Jaké bylo Bludiště IV. - jak to doopravdy bylo

Možná se vám také zdály poslední články takové jakési suché. Patrně máte pravdu, nebylo to, co jsem na blog zvyklý psát. A ani si zvykat nehodlám. Prostě to na blog nebylo - bylo to novin (Klatovského deníku, to jsem zvědavý, jestli se tam něco objeví) a do školního časopisu (do Magyku - magazín gymnázia Klatovy). Prostě a jednoduše - tam jsem si nemohl dovolit napsat vše a tímto článkem to chci trochu napravit. Píšu ho už také proto, že chci mít za sebou všechno to bludišťování. Poslední týden je pořád na jedno brko. Tento maratón zakončím článkem o Jizerkách - to nejlepší nakonec, takže se máte ještě na co těšit.
Nebudu to protahovat a začnu psát, jaké to vlastně v Ostravě bylo. To jak jsme se tam dostali už zhruba víte, protahovat to nechci, psát to znovu nebudu. Samotný odjezd byl docela fofr. Přijel jsem z Jizerek, někdy večer kolem osmé a zítra v půl deváté vyrážel zas do Klatov a odtud do Ostravy. Co se toho člověk za pár dní najezdí.
Nějak se to však zvládlo a nikdo, opravdu nikdo, se nezranil, takže třídní mohla být v klidu a uživat si klasického seřvávání (jémine, co je to za slovo?) svých svěřenců. Do autobusu pana Štáhlicha jsme se naskládali a vyjeli. Nevím jestli má cenu nějak zvlášť se tu rozepisovat o cestě. Bylo to stejné jako jízda při jakémkoliv jiném výletě. Kravál, mobily a zastávky na čurání.
V Ostravě jsme se měli usídlit v ubytovně "Pod mostem". Žádný vtip, no joke, opravdu. Takhle se jmenovala. Hned vedle byla hospoda a night club. Pan profesor Šmíd později prohlásil, že je to neslýchané. Ubytovna zezadu byla velmi podobná domům, které si Tchoříci mohou pamatovat z Ukrajiny. Holé cihly, tu a tam nějaká vypadlá, okna, která vypadají, že už dlouho nevydrží - no prostě hrůza. Snad sem dostanu nějakou fotku, abyste se mohli pokochat.
Vevnitř to zas tak hrozné nebylo, snad až na ty okna, se kterými nešlo hnout a na plíseň na zdech - dnes už je známá snad jen jako Amátka. Pak tam byli zajímaví spolubydlící. Vedle našeho pokoje bydlela Samantra (ani nevím, kde se tohle vzalo) - stará nerudná ženská, která chtěla mít trochu svého klidu a párkrát nás přišla seřvat. Docela jsem ji chápal. Pak nějací ukrajinští dělníci (a hale, zase vazba k Ukrajině), kteří prý byli všechno, jen ne slušní.
Noc jsme na ubytovně nějak přečkali, někdo spal, někdo ne. Klasika.
Ráno jsme zase naskákali do autobusu. Kompletně zabalení, pro případ, že se nezadaří a my hned pojedeme domů. S drobným zpozděním jsme dorazili do studia, nikterak to nevadilo, protože štáb se zpozdil také - tři centimetry sněhu, kalamita, co se dá dělat.
Pak už to šlo ale rychle. Seznámili nás s tím, co se bude dít, nás čtyři zvolené si odvedli nejdřív do kostýmérny pro ty skvělé hábity - dostali jsme červené. Pak do maskérny, přepudrovat, nastříkat vlasy nějakým sajrajtem a kdo ví co ještě.
Soukupová prý prohlásila něco ve smyslu: "Juda nalíčenej, já padnu."
Ve skutečnosti toho na nás zas tolik nedali, poznat to skoro nebylo. Nato si nás odvedli do studia, kde nás seznámili s režisérem (Jindřich) a s tím jak to bude probíhat. Televize je televize, i v téhle soutěži se scény několikrát opakují. Třeba jen nabíhání zpoza sítě se točilo pěkně dlouho. Před prvním dílem jsme byli všichni dost vyklepaní, takže s námi potíže neměli, všichni se snažili co to šlo.
Když už byl natočen náš náběh mohli se tribuny zaplnit diváky a začít se pořádně. Diváci mají důležitou úlohu. Tleskat a fandit. Prý to bylo dost únovné, ruce bolely, krky bolely. Nám soutěžícím se zas klepaly ruce a hrdlo bylo jak přiškrcené. Na někom to bylo vidět víc, na někom méně, každopádně zlaté zkoušení z fyziky - to je úplná pohodička.
Ze začátku se nám moc nedařilo. Vlastně dařilo, ale jen tak na půl. Úvodní otázky jsme dali obě dvě za tři bludišťáky. Bohužel soupeř stejně tak. Byl to soupeř zkušený, dvakrát už vyhrál a brousil si zuby i na nás.
Ještě jsem tu neobjasnil, proč se náš tým jmenoval Chemici. Chtěl jsem to napsat už do článku do novin, ale zůstalo to jen nakousnuté (úplně jsem to zapomněl dopsat). V televizi uslyšíte, že je to podle skupiny My Chemical Romance, která je v naší třídě oblíbená. Ve skutečnosti to bylo na památku našeho spolužáka, ale by, jak řekl řejža, znělo hrozně smutně. Holt televize.
Pak přišlo na řadu lezení. Na síti lezla ještě nesehraná dvojice Hezoun a Jitka, Karel to dole vázal a na mě zbyla překážka. Soupeř nás v tomhle docela převálcoval. Ty zkušenosti byly znát. Zletého bludišťáka nám sebrali ani jsme nemrkli. Zato nám jeden bludišťák spadl hned ze začátku. Komplikace při zavěšovaní naštěstí nenastaly.
Když přišly otázky byli jsme všichni ještě pořádně vyklepaní. Snad nám nezabírali ruce nad tlačítkem, protože ty se klepaly snad každému. I přes tu nervozitu jsme si nevedli špatně. Tuším, že jsme zodpověděli o otázku víc než soupeř. U tak ale soupeř vedl asi o šest bodů.
Učitelé si měli pinkat co nejdéle s ping-pongovým míčkem. Učitelé z Bohumína to váleli, naši také nebyli špatní, ale ti druzí byli prostě lepší. My jsme rozumně vsadili pouze jeden bod, ten nám také odečetli. Soupeř udělal fatální chybu a vsadil pouhé tři body. Kdyby to trochu déle rozmýšlel, vsadil všech pět.
Naši učitelé, jak už jsem řekl, prohráli - my tak ztratili jeden bod a soupeř získal osm. Rozdíl byl tuším 13 bodů. Rozhodnout tedy měla až poslední disciplína - tajenka. Tady byly naše nervy opravdu našponované, teď šlo o všechno.
Měli jsme přijít na známou osobnost. První nápověda - rok 1936. Pak tam bylo pero. Ve třetí pouta. Nikdo pořád netušil. Rozlouskla to až čtvrtá nápověda, nápis: Charta 77. A jediné jméno, které se nám v tu chvíli vybavilo, bylo jméno Václava Havla. A kupodivu to tak doopravdu bylo. Za tajenku jsme získali 15 bodů, o pouhé dva body jsme tedy zvítězili.
Stačilo by málo a mohlo to bý úplně jinak. Pokud bychom měli například o pouhou jednu zodpovězenou otázku méně a soupeř vsadil na učitele všech pět bodů, bylo by rozhodnuto. To se naštěstí nestalo a my byli rádi, že nejedeme hned domů.
Jak jsme si vedli u balancovníku snad ani psát nebudu. Po všech těch nervech nám to jaksi všechno vypnulo a my tam jen tak stáli, drželi balancovník a koukali jak se kuličky kutálejí. Nedostali jsme tam snad ani jednu kouli.
Následovala přestávka a pak se točil druhý díl. Zase to samé. Jen trochu únavnější, protože ve studiu bylo už pořádné horko a taky už se všechno nedařilo tak jako ráno, scény se opakovali a únava vzrůstala.
Naštěstí jsme dostali relativně slabého soupeře, jeho nevýhodou byl asi věk - všichni byli o dva roky mladší než my. Co musím uznat je to, že měli pěkný, rytmický a melodický pokřik. Znělo jim to opravdu pěkně. "Bejci, do toho, vyhrajem to, hotovo." Zkuste si to zakřičet. Úžasné, škoda že jsme něco tak pěkného nevymysleli i my. I když naše "Chemici, Chemici, to jsou prostě profíci. Vždycky vědí co a jak, všem vám tady daj na frak." taky není úplně špatné.
Druhý díl už si tak dobře jako první nepamatuji, nějak se mi to tam v makovici pomotalo. V úvodních otázkách to moc slavné nebylo, ale soupeř s námi držel krok. Rozhodující bylo lezení. Překážka byla o něco těžší než v prvním díle, když na ní neděláte kraviny, dala se zvládnout.
Začátek byl opravdu pěkný. Dvojka na síti už se sehrála a tak byl zlatý bludišťák náš, ani nikdo nemrkl. Problém nastal až u mně. Trochu jsem to zdramatizoval a čistě neúmyslně jsem začal dělat nahoře kraviny. Prý to vypadalo pěkně, až se na sebe budu dívat, asi si řeknu něco nepěkného. Jednak mi Karel nabalil spoustu bludišťáků a mně se to v lanech nahoře šmodrchalo. Dokonce tak hodně, že jsem jednoho z karabiny urval. Asi v půlce překážky jsem přesunul těžiště výš, než bylo zdrávo a otočil jsem se hlavou dolů. Úplně úžasné je, jak si z toho pamatuji každou setinu. V jednu chvíli jsem byl výš než jsem chtěl, pak se začínám otáčet a diváci na tribunách tichnou. Pak visím hlavou dolů a snažím se zhoupnout zpátky. To se mi naštěstí podařilo, dokonce až tak, že jsem se málem přetočil na druhou stranu. Diváci jásají. Tady mně to docela začalo bavit.
Prní nálož jsem zavěsil a dole už pro mě byla přichystána další. S Karlem jsme měli domluvené, že mi řekne, kolik mám ještě času. On ale nějak na časomíru zrovna neviděl a tak mi řekl, že mám asi o patnáct vteřin víc času. Za tu dobu jsem to měl dát úpůně v pohodě. Jsem kousek za půlkou překážky a ouha, posledních deset sekund a Roman (moderátor) začíná odpočítávat. Nebudu vám popisovat to drama, mě to tak napínavé zas nepřišlo, zase jsem vnímal každý detail - poslední sekunda, hala tichá, já mám kruh na zavěšování na dosah, dole vidím kameramana a moderátora, který odpočítává poslední sekunda. Pak cvak a je to tam. Prý včas. Budu jim věřit. A tak až na jednoho urvaného bludišťáka viseli nahoře všichni.
Soupeř tak úspěšný nebyl a mi začínali doufat, že domů ještě dnes nepojedeme a že se ulijeme z fyziky. V otázkách to bylo vyrovnané, rozhodla soutěž učitelů. Ti měli totiž házet frisbee do košíčku. Možná už jste to viděli, v Bludišti to nebylo poprvé. Pan učitel Ryneš sice tvrdil, že je to o náhodě, každopádně se mu jako jedinému podařilo trefit a to dokonce dvakrát.
My už to měli všechno propočítané a vsadili jsme přesně tolik, abychom si mohli být jistí, že to máme v kapse. To se povedlo a my si tak mohli dovolit prohrát poslední úkol, tajenku. Docela mne zklamalo, že v tajence nevyšel můj tip Marca Pola. Tam jsme se možnátrochu unáhlili a měli jsme déle přemýšlet, protože soupeř měl pouze dvě nápovědy, ze kterých vycházeli jako možné dvě osoby, již zmiňovaný Polo a pak Kryštof Kolumbus. No a ten druhý byl správný.
Pak zase přišel balancovník. No comment, možná jsme lemplové, ale zase jsme se nechytili. Něco už se nám tam dostat podařilo, dva tisíce korun nám ale zase utekly.
Zase jsme naskákali do autobusu a odjeli zpět na krásnou ubytovnu. Cestou jsme se stavili v Kauflandu a dokoupili zásoby, nikdo se neztratil, nikdo snad ani nic neukradl.
Co se dělo v noci nevím, protože mně se chtělo spát a když se mi chce spát tak spím. Jednoduché.
Ráno bylo stejné jako to včerejší, nasnídat, zabalit a do autobusu. Teď už bylo jasné, že pojedeme po natáčení domů, takže si už z výsledku natáčení nikdo hlavu nedělal. Na place to byl samý vtípek a legrácka. Po úvodních otázkách jsme zase lehce vedli, to už jsme ale věděli, že to nic neznamená. Lezení se zdařilo na výbornou, Jitka těsně ukořistila zlatou potvoru a překážka tentokrát byla hodně jednoduchá, takže jsem šel na jistotu, nijak zvlášť nechvátal a docela si to zase užíval. Když tak nad tím přemýšlím, nahoře jsem si to pokaždé užíval nejvíc. Žádný stres, nemusí se u toho moc přemýšlet, skvělé.
V otázkách jsme soupeře převálcovali. No, my... Spíš Karel. Ten si taky poslední díl užíval, i ruka nad tlačítkem se mu klepala skoro jako normálně a dával si tam jednu otázku za druhou. Učitelé tentokrát stavěli kostky na sebe a opět se prokázalo, že na gymplu jsou nejenom talentovaní žáci (ironie), ale i učitelé (no jo, stavění kostiček, to jim de). Zase bylo rozhodnuto a my si chtěli ten pocit co nejvíc vychutnat - nikde jinde než v televizi takovou šanci nemáte, každé radování jsme mohli opakovat klidně i třikrát, stačilo aby se režisérovi něco nelíbilo. Uhádli jsme i tajenku, kde jsme neudělali chybu, jako v předchozím díle, dostatečně dlouhou dobu jsme si počkali a jasně určili, že požadované dílo je Popelka (resp. Tři Oříšky pro Popelku).
A tak pěkný den jsme si nemohli zkazit tím, že bychom nedali tu mrchu s názvem balancovník. Taktika už byla vymyšlená a my opravdu odcházeli s poukázkami do Tesca v hodnotě 2.000,-. Navíc protože jsme vyhráli třikrát za sebou, dostali jsme poukázku do lanového centra.
A závěr? Hurá už to máme za sebou, ale už by se o tom mohlo přestat mluvit. Ať máme po svých deseti minutách slávy pár měsíců klid.

Jaké bylo Bludiště III. - rozhovor s Tomášem Rynešem

Další zajímavý článek, tentokrát s učitelem, který nás do Bludiště doprovázel. Hlavní rozhovor s naší třídní se ještě chystá...

1. Znal jste soutěž Bludiště před tím, než jste do Ostravy měl jet?
   Slyšel jsem o ní, pravidelně jsem ji však nesledoval.
   
   

2. Kolik byste vsadil na tým Chemiků před Bludištěm? Věřil jste mu?
   Při trénincích v hodinách TV jsem tak trošku tušil, že by to mohlo vyjít.
   
   

3. Která z učitelských soutěží pro vás byla nejnáročnější a která naopak úplná „brnkačka“?
   Nejnáročnější byl ping pong v prvním díle, jelikož nervozita cvičila asi s každým z nás. „Brnkačkou“ lze tedy nazvat zbylé dvě soutěže.
   
   

4. Kdy jste zažíval největší nervy?
   Největší nervy jsem zažíval asi v prvním díle, kdy nebylo do poslední chvíle rozhodnuto.
   
   

5. Jaké byly vaše pocity, když tým zvítězil?
   Myslím, že z obrazovky to bude cítit. Radoval jsem se jako malý Jarda a prožíval tak soutěž se vším všudy.
   
   

6. Víte, že ve druhém i ve třetím díle zvítězili Chemici hlavně díky svým učitelům? Vnímal jste to už při soutěži?
   Jelikož jsme v prvním díle svým výkonem družstvo příliš nepodrželi, rozhodli jsme se tomuto učinit přítrž a v dalších kolech jsme naši část soutěže již zvládli. Důvodem byla jistě zmiňovaná větší odhodlanost ale také menší míra nervů a přibývající zkušenosti.
   
   

7. Jaký názor máte na soutěž Bludiště? Máte nápad, jak by se dala tato soutěž vylepšit?
   Myslím, že se jedná o povedenou soutěž na odpovídající úrovni. Líbí se mi, že podporuje staré antické hodnoty, a sice rozvoj těla i ducha. Mimo to takový výlet za společným cílem probudí ve studentech nejen soutěživého ducha, ale především může pomoci ke stmelení daného kolektivu. Nic bych na soutěži neměnil, možná bych zavedl jednodušší úkol při získání cen v samém závěru.

Jaké bylo Bludiště II. - rozhovor s týmem

A další informace o Bludišti vyplouvají na hladinu. Tentokrát rozhovor s nešťastníky, kteří okusili stres ze soutěžení na vlastní kůži. Ponechalo to na nich následky? Přesvědčte se sami...

1. Jaké pocity jsi měl(a) z toho, když jsi se dozvěděl(a), že budeš soutěžit v Bludišti?
   Karel: Nejdříve jsem se lekl, ale potom jsem si řekl , že to může být zajímavé.
   Martin: Žádné zvláštní. Nijak mě to nevzrušovalo.
   Jitka: Ze začátku jsem byla ráda a těšila jsem se, ale jak se to blížilo...
   Juda: Rozhodně mne to nepotěšilo, ale byla to věc, se kterou jsem se musel smířit. Asi stejně jako s návštěvou u zubaře.

2. Čekal(a) jsi, že tě třída vybere? Kdo byli tví favorité?
   Karel: Sebe jsem mezi čtyřmi vybranými rozhodně nečekal. Na svůj papír jsem napsal Martina Hezoučkého, Judu Kaletu, Markétu Votavovou a Marii Zieglerovou.
   Martin: Jo, čekal jsem to.
   Jitka: Spíš ne, říkala jsem si že by to teoreticky mohlo bát možný ale, že spíš ne. Mými favority byli Juda Kaleta, Martin Hezoučký, Kája Pučelík pak třeba Markéta Votavová či Abeba Jánská
   Juda: To že mně ve třídě vyberou, jsem tak trochu čekal. Jinak jsem hlasoval pro všechny z družstva, místo sebe bych nasadil Martina Wirtha.

3. Kdy jsi pocítil(a) nejvíc stresu? Proč?
   Karel: V prvním díle před tajenkou. Prohrávali jsme o dost bodů a věděl jsem, že když tajenku neuhodneme prohrajeme.
   Martin: Asi před otázkami, když už se to točilo potřetí.
   Jitka: Nejhorší bylo když jsme jeli ráno na první natáčení tak v autobusu. Nevěděla jsem jak to bude probíhat, ale když jsem dorazili tak to ze mě opadlo.
   Juda: Možná by si někdo řekl, že nejhorší je zavěšovat v posledních sekundách bludišťáky, tak jako se to povedlo mně, ale tam na to člověk nemá čas myslet. Takže asi v prvním díle před tajenkou.

4. Proč ses do Bludiště (ne)těšil(a)?
   Karel: Bylo to pro mě něco úplně nového a zajímalo mě, jak to zvládnu, takže jsem se docela těšil.
   Martin: Moc jsem se netěšil, hlavně na tu dlouhou cestu autobusem.
   Jitka: Těšila - něco nového a snad i super zážitek. A netěšila protože jsem se bála, že to všem zkazím.
   Juda: Protože mi od začátku celá soutěž připadala hodně o náhodě. Je to o tom, jaké máte štěstí na otázky a jaké štěstí mají učitelé.

5. Jak moc by sis na svůj tým před Bludištěm vsadil(a)?
   Karel: Určitě moc ne.
   Martin: Radši nic.
   Jitka: Středně. Doufala jsem že bychom mohli párkrát vyhrát, ale obávala se, že se tak nestane.
   Juda: Osobně jsem čekal, že po prvním díle pojedeme domů.

6. Překvapilo tě ve studio něco? Dělalo se něco jinak, než jsi čekal(a)?
   Karel: Překvapilo mě natáčení jednoho momentu několikrát.
   Martin: Ne. Ne.
   Jitka: Překvapila mě velikost studia, bylo strašně vysoké, ale jinak docela malé. Síť po které jsme lezli se tím pádem zdála opticky nižší. Také jsem byla mile překvapena štábem a moderátor byl taky super.
   Juda: Docela mně zarazilo, když jsem viděl, že ani zkušený moderátor není bez nervů a že se často zapotí, když něco opakuje třeba po páté.

7. Jaké byly tvé pocity po první výhře?
   Karel: Měl jsem radost a byl jsem překvapený.
   Martin: Tak byl jsem rád. Asi protože jsme nemuseli jet hned domů.
   Jitka: Jelikož byl náš první soupeř dost namyšlený a neodpustil si pár narážek, tak jsem byla ráda že jsme jim to natřeli . A taky už bylo jasné, že neodjedeme domů se stoprocentní ostudou.
   Juda: Asi největší radost mi dělalo to, že se díky nám ostatní „ulejou“ o pár dalších hodin ve škole.

8. Jaký díl byl pro tebe nejnáročnější?
   Karel: Rozhodně první. Soupeř byl velice dobrý.
   Martin: První, tak bylo tam hodně stresu.
   Jitka: První díl byl takový plný překvapení, ale nejnáročnější byl asi druhý, protože se natáčel chvilku po prvním, ve studiu bylo horko a byli jsme unavení.
   Juda: Tak tady už je odpověď jasná – i když na nervy čas nebyl, náročné to bylo: překážka a zavěšování v druhém díle.

9. Jaký díl sis nejvíce užíval(a) a proč?
   Karel: Třetí, protože už jsem věděl co nás čeká.
   Martin: Třetí. Asi díky soupeřům.
   Jitka: První díl mne vyloženě bavil, v posledním díle už zase o tolik nešlo, protože jsme se zúčastnili už všech natáčení a nebylo již kam postoupit.
   Juda: Asi jako všichni ostatní ten třetí, hlavně proto, že nebylo co ztratit, domů bychom jeli tak jako tak.

10. Zopakoval(a) by sis bludiště? Proč?
    Karel: Asi ano, protože jsem si kromě nervů užil i spoustu legrace.
    Martin: Jo, protože jsme neměli školu.
    Jitka: Myslím že ano, protože jsme si užili i spoustu srandy. Vyfotila jsem se taky s Romanem, zalezla po síti, což bylo úplně super. Zhoupla jsem se na houpačce.
    Juda: Jednou a dost. Rozhodně mi to stačilo, i když zkušenost to byla zajímavá.

Jaké bylo Bludiště I. - stručně a jasně

V některých třídách si žáci dávají před Vánocemi dárky. Občas dají dárek i učitelé. A my jsme dostali k Vánocům dárek pořádný. Naše třídní profesorka, Jana Soukupová, nás totiž přihlásila do televizní soutěže „Bludiště“. A jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej, ani my jsme se tohoto dárku moc nezděsili a v celku ochotně jsme se pustili do tréninku a příprav.
Jeden z nejtěžších úkolů bylo sestavit čtyřčlenné družstvo, které by mohlo soutěžit a obstát. V této soutěži totiž nejenom musíte mít něco v hlavě, ale musíte i dokázat lézt po lanech a vydržet veškerý stres, který je se soutěží spojen. V naší třídě, kvartě B, se osvědčily hry „Česko“ a „Evropa“. Uspořádáním pár soutěžních kol ve třídě jsme si mohli snadno určit naše favority, jejichž znalosti by byly dostatečné. Pak už si každý jenom vybral čtyři kandidáty, kteří se mu zdáli být dobrými jak po stránce fyzické, tak i té mozkové. Proběhlo hlasování a bylo rozhodnuto, že „černý Petr“, toto nelehké poslání, zůstane v rukou Martina Hezoučkého, Judy Kalety, Karla Pučelíka a Jitky Fűrbacherové.
Tento tým pak mohl směle nacvičovat obratnost v prostorách tělocvičny školy, kde si za pomoci pár učitelů zřídil vlastní lanové centrum a nacvičoval doslova „ostošest“. A aby si celá třída mohla být jistá, že je tým nezklame, vypravili se ještě tito čtyři spolu s paní učitelkou Soukupovou do skutečného lanového centra v Sušici.
Dalším těžkým úkolem, do kterého se dlouho nikomu nechtělo, bylo vybrat název týmu.
Hned po jarních prázdninách, přesněji v neděli 22. února, celá třída nasedla do autobusu a společně s panem učitelem Tomášem Rynešem a paní učitelkou Janou Soukupovou se vydali na cestu do Ostravy. Natáčelo se až v pondělí ráno, od osmi hodin se tým i s celou třídou rozkoukával ve studiu a nechal se popohánět různými uličkami – převléct, napudrovat, ať se nám nelesknete a rychle, jedem, natáčíme.
Pak nám rychle vysvětlili co a jak, jak se tvářit, jak tleskat, kam si stoupat, kudy běhat a tak všelijak. I když Bludiště je malá věc, televize je tu cítit – občas nám dělalo potíže smát se pořád stejně radostně, když už jsme výhru nahrávali po třetí, nebo jsme začali cítit bolest v dolních končetinách, po tom, co jsme po šesté přibíhali.
Velmi dobře jsme se také přesvědčili, že celá soutěž je vlastně o náhodě. Pan učitel Ryneš dokonce zopakoval tento výrok v každém díle. Poprvé se nám podařilo zvítězit díky tomu, že jsme rychleji přišli na hlavní tajenku a obrátili tak skóre – celou dobu předtím nás soupeř válcoval. Podruhé jsme vyhráli jen díky našim učitelům, kteří dokázali lépe házet frisbee. Díky nim jsme získali takový náskok, že jsme si mohli dovolit prohrát tajenku (a taky že jsme ji prohráli). Po třetí zase rozhodli učitelé, když dokázali postavit vyšší věž než jejich kolegové ze Stříteže. Jediný rozdíl byl v tom, že se nám podařilo i dřív uhádnout hádanku. Jediné s čím jsme měli v soutěži problém a upřímně řečeno byl to problém velký, byl balancovník. Pro ty, kdo soutěž ještě neviděli, je to finální úkol, ve kterém dostane družstvo do rukou velkou kruhovou desku a musí koule umístit podle barev do správných děr. Člověk by si řekl, že je to snadné. Možná že to i snadné je, každopádně nám se to podařilo až naposledy.
Účastnit se televizní soutěže, ať už Bludiště, nebo jakékoliv jiné, je určitě velká a dobrá zkušenost. Poznáte kameramany, režiséra, podáte si ruku s lidmi, které znáte jenom z televize. Zažijete spoustu stresu, ať už jako soutěžící nebo i jen jako divák. A hlavně – až se za pár let znovu uvidíte, jak jste tam seděli a usmívali se do kamery, určitě vás to pobaví.
A kdy nás vlastně můžete v televizi shlédnout? První díl poběží v pátek 27. března a další díl vždy po týdnu. Na jedničce – od 16:30.

Spoluautoři článku: Karel Pučelík, Zdeněk Zeman

Stručný report XXIX.

Venku fouká, tady je nuda a protože se nudím, tak budu psát. Vlastně to takhle začíná skoro vždycky. Já si tak pěkně sedím, počítač na klíně a když nikdo nepíše musím začít psát já. A protože pořádně nevím o čem psát, musím to takhle okecávat - konec konců je to dobrý trénink do školy, nevěřili byste, co všechno se dá takto okecat - hlavně musíte působit důvěryhodně a musíte čekat, že vás učitel brzo zastaví, to až řeknete nějakou vyloženou koninu. A nenechat se rozhodit.
Když takhle píšu, o něčem či o ničem, začínají mně napadat myšlenky, které by se sem daly zapsat (i ty které by se napsat nedaly, ale o těch pomlčím). Teď najednou nevím jak se z toho dostat, věta v závorce se stala skutečností a nevím jak dál. Chtěl jsem napsat, že mne atakují nejlepší nápady za chůze. No jo, jenže když jdu na vlak, to se docela špatně píše a tak se musíte spokojit s myšlenkami, které mne napadají když sedím. Ty sice za tolik nestojí, to raději posuďte sami.
Kromě toho že se nudím, píšu články i proto, že mne zas zaujalo nějaké video a nechce se mi ho strkat na blog jen tak na sucho, bez textu nad a pod.

Možná jste si všimli, že jsem lehce upravil úvodní stránku - zeštíhlil jsem ji na jeden příspěvek, zmizely položky z pravého sloupce. Chystají se ale mnohem větší změny. Možnosti Bloggeru.com jsou omezené a mne už dlouhou dobu láká začít si něco svého. Opravdu svého. A kdy to bude? Jo, to se ještě neví. Dalo by se říct, že je to ve hvězdách. Možná o trochu níž, každopádně dost daleko.
Ještě k tématu, kterým jsem článek začínal. To o tom kdy mne napadají myšlenky. Teď jsem si uvědomil, že mne nejenom přepadají, ale taky ode mne utíkají - zbabělci jedni (nebo zbabělkyně?). Asi píšu moc pomalu, napadne mne spousta věcí, ale než se k nim dostanu, tak jsou zase v dáli a já je už těžko doháním a těžko si na ně vzpomínám.
Takže další článek o ničem? Asi budu filozof. Kolik si tak takový filozof může vydělat? Udělat si nějakou dobrou propagandu, mítinky, konference a podobné věci - sehnat sponzory a udělat z toho šou. Z toho by mohlo něco kápnout. Anebo vzít to z druhé strany, sehnat si nějakou pěknou opuštěnou jeskyni a trochu tam poustevničit. Samozřejmě by se z toho dala udělat turistická atrakce, ale nebudeme to zase přehánět.
Jestli jste se dokousali článkem až sem, tak vám upřímně gratuluji k dobře zabitému času. Asi se taky nudíte, co? A když je nuda, dají se číst i takové články jako ty moje, že.
Škoda že lidé nepoužívají Jabber. Povedlo se mi rozchodit takzvané PEP statusy. To jsou takové malé potvůrky u kontaktu a ukáží vám třeba jakou náladu má ten, koho se hodláte otravovat, nebo co zrovna dělá, nebo co poslouchá. V takových chvílích by se kdekdo jenom podíval, kouknul by: "A hale, Yetty se nudí, poslouchá nějakého Johna Teshe a píše článek na blog, to zase bude blábol... To ho raději vyruším.". Zaťukal by do klávesnice a na něco by se zeptal, třeba otázkou, na kterou existuje jen jediná pravdivá odpověď: "Spíš?".
Původně jsem to tak dlouhé psát nechtěl, ale když jsem v tom, tak toho přece nenechám. Prsty jsou rozehřáté, klávesnice pěkně klape a ze sluchátek se mi ozývá, že mám být happy a nedělat si worry. Když už to mám takhle pěkně dlouhé, co sem hodit ještě jedno video?

Z YouTube spousta videí zmizela. Takže možná zmizí i to, co jsem sem dal. Jednou to všechno zmizí, ale to už si toho nebudete mít čas všimnout. Ale kdyby jste si toho všimli, tak na mě zařvěte.
Musím se ve škole zeptat (učitelů ne, neděste se, spolužačky), jestli náhodou není na tomto psaní něco znepokojujícího. Třeba přílišná nervozita a z toho plynoucí upovídanost. A k tomu neschopnost komunikovat s lidmi. To je dost blbá kombinace. Možná by se to dalo přičítat událostem, které se staly, nebo které se - v žhavé uličce kalendáře - teprve stanou.
Jarek mi tu zpívá, že se budí do nicoty a sahá si na zápěstí jestli mu ještě tluče. Takhle to bude se mnou vypadat za osm hodin. Rána bývají tvrdá a rány taky.
Takže přepínám z Mikimauze a hodím tam raději něco optimističtějšího. Willie Nelson a pěkná písnička Always on My Mind, jo to bude lepší.
Už jenom třikrát do školy a pak hurá na Jizeru. Každou minutou se to blíží. Pak tu týden a kus nebudu, takže tohle je vlastně patrně poslední článek na dlouho dobu. Tak to tu jeho délku omlouvá, můžete si to rozkouskouvat a číst třeba jeden odstavec za den. To by mělo stačit. To že jsem to napsal až na konci nevadí, že ne?

Jak se chystá do Bludiště III. - dokumentace musí být

Dnes si toho tady moc nepočtete. To jste rádi, co? Místo písmenek si můžete prohlédnout jedno - tady si to snad ještě můžu dovolit, přestože to točila naše třídní - strašné video a pár ještě horších fotek, o kterých si to můžu dovolit říct určitě. Původně jsem chtěl video sestřihat a některé momenty vynechat, hodit k tomu lepší hudbu a spoustu dalších věcí jsem měl v plánu, ale když Linux stávkuje, raději se na to vykašlete. Takže to berte s rezervou...

Fotogalerie je zde!

Stručný report XXVIII.

Jak začít a o čem vlastně psát? Možná bych mohl napsat to, že jarní prázdniny se překotně blíží a s nimi i výprava Tchoříků do hor Jizerských. A stejně tak rychle se blíží i druhá výprava, s naší třídou, do Bludiště. Upřímně řečeno se mnohem více těším na tu první. Ale o tom proč jsem tu už napsal dost.
Tenhle týden byl ve škole docela veselé. Nebudu vás unavovat detaily - prostě jsme si v období pololetí zvykli na pěkný klid, relativní bezpečí před zkoušením a podobné příjemné věci. To už je ale minulostí a my zase nohama na zemi.

Jak to může vypadat, když učitelku bolí zuby, či prostě nemá dobrou náladu, bylo krásně vidět na paní učitelce Kadlecové. Už jsem skoro zapomněl, cože na ní vlastně nemusím, ale ona není ten typ, u kterého byste mohli takovéto důležité věci zapomenout. Když se vyspí dobře, dokážou jí uspokojit i totální bláboly (přesně takto se o nepřesnostech v našich znalostech vyjadřuje). Když má ale náladu jako měla ve čtvrtek, musíte být druhý Einstein, abyste vyvázli (Albert je asi špatný příklad, ten přece jenom ve škole moc dobře neprospíval). Spíš by to chtělo čtečku myšlenek - když to neřeknete tak, jak to chce slyšet, dokáže vás zaseknout po prvním slově (to se stává dost často, stačí když začnete "Když..." - pak následuje její snad nejznámější hláška: "(Když) tam dáme myš, tak chcípne!"). Upřímně řečeno, nerad bych byl v onu chvíli na místě u tabule.
Další zajímavý exemplář ze sebranky učitelů na našem ústavu je vážený pán, o kterém jsem tu už dost často psal - pan profesor Šmíd. Nevím, čím jsme si to dnes zasloužili, ale starý pán se rozpovídal a vyprávěl nám, jak byli na exkurzi v Terezíně. Předcházela tomu vlastně taková vědomostní soutěž, jak ono to začalo, nemůžu si vzpomenout. Prostě a jednoduše, zjistili jsme, že rychlejší než hledat na Wikipedii či v jiném zdroji je zeptat se pana učitele. Poví vám snad úplně všechno, já bych se vsadil, že trumfnout učebnici z dějepisu by pro něj byla brnkačka (učitelé jsou zvláštní, asi nemoc z povolání - slyšel jsem o učitelce, která znala periodickou soustavu prvků nazpamět i se všemi těmi číslíčky na spoustu desetinných míst).
A tak jsme se ptali - kdy se narodil ten a ten, kdy zastřelili Kennedyho a všelijak podobně. Tak třeba toho Kennedyho zastřelili v pátek. A, už jsem si vzpomněl jak to začalo. No přepisovat to nebudu, zas tak zajímavý ten začátek nebyl. A když už jsme se vystříleli, začal pan profesor vyprávět onu příhodu v Terezíně. Pře vypravovat to tu nebudu, to by nemělo ten správný šmrnc.
Jen teď přemýšlím, k čemu je člověku dobré znát tolik věcí. Jo, to musí být fajn vědět, že Beneš podepsal smlouvu se Stalinem v neděli, ale využít to může snad jen historik nebo trochu zvláštní učitel. Zas druhým extrémem by bylo nevědět vůbec nic, to už radši vědět všechno. Nebudu to komplikovat, všeho moc škodí a jsou i důležitější věci hodné zapamatování.

Jak se chystá do Bludiště II. - trénink a všechny možný přípravy

Nejvíc naši výpravu asi prožívá naše třídní. Konec konců, byla to ona, kdo to všechno vymyslela a my jsme jí za to nesmírně vděčný. Mince má dvě strany - budeme v televizi. To je pěkné, že? Až do té chvíle, než vám dojde, že se na to podívá minimálně celá škola a šance, že tam zabodujete v záporném slova smyslu je mnohem větší, než cokoli jiného. Obzvlášť pokud budete mezi těmi čtyřmi, co budou na kameře pořád.
Trénink nám naplánovala třídní pořádně. Nejdříve jsme otestovali svoje (ne)znalosti otázkami ze hry Česko a Evropa (mimochodem tuhle hru jsme hráli i tady, na Velharticích). Naše sebedůvěra krásně narostla, to tak bývá, když ze třiceti otázek nevíte ani polovinu. Naštěstí i náš velicí usoudil, že nemůže srazit naši sebedůvěru až úplně k zemi a téhle vědomostní soutěže celé třídy jsme nechali a raději hlasovali, koho chceme v týmu. To, že jsme hlasovali takhle brzo byla trochu podpásovka, protože jsme nějak nestihl hlasovat pro to, aby mne nikdo nevolil.
A tak třída vybrala. Hlasy už si přesně nepamatuji, ale nejvíc měl Martin Hezoučký (Hezoun) - něco kolem osmnácti. Pak jsem byl já, Jitka Fürbacherová (*CENZURA*) a Karel Pučelík. Nevíme, co jsme komu udělali, ale to k tomu aby se nám mohli takhle mstít vědět nepotřebujeme, že?
Když už bylo takhle pěkně zvoleno mohli jsme se vrhnout na mnohem zajímavější trénink, na trénink tělesný. Proč byl o tolik lepší než ten první? Když pomineme ty dobré věci, jako že jsme si zopakovali uzle, vázání lan a něco málo z obratnosti, dokázali jsme "zapéct" tři hodiny dějepisu. Konečně něco dobrého ve všech těch temných dnů.
Když už nás přestalo bavit lepit si puchýře z provazů, zas jsme na pár dní na náš úděl zapomněli. Nu, zapomněli - už se těším na den, ve kterém nic o Bludišti neuslyším a ani si na něj nevzpomenu.
Zatím náš poslední trénink byla návštěva lanového centra v Sušici. Mají to tam pěkné, ale skály jsou holt skály. Ale někomu může dělat potíže stát osm metrů nad zemí.
Dnes jsme natáčeli klip. Jako nejlepší vyjádření pocitů mne napadá smajlík mlátící hlavou o zeď. Škoda, že tu smajlíky nemám. Nejdřív jsme se kývali a pak mávali. Učitelka nepřekvapila - originalita se ve škole moc nevede. Nejvíc ale pobavila hláška, že musíme být úplně zticha - prý nám to jinak nevezmou. Trochu se nedopočítala, že i my už víme, že zvuk u videa jde ztlumit snadno a tak jsme jí na tento pokus jak nás utišit neskočili.

Co bude příště? Možná nějaký krátký šot z lanového centra, ale asi nebude nic moc a pár fotek, abyste věděli, kdo vlastně jsme.