho docela hodně. Celou dobu jsme byli zamlí, Kyšák správně poznamenal, že to tam chvílema bylo jak na hřbitově. Asi nám chyběli rozkecávači jako Markéta nebo Bětka.

Během večeře jsem tradičně zabavoval hádankami. Jsou už starší a poměrně známé, ale pro ty kteří je ještě neslyšeli:

Šašek a král
V jednom království žije král a šašek. Král nenávidí šaška, šašek nenávidí krále. Až se jednoho dne rozhodnou, že se otráví. Nemůžou ale kupovat jedy ve vesnici, protože by se to mezi lidmi hned rozneslo a na zámku je jen dvanáct jedů. Jsou označeny podle síly, od jedničky až po dvanáctku, nejsilnější jed je dvanáctka. Jedy jsou ale speciální, pokud vypijete jed a hned poté jed s vyšším číslem, např. pětku a potom desítku, jedy se neutralizují.
Král vezme tedy všechny sudé jedy (2, 4, 6, 8, 10, 12) a šašek všechny liché. Pak se pozvou na sklenici vína. Nejdřív král naleje šaškovi, pak šašek králi a nakonec nalejí každý sobě aby mohli jedy zneutralizovat. Šašek přežil, král zemřel. Jak to šašek provedl?

Další hádanka se mi líbí méně, nejspíš proto, že jsem na ní sám nedokázal přijít a musel jsem se nechat poddat.

Poprava a kuličky
Král má ve vězení těžkého zločince a jednoho dne má být popraven. Král ale rád pobaví lid a tak dá vězni šanci, bude si moct tahat z pytlíku, pokud vytáhne bílou kuličku bude omilostněn, pokud černou zemře. Vězeň se ale od kata, kterému se ho zeželí, že král ho podvede a do pytlíku dá pouze dvě černé kuličky. Vězeň však nemá šanci sehnat si bílou kuličku včas a tak ho odvedou na popraviště a on si tahá. Co musí provést aby mohl přežít?

Poté co byly hádanky rozluštěny nastal opět známý problém, co dál? Tak trochu jsem s tím počítal a rozhodl jsem se vyzkoušet tzv. psychologickou hru o Abigail a Gregorym. Nějak jsem si ale nemohl vzpomenout na jména a tak se postavy jmenovali Jessica, Jerry apod. Hra probíhá tak, že se ze začátku vypráví příběh. Poté se každý člověk ztotožní s libovolnou jemu sympatickou postavou z příběhu a před ostatními se snaží obhájit svoje chování, samozřejmě tak aby odpovídalo příběhu. Ostatní mu můžou pokládat otázky. Obhajování pokračuje, každý další však nesmí popřít to co řekl ten před ním. Nakonec si to postavy mezi sebou můžou vyříkat, většinou se do toho lidi vžijou tak, že to býva docela zajímavé. Zde si můžete přečíst příběh:

Krokodýlí řeka

V malém království žili ve městě dva milenci, Abigail a Gregory. Prostředkem města tekla velká řeka, žili v ní krokodýli a přes řeku se dalo dostat jen jedním mostem. Nebo lodí. Gregory žil na jedné straně, Abigail na druhé, denně k sobě přes most chodili.

Jednoho dne však přišla velká voda. A co hůř, Gregory byl na smrt nemocný a neměl nikoho kdo by byl s ním. Ani Abigail se k němu nemohla přes rozbouřenou vodu dostat, protože voda strhla i most. Jediný kdo by se mohl s lodí dostat na druhou stranu byl starý námořník Slag.

Ten už padesát let čekal na velkou vodu a deno-denně vytahoval svojí pramici vysoko na břeh aby mu ji velká voda neodnesla, jako jiným. A tak se Abigail vypravila za ním a požádala ho, aby ji převezl na druhou stranu. Slag souhlasil, avšak s jednou podmínkou, že se s ním Abigail stráví noc. Abigail nesouhlasila, utekla k matce a žádala ji o pomoc.

Matka však na ni neměla právě čas, a tak ji skoro ani nevyslechla a řekla jí, nechávám rozhodnutí na tobě, věřím že se rozhodneš správně. Abigail probrečela celý den i noc, ale protože se k ní dostaly zprávy, že se Gregorymu přitížilo, nakonec souhlasila se Slagovou podmínkou. Ten se s ní vyspal a příštího rána ji odvezl na druhý břeh.

Abigail se konečně dostane k Gregorymu. Stará se o něj tak dlouho, dokud se neuzdraví. Trápí jí však kvůli její nevěře svědomí a Gregorymu řekne co se musela učinit, aby se k němu dostala. Gregory pro ni však nenajde pochopení, rozzuří se a Abigail vyžene.

Ta jde s pláčem ke svému starému příteli Sindibadovi, všechno mu řekne. Ten, i když ho Abigail prosí, ať to nechá plavat, jde za Gregorym a surově ho zmlátí.

Hra nemá předurčený výsledek, může se stát, že lidé hru nepochopí, nebo naopak jí začnou moc prožívat, nám se ale povedla celkem pěkně. Nic ale netrvá věčně a po hře zase nastala situace co dál. Pak přišel šílený nápad na hru, ve které by se vlastně vymíšlela detektivka hráči by museli přijít na to kdo je vrah. Nápad zajímavý, ale tak jsme příběh překomplikovali, že už jsme opravdu nevěděli jak dál. Většina hry probíhala tak, že já s Kyšem jsme na chodbě přemýšleli jak příběh posunout dál, vypadalo to asi tak, že jsme proti sobě chodili a občas se někdo chytl za hlavu, pak jsme zase chodili a nakonec jsme se museli vrátit na začátek příběhu. Ale nápady jsme měli zajímavé, to se musí nechat, možná podle toho jednou sepíšu detektivku, kdo ví?

Další hra byla podobná, ale úplně otočená. Nakonec skončila tak, že jsme se všichni jenom smáli a vraha, či spíše vrahy se určit nepodařilo. Ono taky zjistit kdo z příbuzenstva zabil tetičku v Himalájích, když všechny stopy shoří a jediný policista je také podezřelý, protože je její synovec, není snadné. Bylo už pozdě, ještě chvilku jsme pak hráli stolní fotbálek a šli zase někdy po půlnoci spát. Když to tak počítám, v průměru jsme se naspali méně než pět hodin za noc. Taky jsme toho moc nevypili, ale přežili jsme to.

Ráno jsme vstávali někdy po osmé, snídani jsme opět měli připravenou, prostě luxus, mazanec s bochánky, co můžeme chtít víc. Byla neděle a vlastně i poslední den, i když to ze začátku bylo plánováno i na pondělí. Je ale dobře, že jsme skončili už v neděli, všechno bylo jednoduší. Poslední naše trasa byla krátká z Velhartic do Kolince, kde jsme se měli rozdělit. Kryštof s Jáňou ale odbočili moc brzo a tak se jim ještě poslední den podařilo zajít si. Měli jít na beránka do Mlázov. Večer byli ale už doma, takže jejich zacházka asi moc dlouhá nebyla. Lence odjížděl vlak z Kolince v dvanáct, mě zhruba o dvě hodiny později a bylo teprvé něco po jedenácti, takže byl čas dát si trochu cukru. Byla i nápad udělat si karamel, ale to jsme zavrhli, protože by nás z čekárny asi hnali, kdyby viděli jak si vaříme bílý prášek na vařiči. Nejsem si jistý jestli by nám veřili, že je to jenom cukr. A tak jsme zůstali u cukru.

Pak už jenom vlakem bekhoum, vybalit zasmrádlé oblečení z batohů a hurá do vlastních postýlek. No hurá, mám chuť sem napsat něco jako v článku o Golden Well, ale nechci se opakovat a tak napíši radši takové krátké shrnutí mých pocitů z celé akce.

Celý to bylo dost na rychlo, plánovat se to začalo měsíc před Velikonoci, s Božím požehnáním se nám podařilo všechno sehnat a zařídít. Když jsem čekal na nádraží až výprava přijede nějak jsem tomu pořád nemohl uvěřit, že se to povedlo. Když pak přijeli, nemohl jsem tomu uvěřit ještě víc. Jak šel čas trochu mi začalo vadit, že věci nevycházejí tak jak jsem si je představoval. Když se teď na to podívám zpět, vidím, že kdyby to proběhlo tak jak jsem to já měl naplánováno, patrně by jsme někde umrzli v závějích, takže chvála Pánu i za to. Takže jednoduché ponaučení zní: Čím více lpíš na vlastních plánech, tím déle bude trvat, než pochopíš že to Bůh s tebou myslí dobře i když ti nevycházi všechno podle tvých představ.

God defend!

Tak je to tady... Zítra začínají prázdniny, začínají Velikonoce a nám, Tchoříkům, přichází velký okamžik, začátek naší výpravy Šumava Tour. Venku sněží, zima jaká v zimě nebyla a my se chystáme jít ven, ven do přírody, do kruté šumavské divočiny. No, znám dost lidí, co si o nás myslí, že jsme blázni. Ale to by bylo potom blázny hodně lidí, zimní táboření se rozmáhá jako adrenalinový sport, takže by k nám do stejné skupiny patřily parašutisté, horolezci a podobná havěť. Třeba taky skikrosaři a Robin Kaleta.
Tak už mám pomalu sbaleno, zítra nakoupím proviant a pak už jenom čekat do poledne a hurá na nádraží vyhlížet vlak z Klatov. Má s námi jít Jarmila H., tak snad to neodřekne... Ale pořád lepší když sněží, než kdyby pršelo. Navíc jsme se rozhodli, že nevezmeme stany a půjdeme krásně dobrodružně, beze stanů. Prostě se vyspíme někde pod skalním převisem, u někoho ve stodole apod. Bude sranda. Ale jak jsem napsal v nadpisu, Bůh nás ochraňuj, protože bez něj by se tahle výprava vůbec nedala dohromady. Díky Pane!

Tak co nám ještě chybí?

Škola je pořád stejná (nepsal jsem to už někdy?) a tak zbývá docela dost času na ostatní věci. Tak třeba náš ŠumavaTour se pěkně vyvíjí a hlavní starost nám už odpadla, víme kdo s námi půjde. Nakonec se obětoval Zdeněk H., pokud tedy nebude muset do práce, jinak by s námi šla Jarmila H. A tak máme po první starosti. Chvála Pánu!
Starostí se v životě asi ale úplně zbavit nejde a nám se tak trochu rozmnožují, sehnat vařiče, sehnat kotlíky, rozepsat jídlo, sehnat stany a tak dále... Je toho dost.
Dneska ve škole jsem prodělal při laborkách z biologie test, jak bych si poradil se zlomeninou, a nebylo to zase úplně nejlepší. Snad se nikomu nic nestane, v nejhorším případě tam snad bude někdo schopnější. Rozhodně to ale nesmíme podcenit, což mi připomnělo, že nesmíme zapomenout na lékárničku.
Jak se tak po internetu dívám na všechny tipy a rady při táboření, zjišťuji, že se nějak rozmohlo stanování v zimě. On to s námi Jenda plánuje už déle, takže letošní puťák o Velikonocích by mohl být prověrkou. Zatím to totiž vypadá, že příroda se znovu vrátila do starých kolejí, ráno bylo pod nulou a odpoledne sněžilo. Kopce v dáli jsou ještě bílé.
Měl bych se podívat na sborové stránky, Petr plánuje vytvoření nýrského spolku pro mládež a tak chce mít webovky pěkně hotové. Nějak mě ale nic nenapadá, chtělo by to něco pořádně vodvazovýho a na to zas nemám (grafik nejsem :-( ).

Golden Well 2008

Fotky zde...

Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám (občas něco trochu přibarvím :)...

Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím čím to bylo, asi tím, že prázdniny byly letos dost brzy, ale prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mě padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil.
V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den vstal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal, čekám pět minut, nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, matka vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel, a když vidí že ne, volá Hájkům kde jsou.
Ty už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mě se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne tak ať si aspoň zvyknu, budu to potřebovat :).
Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, při čemž Johana poznamenala, že ho mám jako každý rok menší a jelo se.
Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tak mezi zastávku, nabírali jsme tam Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývali ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějockou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo.
"A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk.
My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví.
Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě.
"Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana.
A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se...
Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Zachvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry.
A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi o půl kilometru vzdálený. Měli jsme v něm slíbeny raní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne tak úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat".
Jako večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Asi to nebylo nic extra (rozuměj, extra=něco co by normální člověk nepřežil). O extra jídlech později.
Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl poměrně hodně málo práce. Vlastně jsem jenom topil.
Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo.
První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlídl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 km.
Celý lyžák byl hodně dobrý, večerní programy také. Měl jsem si psát deníček, teď si nevybavuji už vůbec nic. I když, zas tak zlé to není, jak tak píšu věci se mi vybavují, sice hodně zmateně, ale přece.
V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze :) nad soupeřem nás shodou okolností, nechci psát štěstí (to by totiž u nich neplatilo stoprocentně. Ani radši nebudu jmenovat :-D), to slovo se mi moc nelíbí, jsme nakonec prohráli 6:10.
Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás jako kdyby jsme snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš či co to bylo byl vynikající.
Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, mi ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Bohužel, ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu.
Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována směr Poledník. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět.
Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem pobavili dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase.
Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Třeba když se pokoušel o to jet rychle :)...
Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Trochu se to podobalo bitvě mezi Linuxem a Windows, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobně věci.
V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy.
Pak, plně nasycení a poměrně happy, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo.
Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání.
A ráne se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má to může být lepší. Ad honores Jezus, On ví...