Stručný report XXIV.

Jak bych to začal. Asi takhle. Možná jste si všimli, že znovu (alespoň nám školou povinným) skončily prázdniny a nás nahnali, ano skutečně, znovu do ústavu. Že by nás tam ohleduplně šetřili, to se opravdu říci nedá. A další prázdniny, ehm, no ty pololetní nestojí ani za řeč a ty jarní jsou až za nějakou tu chvíli.
Když jsem u toho, skoro jsem se zapomněl tady na blogu pochlubit, že jsem si koupil spacák. Spací pytel značky Husky. Trochu teď budu jak chodící reklama na tuto značku - má od ní už batoh (spokojenost velká), teď i spacák a k němu mi navíc přibalili zadarmo dvě trička. Nevadí, hlavně když bude sloužit. Až možná zase o Velikonocích někam vyrazíme, neměla by mi být zima, nebo alespoň ne taková.
Moje poslední povídka byla tou, na kterou dalo snad nejvíce lidí nějak najevo, jak se jim to líbilo. Musím přiznat, že to bylo vyrovnané, tvrdých kritik jsem slyšel dost, těch pozitivních však taky. Trochu bych mohl tuhle povídku vysvětlit. Trochu nevím kde začít, asi nejlépe od konce.
Předně - dlouho (celou noc a ráno) jsem se rozmýšlel, zda dát povídku na blog hned po Štědrém večeru, trochu jsem tušil, že by se to nemuselo úplně tak všem líbit. Nakonec jsem se rozhodl, že ji sem dám. Rozhodly to asi pozitivní komentáře z různých literárních serverů, kam už jsem povídku dal večer před tím. Dobrá rada - nevěřte prvním reakcím, bývají unáhlené.
A pak jsem na pár dní odjel a nechal povídku, ať působí.
Kdysi jsem četl jednu přemluvu, byla to jedna z mála předmluv, kterou jsem kdy četl, předmluva to byla tuším z knížky, kde byly hned dvě povídky - "Časožrouti" a "Skryté okno do skryté zahrady". Napsal je Stephen King. Kdo do teď nevěděl, už možná ví, kdo neví ať čte dál. Obě byly dobré, obě hororovky jak mají být, druhá se mi líbila víc, ale to je vedlejší, zpátkky k předmluvě.
Napsal ji sám autor (možná to není překvapivé, ale já je opravdu moc nečtu) a mimo jiné zmínil, že narozdíl od jiných nemlátí hlavou do zdi, netrhá noviny, nekope do krabice, nehuláká z okna, nejde to zapít do němoty, ale mnohem raději nechá v díle, které píše pár lidí zemřít a pak že mu je hned lépe.
Neberte to moc vážně, předmluva to byla dobrá, dalo se to číst, takže to asi nebyla úplná pravda. Nicméně mě to zaujalo a zapřemýšlel jsem, proč tam já nechávám lidi zemřít. S úlevou jsem shledal, že to nedělám ani z vybíjení zlosti, ani z potěšení, ale že to vždycky vyplyne tak samovolně, prostě jen jako nějaké vyhrocení situace, které dokáže čtenáře trochu rozladit.
Ale ještě zpět k povídce. Už události před jejím vznikem byly zajímavé a o mnohém vypovídající. Jsme taková trochu zvláštní rodinka, někdo by řekl trhlá, někdo střelená, prdlá, či nějaké jiné podobné slovíčko, my to ale docela dobře snášíme - někdy z toho však vzniknou chvíle, jako byla ta po Štědrém večeru, vymýšleli jsme povídku stylem: každý tři věty a dost. Byl z toho béčkový horor s sci-fi prvky, mě to ale dostalo do dobré nálady (ano, povídky píšu leda v dobré náladě) a tak jsem napsal povídku.
Když jsem začínal znovu psát povídky, vlastně to bylo loni v létě, kritici (někteří byli docela dobří, do uvozovek to dávat nebudu) mi dost často vytýkali, že tam ty myšlenky dávám trochu moc násilně a že nejsou schovaná, ale řečené moc přímo.
No dobře, řekl jsem si, myšlenky to sice mnohdy nebyly úplně špatné (alespoň doufám, kontrolovat to raději nebudu), ale koho by bavilo číst povídky, které vypadají jak kázání (zátěž z dětsví, řeknou si mnozí) či přednáška nudného profesora. Tak jsem ty myšlenky začal schovávat, kamuflovat a tajit. Nakonec nikdo neví nic, ale lidem se to líbí. Poslední povídka toho byla takovým dočasným vrcholem, kdy se mi to podařilo zamaskovat asi jako řešení v dobré hádance (vždy je jasné, jen je schované) a vím jen o pár lidech, kteří myslím alespoň trochu pochopili co básník chtěl říct.