O ubohém Břetislavu a ošklivé Jituně

Tak trochu dílko pod úroveň, u tendenčních tvorby to tak holt bývá. Inspirováno více věcmi, řekněme, že nejvíce knížkou "Jak jsme se nedali.". To zní pěkně neutrálně a částečně to je i pravda...

Jednoho dne, zrovna se vraceje z lovu, promluvil Břetislav ke své družině:

„Kluci, já se vám tu tak nudím, neuděláme si výlet? Co třeba za strýčkem Konrádem. On moc nemusí mého tatíka a kdo ví, možná bych si mohl i přilepšit. Být správcem celé Moravy je sice pěkné, ale...“ zasněně se zamyslel, vidouce před sebou nádhery trůnu.

„A to víš, že jo, Břéťo. To naše víno je tu kyselé, ženský si pořád na něco stěžují – tak proč na čas nevypadnout,“ v dobrém rozmaru mu odpověděli rytíři.

A tak vyrazili. Vzali to raději oklikou přes Rakousy, aby je náhodou nechytil kníže, a když byli v Bavorsku radostně si oddychli, že mají nejhorší za sebou. Ale ouha. V Bavorsku tou dobou zpřísnili kontroly na silnicích a za chvilku je čapli. Jízda v podnapilém stavu, špatný stav koní. A takovou radost tenkrát ti Němci měli, že šup a rovnou s nimi před pana Jindřicha. Měli takovou radost, že by je byli bývali poslali rovnou markrabětem Adalbertem, ale přece jen byl Nordgav o hodně blíž a oni chtěli být do tmy zase doma.

„Kdo jsi?“ ptá se Jindřich Nordogavský.

„Břetislav, král český,“ praví Břetislav hrdě, pak se zamyslí a opraví se: „Tedy, vlastně ne král. Kníže. A vlastně ne teď, ale až za pár let.“

„Český kníže,“ vzdychne zasněně dívka vedle Jindřicha, „a tebe si vezmu, švarný jinochu.“

„Kurník šopa,“ uleví si česky Břetislav, „tlustá, pihovatá, šilhá a ještě je rozmazlená. To bude určitě dcera toho náfuky.“

„Was sagst du?“ zeptá se ona dívka udiveně.

Břetislav si odkašle a s vypětím všech sil se zeptá: „A jaké je tvé jméno, ctěná panno?“

Tu se ale probere ze zamyšlení Jindřich.

„Jituno, myslíš že je to perspektivní volba?“ zeptá se oné dívky, řečené Jituny, šeptem nedoslýchajícího, „nevím, nevím.“

„Nevím co je perspektivní, ale já si ho stejně vezmu!“ odsekne Jituna, „a jsem Jitka.“

„A věno by k ní bylo?“ zeptá se Břetislav, který si uvědomí, že by se mu malé přilepšení ke kapesnému od tatíčka hodilo.

„Ne.“ zmaten odpoví Jindřich.

„Tak to si ji nevezmu.“

„A vezmeš!“ křikne Jituna.

„Nevezmu!“

„Vezmeš!“

„Ticho, mládeži!“ zařve Jindřich a Jituna se rozpláče, „A ty“ ukáže na Břetislava „budeš hnít v hladomorně dokud si to nerozmyslíš.“

„A do prkenný ohrady,“ pomyslí si Břetislav, „to si tu holku nakonec budu muset vzít, aby si táta nevšiml, že nejsem doma.“

Uplyne týden, Jindřich si Břetislava opět zavolá. Ale Břetislav si vzpomene, jak by se mu doma všichni smáli, co to má za škaredu a řekne ne. Když už tam ale leží v hladomorně druhý týden, začne se strachovat, co tatík doma.

„Tak já si to jako, prosím, rozmyslel.“ omluví se, „A opravdu by nebylo ani malinké věnečko?“

„Padej!“ rozkřikne se Jindřich, „To by se ti tak líbilo. A na truc, udělej si svatbu doma. Ať to nemusím platit,“ a i s Jitunou je vyhodí z Bavorska.

Doma pak lidé Břetislavovi smějí, ale když vidí, že trpí jak zvíře, slitují se nad ním a začnou si povídat, že vše bylo jinak. A nakonec je i Jituna krásná.