Jizerky 2009

Opravdu jen pár fotek naleznete zde. Časem snad přibudou další...

Konečně jsem si sedl a můžu napsat pořádný článek o tom, jak se Tchoříkům dařilo letos v horách Jizerských – tam nahoře, na severu, hned vedle Krkonoš. Zase tam do stejné boudičky, našeho milého srubu na úpatí Jizery, druhé nejvyšší hory na české straně.
Letos to bylo tak trochu na rychlo, nebo se mi to jen tak zdálo, protože z ničeho nic tu byl týden před prázdninami a já ještě neměl ani boty na běžky. Nějak jsem to ale do kupy dal a v sobotu ráno jsem mohl čekat před panelákem než pro mě Hájkovi přijedou. A jak už se stává tradicí, přijeli, oznámili, že se musí chvátat a rychle vyrazili směr Železná Ruda a Špičák. Navíc byli Zdeněk i Johana nachcípaní – do toho zprávy, že se i Kryštof s Klárou, pro které jsme jeli, jsou na tom podobně. No nazdar, to bude chtít hodně slivovice a hřebíčku, napadalo mne.
S poměrně velkou časovou ztrátou jsme dorazili na Špičák, naložili Kláru, dotankovali a zase jsme fičeli na Velhartice. V té době jsme měli být už na Rabí, co se dalo dělat, museli na nás počkat. Na hradě jsme naložili Kryštofa, zmáčkli se pořádně v autě, protože byla sklopená jedna sedačka, tam byly lyže, a tak jsme se museli tři zmáčknout na jednu. Navíc silnici pokrývalo něco mezi sněhem a blátem, takže to klouzalo a jednou jsme málem skončili na chodníku.
Cesta to byla divoká, s Boží ochranou jsme ale na Rabí dorazili. Přeházeli jsme věci z jednoho auta do druhého, rozloučili se Zdeňkem a Martinem Satoriem, který si posteskl, že by radši jel s námi – čekali ho totiž mrňata na Kvildě. A pak jsme vyrazili směr sever. Michal, Bětka, já, Kryštof, Klára a Johana.
Cesta ubíhala v poklidu, párkrát jsme se někde stavili – jednou pro boty, jednou kvůli vyložení židlí (které jsme nevyložili, protože bylo zamčeno), jednou pro stěrače. Cesta Rabí – Praha – Jablonec – Josefův Důl ubíhala rychle. Až ke konci přišla nuda a tak po modním vzoru byly vytaženy mobily a ty se jaly trhat naše uši písničkami, pro které je slovo píseň moc ušlechtilé. Ne, nechci urážet cizí vkusy, jsou i horší věci.
V Josefově Dole jsme zjistili, že ne všude je sněhu jak u nás a tak jsme v půlce kopce museli zastavit, nechat se kousek Jendou – který byl na rychlo přivolán, vytáhnout a nasadit řetězy. Do našeho základního tábora to už byl kousek, jako obvykle jsme vyráželi od babičky Jáni (a Sváti samozřejmě taky).
První věcí, která se dělá pokaždé, ale opravdu pokaždé když se přijede do Josefáče je to, že se odhazuje sníh. Do ruky nám vtiskli lopaty a házejte, hoši, házejte. Pak jsme se rychle podívali dovnitř, jak se daří, pozdravili se s druhou půlkou Tchoříků a vyrazili do hor, směr Jizera. Už jsme byli skoro kompletní – v Jendově autě přijela Jáňa, Sváťa, Lenka a Pavel (a Jenda samozřejmě taky). Sváťa ale ještě den zůstala v Josefové Dole, taky ji zkosila nějaká chřipka a potřebovala ještě den na zotavení.
Od chvíle, kdy jsme přijeli, nepřetržitě sněžilo a když pořád sněží, nemá cenu projíždět s rolbou stopu, to dá rozum. A tak jsme si ji museli prošlapávat sami. Tu a tam už sice od nějakých nadšenců projetá byla, přesto to nebylo nic moc.
K naší chatce jsme se nějak prošlapali. Už ani nevím jak, možná si za pár odstavců vzpomenu, že se při cestě stalo něco zajímavého a rychle to sem dopíšu. I chatku jsme nalezli rychle, ne jako poprvé, kdy jsme bloudili v mlze. Tak první dopisování, málem jsem zapomněl na to, že se mi asi sto metrů od srubu rozpadla lyže. Moje historické vázání se vytrhlo a zůstalo mi na noze. Naštěstí to byl kousek, dalo se to dojít a Michal to i bez problémů opravil (už měl zkušenosti, minulý rok se mi skoro to samé stalo na druhé lyži). To mě ale přesvědčilo o tom, že potřebuji nové lyže.
Tam jsme se opět chopili lopat, házeli cestičky, záchody, ostatní mezitím topili, aby se dalo večer přežít. Prvních pár dní, než se chatka vytopí, bývá vevnitř celkem zima. Nebudu si vymýšlet, až po tento okamžik jsem si vzpomínal celkem jasně, teď už mi to ale začíná splývat a tak to vezmu trochu obecněji.
V prvních dnech se rozhodlo, kdo s kým bude mít službu. Postupným kámennůžkopapírovaním jsme se pěkně rozházeli do dvojic kluk-holka a bylo jasné, s kým tento (nad jiné těžší) den budeme vařit.
Už jsem myslel, že budu muset celý první den přeskočit. Hodně jsem se zapotil, abych si vzpomněl co se dělo. Měl jsem si psát deník jako Bětka – její hieroglyfy nám poskytly zábavu na mnoho večerů, navíc si deníček psala do starého školního sešitu, do kterého kdysi psala diktáty. Takže jsme se snažili dešifrovat i je.
První den nás čekala jen krátká zahřívačka. Na vrchol Jizery, dolu na Štolpišskou a hurá na Knajpu. Tam už měla čekat Sváťa.
Teď se rozepíšu asi o tom, co zůstalo všem v paměti stoprocentně. Jendu, řečeného Náčelníka, chytly už první den záda a tak s námi raději na první výlet nejel. Dobře udělal. Druhý den to bylo totiž ještě horší. Záda si rozhodil už asi před dvěma týdny, když něco dělal na stromě. Teď se mu to podstatně zhoršilo, záda nikdy nejsou příjemná a když jsme viděli, jak při každém pohybu zatíná zuby, aby neřval moc nahlas, byly jsme z toho všichni trochu nervózní. Druhý den už to vzdal a přivolal horskou službu. Tak nastala velká akce přemísťování Jendy. Trochu jsme se obávali, jak nás horská najde, naštěstí to tam asi znali a dostali se k nám v pořádku.
Přijelo jich tuším jedenáct, nejsem si už úplně jistý, malý šéf to tam organizoval, všichni kolem Jendy skákali a my jenom pozorovali jak jim to jde. Za chvíli už byli zpátky na lyžích a Jenda v sáních. Jak to pokračovalo jsme se dozvěděli až za pár dní, když jsme jeli nakoupit do JD.
Jendu převezli až do nemocnice. Kus cestu urazil v sáních za skútrem, část v sanitce. V nemocnici ho ale moc s radostí neuvítali. Jakási mladá doktorka totiž nemytého smradlavého chlapa správně neocenila a po tom co ho různě natahovala a protahovala prohlásila, že mu nic není a poslala ho domů. Mimochodem bylo okolo půlnoci. Jenda, který stěží mohl vstát z postele (po prvním pokusu, se jim tam prý složil), byl prohlášen za simulanta a sanitka ho odvezla do Josefova Dolu. Ta ale řetězy neměla a nahoru nevyjela. Co naplat, museli Honzu vyložit dole pod kopcem, ať si to dojde. Obut v takových těch pěnových pantoflích, co už dlouhou dobu letí, s batohem vláčejíc za sebou, se nějak dobelhal s pomocí staré paní až nahoru. Díky oblbovačkám, které do něj napíchali, se to dalo přežít. To, že ho to vyšlo na 90,- snad ani nebudu připomínat.
My si museli nahoře v horách poradit sami. Dostali jsme za úkol chatu pořádně vybydlet – dojíst co se dá. A k naší smůle tam kromě vína a kávy byla snad jen čočka a fazole. Náš jídelníček se tak skládal z polívky pocházející z těchto surovin (+ nějaké ty vločky), čočky s historickým lunchmeatem, čočkové polívky a možná ještě jedněch fazolí.
Kam jsme přesně vyráželi během dalších dnů už si nepamatuji. Jeden den jsme dokonce nevyrazili nikam, což se snad v historii Tchoříků ještě nestalo. Hráli jsme šílenou námořní bitvu na týmy, která zůstala nedohraná, protože už na to nikdo neměl nervy – bylo to šíleně zdlouhavý. Raději jsme to převedli do reálu a dali boj o hrnečky. Každý tým si zakopal někde venku hrneček a cílem bylo ukrást soupeřův. Jednoduché, ale v takové mase sněhu to nabíralo nový rozměr.
Velký problém bylo, co dělat večer. Na kytaru se nikomu hrát nechtělo, hry jsme připravené žádné neměli a já své hádanky pozapomínal. Hodně jsme improvizovali a nakonec vymysleli celkem solidní hry, kterými jsme se dokázali každý večer zabavit. Nejoblíbenější hrou se stala jednoznačně hra „na vraha“. Hra podobná „Městečku Palermu“ s trochu větší akcí a dedukcí.
V původním plánu byla návštěva Polska a přespání za hranicemi naší vlasti. Jednak na to nebylo počasí, celou dobu sněžilo a tak ani cesty pořádně projeté nebyly – rolby začaly jezdit ke konci našeho pobytu. Do Polska jsme se nakonec ale přece jen dostali. A to při naší krásné jízdě za žranicí.
Ten den začal jako vždy rozcvičkou a proběhnutím ve sněhu. Pak vydatnou snídaní, řekněte sami – normální člověk si pět krajíců chleba k snídani snad nedává. Pak jsme se došoupali až do vesničky Jizerky („Tady jsou lidi fakt hrozně originální...“ prohlásila Jáňa a my jsme jen přikyvovali, „Jizera, Jizerka...“). Tam jsme obsadili jednu hospodu, jako všechny se jmenovala „Panský dvůr“ (zase ta originalita). Po naší luštěninové ozdravné kúře jsme si konečně dali dobré jídlo. Také jsme tam obsadili záchody – takový luxus, záchod, jsme si nemohli nechat ujít. Není nic nepříjemnějšího než vykonávat potřebu s holým zadkem ve vánici.
Popošli jsme asi tři kilometry a byly jsme v Polsku. A v další hospodě. Tentokrát na racozích. Mělo to být něco jako lívance, mnohem blíž to ale mělo k vdolkům. S borůvkovou marmeládou a smetanou. Smacznego! Přes všechny nedostatky polského pohostinství jsme si pochutnali. Však jsme taky byli zvyklí na hodně.
Večer na chatě už jsme měli hlad jenom Michal, Kyšák a já a tak jsme se dorazili pytlíkem těstovin, společně s ostatními si připili vínem, které měl kdosi dostat k Vánocům a začali plánovat Velikonoce...

Dřevěná brigáda 2008 II.

První díl brigády zde...

Tak kde jsem to přestal. Už vím. Naposledy jsem se zmínil o našem nedělním programu. Dovolte mi ale ještě se vrátit ke včerejšímu večeru. Jak jsem psal, nejdříve jsme seděli a jedli u ohně. Dost se mluvilo o škole a o učitelích a myslím, že některé vzpomínky by stálo za to zde zmínit.
Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je to velká učitelská pravda.
Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá. Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali čtyřky pětky bez mrknutí oka.
Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste nemuseli, já už jsem snídal."
Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět.
"Pane profesore, vyprávějte."
A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám.
ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně.
Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky. Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí.
Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal, bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit.

To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za to, abych jí věnoval samostatný článek.

Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí.
To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a skvělou omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili. Dokonce i Kryštof, kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká, že nemá dost - vypadal trochu nasycen.
Po obědě se uklízelo, pročišťovala studánka a pak už nastal konečný sestup dolů.

Ještě jsem si vzpoměl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo" někdy z roku '61. Dovede te si určitě představit, že nás to pobavilo, ale takovým způsobem, kdy člověk myslí na to co to tu bylo a ježí se mu při tom chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou.
Z mnou přečtených článků, nedostaly se ke mně totiž všechny - putovali do archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější článek o tom, jak 'probíhal' Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na výročí). Kdyby jsme tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc 'naše' jak se zdálo.

Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu, naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání do správné táborové nálady dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy.
Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten se dočká.
Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě a mám chuť místo toho, že jsem byl na posledním kvalifikovaném místě s dost velkou ztrátou prostě hodit *CENZURA*, jako ve včerejším článku. Tak třeba to teď bude lepší.
Ani nebudu psát, že mě dneska zase chytala poutní nálada. Nějak jsem nemohl rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch trapných frázích, že tam ze mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci.
Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to, plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá přece Ten nahoře a tak je to lepší.

Dřevěná brigáda 2008 I.

Zhruba měsíc po Ukrajině jsme s Tchoříky vyrazili zase do přírody. Tentokrát ne požitkářsky, ale čistě pracovně. Jelo se na Jizeru - na dřevo. Na Jizeře jsme byli zatím dvakrát - vždy v zimě, na běžkách a za tu dobu jsme tam spálili spoustu dřeva, takže jsme museli urovnat náš malý dluh.Naše brigáda měla začít už v pátek, díky tomu jsem se krásně ulil ze školy. Vyrazil jsem autobusem do Klatov, kde měl být na Rybníčkách sraz těch, co to mají ke Klatovům blíž než k Horažďovicím. Sešli jsme se tam tři já, Kryštof a Klára. Po chvíli čekání konečně přijel červený transit a v něm Jenda, Michal a spol., čímž se naše parta skoro zkompletovala. A tak jsme po kratší době byli zase společně na cestách.
Při cestě se Ujo (Jenda) a Michal seznamovali s moderními trendy. Kromě rádiových tuctovek co se nedají poslouchat teď letí mimo jiné také kapela Tleskač. Zkuste si najít něco na YouTube, uvidíte sami. Nakonec Michal pustil nějaké pěkné country, které museli ostatní přehlušit zesílením svých empétrojek.

Určil jsem si další věc, kterou si nekoupím. K mobilu (který sic mám, ale leckdo ví, v jaké funkci - budicí) přibil do seznamu MP3 přehrávač. Nevím proč, ale chytil jsem proti těmto hračičkám averzi. To jen tak mimochodem.

První zastávka byla v Praze. Jenda tam měl nějakou práci a my ostatní museli nakoupit zásoby na víkend. Nevěřili byste, kolik toho devět Tchoříků spapá.
Nakonec jsme našli Tesco a vzali jej útokem. To, že se k nám do košíku dostala láhev pana *CENZURA* raději nebudu zmiňovat. Michal toto rozhodnutí okecával svými střevními potížemi a naznačil, že potřebuje *CENZURA*.

To nemělo vyznít tak, jak to vyznělo! Nejsme žádní *CENZURA *...

Pak zas naskákat do auta a rychle z přeplněné Prahy, dál, dál na sever. A teď už až do Josefova Dolu. Tam nás čekala první prácička. Jáni babička potřebovala porazit jeden smrk a tak Ujo vytáhl svou motorovku Stihl a šlo se kácet.
Vše šlo lehce, strom byl nakonec dole, všichni živí, větve ořezané, strom rozkouskován. Jediný problém byla jeho nejtlustší část, která ležela preš potok a se kterou bychom nepohli ani za rok.
Pak jsme byli pozváni na kafe a buchtu. Babička se rozpovídala a my radši pomalu odjeli (po opravení roury u potoka), protože se rýsovalo ořezání dalších čtyř - pěti stromů.
Teď jsme nejeli daleko. Jen dolů do údolí, k autobusové zastávce Jozefáče. Očekávaný autobus měl přijet až za chvíli, přesto už se množili narážky, že Lenku, která měla přijet tímto autobusem ze Strakonic pustili k volantu a teď jsou někde v pangejtu.
Protože jsme chtěli večer pohádku, museli jsme na dětské hřiště a pěkně si hrát. Málem jsme vylámali houpací koníčky a psíky, zničili houpačky, zranili místní děcka a jak bývá naším dobrým zvykem, patrně jsme pohoršili domorodce naším "skotačením".
To už tu ale byl autobus a tím se naše parta konečně zkompletovala a my se mohli vydat na cestu skoro poslední - ke Kůrovci, pod Jizeru. Nahodili jsme batohy, vzali do rukou potřebné nástroje a začali, už po tmě, stoupat vzhůru.
Nevím, zda jste už někdy v horách Jizerských byli, pokud ne, určitě se tam někdy podívejte, stojí to za to. Zjistíte, že vetšina živého porostu je méně než metr vysoká, je tam spousta suťovišť a mrtvých stromů. Tento stav se sice pomalu zlepšuje, bude to ale ještě chvíli trvat.
Pokud se tam tedy někdy vydáte, zjistíte, že to není terén, ve kterém by se dobře chodilo mimo stezky. Obzvláště ne v noci. Pádů bylo hodně, ale přežili jsme to bez zlámaných nohou či žeber.
Zalezli jsme do chajdy a pomalu se začali zabydlovat. Historie tohoto srubu je docela zajímavá. Postavili ho asi před 40 lety nadšenci a od té doby tam stojí - patří lesařům, ale starají se o něj horalové a ti do něj také jezdí. Zadarmo, ale za zásluhy. Chajda na mapě je třeba zde.
Když jsme se zabydleli, patrně jsme si udělali něco k večeři. Ta moje paměť všechno stihne vypustit během pár dnů. Snad to není na škodu - nebudu vás tedy obtěžovat detaily.
Pak se zpívalo, jedli se sušenky a nakonec se šlo spát. Tak to bývá.
Druhý den byůlo trochu pod mrakem, což vůbec nevadilo, alespoň jsme se pak horkem nemuseli potit. Při práci jsme se i tak napotili dost a dost. Začali jsme z ostra - přenést vysušené dřevo dovnitř, uklidit a nasekat nové. Asi to znáte. Makalo se celé dopoledne a najednou se to tam začalo scházet. Musím si zjistit, kdo vlastně všechno přišel - jeden z příchozích byl horák historik. Byl u toho když se chajda stavěla a také se postaral o krásný dřevěný stůl a postele. Pak tam byla dvojička, o které si musím ještě informace zjistit, páč jsem byl asi jediný, kdo si na ně nevzpomínal.
Trochu nám pomohli se dřevem a my si dali pauzu na oběd. Polévku vařila Bětka a musí se nechat byla dobrá. A pak zase na dřevo. Znovu se sekalo, řezalo a nosilo.
Co o tom psát víc? K večeři jsme si dali opečený točený salám na ohni. Měli jsme ho přes dva a půl metru. Měli jste vidět, jak se tvářila prodavačka v Tescu, když jsme si o něj řekli. Když začala být velká zima, zalezli jsme dovnitř. Debatovalo se o všem možném - o dredařích, o zvířátkách zbavených životních potěšeních, o ceně zubů. O těhle věcech se možná debatovalo už včera, to jsou věci které se motají. Včera se vlastně vyšetřovalo záhadné troubení.
Pak přišli na řadu hádanky. Zjistil jsem potěšující okolnost - nemusím už pracně hledat hádanky nové. Stačí dát ty staré, které už všichni zapoměli. Pár z položených hádanek sem asi někdy taky dám.
Pak se zase zpívalo, jedlo a pilo. Spát jsme šli někdy před prvou hodinou ranní, ale probuzeni tím *CENZURA* se nám spát něchtělo. Na spaní ho bylo málo, na probuzení tak akorát. Spal akorát Pavel, který už spal u našich debat. Chudák, trochu jsme se na něm vyřádili. Hlavně proto, že začal chrápat. Pak se mlaskalo, ucpával se mu nos - nic nezabíralo. Ani vrchol večera, zvednutí víčka spáči ho neprobralo. Vzbudil se až když jsme přestali hrát a zpívat. Ticho ho probudilo.
A protože se nám spát nechtělo, zvesela se debatovalo. Debatovali sice jen čtyři lidé, po dvojicích, zato živě. Přesně řečeno, debatoval Kryštof s Jáňou a Lenka s Bětkou.
Bylo zajímavé poslouchat oba rozhovory najedno - dá se to. Chce to hodně soustředění, ale jde to. Ale nezapomínejte, že cizí rozhovory se poslouchat nemají a některé věci je lepší nevědět.
Ráno bylo na to, kolik jsme toho naspali, docela pěkné. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali. V původním plánu byl výlet - práce bylo ale ještě dost a tak z výletu nebylo nic. Musel se odnosit térák, který byl na staré střeše, dolů do údolí.

Pro dnešek končím. Už se netrefím prsty na klávesnici. Doufám, že to dopíšu zítra. Máte se na co tešit.

Pokračování brigády naleznete zde.