Jak se chystá do Bludiště II. - trénink a všechny možný přípravy

Nejvíc naši výpravu asi prožívá naše třídní. Konec konců, byla to ona, kdo to všechno vymyslela a my jsme jí za to nesmírně vděčný. Mince má dvě strany - budeme v televizi. To je pěkné, že? Až do té chvíle, než vám dojde, že se na to podívá minimálně celá škola a šance, že tam zabodujete v záporném slova smyslu je mnohem větší, než cokoli jiného. Obzvlášť pokud budete mezi těmi čtyřmi, co budou na kameře pořád.
Trénink nám naplánovala třídní pořádně. Nejdříve jsme otestovali svoje (ne)znalosti otázkami ze hry Česko a Evropa (mimochodem tuhle hru jsme hráli i tady, na Velharticích). Naše sebedůvěra krásně narostla, to tak bývá, když ze třiceti otázek nevíte ani polovinu. Naštěstí i náš velicí usoudil, že nemůže srazit naši sebedůvěru až úplně k zemi a téhle vědomostní soutěže celé třídy jsme nechali a raději hlasovali, koho chceme v týmu. To, že jsme hlasovali takhle brzo byla trochu podpásovka, protože jsme nějak nestihl hlasovat pro to, aby mne nikdo nevolil.
A tak třída vybrala. Hlasy už si přesně nepamatuji, ale nejvíc měl Martin Hezoučký (Hezoun) - něco kolem osmnácti. Pak jsem byl já, Jitka Fürbacherová (*CENZURA*) a Karel Pučelík. Nevíme, co jsme komu udělali, ale to k tomu aby se nám mohli takhle mstít vědět nepotřebujeme, že?
Když už bylo takhle pěkně zvoleno mohli jsme se vrhnout na mnohem zajímavější trénink, na trénink tělesný. Proč byl o tolik lepší než ten první? Když pomineme ty dobré věci, jako že jsme si zopakovali uzle, vázání lan a něco málo z obratnosti, dokázali jsme "zapéct" tři hodiny dějepisu. Konečně něco dobrého ve všech těch temných dnů.
Když už nás přestalo bavit lepit si puchýře z provazů, zas jsme na pár dní na náš úděl zapomněli. Nu, zapomněli - už se těším na den, ve kterém nic o Bludišti neuslyším a ani si na něj nevzpomenu.
Zatím náš poslední trénink byla návštěva lanového centra v Sušici. Mají to tam pěkné, ale skály jsou holt skály. Ale někomu může dělat potíže stát osm metrů nad zemí.
Dnes jsme natáčeli klip. Jako nejlepší vyjádření pocitů mne napadá smajlík mlátící hlavou o zeď. Škoda, že tu smajlíky nemám. Nejdřív jsme se kývali a pak mávali. Učitelka nepřekvapila - originalita se ve škole moc nevede. Nejvíc ale pobavila hláška, že musíme být úplně zticha - prý nám to jinak nevezmou. Trochu se nedopočítala, že i my už víme, že zvuk u videa jde ztlumit snadno a tak jsme jí na tento pokus jak nás utišit neskočili.

Co bude příště? Možná nějaký krátký šot z lanového centra, ale asi nebude nic moc a pár fotek, abyste věděli, kdo vlastně jsme.