Tchoříci jedou na Šumavu...

Po delší době, co jsem sem házel jen samé reklamy a odkazy na moje projekty napíšu teď hodnotnější článek o tom co se děje. Předně, v Plzeňském kraji budou příští týden jarní prázdniny a to znamená, že se opět s Jendovými Tchoříky vydám na další akci, tentokrát nebudeme v Jizerkách ani na Slovensku v krásných Nízkých Tatrách, ale pojedeme kousek za humna. Kousek od Horské Kvildy je totiž skautský srub, který máme na týden zamluvený. Samozřejmě je to klasika, s elektrikou a topením by nás to nebavilo a aby nám to se nám tam líbilo, teče za srubem krásný potůček. Ještě že všichni víme co nás čeká.

Taky doufám, že tam bude nějaký sníh, v Nýrsku to vypadá jako kdyby bylo jaro, ptáčci řvou, teplota deset stupňů nad nulou, no však to znáte.
Jen stěží jsem dnes přežil ve škole, už mi z toho všeho usměrňování a rozkládání či jiných nemožných a šílených úkolů co po nás chtěj de hlava kolem. Takže se těším, že na to na celý příští týden budu moct zapomenout. A ani nechci myslet na to co přijde po prázdninách... Píšeme z matiky :).

Dost poslední dobou uvažuji nad tím, proč se někdo může stát autobusákem. Řidiče kamionů ještě chápu, tam máte klid a když vás řízení baví tak proč ne. Ale kdybych musel nabírat nějaký adolescenty (jak nám velice ráda nadává třídní), kteří mi celou cestu dělají kravál za hlavou a celé si tohle zopakovat několikrát za den, nevím, jak to někdo může vydržet.

Mimo jiné se to taky neschoduje s teorií naší třídní, která tvrdí, že člověk může být šťastný jenom tehdy, když dělá to co ho baví. Ona nejspíš patří mezi ty šťastlivce u kterých je to pravda, je to však určitě výjimka. Třeba matka pere prádlo v ústavu a celkem spokojená. To by ale nejspíš byla i kdyby tam uklízela, takže to nebude tím co dělá.

Pracovat (vykonávat nejčastěji fyzickou práci) má totiž člověk přirozeně vrozené, je to asi tak stejně důležité jako si čistit zuby a pokud to člověk zanedbává, postupně se to někde projeví.
Končím s psaním, jdu si ještě naposledy zahrát na keyboard a pak se pustím do balení...

To nám to začíná

První den a hned mám co dělat. Zbrkle jsem se totiž přihlásil do fyzikální olympiády a známá učitelka nám řekla, že prostě odevzdáme vypracované práce takovým tónem, že o tom nešlo pochybovat. Pak je tu ještě občanka, už bych měl mít napsaný další dvě kapitoly ročníkové práce a zatím mám doslova prd. Nevím ani o čem budu psát... Ale hlavně že si najdu chvilku psát sem.

Minulý týden jsem byl u babi, kde se konal pravidelný každoroční sraz příbuzenstva. Od té doby přemýšlím o kariéře psychiatra, protože tam je spousta zajímavých případů na pozorování. Ale radši zůstanu u programování, jak je tak znám mohli by být agresivní, když se někdo dotkne jejich neduhů. Jako jsou tábory s Honzou náročný na fyzičku i psychiku, tak tady je to jen o psychice a to se nedá vydržet. Zvlášť když jsou dva tucty lidí zavřený v jednom baráku je to k nepřežití. Každý každýmu leze na nervy a pak kdo tam má vydržet.

S mládeží uvažujeme silně o natočení další scénky, bohužel jsme ale ve stejném stádiu jako já s ročníkovkou, nevíme o čem by měla být...
A teď trochu jinam; pokud vám Skype zatěžuje počítač k nesnesení zkuste Google Talk. Je to vlastně Jabber se značkou Google, a dá se s ním výborně, ba dokonce ve vyšší kvalitě než se Skypem, volat.

O jarních prázdninách se zase vydám s Honzou a Tchoříkama na lyže, tentokrát už nebudeme v Jizerkách, ale u nás na Šumavě, přesněji poblíž Horské Kvildy. Je tam prý skautská chatka, podobná té na Jizeře, ale o trochu větší. Navíc je za ní potok, takže všichni víme co nás čeká.