Stručný report XXIX.

Venku fouká, tady je nuda a protože se nudím, tak budu psát. Vlastně to takhle začíná skoro vždycky. Já si tak pěkně sedím, počítač na klíně a když nikdo nepíše musím začít psát já. A protože pořádně nevím o čem psát, musím to takhle okecávat - konec konců je to dobrý trénink do školy, nevěřili byste, co všechno se dá takto okecat - hlavně musíte působit důvěryhodně a musíte čekat, že vás učitel brzo zastaví, to až řeknete nějakou vyloženou koninu. A nenechat se rozhodit.
Když takhle píšu, o něčem či o ničem, začínají mně napadat myšlenky, které by se sem daly zapsat (i ty které by se napsat nedaly, ale o těch pomlčím). Teď najednou nevím jak se z toho dostat, věta v závorce se stala skutečností a nevím jak dál. Chtěl jsem napsat, že mne atakují nejlepší nápady za chůze. No jo, jenže když jdu na vlak, to se docela špatně píše a tak se musíte spokojit s myšlenkami, které mne napadají když sedím. Ty sice za tolik nestojí, to raději posuďte sami.
Kromě toho že se nudím, píšu články i proto, že mne zas zaujalo nějaké video a nechce se mi ho strkat na blog jen tak na sucho, bez textu nad a pod.

Možná jste si všimli, že jsem lehce upravil úvodní stránku - zeštíhlil jsem ji na jeden příspěvek, zmizely položky z pravého sloupce. Chystají se ale mnohem větší změny. Možnosti Bloggeru.com jsou omezené a mne už dlouhou dobu láká začít si něco svého. Opravdu svého. A kdy to bude? Jo, to se ještě neví. Dalo by se říct, že je to ve hvězdách. Možná o trochu níž, každopádně dost daleko.
Ještě k tématu, kterým jsem článek začínal. To o tom kdy mne napadají myšlenky. Teď jsem si uvědomil, že mne nejenom přepadají, ale taky ode mne utíkají - zbabělci jedni (nebo zbabělkyně?). Asi píšu moc pomalu, napadne mne spousta věcí, ale než se k nim dostanu, tak jsou zase v dáli a já je už těžko doháním a těžko si na ně vzpomínám.
Takže další článek o ničem? Asi budu filozof. Kolik si tak takový filozof může vydělat? Udělat si nějakou dobrou propagandu, mítinky, konference a podobné věci - sehnat sponzory a udělat z toho šou. Z toho by mohlo něco kápnout. Anebo vzít to z druhé strany, sehnat si nějakou pěknou opuštěnou jeskyni a trochu tam poustevničit. Samozřejmě by se z toho dala udělat turistická atrakce, ale nebudeme to zase přehánět.
Jestli jste se dokousali článkem až sem, tak vám upřímně gratuluji k dobře zabitému času. Asi se taky nudíte, co? A když je nuda, dají se číst i takové články jako ty moje, že.
Škoda že lidé nepoužívají Jabber. Povedlo se mi rozchodit takzvané PEP statusy. To jsou takové malé potvůrky u kontaktu a ukáží vám třeba jakou náladu má ten, koho se hodláte otravovat, nebo co zrovna dělá, nebo co poslouchá. V takových chvílích by se kdekdo jenom podíval, kouknul by: "A hale, Yetty se nudí, poslouchá nějakého Johna Teshe a píše článek na blog, to zase bude blábol... To ho raději vyruším.". Zaťukal by do klávesnice a na něco by se zeptal, třeba otázkou, na kterou existuje jen jediná pravdivá odpověď: "Spíš?".
Původně jsem to tak dlouhé psát nechtěl, ale když jsem v tom, tak toho přece nenechám. Prsty jsou rozehřáté, klávesnice pěkně klape a ze sluchátek se mi ozývá, že mám být happy a nedělat si worry. Když už to mám takhle pěkně dlouhé, co sem hodit ještě jedno video?

Z YouTube spousta videí zmizela. Takže možná zmizí i to, co jsem sem dal. Jednou to všechno zmizí, ale to už si toho nebudete mít čas všimnout. Ale kdyby jste si toho všimli, tak na mě zařvěte.
Musím se ve škole zeptat (učitelů ne, neděste se, spolužačky), jestli náhodou není na tomto psaní něco znepokojujícího. Třeba přílišná nervozita a z toho plynoucí upovídanost. A k tomu neschopnost komunikovat s lidmi. To je dost blbá kombinace. Možná by se to dalo přičítat událostem, které se staly, nebo které se - v žhavé uličce kalendáře - teprve stanou.
Jarek mi tu zpívá, že se budí do nicoty a sahá si na zápěstí jestli mu ještě tluče. Takhle to bude se mnou vypadat za osm hodin. Rána bývají tvrdá a rány taky.
Takže přepínám z Mikimauze a hodím tam raději něco optimističtějšího. Willie Nelson a pěkná písnička Always on My Mind, jo to bude lepší.
Už jenom třikrát do školy a pak hurá na Jizeru. Každou minutou se to blíží. Pak tu týden a kus nebudu, takže tohle je vlastně patrně poslední článek na dlouho dobu. Tak to tu jeho délku omlouvá, můžete si to rozkouskouvat a číst třeba jeden odstavec za den. To by mělo stačit. To že jsem to napsal až na konci nevadí, že ne?