Programování?

Takže, na žádost spolužáků, krátký článek. Lehce o programování...

Mám se to učit?
Programovat se začni učit jestliže:

• jsi často na počítači a hry už tě přestávají bavit
• máš kladný vztah k technice
• nejsi typ: kde je internet? Na ploše neni žádné modré E!
• nevadí ti přečíst si tuny tutoriálů

Jak se učit a co pro to dělat?

• vyber si jeden středně obtížný jazyk (např. Python)
• najdi si něco pro začátečníka (např. Létající cirkus [PDF])
• najdi si nějakou zkušenější oběť a otravuj ji otázkami!
• zkoušej si jednoduché věci
• měj velké plány (vlastní WoW apod.), ale nečekej, že něco podobného uděláš do pěti let
• přemýšlej nad programováním (co naprogramovat a co z toho budu mít?)
• v diskuzích se ptej jen v případě nouze (nebo chceš být za lamu?)
• neuč se ze začátku víc jazyků. Čím víc jazyků umíš, tím víc se v tom motáš...
• najdi si někoho, kdo se jazyk bude učit s tebou a vzájemně se žeňte vpřed
• vydrž až tě programování přestane bavit
• čti, čti, čti a potom si to vyzkoušej
• pamatuj, že opakování je matka moudrosti

A tak jsme to přežili...

Je pondělí velikonoční, prázdniny jsou u konce a naše Šumava Tour také, takže je správný čas napsat co se o prázdninách dělo a na co se nezapomnělo.

Naše výprava začala z Nýrska dne 20.3.2008, ve čtvrtek, přesně v 12:20 přijetím vlaku na nádraží. Vlakem přijeli vlastně všichni členové "ultras" výpravy až na mě. Po měsíčním plánování a organizování se náš počet ustálil na čtyřech. A tak jsme vyrazili přes Nýrsko až k Hájkům, Jarmila nám měla dělat doprovod první den. Později na mě tlačila ať o ní sem nepíšu, ale svoboda tisku je svoboda tisku a novařina nemá tabu, má holt smůlu.

A tak jsme vyrazili. Přes Pajrek na Hraničář, z Hraničáře na Zadní Chalupy a dál až na Stateček pod Ostrým. Trochu nás zaskočilo počasí. I v Nýrsku, kde celou zimu nenapadl pořádně sníh, ho bylo dost a čím jsme se dostávali výš a dál sněhu rychle přibývalo. Ale což, bylo celkem pěkně a šlo se ještě dobře. Později odpoledne začalo přituhovat a chvílemi i sněžilo. Foukal dost nepříjemný vítr a my razili cestu sněhem. Docela to znavovalo, a když jsme došli na Stateček, věděli jsme, že dál už nepůjdeme.

Jarmila s Johanou se chtěly vyspat v teple doma a museli ještě dojít asi šest kilometrů do Hamrů. Prý jsme Jarmilu totálně zničili, ale... (co to? Že by to Jarmila nějakým způsobem odmazala text? Zmizel :D ).

Na Statečku byl (a snad ještě je) pěkná bouda se dvěmi stěnami. Výhled byl krásný, před námi leželo Hamerské údolí, ale jak to tak bývá, foukalo z údolí a foukalo dovnitř. Začala nám být zima a tak jsme na nic nečekali a začali jsme vařit čaj a večeři. K večeři měla být polívka, ale jaksi díky mým zmrzlým rukám vzniklo další památeční jídlo. Do polívky jsme chtěli přidat trochu těstovin a tak jsem je tam sypal a najednou byl pytlík prázdný a hrnec plný. Teď se projevilo naše kuchařské umění... Možná někoho překvapí, že neslité těstoviny s pár buřty jsou poživatelným jídlem. Ale jsou!

Byla hrozná zima a tak jsme zalezli do spacáků a snažili se usnout. Taková zima, jako mi byla v tu noc, jsem ještě nezažil. Protože sněžilo a zároveň foukalo, do přístřešku bylo naváto hodně sněhu a naše spacáky na tohle nejsou stavěné. Ale i ten sníh by se dal vydržet, horší to bylo s větrem. Vždy když se mi podařilo zahřát si spacák na přijatelnou teplotu, přišla vždy nová vlna studeného vzduchu, a ve spacáku byla zase zima. Nevím jak se mi podařilo dočkat rána, myslím, že jsem mohl spát hodinku maximálně dvě. Ráno jsem se klepal ve snaze zahřát se, ale nějak to nefungovalo.

Někdy po ránu zavolal Zdeněk. Měl nás doprovázet další den, a tak bylo potřeba dohodnout podrobnosti. Pak jsme si uvařili čaj, namazali chleba s paštikou a vyrazili, protože byla hrozná zima a chůze zahřívá. Asi v osm hodin jsme Stateček opustili a vydali se směrem k Černému jezeru. Sněhu neubylo, ba naopak přibylo a my se jím brodili dál. Největší smůlu, dá-li se tomu tak říct, měl Kyšák, protože jako jediný měl skvělý nápad vzít si návleky a tak vyšlapával cestu. Husím pochodem, ščítajíc kilometr za kilometrem, jsme šli dál, nejdříve k Černému jezeru a pak na Špičák. Asi kilometr před ním jsme se setkali se Zdeňkem, který nám na běžkách vyrazil naproti. Na Špičáku jsme k němu zalezli do auta, domluvili další detaily a vypili dvě termosky s čajem a snědli tofife. Pak přišla naše slabá chvilka, kdosi totiž navrhl, že by nám Zdeněk mohl odvézt batohy až na Javornou, kde budeme spát a protože jsme byly vyčerpaní, strpěli jsme tu potupu a dále to vypadalo spíš jako školní výlet než drsný puťák. To kdyby viděl Jenda, ten by nám dal. (Edit po dvou letech: nedal, už taky vyměkl)
A zase jsme šli, ze Špičáku na Hofmanky, z Hofmanek změrem na Gerlovu Huť, ale až tam jsme nedošli, odbočili jsme a šli cestou necestou až na Javornou. Na Javorný to byl jedním slovem luxus. Když jsme si vytahali věci z batohů a dali je sušit, bylo teprve kolem čtvrté odpoledne a my znavení seděli v pokoji, jsme občas něco četli, občas hráli šachy a občas koukali do blba. Později, někdy kolem sedmé, šly Lenka s Jáňou připravit večeři. Měl to být puding. Nevím jak to vypadalo během přípravy a asi to vypadalo hrozně, protože když to bylo hotové, koukali na nás jako by čekali, že proti tomu budeme mít řeči. Ale nakonec to bylo dobré, až to překvapilo.

Večer a vlastně půlku noci jsme jako staří karbaníci mastili pokera. Hrál s námi i Zdeněk, ze začátku se vymlouval, že už si nepamatuje jak se to hraje a nakonec nás téměř obral. Spát jsme šli někdy po půlnoci, spíš až k jedné.

Ráno Zdeněk odjížděl časně, musel jet do práce a tak když jsme se v osm hodin vybatolili z teplých spacáčků byl už hodinu pryč. Ke snídani byly chleby se sýrem a salámem. Jediná věc, pro kterou by na nás na Javorné nemuseli vzpomínat v dobrém je naše snaha používat termokonvici. Trochu jsme s tím zacházeli jak pravěcí lidé s počítačem a pak to teklo všude, jenom je tím správným otvorem.
Zhruba v deset hodin jsme vyrazili směr Velhartice. Ač jsme měli poměrně přesné informace kudy se vydat povedlo se nám si zajít. Naštěstí to tam Kyšák alespoň přibližně znal a tak jsme to střihli azimutem. Jak to tak bývá, byl v cestě les a v něm asi pět potoků. Tak takhle to asi vypadá při prozkoumávání Sibiře.

Nakonec jsme ale natrefili na správnou cestu a mohli jít dál. No mohli, ale raději jsme to lehce obešli, před námi byl pes, který vypadal dost agresivně. Díky Bohu že se do nás nepustil.
Přes hory a doly, přes sedmero řek a lesů jsme se dostali do Velhartic. Spát jsme měli u Kryštofa doma, tedy na hradě. Bylo ale jen něco po poledni a tak jsme ještě vyrazili zdolat Borek. Pod argumentem, že je to půlhodinka tam, půlhodinka zpátky s námi šli i Jáňa s Lenkou. Trochu se to protáhlo, a to kvůli nápadu zahrát si na stopovanou. Nakonec ze stopované byla tak trochu shledávaná, protože přesto že les byl celkem velký, nebyl problém narazit na druhého člověka.
Dnes jsme večeři měli na starosti s já s Kryštofem, během rekordního času se nám podařilo vytvořit oběd o dvou chozích, nejdříve francouzká polévka, pak bramborová kaše se salámem a cibulkou. Dokonce se to dalo i jíst. V jediné co jsme doufali, že nám to vaření nepřišijí na pořád, ale to asi nehrozí.

O zábavu se do večeře postarala hra Česko, spousta otázek o České republice, ale byli jsme rádi, že známe odpověď na každou pátou. Víte třeba jak se liší postup ve výrobě červeného a bílého vína? V hroznech to není. Pokud nevíte, zkuste se zeptat třeba strejdy Gůgla. Zadejte třeba "rozdíl mezi výrobou červeného a bílého vína".

K večeři jsme nám milá hostitelka namazala rohlíky s dobrou pomazánkou, a ikdyž jsme byli ještě syti z pozdního oběda, zmizelo toho docela hodně. Celou dobu jsme byli zamlí, Kyšák správně poznamenal, že to tam chvílema bylo jak na hřbitově. Asi nám chyběli rozkecávači jako Markéta nebo Bětka.

Během večeře jsem tradičně zabavoval hádankami. Jsou už starší a poměrně známé, ale pro ty kteří je ještě neslyšeli:

Šašek a král
V jednom království žije král a šašek. Král nenávidí šaška, šašek nenávidí krále. Až se jednoho dne rozhodnou, že se otráví. Nemůžou ale kupovat jedy ve vesnici, protože by se to mezi lidmi hned rozneslo a na zámku je jen dvanáct jedů. Jsou označeny podle síly, od jedničky až po dvanáctku, nejsilnější jed je dvanáctka. Jedy jsou ale speciální, pokud vypijete jed a hned poté jed s vyšším číslem, např. pětku a potom desítku, jedy se neutralizují.
Král vezme tedy všechny sudé jedy (2, 4, 6, 8, 10, 12) a šašek všechny liché. Pak se pozvou na sklenici vína. Nejdřív král naleje šaškovi, pak šašek králi a nakonec nalejí každý sobě aby mohli jedy zneutralizovat. Šašek přežil, král zemřel. Jak to šašek provedl?

Další hádanka se mi líbí méně, nejspíš proto, že jsem na ní sám nedokázal přijít a musel jsem se nechat poddat.

Poprava a kuličky
Král má ve vězení těžkého zločince a jednoho dne má být popraven. Král ale rád pobaví lid a tak dá vězni šanci, bude si moct tahat z pytlíku, pokud vytáhne bílou kuličku bude omilostněn, pokud černou zemře. Vězeň se ale od kata, kterému se ho zeželí, že král ho podvede a do pytlíku dá pouze dvě černé kuličky. Vězeň však nemá šanci sehnat si bílou kuličku včas a tak ho odvedou na popraviště a on si tahá. Co musí provést aby mohl přežít?

Poté co byly hádanky rozluštěny nastal opět známý problém, co dál? Tak trochu jsem s tím počítal a rozhodl jsem se vyzkoušet tzv. psychologickou hru o Abigail a Gregorym. Nějak jsem si ale nemohl vzpomenout na jména a tak se postavy jmenovali Jessica, Jerry apod. Hra probíhá tak, že se ze začátku vypráví příběh. Poté se každý člověk ztotožní s libovolnou jemu sympatickou postavou z příběhu a před ostatními se snaží obhájit svoje chování, samozřejmě tak aby odpovídalo příběhu. Ostatní mu můžou pokládat otázky. Obhajování pokračuje, každý další však nesmí popřít to co řekl ten před ním. Nakonec si to postavy mezi sebou můžou vyříkat, většinou se do toho lidi vžijou tak, že to býva docela zajímavé. Zde si můžete přečíst příběh:

Krokodýlí řeka

V malém království žili ve městě dva milenci, Abigail a Gregory. Prostředkem města tekla velká řeka, žili v ní krokodýli a přes řeku se dalo dostat jen jedním mostem. Nebo lodí. Gregory žil na jedné straně, Abigail na druhé, denně k sobě přes most chodili.

Jednoho dne však přišla velká voda. A co hůř, Gregory byl na smrt nemocný a neměl nikoho kdo by byl s ním. Ani Abigail se k němu nemohla přes rozbouřenou vodu dostat, protože voda strhla i most. Jediný kdo by se mohl s lodí dostat na druhou stranu byl starý námořník Slag.

Ten už padesát let čekal na velkou vodu a deno-denně vytahoval svojí pramici vysoko na břeh aby mu ji velká voda neodnesla, jako jiným. A tak se Abigail vypravila za ním a požádala ho, aby ji převezl na druhou stranu. Slag souhlasil, avšak s jednou podmínkou, že se s ním Abigail stráví noc. Abigail nesouhlasila, utekla k matce a žádala ji o pomoc.

Matka však na ni neměla právě čas, a tak ji skoro ani nevyslechla a řekla jí, nechávám rozhodnutí na tobě, věřím že se rozhodneš správně. Abigail probrečela celý den i noc, ale protože se k ní dostaly zprávy, že se Gregorymu přitížilo, nakonec souhlasila se Slagovou podmínkou. Ten se s ní vyspal a příštího rána ji odvezl na druhý břeh.

Abigail se konečně dostane k Gregorymu. Stará se o něj tak dlouho, dokud se neuzdraví. Trápí jí však kvůli její nevěře svědomí a Gregorymu řekne co se musela učinit, aby se k němu dostala. Gregory pro ni však nenajde pochopení, rozzuří se a Abigail vyžene.

Ta jde s pláčem ke svému starému příteli Sindibadovi, všechno mu řekne. Ten, i když ho Abigail prosí, ať to nechá plavat, jde za Gregorym a surově ho zmlátí.

Hra nemá předurčený výsledek, může se stát, že lidé hru nepochopí, nebo naopak jí začnou moc prožívat, nám se ale povedla celkem pěkně. Nic ale netrvá věčně a po hře zase nastala situace co dál. Pak přišel šílený nápad na hru, ve které by se vlastně vymíšlela detektivka hráči by museli přijít na to kdo je vrah. Nápad zajímavý, ale tak jsme příběh překomplikovali, že už jsme opravdu nevěděli jak dál. Většina hry probíhala tak, že já s Kyšem jsme na chodbě přemýšleli jak příběh posunout dál, vypadalo to asi tak, že jsme proti sobě chodili a občas se někdo chytl za hlavu, pak jsme zase chodili a nakonec jsme se museli vrátit na začátek příběhu. Ale nápady jsme měli zajímavé, to se musí nechat, možná podle toho jednou sepíšu detektivku, kdo ví?

Další hra byla podobná, ale úplně otočená. Nakonec skončila tak, že jsme se všichni jenom smáli a vraha, či spíše vrahy se určit nepodařilo. Ono taky zjistit kdo z příbuzenstva zabil tetičku v Himalájích, když všechny stopy shoří a jediný policista je také podezřelý, protože je její synovec, není snadné. Bylo už pozdě, ještě chvilku jsme pak hráli stolní fotbálek a šli zase někdy po půlnoci spát. Když to tak počítám, v průměru jsme se naspali méně než pět hodin za noc. Taky jsme toho moc nevypili, ale přežili jsme to.

Ráno jsme vstávali někdy po osmé, snídani jsme opět měli připravenou, prostě luxus, mazanec s bochánky, co můžeme chtít víc. Byla neděle a vlastně i poslední den, i když to ze začátku bylo plánováno i na pondělí. Je ale dobře, že jsme skončili už v neděli, všechno bylo jednoduší. Poslední naše trasa byla krátká z Velhartic do Kolince, kde jsme se měli rozdělit. Kryštof s Jáňou ale odbočili moc brzo a tak se jim ještě poslední den podařilo zajít si. Měli jít na beránka do Mlázov. Večer byli ale už doma, takže jejich zacházka asi moc dlouhá nebyla. Lence odjížděl vlak z Kolince v dvanáct, mě zhruba o dvě hodiny později a bylo teprvé něco po jedenácti, takže byl čas dát si trochu cukru. Byla i nápad udělat si karamel, ale to jsme zavrhli, protože by nás z čekárny asi hnali, kdyby viděli jak si vaříme bílý prášek na vařiči. Nejsem si jistý jestli by nám veřili, že je to jenom cukr. A tak jsme zůstali u cukru.

Pak už jenom vlakem bekhoum, vybalit zasmrádlé oblečení z batohů a hurá do vlastních postýlek. No hurá, mám chuť sem napsat něco jako v článku o Golden Well, ale nechci se opakovat a tak napíši radši takové krátké shrnutí mých pocitů z celé akce.

Celý to bylo dost na rychlo, plánovat se to začalo měsíc před Velikonoci, s Božím požehnáním se nám podařilo všechno sehnat a zařídít. Když jsem čekal na nádraží až výprava přijede nějak jsem tomu pořád nemohl uvěřit, že se to povedlo. Když pak přijeli, nemohl jsem tomu uvěřit ještě víc. Jak šel čas trochu mi začalo vadit, že věci nevycházejí tak jak jsem si je představoval. Když se teď na to podívám zpět, vidím, že kdyby to proběhlo tak jak jsem to já měl naplánováno, patrně by jsme někde umrzli v závějích, takže chvála Pánu i za to. Takže jednoduché ponaučení zní: Čím více lpíš na vlastních plánech, tím déle bude trvat, než pochopíš že to Bůh s tebou myslí dobře i když ti nevycházi všechno podle tvých představ.

God defend!

Tak je to tady... Zítra začínají prázdniny, začínají Velikonoce a nám, Tchoříkům, přichází velký okamžik, začátek naší výpravy Šumava Tour. Venku sněží, zima jaká v zimě nebyla a my se chystáme jít ven, ven do přírody, do kruté šumavské divočiny. No, znám dost lidí, co si o nás myslí, že jsme blázni. Ale to by bylo potom blázny hodně lidí, zimní táboření se rozmáhá jako adrenalinový sport, takže by k nám do stejné skupiny patřily parašutisté, horolezci a podobná havěť. Třeba taky skikrosaři a Robin Kaleta.
Tak už mám pomalu sbaleno, zítra nakoupím proviant a pak už jenom čekat do poledne a hurá na nádraží vyhlížet vlak z Klatov. Má s námi jít Jarmila H., tak snad to neodřekne... Ale pořád lepší když sněží, než kdyby pršelo. Navíc jsme se rozhodli, že nevezmeme stany a půjdeme krásně dobrodružně, beze stanů. Prostě se vyspíme někde pod skalním převisem, u někoho ve stodole apod. Bude sranda. Ale jak jsem napsal v nadpisu, Bůh nás ochraňuj, protože bez něj by se tahle výprava vůbec nedala dohromady. Díky Pane!

Cha cha chá, Tchoříci!

Tak jsem se rozhodl, že na blog budu psát jenom když mám dobrou náladu. To se potom píše mnohem snáz a podle mě se to i musí líp číst, nikoho nebude přece zajímat když si tu budu vyplakávat tu svojí dušičku a tak píšu teď, s dobrou náladou.
Konečně je pátek, den nejkrásnější to z týdne a my školou povinní se můžeme těšit na víkend. Mám o víkendu co dělat, s puťákem o velikonocích začínáme finišovat, domlouvají se poslední detaily, jako kdy bude sraz a kdo co ponese a tempo je čím dál tím rychlejší. Když jsem už u puťáku a u nás, u Tchoříků, nesmím zapomenout poznamenat, že z Tchoříků si nikdo kvůli jejich jménu srandu dělat nebude :)... Pokud jste v přírodě zkušení, jistě uznáte, že heslo: "Lepší smrádek, nežli chládek". A pokud žijete a nohy vám nemrznou, tak už vám nevadí, že jste si pět dní nečistili zuby a týden se nemyli. Holt kdo nezažil nepochopí.
Ale nebudu tu pořád útočit na pomyslného čtenáře a radši napíšu něco jiného. Třeba zas o našem křečkovi. Hned v noci poté, co jsem napsal o tom, že přestal utíkat, utekl. Ale jeho útěky už nejsou jako bývali, přece jen je už trochu starší a tak utíká pomaleji.
Abyste se pobavili a pořád jenom nečetli, můžete shlédnout jedno video s Markem Vašutem napáleném skrytou kamerou. Dle mého názoru je to nahraný, ale stejně se při tom dobře zasměji:

Age of Empires II. na Linuxu

Tak tu máme další hru kterou se mi podařilo rozchodit na Linuxu. Tentokrát je to jeden z nejlepších výtvorů firmy Microsoft (o stoprocent lepší než všechny XP, Visty či podobné šmejdy) - Age of Empires II.
Pár snapshotů ze hry:

Smolíček Pacholíček

Tak nějak jsem byl požádán ať napíšu na blog další článek, a tak ho tedy píšu. Docela mě překvapilo, že vůbec někdo můj blog čte, budu si asi muset začít dávat pozor co sem píšu.
Třeba v dnešním článku bych chtěl napsat o jednom spolužákovi, ale protože by se to mohl doslechnout co tu píšu, raději si to budu jen myslet a nebo mu to ještě lépe řeknu přímo do očí. Není nad upřímnost, i když někdy potom můžete dost lidově řečeno do huby.
Napíšu něco lehčího, třeba o našem křečkovi. Dlouho už s ním nebyla žádná legrace, nějak přestal utíkat z klece. Takže už po něm nemusím házet oblečení abych ho uzemnil, rodiče ho nemusí vylákávat zpoza skříní. Asi to bude tou zimou, snad zase utíkat začne. Bude hned veselo.
Jak jsem si vlastně na křečka vzpomněl. Opět za to může škola, tentokrát naše učitelka na výtvarku. Hodinu a půl nám vykládala o jejích psech a snažila se toho z nás co nejvíc dostat a pak nám nechala deset minut na malování a divila se, jak to že jsme to nestihli. No jo, učitelka.
To mi zas připomíná jeden dobrý vtip, kterým si prý pálím do vlastních řad, protože v příbuzenstvu se taky nějaká ta učitelka najde: Na lavičce v parku sedí tři ženy. První hloupá, druhá ošklivá a třetí taky učitelka.
Za chvíli budu muset jít do hudebky, takže mi už na psaní nezbývá moc času. Ale jednu věc ještě napsat musím, a to je vysvětlení názvu tohoto článku. A světe div se, zase za to může škola.
Naše češtinářka si totiž usmyslela, že při slohu budeme hrát scénky. Tak trochu upgrejdovanou verzi Smolíčka Pacholíčka. Člověk by neušil, kolik za jednu hodinu potká znásilňovatelů, sektařů, drogových dealerů apod. Mám takové tušení, že učitelka už nikdy nic podobného nezopakuje, i když chvílemi vypadalo, že se i docela baví.
Dobrá zpráva je, že moje sestra dostala konečně svůj počítač. Sice postarší, ale jí bude stačit a tak máme v rodině další počítač s Linuxem. Xubuntu na něm běží celkem svižně, co taky může člověk chtít po počítači s ramkou 256 MB a procesorem s taktem 1.2 GHz.
Do Velikonoc zbývá ještě osm dní (to nám to ale až moc rychle utíká) a přípravy na náš puťák už vjíždí do cílové rovinky. Teď se jen modlit za počasí. Příště možná napíšu článek o programování, k čemu vlastně je, jak začít a tak, protože někteří lidé o tom mají falešné představy. Toť zatím vše, spěchám do hudebky. Achich ouvej :) ...

Dál a dál, výš a výš...

Práci už jsem udělal, zamakal jsem na webových stránkách pro káesko a zásadně neudělal úkoly, takže teď mám zase chvíli času abych poreferoval o aktuálním dění na svůj blog.
Věcí kterou teď tak trochu žiju je organizování slavného Velikonočního puťáku. Zrovna v neděli mě běh věcí tak trochu zamrazil, ukázalo se, že Bůh s věcmi hýbe. V neděli vůbec moc na počítači nebývám a tak mě překvapilo, když zrovna potom co zapnu počítač se mi na ajsko ozve Jáňa a chce vědět jak je to s tím puťákem.
To mě překvapilo nejvíc, zrovna od ní jsem to nečekal. Opět, stejně jako v minulém článku musím říct: Chvála Pánu!
Nebudu se tu dneska moc rozepisovat, nějak jsem vždycky po pondělku unaven a tak radši půjdu spát...

CSM na Linux

Po delší době jsem zavítal na oficiální stránky skvělé hry Czech Soccer Manager a ač jsem to již zkoušel neúspěšně znovu jsem si hru stáhl do Linuxu. A nemohl jsem uvěřit tomu že se mi hra pod Wine podařila rozchodit. Ze začátku sice hodí pár chybových hlášek o tom že nenašla fonty, ale tento nedostatek ve hře už není poznat. Takže. Pokud jste vášnivými hráči CSM, nemusíte se Linuxu obávat.

KS Nýrsko - grafický návrh

Tak už mám konečně hotový návrh na to, jak budou vypadat stránky káeska Nýrska. Návrhy jsou vlastně dva, bílý a černý. Hlasujte v anketě o tom, který je lepší.

Tak co nám ještě chybí?

Škola je pořád stejná (nepsal jsem to už někdy?) a tak zbývá docela dost času na ostatní věci. Tak třeba náš ŠumavaTour se pěkně vyvíjí a hlavní starost nám už odpadla, víme kdo s námi půjde. Nakonec se obětoval Zdeněk H., pokud tedy nebude muset do práce, jinak by s námi šla Jarmila H. A tak máme po první starosti. Chvála Pánu!
Starostí se v životě asi ale úplně zbavit nejde a nám se tak trochu rozmnožují, sehnat vařiče, sehnat kotlíky, rozepsat jídlo, sehnat stany a tak dále... Je toho dost.
Dneska ve škole jsem prodělal při laborkách z biologie test, jak bych si poradil se zlomeninou, a nebylo to zase úplně nejlepší. Snad se nikomu nic nestane, v nejhorším případě tam snad bude někdo schopnější. Rozhodně to ale nesmíme podcenit, což mi připomnělo, že nesmíme zapomenout na lékárničku.
Jak se tak po internetu dívám na všechny tipy a rady při táboření, zjišťuji, že se nějak rozmohlo stanování v zimě. On to s námi Jenda plánuje už déle, takže letošní puťák o Velikonocích by mohl být prověrkou. Zatím to totiž vypadá, že příroda se znovu vrátila do starých kolejí, ráno bylo pod nulou a odpoledne sněžilo. Kopce v dáli jsou ještě bílé.
Měl bych se podívat na sborové stránky, Petr plánuje vytvoření nýrského spolku pro mládež a tak chce mít webovky pěkně hotové. Nějak mě ale nic nenapadá, chtělo by to něco pořádně vodvazovýho a na to zas nemám (grafik nejsem :-( ).