Yetty blog

Konec

2009-03-08T21:37:00.004+01:00

Po dlouhém přemýšlení mne žádný lepší název tohoto článku nenapadl. Jak vám teď pomalu ale jistě dochází, je toto můj článek poslední. Alespoň na hodně dlouhou dobu. Mimochodem je to nejspíš první článek, který píšu v neděli. Prostě extra článek ve všech směrech...
Proč to tu vlastně takhle náhle zakončuji? Ono to ani náhlé není, přemýšlím nad tím už kolik - dva měsíce, od Vánoc? Důvodů je pár. Hlavním z nich, který na mě dolehl až u posledních pár článků, je to, že prostě nemůžu napsat všechno. U Jizerek jsem si u tisíce věci musel říct, že to psát nebudu - buď to byly malichernosti, kterým by se mohli zasmát jen Tchoříci (a taky že se jim smát budeme, ale až někdy večer u táboráku), nebo to byly věci, které by nás mohly dostat do Dobřan na hodně dlouho.
Dalším stejně podstatným důvodem je fakt, že mne psaní přestávalo bavit. Možná to bylo tím, že jsem se snažil psát i když nebylo o čem. Většinou se mi to i povedlo, ale doufám, že mne nikdo nebude nutit ty plky po sobě číst. (To až mě jednou budou vyslýchat: "Kaleta, přiznej se, jinak ti dám přečíst tvůj stručný report!")
Třetím a posledním důvodem, který se mi teď vybavuje, je provázanost mého života s blogem. Je dobré držet si internet od těla - když se vám to nedaří, dozví se toho lidé o vás spoustu. A mně se to nedařilo. Došlo to dokonce tak daleko, že když se mne lidé zeptali, jak se mám a já odpověděl stručně, že to jde, řekli, že se to vlastně dozví na blogu. Tak tomu je konec, milánkové, teď se s "Hm, dobře." budete muset spokojit.
Včera jsem měl těch důvodů víc, ale to už bylo kolem půlnoci a mě se nechtělo kvůli tomu vstávat z postele. Co víc dodat. Děkuji všem, kteří mne četli - dělali jste mi radost, když jsem koukal na zvyšující se návštěvnost. Mohli jste si tu přečíst 292 příspěvků - třístého se tak nedočkáte.
Ještě bych mohl doporučit blogy ve sloupci vedle konečně na nich budou vycházet články častěji než tady. Tak co, ještě nějaký proslov jako na pohřbu? Blogoval jsem s dva roky a pár měsíců a stálo to za to. Psát takhle na internet není vůbec špatné a můžu to leda doporučit. Slovní zásobu si rozšíříte, naučíte se nová (třeba latinská) slovíčka a někdy vám i někdo napíše komentář.
Tímto se s vámi loučím a abyste si mohli poslední chvilky ještě protáhnout, puste si písničku.

Jizerky 2009

2009-03-06T23:41:00.003+01:00

Opravdu jen pár fotek naleznete zde. Časem snad přibudou další...

Konečně jsem si sedl a můžu napsat pořádný článek o tom, jak se Tchoříkům dařilo letos v horách Jizerských – tam nahoře, na severu, hned vedle Krkonoš. Zase tam do stejné boudičky, našeho milého srubu na úpatí Jizery, druhé nejvyšší hory na české straně.
Letos to bylo tak trochu na rychlo, nebo se mi to jen tak zdálo, protože z ničeho nic tu byl týden před prázdninami a já ještě neměl ani boty na běžky. Nějak jsem to ale do kupy dal a v sobotu ráno jsem mohl čekat před panelákem než pro mě Hájkovi přijedou. A jak už se stává tradicí, přijeli, oznámili, že se musí chvátat a rychle vyrazili směr Železná Ruda a Špičák. Navíc byli Zdeněk i Johana nachcípaní – do toho zprávy, že se i Kryštof s Klárou, pro které jsme jeli, jsou na tom podobně. No nazdar, to bude chtít hodně slivovice a hřebíčku, napadalo mne.
S poměrně velkou časovou ztrátou jsme dorazili na Špičák, naložili Kláru, dotankovali a zase jsme fičeli na Velhartice. V té době jsme měli být už na Rabí, co se dalo dělat, museli na nás počkat. Na hradě jsme naložili Kryštofa, zmáčkli se pořádně v autě, protože byla sklopená jedna sedačka, tam byly lyže, a tak jsme se museli tři zmáčknout na jednu. Navíc silnici pokrývalo něco mezi sněhem a blátem, takže to klouzalo a jednou jsme málem skončili na chodníku.
Cesta to byla divoká, s Boží ochranou jsme ale na Rabí dorazili. Přeházeli jsme věci z jednoho auta do druhého, rozloučili se Zdeňkem a Martinem Satoriem, který si posteskl, že by radši jel s námi – čekali ho totiž mrňata na Kvildě. A pak jsme vyrazili směr sever. Michal, Bětka, já, Kryštof, Klára a Johana.
Cesta ubíhala v poklidu, párkrát jsme se někde stavili – jednou pro boty, jednou kvůli vyložení židlí (které jsme nevyložili, protože bylo zamčeno), jednou pro stěrače. Cesta Rabí – Praha – Jablonec – Josefův Důl ubíhala rychle. Až ke konci přišla nuda a tak po modním vzoru byly vytaženy mobily a ty se jaly trhat naše uši písničkami, pro které je slovo píseň moc ušlechtilé. Ne, nechci urážet cizí vkusy, jsou i horší věci.
V Josefově Dole jsme zjistili, že ne všude je sněhu jak u nás a tak jsme v půlce kopce museli zastavit, nechat se kousek Jendou – který byl na rychlo přivolán, vytáhnout a nasadit řetězy. Do našeho základního tábora to už byl kousek, jako obvykle jsme vyráželi od babičky Jáni (a Sváti samozřejmě taky).
První věcí, která se dělá pokaždé, ale opravdu pokaždé když se přijede do Josefáče je to, že se odhazuje sníh. Do ruky nám vtiskli lopaty a házejte, hoši, házejte. Pak jsme se rychle podívali dovnitř, jak se daří, pozdravili se s druhou půlkou Tchoříků a vyrazili do hor, směr Jizera. Už jsme byli skoro kompletní – v Jendově autě přijela Jáňa, Sváťa, Lenka a Pavel (a Jenda samozřejmě taky). Sváťa ale ještě den zůstala v Josefové Dole, taky ji zkosila nějaká chřipka a potřebovala ještě den na zotavení.
Od chvíle, kdy jsme přijeli, nepřetržitě sněžilo a když pořád sněží, nemá cenu projíždět s rolbou stopu, to dá rozum. A tak jsme si ji museli prošlapávat sami. Tu a tam už sice od nějakých nadšenců projetá byla, přesto to nebylo nic moc.
K naší chatce jsme se nějak prošlapali. Už ani nevím jak, možná si za pár odstavců vzpomenu, že se při cestě stalo něco zajímavého a rychle to sem dopíšu. I chatku jsme nalezli rychle, ne jako poprvé, kdy jsme bloudili v mlze. Tak první dopisování, málem jsem zapomněl na to, že se mi asi sto metrů od srubu rozpadla lyže. Moje historické vázání se vytrhlo a zůstalo mi na noze. Naštěstí to byl kousek, dalo se to dojít a Michal to i bez problémů opravil (už měl zkušenosti, minulý rok se mi skoro to samé stalo na druhé lyži). To mě ale přesvědčilo o tom, že potřebuji nové lyže.
Tam jsme se opět chopili lopat, házeli cestičky, záchody, ostatní mezitím topili, aby se dalo večer přežít. Prvních pár dní, než se chatka vytopí, bývá vevnitř celkem zima. Nebudu si vymýšlet, až po tento okamžik jsem si vzpomínal celkem jasně, teď už mi to ale začíná splývat a tak to vezmu trochu obecněji.
V prvních dnech se rozhodlo, kdo s kým bude mít službu. Postupným kámennůžkopapírovaním jsme se pěkně rozházeli do dvojic kluk-holka a bylo jasné, s kým tento (nad jiné těžší) den budeme vařit.
Už jsem myslel, že budu muset celý první den přeskočit. Hodně jsem se zapotil, abych si vzpomněl co se dělo. Měl jsem si psát deník jako Bětka – její hieroglyfy nám poskytly zábavu na mnoho večerů, navíc si deníček psala do starého školního sešitu, do kterého kdysi psala diktáty. Takže jsme se snažili dešifrovat i je.
První den nás čekala jen krátká zahřívačka. Na vrchol Jizery, dolu na Štolpišskou a hurá na Knajpu. Tam už měla čekat Sváťa.
Teď se rozepíšu asi o tom, co zůstalo všem v paměti stoprocentně. Jendu, řečeného Náčelníka, chytly už první den záda a tak s námi raději na první výlet nejel. Dobře udělal. Druhý den to bylo totiž ještě horší. Záda si rozhodil už asi před dvěma týdny, když něco dělal na stromě. Teď se mu to podstatně zhoršilo, záda nikdy nejsou příjemná a když jsme viděli, jak při každém pohybu zatíná zuby, aby neřval moc nahlas, byly jsme z toho všichni trochu nervózní. Druhý den už to vzdal a přivolal horskou službu. Tak nastala velká akce přemísťování Jendy. Trochu jsme se obávali, jak nás horská najde, naštěstí to tam asi znali a dostali se k nám v pořádku.
Přijelo jich tuším jedenáct, nejsem si už úplně jistý, malý šéf to tam organizoval, všichni kolem Jendy skákali a my jenom pozorovali jak jim to jde. Za chvíli už byli zpátky na lyžích a Jenda v sáních. Jak to pokračovalo jsme se dozvěděli až za pár dní, když jsme jeli nakoupit do JD.
Jendu převezli až do nemocnice. Kus cestu urazil v sáních za skútrem, část v sanitce. V nemocnici ho ale moc s radostí neuvítali. Jakási mladá doktorka totiž nemytého smradlavého chlapa správně neocenila a po tom co ho různě natahovala a protahovala prohlásila, že mu nic není a poslala ho domů. Mimochodem bylo okolo půlnoci. Jenda, který stěží mohl vstát z postele (po prvním pokusu, se jim tam prý složil), byl prohlášen za simulanta a sanitka ho odvezla do Josefova Dolu. Ta ale řetězy neměla a nahoru nevyjela. Co naplat, museli Honzu vyložit dole pod kopcem, ať si to dojde. Obut v takových těch pěnových pantoflích, co už dlouhou dobu letí, s batohem vláčejíc za sebou, se nějak dobelhal s pomocí staré paní až nahoru. Díky oblbovačkám, které do něj napíchali, se to dalo přežít. To, že ho to vyšlo na 90,- snad ani nebudu připomínat.
My si museli nahoře v horách poradit sami. Dostali jsme za úkol chatu pořádně vybydlet – dojíst co se dá. A k naší smůle tam kromě vína a kávy byla snad jen čočka a fazole. Náš jídelníček se tak skládal z polívky pocházející z těchto surovin (+ nějaké ty vločky), čočky s historickým lunchmeatem, čočkové polívky a možná ještě jedněch fazolí.
Kam jsme přesně vyráželi během dalších dnů už si nepamatuji. Jeden den jsme dokonce nevyrazili nikam, což se snad v historii Tchoříků ještě nestalo. Hráli jsme šílenou námořní bitvu na týmy, která zůstala nedohraná, protože už na to nikdo neměl nervy – bylo to šíleně zdlouhavý. Raději jsme to převedli do reálu a dali boj o hrnečky. Každý tým si zakopal někde venku hrneček a cílem bylo ukrást soupeřův. Jednoduché, ale v takové mase sněhu to nabíralo nový rozměr.
Velký problém bylo, co dělat večer. Na kytaru se nikomu hrát nechtělo, hry jsme připravené žádné neměli a já své hádanky pozapomínal. Hodně jsme improvizovali a nakonec vymysleli celkem solidní hry, kterými jsme se dokázali každý večer zabavit. Nejoblíbenější hrou se stala jednoznačně hra „na vraha“. Hra podobná „Městečku Palermu“ s trochu větší akcí a dedukcí.
V původním plánu byla návštěva Polska a přespání za hranicemi naší vlasti. Jednak na to nebylo počasí, celou dobu sněžilo a tak ani cesty pořádně projeté nebyly – rolby začaly jezdit ke konci našeho pobytu. Do Polska jsme se nakonec ale přece jen dostali. A to při naší krásné jízdě za žranicí.
Ten den začal jako vždy rozcvičkou a proběhnutím ve sněhu. Pak vydatnou snídaní, řekněte sami – normální člověk si pět krajíců chleba k snídani snad nedává. Pak jsme se došoupali až do vesničky Jizerky („Tady jsou lidi fakt hrozně originální...“ prohlásila Jáňa a my jsme jen přikyvovali, „Jizera, Jizerka...“). Tam jsme obsadili jednu hospodu, jako všechny se jmenovala „Panský dvůr“ (zase ta originalita). Po naší luštěninové ozdravné kúře jsme si konečně dali dobré jídlo. Také jsme tam obsadili záchody – takový luxus, záchod, jsme si nemohli nechat ujít. Není nic nepříjemnějšího než vykonávat potřebu s holým zadkem ve vánici.
Popošli jsme asi tři kilometry a byly jsme v Polsku. A v další hospodě. Tentokrát na racozích. Mělo to být něco jako lívance, mnohem blíž to ale mělo k vdolkům. S borůvkovou marmeládou a smetanou. Smacznego! Přes všechny nedostatky polského pohostinství jsme si pochutnali. Však jsme taky byli zvyklí na hodně.
Večer na chatě už jsme měli hlad jenom Michal, Kyšák a já a tak jsme se dorazili pytlíkem těstovin, společně s ostatními si připili vínem, které měl kdosi dostat k Vánocům a začali plánovat Velikonoce...

Dnes se opice zapotily

2009-03-06T20:41:00.002+01:00

YouTube dneska nějak často padalo. Asi po páté mi to nedalo a musel jsem to vyfotit, i když to nic moc extra není.

Stručný report XXX.

2009-03-04T21:38:00.007+01:00

Přes týden není čas ani chuť psát dlouhé články, takže na článek o Jizerkách si musíte počkat minimálně do pátku, někdy večer by mohl vyjít. Ale aby tu blog do té doby nestrádal, napíšu dnes kratší report - mimochodem už třicátý, to to letí - taky proto, že je konečně o čem psát.
Situace ve škole se už zklidňuje, slovo "bludiště" se sice ještě ozývá den co den, už ale pomalu mizí, za chvíli zmizí i nástěnka připomínající náš úspěch a poslední vzpomínkou bude pár článků v Magyku, který kvůli naší třídní ještě pořád nevyšel. Na blogu exkluzivně alespoň úvodní stránka.
Chci totiž něco napsat o naší milé paní učitelce na zeměpis. Jistě to "milé" chápete správně. Je nejspíš ta samá (já ani nikdo jiný, v tuto dobu online si nepamatuje), co nás zeměpis učila už před rokem, tehdy naštěstí jenom dočasně. Článek o tom zde: Jak se učí zeměpis. Teď už se ze zlého snu stala skutečnost, po velkých čachrech jsme ji dostali natrvalo. Je to hlavně první učitel po dlouhé době, ze kterého mám chuť mlátit hlavou o zeď. Ona za to zas tolik nemůže - prostě učit nemůže každý a ona je teď ještě nezatrpklá špatná učitelka, nechci vidět co bude až zestárne. Patří ale mezi úzkou skupinu lidí, kterým by se měl počítač zakázat používat. Když vynecháme to, že film na DVD otevírá v přehrávači tím způsobem, že najede to složky tuším "video_ts" nebo nějak tak (jedna z těch dvou složek co na DVD jsou) a vybere všechny soubory. Funguje to (alespoň to tak vypadalo, WMP je přece jen dost blbovzdorný), ale chudáci programátoři - proč asi hned pod tím udělali tlačítko: "Přehrát DVD".
Takových věcí je víc, to by ještě nic nebylo, při tom se jenom všichni bavíme a čekáme jak to dopadne. Když po nás ale začne chtít prezentace v PowerPointu a to že na počítači tohle zvěrstvo být nemusí považuje za nesmysl, mi už vadit začíná. Nějak se nám ji povedlo přesvědčit o tom, že to tak být nemusí, řekla nám, ať si ho seženeme. Oponovali jsme jí tím, že jsme chudí studenti a i když strýček Mrkvosoft kvůli konkurenci zlevňuje jak jen může, je to ještě pořád docela drahé. A tak se rozhodla, že nás usadí: "Určitě ale víte, že se PowerPoint dá pořídit i jinými způsoby," řekla jako by se nechumelilo. Nedělejte si iluze - neví co jsou to OpenOffice, její jiný způsob je ještě pořád nemorální. Sice je na spoustě počítačů software kradený, ale učit to jako metodu na školách?

Návrh na web - HIMIO

2009-03-03T21:08:00.000+01:00

Jaké bylo Bludiště IV. - jak to doopravdy bylo

2009-02-27T21:45:00.003+01:00

Možná se vám také zdály poslední články takové jakési suché. Patrně máte pravdu, nebylo to, co jsem na blog zvyklý psát. A ani si zvykat nehodlám. Prostě to na blog nebylo - bylo to novin (Klatovského deníku, to jsem zvědavý, jestli se tam něco objeví) a do školního časopisu (do Magyku - magazín gymnázia Klatovy). Prostě a jednoduše - tam jsem si nemohl dovolit napsat vše a tímto článkem to chci trochu napravit. Píšu ho už také proto, že chci mít za sebou všechno to bludišťování. Poslední týden je pořád na jedno brko. Tento maratón zakončím článkem o Jizerkách - to nejlepší nakonec, takže se máte ještě na co těšit.
Nebudu to protahovat a začnu psát, jaké to vlastně v Ostravě bylo. To jak jsme se tam dostali už zhruba víte, protahovat to nechci, psát to znovu nebudu. Samotný odjezd byl docela fofr. Přijel jsem z Jizerek, někdy večer kolem osmé a zítra v půl deváté vyrážel zas do Klatov a odtud do Ostravy. Co se toho člověk za pár dní najezdí.
Nějak se to však zvládlo a nikdo, opravdu nikdo, se nezranil, takže třídní mohla být v klidu a uživat si klasického seřvávání (jémine, co je to za slovo?) svých svěřenců. Do autobusu pana Štáhlicha jsme se naskládali a vyjeli. Nevím jestli má cenu nějak zvlášť se tu rozepisovat o cestě. Bylo to stejné jako jízda při jakémkoliv jiném výletě. Kravál, mobily a zastávky na čurání.
V Ostravě jsme se měli usídlit v ubytovně "Pod mostem". Žádný vtip, no joke, opravdu. Takhle se jmenovala. Hned vedle byla hospoda a night club. Pan profesor Šmíd později prohlásil, že je to neslýchané. Ubytovna zezadu byla velmi podobná domům, které si Tchoříci mohou pamatovat z Ukrajiny. Holé cihly, tu a tam nějaká vypadlá, okna, která vypadají, že už dlouho nevydrží - no prostě hrůza. Snad sem dostanu nějakou fotku, abyste se mohli pokochat.
Vevnitř to zas tak hrozné nebylo, snad až na ty okna, se kterými nešlo hnout a na plíseň na zdech - dnes už je známá snad jen jako Amátka. Pak tam byli zajímaví spolubydlící. Vedle našeho pokoje bydlela Samantra (ani nevím, kde se tohle vzalo) - stará nerudná ženská, která chtěla mít trochu svého klidu a párkrát nás přišla seřvat. Docela jsem ji chápal. Pak nějací ukrajinští dělníci (a hale, zase vazba k Ukrajině), kteří prý byli všechno, jen ne slušní.
Noc jsme na ubytovně nějak přečkali, někdo spal, někdo ne. Klasika.
Ráno jsme zase naskákali do autobusu. Kompletně zabalení, pro případ, že se nezadaří a my hned pojedeme domů. S drobným zpozděním jsme dorazili do studia, nikterak to nevadilo, protože štáb se zpozdil také - tři centimetry sněhu, kalamita, co se dá dělat.
Pak už to šlo ale rychle. Seznámili nás s tím, co se bude dít, nás čtyři zvolené si odvedli nejdřív do kostýmérny pro ty skvělé hábity - dostali jsme červené. Pak do maskérny, přepudrovat, nastříkat vlasy nějakým sajrajtem a kdo ví co ještě.
Soukupová prý prohlásila něco ve smyslu: "Juda nalíčenej, já padnu."
Ve skutečnosti toho na nás zas tolik nedali, poznat to skoro nebylo. Nato si nás odvedli do studia, kde nás seznámili s režisérem (Jindřich) a s tím jak to bude probíhat. Televize je televize, i v téhle soutěži se scény několikrát opakují. Třeba jen nabíhání zpoza sítě se točilo pěkně dlouho. Před prvním dílem jsme byli všichni dost vyklepaní, takže s námi potíže neměli, všichni se snažili co to šlo.
Když už byl natočen náš náběh mohli se tribuny zaplnit diváky a začít se pořádně. Diváci mají důležitou úlohu. Tleskat a fandit. Prý to bylo dost únovné, ruce bolely, krky bolely. Nám soutěžícím se zas klepaly ruce a hrdlo bylo jak přiškrcené. Na někom to bylo vidět víc, na někom méně, každopádně zlaté zkoušení z fyziky - to je úplná pohodička.
Ze začátku se nám moc nedařilo. Vlastně dařilo, ale jen tak na půl. Úvodní otázky jsme dali obě dvě za tři bludišťáky. Bohužel soupeř stejně tak. Byl to soupeř zkušený, dvakrát už vyhrál a brousil si zuby i na nás.
Ještě jsem tu neobjasnil, proč se náš tým jmenoval Chemici. Chtěl jsem to napsat už do článku do novin, ale zůstalo to jen nakousnuté (úplně jsem to zapomněl dopsat). V televizi uslyšíte, že je to podle skupiny My Chemical Romance, která je v naší třídě oblíbená. Ve skutečnosti to bylo na památku našeho spolužáka, ale by, jak řekl řejža, znělo hrozně smutně. Holt televize.
Pak přišlo na řadu lezení. Na síti lezla ještě nesehraná dvojice Hezoun a Jitka, Karel to dole vázal a na mě zbyla překážka. Soupeř nás v tomhle docela převálcoval. Ty zkušenosti byly znát. Zletého bludišťáka nám sebrali ani jsme nemrkli. Zato nám jeden bludišťák spadl hned ze začátku. Komplikace při zavěšovaní naštěstí nenastaly.
Když přišly otázky byli jsme všichni ještě pořádně vyklepaní. Snad nám nezabírali ruce nad tlačítkem, protože ty se klepaly snad každému. I přes tu nervozitu jsme si nevedli špatně. Tuším, že jsme zodpověděli o otázku víc než soupeř. U tak ale soupeř vedl asi o šest bodů.
Učitelé si měli pinkat co nejdéle s ping-pongovým míčkem. Učitelé z Bohumína to váleli, naši také nebyli špatní, ale ti druzí byli prostě lepší. My jsme rozumně vsadili pouze jeden bod, ten nám také odečetli. Soupeř udělal fatální chybu a vsadil pouhé tři body. Kdyby to trochu déle rozmýšlel, vsadil všech pět.
Naši učitelé, jak už jsem řekl, prohráli - my tak ztratili jeden bod a soupeř získal osm. Rozdíl byl tuším 13 bodů. Rozhodnout tedy měla až poslední disciplína - tajenka. Tady byly naše nervy opravdu našponované, teď šlo o všechno.
Měli jsme přijít na známou osobnost. První nápověda - rok 1936. Pak tam bylo pero. Ve třetí pouta. Nikdo pořád netušil. Rozlouskla to až čtvrtá nápověda, nápis: Charta 77. A jediné jméno, které se nám v tu chvíli vybavilo, bylo jméno Václava Havla. A kupodivu to tak doopravdu bylo. Za tajenku jsme získali 15 bodů, o pouhé dva body jsme tedy zvítězili.
Stačilo by málo a mohlo to bý úplně jinak. Pokud bychom měli například o pouhou jednu zodpovězenou otázku méně a soupeř vsadil na učitele všech pět bodů, bylo by rozhodnuto. To se naštěstí nestalo a my byli rádi, že nejedeme hned domů.
Jak jsme si vedli u balancovníku snad ani psát nebudu. Po všech těch nervech nám to jaksi všechno vypnulo a my tam jen tak stáli, drželi balancovník a koukali jak se kuličky kutálejí. Nedostali jsme tam snad ani jednu kouli.
Následovala přestávka a pak se točil druhý díl. Zase to samé. Jen trochu únavnější, protože ve studiu bylo už pořádné horko a taky už se všechno nedařilo tak jako ráno, scény se opakovali a únava vzrůstala.
Naštěstí jsme dostali relativně slabého soupeře, jeho nevýhodou byl asi věk - všichni byli o dva roky mladší než my. Co musím uznat je to, že měli pěkný, rytmický a melodický pokřik. Znělo jim to opravdu pěkně. "Bejci, do toho, vyhrajem to, hotovo." Zkuste si to zakřičet. Úžasné, škoda že jsme něco tak pěkného nevymysleli i my. I když naše "Chemici, Chemici, to jsou prostě profíci. Vždycky vědí co a jak, všem vám tady daj na frak." taky není úplně špatné.
Druhý díl už si tak dobře jako první nepamatuji, nějak se mi to tam v makovici pomotalo. V úvodních otázkách to moc slavné nebylo, ale soupeř s námi držel krok. Rozhodující bylo lezení. Překážka byla o něco těžší než v prvním díle, když na ní neděláte kraviny, dala se zvládnout.
Začátek byl opravdu pěkný. Dvojka na síti už se sehrála a tak byl zlatý bludišťák náš, ani nikdo nemrkl. Problém nastal až u mně. Trochu jsem to zdramatizoval a čistě neúmyslně jsem začal dělat nahoře kraviny. Prý to vypadalo pěkně, až se na sebe budu dívat, asi si řeknu něco nepěkného. Jednak mi Karel nabalil spoustu bludišťáků a mně se to v lanech nahoře šmodrchalo. Dokonce tak hodně, že jsem jednoho z karabiny urval. Asi v půlce překážky jsem přesunul těžiště výš, než bylo zdrávo a otočil jsem se hlavou dolů. Úplně úžasné je, jak si z toho pamatuji každou setinu. V jednu chvíli jsem byl výš než jsem chtěl, pak se začínám otáčet a diváci na tribunách tichnou. Pak visím hlavou dolů a snažím se zhoupnout zpátky. To se mi naštěstí podařilo, dokonce až tak, že jsem se málem přetočil na druhou stranu. Diváci jásají. Tady mně to docela začalo bavit.
Prní nálož jsem zavěsil a dole už pro mě byla přichystána další. S Karlem jsme měli domluvené, že mi řekne, kolik mám ještě času. On ale nějak na časomíru zrovna neviděl a tak mi řekl, že mám asi o patnáct vteřin víc času. Za tu dobu jsem to měl dát úpůně v pohodě. Jsem kousek za půlkou překážky a ouha, posledních deset sekund a Roman (moderátor) začíná odpočítávat. Nebudu vám popisovat to drama, mě to tak napínavé zas nepřišlo, zase jsem vnímal každý detail - poslední sekunda, hala tichá, já mám kruh na zavěšování na dosah, dole vidím kameramana a moderátora, který odpočítává poslední sekunda. Pak cvak a je to tam. Prý včas. Budu jim věřit. A tak až na jednoho urvaného bludišťáka viseli nahoře všichni.
Soupeř tak úspěšný nebyl a mi začínali doufat, že domů ještě dnes nepojedeme a že se ulijeme z fyziky. V otázkách to bylo vyrovnané, rozhodla soutěž učitelů. Ti měli totiž házet frisbee do košíčku. Možná už jste to viděli, v Bludišti to nebylo poprvé. Pan učitel Ryneš sice tvrdil, že je to o náhodě, každopádně se mu jako jedinému podařilo trefit a to dokonce dvakrát.
My už to měli všechno propočítané a vsadili jsme přesně tolik, abychom si mohli být jistí, že to máme v kapse. To se povedlo a my si tak mohli dovolit prohrát poslední úkol, tajenku. Docela mne zklamalo, že v tajence nevyšel můj tip Marca Pola. Tam jsme se možnátrochu unáhlili a měli jsme déle přemýšlet, protože soupeř měl pouze dvě nápovědy, ze kterých vycházeli jako možné dvě osoby, již zmiňovaný Polo a pak Kryštof Kolumbus. No a ten druhý byl správný.
Pak zase přišel balancovník. No comment, možná jsme lemplové, ale zase jsme se nechytili. Něco už se nám tam dostat podařilo, dva tisíce korun nám ale zase utekly.
Zase jsme naskákali do autobusu a odjeli zpět na krásnou ubytovnu. Cestou jsme se stavili v Kauflandu a dokoupili zásoby, nikdo se neztratil, nikdo snad ani nic neukradl.
Co se dělo v noci nevím, protože mně se chtělo spát a když se mi chce spát tak spím. Jednoduché.
Ráno bylo stejné jako to včerejší, nasnídat, zabalit a do autobusu. Teď už bylo jasné, že pojedeme po natáčení domů, takže si už z výsledku natáčení nikdo hlavu nedělal. Na place to byl samý vtípek a legrácka. Po úvodních otázkách jsme zase lehce vedli, to už jsme ale věděli, že to nic neznamená. Lezení se zdařilo na výbornou, Jitka těsně ukořistila zlatou potvoru a překážka tentokrát byla hodně jednoduchá, takže jsem šel na jistotu, nijak zvlášť nechvátal a docela si to zase užíval. Když tak nad tím přemýšlím, nahoře jsem si to pokaždé užíval nejvíc. Žádný stres, nemusí se u toho moc přemýšlet, skvělé.
V otázkách jsme soupeře převálcovali. No, my... Spíš Karel. Ten si taky poslední díl užíval, i ruka nad tlačítkem se mu klepala skoro jako normálně a dával si tam jednu otázku za druhou. Učitelé tentokrát stavěli kostky na sebe a opět se prokázalo, že na gymplu jsou nejenom talentovaní žáci (ironie), ale i učitelé (no jo, stavění kostiček, to jim de). Zase bylo rozhodnuto a my si chtěli ten pocit co nejvíc vychutnat - nikde jinde než v televizi takovou šanci nemáte, každé radování jsme mohli opakovat klidně i třikrát, stačilo aby se režisérovi něco nelíbilo. Uhádli jsme i tajenku, kde jsme neudělali chybu, jako v předchozím díle, dostatečně dlouhou dobu jsme si počkali a jasně určili, že požadované dílo je Popelka (resp. Tři Oříšky pro Popelku).
A tak pěkný den jsme si nemohli zkazit tím, že bychom nedali tu mrchu s názvem balancovník. Taktika už byla vymyšlená a my opravdu odcházeli s poukázkami do Tesca v hodnotě 2.000,-. Navíc protože jsme vyhráli třikrát za sebou, dostali jsme poukázku do lanového centra.
A závěr? Hurá už to máme za sebou, ale už by se o tom mohlo přestat mluvit. Ať máme po svých deseti minutách slávy pár měsíců klid.

Jaké bylo Bludiště III. - rozhovor s Tomášem Rynešem

2009-02-27T18:46:00.001+01:00

Další zajímavý článek, tentokrát s učitelem, který nás do Bludiště doprovázel. Hlavní rozhovor s naší třídní se ještě chystá...

Znal jste soutěž Bludiště před tím, než jste do Ostravy měl jet?
Slyšel jsem o ní, pravidelně jsem ji však nesledoval.
Kolik byste vsadil na tým Chemiků před Bludištěm? Věřil jste mu?
Při trénincích v hodinách TV jsem tak trošku tušil, že by to mohlo vyjít.
Která z učitelských soutěží pro vás byla nejnáročnější a která naopak úplná „brnkačka“?
Nejnáročnější byl ping pong v prvním díle, jelikož nervozita cvičila asi s každým z nás. „Brnkačkou“ lze tedy nazvat zbylé dvě soutěže.
Kdy jste zažíval největší nervy?
Největší nervy jsem zažíval asi v prvním díle, kdy nebylo do poslední chvíle rozhodnuto.
Jaké byly vaše pocity, když tým zvítězil?
Myslím, že z obrazovky to bude cítit. Radoval jsem se jako malý Jarda a prožíval tak soutěž se vším všudy.
Víte, že ve druhém i ve třetím díle zvítězili Chemici hlavně díky svým učitelům? Vnímal jste to už při soutěži?
Jelikož jsme v prvním díle svým výkonem družstvo příliš nepodrželi, rozhodli jsme se tomuto učinit přítrž a v dalších kolech jsme naši část soutěže již zvládli. Důvodem byla jistě zmiňovaná větší odhodlanost ale také menší míra nervů a přibývající zkušenosti.
Jaký názor máte na soutěž Bludiště? Máte nápad, jak by se dala tato soutěž vylepšit?
Myslím, že se jedná o povedenou soutěž na odpovídající úrovni. Líbí se mi, že podporuje staré antické hodnoty, a sice rozvoj těla i ducha. Mimo to takový výlet za společným cílem probudí ve studentech nejen soutěživého ducha, ale především může pomoci ke stmelení daného kolektivu. Nic bych na soutěži neměnil, možná bych zavedl jednodušší úkol při získání cen v samém závěru.

Jaké bylo Bludiště II. - rozhovor s týmem

2009-02-27T18:43:00.002+01:00

A další informace o Bludišti vyplouvají na hladinu. Tentokrát rozhovor s nešťastníky, kteří okusili stres ze soutěžení na vlastní kůži. Ponechalo to na nich následky? Přesvědčte se sami...

Jaké pocity jsi měl(a) z toho, když jsi se dozvěděl(a), že budeš soutěžit v Bludišti?
Karel: Nejdříve jsem se lekl, ale potom jsem si řekl , že to může být zajímavé.
Martin: Žádné zvláštní. Nijak mě to nevzrušovalo.
Jitka: Ze začátku jsem byla ráda a těšila jsem se, ale jak se to blížilo...
Juda: Rozhodně mne to nepotěšilo, ale byla to věc, se kterou jsem se musel smířit. Asi stejně jako s návštěvou u zubaře.
Čekal(a) jsi, že tě třída vybere? Kdo byli tví favorité?
Karel: Sebe jsem mezi čtyřmi vybranými rozhodně nečekal. Na svůj papír jsem napsal Martina Hezoučkého, Judu Kaletu, Markétu Votavovou a Marii Zieglerovou.
Martin: Jo, čekal jsem to.
Jitka: Spíš ne, říkala jsem si že by to teoreticky mohlo bát možný ale, že spíš ne. Mými favority byli Juda Kaleta, Martin Hezoučký, Kája Pučelík pak třeba Markéta Votavová či Abeba Jánská
Juda: To že mně ve třídě vyberou, jsem tak trochu čekal. Jinak jsem hlasoval pro všechny z družstva, místo sebe bych nasadil Martina Wirtha.
Kdy jsi pocítil(a) nejvíc stresu? Proč?
Karel: V prvním díle před tajenkou. Prohrávali jsme o dost bodů a věděl jsem, že když tajenku neuhodneme prohrajeme.
Martin: Asi před otázkami, když už se to točilo potřetí.
Jitka: Nejhorší bylo když jsme jeli ráno na první natáčení tak v autobusu. Nevěděla jsem jak to bude probíhat, ale když jsem dorazili tak to ze mě opadlo.
Juda: Možná by si někdo řekl, že nejhorší je zavěšovat v posledních sekundách bludišťáky, tak jako se to povedlo mně, ale tam na to člověk nemá čas myslet. Takže asi v prvním díle před tajenkou.
Proč ses do Bludiště (ne)těšil(a)?
Karel: Bylo to pro mě něco úplně nového a zajímalo mě, jak to zvládnu, takže jsem se docela těšil.
Martin: Moc jsem se netěšil, hlavně na tu dlouhou cestu autobusem.
Jitka: Těšila - něco nového a snad i super zážitek. A netěšila protože jsem se bála, že to všem zkazím.
Juda: Protože mi od začátku celá soutěž připadala hodně o náhodě. Je to o tom, jaké máte štěstí na otázky a jaké štěstí mají učitelé.
Jak moc by sis na svůj tým před Bludištěm vsadil(a)?
Karel: Určitě moc ne.
Martin: Radši nic.
Jitka: Středně. Doufala jsem že bychom mohli párkrát vyhrát, ale obávala se, že se tak nestane.
Juda: Osobně jsem čekal, že po prvním díle pojedeme domů.
Překvapilo tě ve studio něco? Dělalo se něco jinak, než jsi čekal(a)?
Karel: Překvapilo mě natáčení jednoho momentu několikrát.
Martin: Ne. Ne.
Jitka: Překvapila mě velikost studia, bylo strašně vysoké, ale jinak docela malé. Síť po které jsme lezli se tím pádem zdála opticky nižší. Také jsem byla mile překvapena štábem a moderátor byl taky super.
Juda: Docela mně zarazilo, když jsem viděl, že ani zkušený moderátor není bez nervů a že se často zapotí, když něco opakuje třeba po páté.
Jaké byly tvé pocity po první výhře?
Karel: Měl jsem radost a byl jsem překvapený.
Martin: Tak byl jsem rád. Asi protože jsme nemuseli jet hned domů.
Jitka: Jelikož byl náš první soupeř dost namyšlený a neodpustil si pár narážek, tak jsem byla ráda že jsme jim to natřeli . A taky už bylo jasné, že neodjedeme domů se stoprocentní ostudou.
Juda: Asi největší radost mi dělalo to, že se díky nám ostatní „ulejou“ o pár dalších hodin ve škole.
Jaký díl byl pro tebe nejnáročnější?
Karel: Rozhodně první. Soupeř byl velice dobrý.
Martin: První, tak bylo tam hodně stresu.
Jitka: První díl byl takový plný překvapení, ale nejnáročnější byl asi druhý, protože se natáčel chvilku po prvním, ve studiu bylo horko a byli jsme unavení.
Juda: Tak tady už je odpověď jasná – i když na nervy čas nebyl, náročné to bylo: překážka a zavěšování v druhém díle.
Jaký díl sis nejvíce užíval(a) a proč?
Karel: Třetí, protože už jsem věděl co nás čeká.
Martin: Třetí. Asi díky soupeřům.
Jitka: První díl mne vyloženě bavil, v posledním díle už zase o tolik nešlo, protože jsme se zúčastnili už všech natáčení a nebylo již kam postoupit.
Juda: Asi jako všichni ostatní ten třetí, hlavně proto, že nebylo co ztratit, domů bychom jeli tak jako tak.
Zopakoval(a) by sis bludiště? Proč?
Karel: Asi ano, protože jsem si kromě nervů užil i spoustu legrace.
Martin: Jo, protože jsme neměli školu.
Jitka: Myslím že ano, protože jsme si užili i spoustu srandy. Vyfotila jsem se taky s Romanem, zalezla po síti, což bylo úplně super. Zhoupla jsem se na houpačce.
Juda: Jednou a dost. Rozhodně mi to stačilo, i když zkušenost to byla zajímavá.

Jaké bylo Bludiště I. - stručně a jasně

2009-02-25T18:37:00.003+01:00

V některých třídách si žáci dávají před Vánocemi dárky. Občas dají dárek i učitelé. A my jsme dostali k Vánocům dárek pořádný. Naše třídní profesorka, Jana Soukupová, nás totiž přihlásila do televizní soutěže „Bludiště“. A jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej, ani my jsme se tohoto dárku moc nezděsili a v celku ochotně jsme se pustili do tréninku a příprav.
Jeden z nejtěžších úkolů bylo sestavit čtyřčlenné družstvo, které by mohlo soutěžit a obstát. V této soutěži totiž nejenom musíte mít něco v hlavě, ale musíte i dokázat lézt po lanech a vydržet veškerý stres, který je se soutěží spojen. V naší třídě, kvartě B, se osvědčily hry „Česko“ a „Evropa“. Uspořádáním pár soutěžních kol ve třídě jsme si mohli snadno určit naše favority, jejichž znalosti by byly dostatečné. Pak už si každý jenom vybral čtyři kandidáty, kteří se mu zdáli být dobrými jak po stránce fyzické, tak i té mozkové. Proběhlo hlasování a bylo rozhodnuto, že „černý Petr“, toto nelehké poslání, zůstane v rukou Martina Hezoučkého, Judy Kalety, Karla Pučelíka a Jitky Fűrbacherové.
Tento tým pak mohl směle nacvičovat obratnost v prostorách tělocvičny školy, kde si za pomoci pár učitelů zřídil vlastní lanové centrum a nacvičoval doslova „ostošest“. A aby si celá třída mohla být jistá, že je tým nezklame, vypravili se ještě tito čtyři spolu s paní učitelkou Soukupovou do skutečného lanového centra v Sušici.
Dalším těžkým úkolem, do kterého se dlouho nikomu nechtělo, bylo vybrat název týmu.
Hned po jarních prázdninách, přesněji v neděli 22. února, celá třída nasedla do autobusu a společně s panem učitelem Tomášem Rynešem a paní učitelkou Janou Soukupovou se vydali na cestu do Ostravy. Natáčelo se až v pondělí ráno, od osmi hodin se tým i s celou třídou rozkoukával ve studiu a nechal se popohánět různými uličkami – převléct, napudrovat, ať se nám nelesknete a rychle, jedem, natáčíme.
Pak nám rychle vysvětlili co a jak, jak se tvářit, jak tleskat, kam si stoupat, kudy běhat a tak všelijak. I když Bludiště je malá věc, televize je tu cítit – občas nám dělalo potíže smát se pořád stejně radostně, když už jsme výhru nahrávali po třetí, nebo jsme začali cítit bolest v dolních končetinách, po tom, co jsme po šesté přibíhali.
Velmi dobře jsme se také přesvědčili, že celá soutěž je vlastně o náhodě. Pan učitel Ryneš dokonce zopakoval tento výrok v každém díle. Poprvé se nám podařilo zvítězit díky tomu, že jsme rychleji přišli na hlavní tajenku a obrátili tak skóre – celou dobu předtím nás soupeř válcoval. Podruhé jsme vyhráli jen díky našim učitelům, kteří dokázali lépe házet frisbee. Díky nim jsme získali takový náskok, že jsme si mohli dovolit prohrát tajenku (a taky že jsme ji prohráli). Po třetí zase rozhodli učitelé, když dokázali postavit vyšší věž než jejich kolegové ze Stříteže. Jediný rozdíl byl v tom, že se nám podařilo i dřív uhádnout hádanku. Jediné s čím jsme měli v soutěži problém a upřímně řečeno byl to problém velký, byl balancovník. Pro ty, kdo soutěž ještě neviděli, je to finální úkol, ve kterém dostane družstvo do rukou velkou kruhovou desku a musí koule umístit podle barev do správných děr. Člověk by si řekl, že je to snadné. Možná že to i snadné je, každopádně nám se to podařilo až naposledy.
Účastnit se televizní soutěže, ať už Bludiště, nebo jakékoliv jiné, je určitě velká a dobrá zkušenost. Poznáte kameramany, režiséra, podáte si ruku s lidmi, které znáte jenom z televize. Zažijete spoustu stresu, ať už jako soutěžící nebo i jen jako divák. A hlavně – až se za pár let znovu uvidíte, jak jste tam seděli a usmívali se do kamery, určitě vás to pobaví.
A kdy nás vlastně můžete v televizi shlédnout? První díl poběží v pátek 27. března a další díl vždy po týdnu. Na jedničce – od 16:30.

Spoluautoři článku: Karel Pučelík, Zdeněk Zeman

Stručný report XXIX.

2009-02-10T20:36:00.004+01:00

Venku fouká, tady je nuda a protože se nudím, tak budu psát. Vlastně to takhle začíná skoro vždycky. Já si tak pěkně sedím, počítač na klíně a když nikdo nepíše musím začít psát já. A protože pořádně nevím o čem psát, musím to takhle okecávat - konec konců je to dobrý trénink do školy, nevěřili byste, co všechno se dá takto okecat - hlavně musíte působit důvěryhodně a musíte čekat, že vás učitel brzo zastaví, to až řeknete nějakou vyloženou koninu. A nenechat se rozhodit.
Když takhle píšu, o něčem či o ničem, začínají mně napadat myšlenky, které by se sem daly zapsat (i ty které by se napsat nedaly, ale o těch pomlčím). Teď najednou nevím jak se z toho dostat, věta v závorce se stala skutečností a nevím jak dál. Chtěl jsem napsat, že mne atakují nejlepší nápady za chůze. No jo, jenže když jdu na vlak, to se docela špatně píše a tak se musíte spokojit s myšlenkami, které mne napadají když sedím. Ty sice za tolik nestojí, to raději posuďte sami.
Kromě toho že se nudím, píšu články i proto, že mne zas zaujalo nějaké video a nechce se mi ho strkat na blog jen tak na sucho, bez textu nad a pod.

Možná jste si všimli, že jsem lehce upravil úvodní stránku - zeštíhlil jsem ji na jeden příspěvek, zmizely položky z pravého sloupce. Chystají se ale mnohem větší změny. Možnosti Bloggeru.com jsou omezené a mne už dlouhou dobu láká začít si něco svého. Opravdu svého. A kdy to bude? Jo, to se ještě neví. Dalo by se říct, že je to ve hvězdách. Možná o trochu níž, každopádně dost daleko.
Ještě k tématu, kterým jsem článek začínal. To o tom kdy mne napadají myšlenky. Teď jsem si uvědomil, že mne nejenom přepadají, ale taky ode mne utíkají - zbabělci jedni (nebo zbabělkyně?). Asi píšu moc pomalu, napadne mne spousta věcí, ale než se k nim dostanu, tak jsou zase v dáli a já je už těžko doháním a těžko si na ně vzpomínám.
Takže další článek o ničem? Asi budu filozof. Kolik si tak takový filozof může vydělat? Udělat si nějakou dobrou propagandu, mítinky, konference a podobné věci - sehnat sponzory a udělat z toho šou. Z toho by mohlo něco kápnout. Anebo vzít to z druhé strany, sehnat si nějakou pěknou opuštěnou jeskyni a trochu tam poustevničit. Samozřejmě by se z toho dala udělat turistická atrakce, ale nebudeme to zase přehánět.
Jestli jste se dokousali článkem až sem, tak vám upřímně gratuluji k dobře zabitému času. Asi se taky nudíte, co? A když je nuda, dají se číst i takové články jako ty moje, že.
Škoda že lidé nepoužívají Jabber. Povedlo se mi rozchodit takzvané PEP statusy. To jsou takové malé potvůrky u kontaktu a ukáží vám třeba jakou náladu má ten, koho se hodláte otravovat, nebo co zrovna dělá, nebo co poslouchá. V takových chvílích by se kdekdo jenom podíval, kouknul by: "A hale, Yetty se nudí, poslouchá nějakého Johna Teshe a píše článek na blog, to zase bude blábol... To ho raději vyruším.". Zaťukal by do klávesnice a na něco by se zeptal, třeba otázkou, na kterou existuje jen jediná pravdivá odpověď: "Spíš?".
Původně jsem to tak dlouhé psát nechtěl, ale když jsem v tom, tak toho přece nenechám. Prsty jsou rozehřáté, klávesnice pěkně klape a ze sluchátek se mi ozývá, že mám být happy a nedělat si worry. Když už to mám takhle pěkně dlouhé, co sem hodit ještě jedno video?

Z YouTube spousta videí zmizela. Takže možná zmizí i to, co jsem sem dal. Jednou to všechno zmizí, ale to už si toho nebudete mít čas všimnout. Ale kdyby jste si toho všimli, tak na mě zařvěte.
Musím se ve škole zeptat (učitelů ne, neděste se, spolužačky), jestli náhodou není na tomto psaní něco znepokojujícího. Třeba přílišná nervozita a z toho plynoucí upovídanost. A k tomu neschopnost komunikovat s lidmi. To je dost blbá kombinace. Možná by se to dalo přičítat událostem, které se staly, nebo které se - v žhavé uličce kalendáře - teprve stanou.
Jarek mi tu zpívá, že se budí do nicoty a sahá si na zápěstí jestli mu ještě tluče. Takhle to bude se mnou vypadat za osm hodin. Rána bývají tvrdá a rány taky.
Takže přepínám z Mikimauze a hodím tam raději něco optimističtějšího. Willie Nelson a pěkná písnička Always on My Mind, jo to bude lepší.
Už jenom třikrát do školy a pak hurá na Jizeru. Každou minutou se to blíží. Pak tu týden a kus nebudu, takže tohle je vlastně patrně poslední článek na dlouho dobu. Tak to tu jeho délku omlouvá, můžete si to rozkouskouvat a číst třeba jeden odstavec za den. To by mělo stačit. To že jsem to napsal až na konci nevadí, že ne?

Jak se chystá do Bludiště III. - dokumentace musí být

2009-02-09T21:10:00.007+01:00

Dnes si toho tady moc nepočtete. To jste rádi, co? Místo písmenek si můžete prohlédnout jedno - tady si to snad ještě můžu dovolit, přestože to točila naše třídní - strašné video a pár ještě horších fotek, o kterých si to můžu dovolit říct určitě. Původně jsem chtěl video sestřihat a některé momenty vynechat, hodit k tomu lepší hudbu a spoustu dalších věcí jsem měl v plánu, ale když Linux stávkuje, raději se na to vykašlete. Takže to berte s rezervou...

Fotogalerie je zde!

Stručný report XXVIII.

2009-02-06T22:33:00.002+01:00

Jak začít a o čem vlastně psát? Možná bych mohl napsat to, že jarní prázdniny se překotně blíží a s nimi i výprava Tchoříků do hor Jizerských. A stejně tak rychle se blíží i druhá výprava, s naší třídou, do Bludiště. Upřímně řečeno se mnohem více těším na tu první. Ale o tom proč jsem tu už napsal dost.
Tenhle týden byl ve škole docela veselé. Nebudu vás unavovat detaily - prostě jsme si v období pololetí zvykli na pěkný klid, relativní bezpečí před zkoušením a podobné příjemné věci. To už je ale minulostí a my zase nohama na zemi.

Jak to může vypadat, když učitelku bolí zuby, či prostě nemá dobrou náladu, bylo krásně vidět na paní učitelce Kadlecové. Už jsem skoro zapomněl, cože na ní vlastně nemusím, ale ona není ten typ, u kterého byste mohli takovéto důležité věci zapomenout. Když se vyspí dobře, dokážou jí uspokojit i totální bláboly (přesně takto se o nepřesnostech v našich znalostech vyjadřuje). Když má ale náladu jako měla ve čtvrtek, musíte být druhý Einstein, abyste vyvázli (Albert je asi špatný příklad, ten přece jenom ve škole moc dobře neprospíval). Spíš by to chtělo čtečku myšlenek - když to neřeknete tak, jak to chce slyšet, dokáže vás zaseknout po prvním slově (to se stává dost často, stačí když začnete "Když..." - pak následuje její snad nejznámější hláška: "(Když) tam dáme myš, tak chcípne!"). Upřímně řečeno, nerad bych byl v onu chvíli na místě u tabule.
Další zajímavý exemplář ze sebranky učitelů na našem ústavu je vážený pán, o kterém jsem tu už dost často psal - pan profesor Šmíd. Nevím, čím jsme si to dnes zasloužili, ale starý pán se rozpovídal a vyprávěl nám, jak byli na exkurzi v Terezíně. Předcházela tomu vlastně taková vědomostní soutěž, jak ono to začalo, nemůžu si vzpomenout. Prostě a jednoduše, zjistili jsme, že rychlejší než hledat na Wikipedii či v jiném zdroji je zeptat se pana učitele. Poví vám snad úplně všechno, já bych se vsadil, že trumfnout učebnici z dějepisu by pro něj byla brnkačka (učitelé jsou zvláštní, asi nemoc z povolání - slyšel jsem o učitelce, která znala periodickou soustavu prvků nazpamět i se všemi těmi číslíčky na spoustu desetinných míst).
A tak jsme se ptali - kdy se narodil ten a ten, kdy zastřelili Kennedyho a všelijak podobně. Tak třeba toho Kennedyho zastřelili v pátek. A, už jsem si vzpomněl jak to začalo. No přepisovat to nebudu, zas tak zajímavý ten začátek nebyl. A když už jsme se vystříleli, začal pan profesor vyprávět onu příhodu v Terezíně. Pře vypravovat to tu nebudu, to by nemělo ten správný šmrnc.
Jen teď přemýšlím, k čemu je člověku dobré znát tolik věcí. Jo, to musí být fajn vědět, že Beneš podepsal smlouvu se Stalinem v neděli, ale využít to může snad jen historik nebo trochu zvláštní učitel. Zas druhým extrémem by bylo nevědět vůbec nic, to už radši vědět všechno. Nebudu to komplikovat, všeho moc škodí a jsou i důležitější věci hodné zapamatování.

Jak se chystá do Bludiště II. - trénink a všechny možný přípravy

2009-02-04T21:06:00.003+01:00

Nejvíc naši výpravu asi prožívá naše třídní. Konec konců, byla to ona, kdo to všechno vymyslela a my jsme jí za to nesmírně vděčný. Mince má dvě strany - budeme v televizi. To je pěkné, že? Až do té chvíle, než vám dojde, že se na to podívá minimálně celá škola a šance, že tam zabodujete v záporném slova smyslu je mnohem větší, než cokoli jiného. Obzvlášť pokud budete mezi těmi čtyřmi, co budou na kameře pořád.
Trénink nám naplánovala třídní pořádně. Nejdříve jsme otestovali svoje (ne)znalosti otázkami ze hry Česko a Evropa (mimochodem tuhle hru jsme hráli i tady, na Velharticích). Naše sebedůvěra krásně narostla, to tak bývá, když ze třiceti otázek nevíte ani polovinu. Naštěstí i náš velicí usoudil, že nemůže srazit naši sebedůvěru až úplně k zemi a téhle vědomostní soutěže celé třídy jsme nechali a raději hlasovali, koho chceme v týmu. To, že jsme hlasovali takhle brzo byla trochu podpásovka, protože jsme nějak nestihl hlasovat pro to, aby mne nikdo nevolil.
A tak třída vybrala. Hlasy už si přesně nepamatuji, ale nejvíc měl Martin Hezoučký (Hezoun) - něco kolem osmnácti. Pak jsem byl já, Jitka Fürbacherová (*CENZURA*) a Karel Pučelík. Nevíme, co jsme komu udělali, ale to k tomu aby se nám mohli takhle mstít vědět nepotřebujeme, že?
Když už bylo takhle pěkně zvoleno mohli jsme se vrhnout na mnohem zajímavější trénink, na trénink tělesný. Proč byl o tolik lepší než ten první? Když pomineme ty dobré věci, jako že jsme si zopakovali uzle, vázání lan a něco málo z obratnosti, dokázali jsme "zapéct" tři hodiny dějepisu. Konečně něco dobrého ve všech těch temných dnů.
Když už nás přestalo bavit lepit si puchýře z provazů, zas jsme na pár dní na náš úděl zapomněli. Nu, zapomněli - už se těším na den, ve kterém nic o Bludišti neuslyším a ani si na něj nevzpomenu.
Zatím náš poslední trénink byla návštěva lanového centra v Sušici. Mají to tam pěkné, ale skály jsou holt skály. Ale někomu může dělat potíže stát osm metrů nad zemí.
Dnes jsme natáčeli klip. Jako nejlepší vyjádření pocitů mne napadá smajlík mlátící hlavou o zeď. Škoda, že tu smajlíky nemám. Nejdřív jsme se kývali a pak mávali. Učitelka nepřekvapila - originalita se ve škole moc nevede. Nejvíc ale pobavila hláška, že musíme být úplně zticha - prý nám to jinak nevezmou. Trochu se nedopočítala, že i my už víme, že zvuk u videa jde ztlumit snadno a tak jsme jí na tento pokus jak nás utišit neskočili.

Co bude příště? Možná nějaký krátký šot z lanového centra, ale asi nebude nic moc a pár fotek, abyste věděli, kdo vlastně jsme.

Jak se chystá do Bludiště I.

2009-01-31T21:39:00.003+01:00

Protože už to stejnak každý ví, nebudu to tutlat ani tady na blogu a rozjedu o tomto tématu pěknou sérii článků. O čem to bude? Nadpis je celkem jasný - se třídou se chystáme do soutěže České Televize "Bludiště". Pokud jste tento pořad ještě neviděli, můžete se kouknout i na internetu a to klidně hned a zde.
Pro ty co to ještě neznají a dívat se nemohou, to trochu popíši. Jedná se o soutěž pro základní školy, tuším že asi pro osmé a deváté třídy. V jednom kole se střetnou dva týmy, které nejdříve soutěží ve sportovní části a pak ve vědomostní. V té sportovní se leze po lanech a sbírají se bludišťáci - už by mohli vymyslet něco pořádného, ale zatím tam moc akce není. Druhá část, ta vědomostní, je ještě nudnější - klasika, kladou se otázky a kdo to ví rychleji získává body. Pro ozvláštnění je tam ještě vystoupení učitelů, kteří musejí udělat co nejlépe (stačí lépe než učitel druhého týmu) nějaký úkol. Na své učitele si můžete vsadit a trochu si pak přilepšit.
Co je na téhle show nejhorší, je ten fakt, že všechno rozhodne až poslední otázka - při té získáváte různé indicie a zase to musíte uhádnout dřív než ti druzí.
Takže teď asi tak zhruba víte, kam se se třídou chystáme. Točí se to až v Ostravě a do Ostravy je cesta dlouhá. Pojedeme tam někdy po jarních prázdninách, znáte ale televizi - je to předtáčené, takže to může běžet až kdo ví kdy. Kvůli tomu, abyste se na to dívali, to sem na blog rozhodně nepíšu. Možná se na to ani nedívejte - jsou i lepší věci, které můžete dělat ve svém volném čase. Proč to sem ale píšu? To je jednoduchý - už mi dochází inspirace...

Příště to bude o: tom, co děláme, abysme se mohli ztrapnit víc než dost, o tom, co tomu všemu předcházelo a možná ještě nějaký bonus...

Linux znovu a dvakrát

2009-01-28T05:54:00.002+01:00

Už delší dobu jsem nic na blog nenapsal, takže tímto článkem to spravuji. Poznámka bokem, skoro jsem zapomněl někde napsat, že těch 20.000 návštěvníků je už dávno za námi. Dnešní článek bude o dvou Linuxech. Takový ten příběh, jak jeden přežije a ten druhý ne.

Jedni známí už nebyli spokojeni s výkonem svého staršího počítače a protože táta je od fochu, ze známých se rychle stali zákazníci a už to jelo. Ale protože ani známí zákazníci nemají peněz nazbyt, hledali se všechny cesty k tomu, jak ušetřit. A logicky šly pryč Windows a na řadu se dostal Linux. Počítač přiletěl a my začali společnými silami zprovozňovat co se dalo. Překonali jsme zrádnost integrované grafiky značky ATI (kdysi bývaly dost obávané, zdá se, že teď už je to o hodně lepší). Zprovoznili jsme zvuk, takové nutné věcičky jako Skype a podobně a skoro si jsme si i pochvalovali, jak je to pěkně.

Do toho, nebo spíše mezitím, mne začal ignorovat pro změnu můj počítač. Už pomalu půl roku mi na něm běžel krásně openSUSE verze 10 a já si liboval, jaké je to krásné mít vypilovaný Linux – skoro mi bylo líto, že už to není jako kdysi, kdy jsem polovinu času na počítači strávil tím, že jsem něco ladil, zkoušel a rozběhával.

Těchto kacířských myšlenek jsem brzy litoval. Ani by mne nenapadlo instalovat něco nového (už je verze 11.1), ale Linux je občas mrcha a nedává na výběr. Stalo se, že jednou grafické rozhraní nenaběhlo a co hůř nenaběhlo ani přihlašovaní do konzole. To se mi zatím nestalo, hledat pomoc se mi moc nechtělo – říkal jsem si, že když už je takhle, už to můžu rovnou přeinstalovat celé.

A tak jsem přeinstalovával. Byla to asi moje nejrychlejší instalace Linuxu v životě, opravdu parádní, vše fungovalo – dostával jsem se do malé euforie. Během asi dvou hodin jsem měl starý systém pryč, novou verzi openSUSE zde a všechny data i uživatelské nastavení v pořádku a správně.

Brzy se ale začalo nad krásnými chvílemi smrákat a zjistil jsem, že polovina věcí co mi fungovala, překvapivě nefunguje. Za příklad uvedu třeba zlobící uspávání, divně se chovající přihlašování, nefunkční zvuk a podobně. Možná bych si vzpomněl ještě na víc věcí.

V průběhu zprovozňování svého Linuxu jsem občas přebíhal o místnost vedle pomáhat tátovi s druhým Linuxem. Tam totiž nastal problém. S tiskárnou.

Zkoušeli jsme všechno možné i nemožné, zopakovali jsme si práci s terminálem i balíčky, procvičili svoji angličtinu a zjistili, že to pořád ještě nefunguje. Tiskárna to byla značky Canon, typ LBP5100. Všude na stránkách prodejců byly zaručeny ovladače i pro Linux. Ano, jenže co když ovladače jsou, ale někdo se nedostal k dokončení práce a díky ovladačům nejde tisknout? Situace s tiskárnami je na Linuxu mizerná, Canon obzvlášť. Co je nejhorší, že člověk bláhově věří, že když už k tomu ty ovladače dodá, že budou alespoň trochu funkční (3x za sebou tam mám „že“, no fujtajbl).

A u mne se zatím většina věcí porovnala. Je to k nepochopení, ale na Linuxu opravdu některé věci vyřeší čas. Uspávání funguje, celkově už to působí mnohem stabilněji a dokonce mi velmi dobře funguje i čtečka otisků prstů. Zbývá jen doladit takové věci jako je Apache a MySQL, tam ale nebývá problém. Ostatně není v čem.

Na novém počítači ještě není rozhodnuto. Možná se to vyřeší oklikou, a tisknout se bude přes XP rozběhané ve VirtualBoxu, nebo se prostě openSUSE smaže a půjdou tam XP.

Pár zkušeností z tohoto hektického období. Za prvé, zprovoznit Linux je opravdu fuška, zvláště pokud na to máte týden. Pak sice většinou hodně věcí zprovozníte, ale té práce s tím. Linux zatím není pro každého, má své výhody, ale ty normální uživatel neocení. Pokud ovšem nebootuje z určitých důvodů po tají Slax. Já jsem se svým Linuxem spokojený (přestože mne v minulých dnech dost vytočil) a nemám důvod měnit. Dokonce už i mikrofon je funkční – asi začnu skypeovat, když mám i tu kameru, proč ne.

Jak jsem přeinstalovával Linux

2009-01-24T22:43:00.001+01:00

Odehrálo se to všechno hodně rychle. Vlastně bych měl být spokojený, že to šlo tak lehce, ale pocity takové nemám. A jak se to vlastně odehrálo?
Táta zrovna instaluje Linux jednomu zákazníkovi. Instalovat a hlavně stoprocentně zprovoznit Linux během pár dnů je hrozná pakárna. Sotva vyřešíte jeden problém, objevíte další. A jakmile ten další vyřešíte, zjistíte, že jste ten první vůbec nevyřešili, pouze zasunuli pod koberec.

Stručný report XXVII.

2009-01-19T21:37:00.002+01:00

Je to skoro až neuvěřitelné, ale nezadržitelně se to blíží. Já sice neoslavuji miliontého návštěvníka, ale teprve 20.000. - slovy nevím jak to napsat, prostě a jednoduše, tahle hranice se rychle blíží a v tomhle týdnu bude určitě překonána.

Něco důležitého jsem sem chtěl napsat, naštěstí jsem to už zapomněl. Tak alespoň přiložím fotku velmi zajímavého díla, o kterém se dnes všude mluví.
Měl-li bych se k tomu nějak vyjádřit, musím říct, že se mi to líbí. Provokatérské to teda je, ale právě díky tomu to krásně pobouřilo národy, které (ne)mají být na co pyšní. Něco jako knížka "Jak jsme se nedali aneb Kapitolky z dějin národního úpění" od Zdeňka Šmída. Jen ve velkém - pro celou Evropu.
Nejsem si úplně jist, doufám, že už jsem se o tom tady nezmínil, ale mám takovou nepříjemnou vlastnost - dávám rád lidem hádanky. (Nejlépe takové, na které nemají šanci přijít, ale to jen lidem, kteří hodně otravují.) Minulou středu jsem se neudržel a dal jsem hádanku naší učitelce na občanskou výchovy. To jsem udělal pěknou kravinu. Sesypala se na mne snůška mouder z učebnice, spousta mouder od rozvodů a kdoví odkud ještě, ale správné odpovědi se to nepřiblížilo ani kousek.
A jak to tak dost často, je to ovšem na škodu, u učitelů bývá, správné řešení si nenechají vysvětlit nebo ho nechápou. Takhle učitelka to alespoň přiznala a nijak to nezakecávala. Když jsem to vyprávěl doma, poznamenala sestra něco ve smyslu: "Vždyť je ta odpověď přece úplně jasná." Taky že je. Ale učitelka je učitelka.

Stručný report XXVII.

2009-01-17T22:34:00.000+01:00

Venkov

2009-01-16T22:33:00.006+01:00

Na verandě sedělo pět lidí, bylo slunečné odpoledne – občas sice nepříjemně studeně zafoukalo, ale jinak bylo i teplo. Končilo léto. Jeden muž si četl noviny, jeho manželka popíjela vedle něj kávu, stejně jako zbylí přísedící.

„Někomu se prý podařilo zkřížit husu s kachnou a Bůh ví s čím ještě.“ poznamená muž s novinami.

„O tom jsem již slyšel, to to dávají do novin až teď?“ podiví se muž sedící úplně vlevo, asi čtyřicetiletý, čerstvě rozvedený pán s knírkem. Je vysoké postavy, s protáhlou tváří a s úsečným hlasem. Ještě před pár lety pro zdůraznění své vážnosti nosil brýle, dnes už ale vyšly z módy a tak je zase zandal do pouzdra a schoval v šuplíku.

„Kachna a husa? Jak to může tak vypadat?“ udiveně zakroutí hlavou paní sedící jako druhá zleva, hned vedle pána s knírkem. V mládí asi bývala celkem pohledná, dnes na ní však bylo poznat pár kilogramů navíc. Rýsoval se náznak dvojité brady a štíhlý pas byl dávnou minulostí.

„Píší tu, že díky nějakému novému postupu tihle tvorové odolní vůči chorobám a mají dobré maso. To jsou mi ale novoty. Co si o tom myslíš, drahá?“ zeptal se ženy vedle sebe.

„Co já bych nad tím přemýšlela, Alfrede, nám tu stačí husy, kachny zase na rybníku a hlavně když v tom máme jasno.“

„Co si to kupuješ za noviny, vždyť to už je objev starý pomalu jak Amerika.“ odtuší opět pán s knírkem.

Rozhovor se pomalu odvíjí dál, slunce putuje k západu a stíny venkovského stavení se prodlužují. Dům stojí u nepříliš dobré asfaltové cesty, tu hrbol, tu díra. Za domem je zahrada, kde paní domu roste pro potěšení i pro užitek vše možné od angreštu po zelí. Za zahradou je velké pole, na jeho konci les a u lesa dům.

Kolem domu malá zahrádka a kolem zahrádky plot ze starých prken. Zahrádka nebyla nejvíce upravená, ale přece jen bylo znát, že občas někdo sem tam rýpne a trávu poseče.

„A kdo tam teď vůbec bydlí?“ chce vědět tlustší paní, „nevíš Alfrede?“

„Nikdo,“ broukne Alfred, „nebo o tom nevím. Po cestě tam nikdo nejezdí ani nechodí.“

„Někdo tam musí bydlet,“ řekne důrazně pán úplně vlevo. „Kdo by tam jinak sekal trávu?“

Alfred jen pokrčí rameny a začte se do novin. O kousek dál, u lesa, se rozevřou dveře u chalupy. Nejdříve pomalu, potom trochu rychleji, pak úplně. Pak se už nic nestane. Někde něco zavrže, možná jen stromy, jak zafoukal vítr. Zafouká znovu a dveře se pomalu zavřou.

„Nelíbí se mi, když vedle nás bydlí někdo koho neznám,“ praví paní sedící vedle Alfreda.

„Ale Doro, přece nevíme, jestli tam někdo bydlí,“ uklidňuje muž svou manželku.

„A tráva se seká sama.“ ušklíbne se muž s knírkem, „Jednu takovou zahradu, prosím a trávu chci dlouhou přesně dvaatřicet milimetrů.“

„A ještě se mi, muži, nelíbí, že tam chodí krást kluci z vesnice fošny z plotu, podezřele jich tam ubývá.“

„Opravdu?“ zeptá se muž a znovu se začte do novin. Zrovna když se pátý muž, ten který dosud nepromluvil, nadechoval, aby konečně něco řekl, utkvěl mu zrak na příjezdové cestě. Zapomněl co chtěl předtím říct a oznámil: „Někdo k vám jede.“

Všichni rázem začali koukat.

„Je černé.“ řekl Alfred.

„Ano, samozřejmě, černé! A asi dost drahé,“ pravil štíhlý muž s knírkem.

„Zastavuje!“ vykřikla Dora.

„Vy čekáte návštěvu?“ podivila se tlustší paní.

„Ne, ovšem, že ne.“ řekl Alfred a položil noviny.

Z auta vyskočil malý mužíček, oblečený v tmavém obleku, s jasně svítící pleší na hlavě.

„Vy jste Pavlíkovi?“ zakřičel na společnost sedící na verandě.

„Dobrý den,“ ujal se slova hostitel, trochu vyveden z míry „neznám žádné Pavlíkovi.“

„Opravdu?“ zakřičel zpátky, „A je tu poblíž ještě nějaký barák?“

„Nu, když pojede po cestě dál, tak k jednomu dojedete. Tam ale...“

Nestihl větu dopovědět, protože muž rychle naskočil do vozu a v mžiku byl pryč.

„Kdo to asi byl?“ zavrtěl hlavou Alfred.

„Dal byste si ještě někdo něco,“ zeptala se Dora po chvíli ticha.

„Ne, kdepak, děkuji, už budu muset jet,“ loučila se silnější dáma.

„Jestli bych směl poprosit ještě o sklenku vody,“ požádal mlčenlivý host.

Dora odběhla a za chvíli se vrátila i s vodou.

„Ten pán v černém autě už zase odjel?“ ptala se, sotva si sedla.

„Ne, neprojížděl tu znova, to bychom si ho přece všimli!“ vyrazil ze sebe pán s knírkem.

„To je zvláštní, koukala jsem se z okna a u domu nestojí.“

Mezitím už se paní se všemi rozloučila, prohlásila, že tu je opravdu pěkně a odjela.

„Byl jsem se podívat, jestli tam to auto vskutku nestojí,“ promluvil zmateným hlasem Alfred, „a asi bych si měl pořídit brýle. Já na tu dálku nevidím už ani tu chalupu.“

Stručný report XXVI.

2009-01-13T21:21:00.004+01:00

Začátky se prý píší nejhůř. Možná se píšou stejně těžce i nadpisy. Ty už jsem ale vyřešil, takže zbývají jen ty začátky.
O klatovském nádraží už jsem tu asi párkrát psal. (Fíha, nějak se mi motají slovíčka, kdyby občas nedávalo něco smysl, tak se nedivte). Pohybují se tam prapodivné osoby, vůbec celá stavba je taková, no ehm, zvláštní a skvěle pasující na komunistický režim. Je to ale skvělé místo pro pozorování lidí. Všimněte si, jak jsem se pozvedl - už nepočítám lidi v autobuse, teď pozoruji lidi na nádraží. Na klatovském nádraží totiž hrozně lehce poznáte kdo je místní a kdo není. Hned u vchodu. Ty vchodový dveře sice vyfocený nemám, přiložím fotku jiných, hlavně pro představu (nevykruťte si při tom hlavu).
Na první pohled není na dveřích nic zvláštního, prostě dveře, které by měly jít otevřít na obou stranách. Teď si to představte, přicházíte k budově (ze předu), vidíte takovéhle dveře. Na které straně je zkusíte otevřít? Zkuste chvilku přemýšlet, pak čtěte dál. Normální člověk chytí za kliku u těch vpravo. Pravděpodobně, pokud jste si to dobře představili, jste vybrali ty samé dveře. Pokud ne, jste z Klatov. Tam se totiž dveře otevírají zásadně vlevo.
Klatovák přijde, čapne levé dveře a v klidu si otevře. Cizinec přijde, zalomcuje s pravými a pak, když je střízlivý, zkusí ty levé. Když není střízlivý, popojde ke dveřím o pár metrů dál a lomcuje s nimi. Ty jsou překvapivě zamčené na obou stranách. Viděl jsem na vlastní oči, podle jazyka jsem to neměl šanci poznat, ale protože chodil celkem normálně (tudíž byl na vymývání mozku zvyklý), nejspíš to byl Ukrajinec nebo Rus, kdo ví.

Možná bych zase měl napsat něco o škole, třeba zase o tom, jak Chvojka zabodoval, ale tentokrát se mne to nijak nepříznivě (na známkách) nedotkbyl to lo, ba co víc, dotklo se mne to příznivě, což bylo spíš nepříjemné a trapné než milé. Ale možná to někdy zakombinuji do nějaké povídky, ta poslední se moc nepovedla (tu jsem na blog raděj ani neházel).

Stručný report XXV.

2009-01-08T20:53:00.004+01:00

Je trestné vykrást novoroční proslov prezidenta? Televize, francouzština a co se vůbec psát. A psát ještě vůbec něco? Kdo komu fandí a hlavně proč?
Ve škole jsme zase psali slohovou práci. Znáte to. Psali jsme proslov na téma "Na prahu roku 2009" nebo nějaký blábol o Klatovech. Většina lidí si vybrala to první a to hlavně proto, že je to od pohledu snazší. Anebo snad na internetu nalezitelnější. Bojím se, že pan prezident se citací nedočkal. Často jsme totiž nestoudně jeho letošního projevu využili (zneužili), někdo i loňského a předloňského. Já se můžu přiznat snad jen k tomu, že jsem si od něj půjčil toho škarohlída, ten se mi doopravdy líbil.

Ve třídě válcují Přátelé všechny ostatní seriály. Poslední dobou se nad nimi nějak často rozplýváme. Nejvíc mě dostal díl, jak se Joey učil francouzsky. Co je horší, že dneska to bylo ve škole při ní podobné. Nějaká šíleně rychlá nahrávka z cédečka, my jen zírali a ani nás to nepochválilo. Kam jsme se to dopracovali?
Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec vám to sem napíšu. Patrně budeme v televizi. Jako celá třída. Dokonce i dva učitelé k tomu. Nebudu vám psát kdy, nebudu vám psát kde - to první dokonce ani nevím. Napíšu vám jen co se může stát, když učitelka nepromyslí všechny detaily. Usaďte se, pohádka z Kocourkova začíná.

Jak bylo, jak nebylo a jedno družstvo soutěžilo
Za dávných časů, už si ani nikdo neví kdy to vlastně bylo, přišla jedna paní učitelka s nápadem přihlásit svoji třidu do jedné soutěže. Televizní soutěže. A světe div se, oni je tam vzali.
Žáčci měli hned z počátku pocity rozporuplné. Nakonec se nám v rozhovoru svěřil jeden bezvýznamný klučina a prohlásil něco ve smyslu: "Jo bejt v telce jako dobrý, jen by se na to nemusel nikdo dívat."
A protože to byla soutěž, kde soutěží jen pár vybraných (ne)šťastlivců, muselo se hlasovat. A jak to tak bývá, s výsledkem nejsou nikdy všichni spokojeni.

A protože dobová kronika shořela, můžeme jen hádat jak to vlastně skončilo. Podle mně to dopadlo dobře. Nejdříve nikdo nebyl vůbec happy. Každý si myslel, že on má smůlu, protože ho (ne)vybrali a o ostatních si naopak myslel, že mají štestí. Učitelka trochu ulítavájící na dobrých vztazích ve třídě, by si možná řekla, co to jen provedla. Pokud by se nad tím zamyslela déle, zjistila by, že nakonec provedla dobrou věc - takovou tu věc, při které lidé riskují, aby poznali, co v nich je. Sice to není vždycky příjemné, ale je to lepší, než nechávat své vlastnosti spát a nic o nich netušit. Ani netušit, čeho jsou schopné.

Stručný report XXIV.

2009-01-05T21:14:00.003+01:00

Jak bych to začal. Asi takhle. Možná jste si všimli, že znovu (alespoň nám školou povinným) skončily prázdniny a nás nahnali, ano skutečně, znovu do ústavu. Že by nás tam ohleduplně šetřili, to se opravdu říci nedá. A další prázdniny, ehm, no ty pololetní nestojí ani za řeč a ty jarní jsou až za nějakou tu chvíli.
Když jsem u toho, skoro jsem se zapomněl tady na blogu pochlubit, že jsem si koupil spacák. Spací pytel značky Husky. Trochu teď budu jak chodící reklama na tuto značku - má od ní už batoh (spokojenost velká), teď i spacák a k němu mi navíc přibalili zadarmo dvě trička. Nevadí, hlavně když bude sloužit. Až možná zase o Velikonocích někam vyrazíme, neměla by mi být zima, nebo alespoň ne taková.
Moje poslední povídka byla tou, na kterou dalo snad nejvíce lidí nějak najevo, jak se jim to líbilo. Musím přiznat, že to bylo vyrovnané, tvrdých kritik jsem slyšel dost, těch pozitivních však taky. Trochu bych mohl tuhle povídku vysvětlit. Trochu nevím kde začít, asi nejlépe od konce.
Předně - dlouho (celou noc a ráno) jsem se rozmýšlel, zda dát povídku na blog hned po Štědrém večeru, trochu jsem tušil, že by se to nemuselo úplně tak všem líbit. Nakonec jsem se rozhodl, že ji sem dám. Rozhodly to asi pozitivní komentáře z různých literárních serverů, kam už jsem povídku dal večer před tím. Dobrá rada - nevěřte prvním reakcím, bývají unáhlené.
A pak jsem na pár dní odjel a nechal povídku, ať působí.
Kdysi jsem četl jednu přemluvu, byla to jedna z mála předmluv, kterou jsem kdy četl, předmluva to byla tuším z knížky, kde byly hned dvě povídky - "Časožrouti" a "Skryté okno do skryté zahrady". Napsal je Stephen King. Kdo do teď nevěděl, už možná ví, kdo neví ať čte dál. Obě byly dobré, obě hororovky jak mají být, druhá se mi líbila víc, ale to je vedlejší, zpátkky k předmluvě.
Napsal ji sám autor (možná to není překvapivé, ale já je opravdu moc nečtu) a mimo jiné zmínil, že narozdíl od jiných nemlátí hlavou do zdi, netrhá noviny, nekope do krabice, nehuláká z okna, nejde to zapít do němoty, ale mnohem raději nechá v díle, které píše pár lidí zemřít a pak že mu je hned lépe.
Neberte to moc vážně, předmluva to byla dobrá, dalo se to číst, takže to asi nebyla úplná pravda. Nicméně mě to zaujalo a zapřemýšlel jsem, proč tam já nechávám lidi zemřít. S úlevou jsem shledal, že to nedělám ani z vybíjení zlosti, ani z potěšení, ale že to vždycky vyplyne tak samovolně, prostě jen jako nějaké vyhrocení situace, které dokáže čtenáře trochu rozladit.
Ale ještě zpět k povídce. Už události před jejím vznikem byly zajímavé a o mnohém vypovídající. Jsme taková trochu zvláštní rodinka, někdo by řekl trhlá, někdo střelená, prdlá, či nějaké jiné podobné slovíčko, my to ale docela dobře snášíme - někdy z toho však vzniknou chvíle, jako byla ta po Štědrém večeru, vymýšleli jsme povídku stylem: každý tři věty a dost. Byl z toho béčkový horor s sci-fi prvky, mě to ale dostalo do dobré nálady (ano, povídky píšu leda v dobré náladě) a tak jsem napsal povídku.
Když jsem začínal znovu psát povídky, vlastně to bylo loni v létě, kritici (někteří byli docela dobří, do uvozovek to dávat nebudu) mi dost často vytýkali, že tam ty myšlenky dávám trochu moc násilně a že nejsou schovaná, ale řečené moc přímo.
No dobře, řekl jsem si, myšlenky to sice mnohdy nebyly úplně špatné (alespoň doufám, kontrolovat to raději nebudu), ale koho by bavilo číst povídky, které vypadají jak kázání (zátěž z dětsví, řeknou si mnozí) či přednáška nudného profesora. Tak jsem ty myšlenky začal schovávat, kamuflovat a tajit. Nakonec nikdo neví nic, ale lidem se to líbí. Poslední povídka toho byla takovým dočasným vrcholem, kdy se mi to podařilo zamaskovat asi jako řešení v dobré hádance (vždy je jasné, jen je schované) a vím jen o pár lidech, kteří myslím alespoň trochu pochopili co básník chtěl říct.

(Méně) stručný report 2008

2009-01-01T21:31:00.004+01:00

Jak už tak bývá zvykem, měl bych napsat nějaké to shrnutí loňského roku. Aneb co se dělo tak všeobecně.
V lednu mohlo být zajímavé snad jen to, že jsme - my čerství terciáni - dostali na našem ústavu první velké zhodnocení.Důležitý okamžik nastal s rozbalením krabice, ze které na mě vyskočil nový notebook, který si můžete prohlédnout zde. Téhož měsíce jsem na blog napsal stý článek. Pokud by vás zajímal, pak je tady.
Zato únor už byl mnohem zajímavější. Hlavně proto, že jsme se s Tchoříky o jarních prázdninách vydali zase do přírody - tentokrát na Šumavu, k Horské Kvildě, na Zlatou studnu. Článek o tom je zde. Také se začal plánovat náš Velikonoční výlet.
Ten se uskutečnil v březnu, přesně řečeno od 20 dne tohoto měsíce. A byl to určitě jeden ze zážitků, na který nikdo ze zúčastněných nezapomene. Proč? To se můžete dočíst v tomto článku. Dodnes si pamatuji, že v té době jsem nepřemýšlel v podstatě na ničem jiným a konečně jsem trochu pochopil, proč z nás Jenda po první Jizeře zešedivěl. Kdo nezažil, nepochopí.
V dubnu jsme se začali chystat na další akci. Když se tak teď podívám zpět, říkám si, že těch akcí bylo loni opravdu dost. Taky jsem dokončoval ročníkovou práci o Nýrsku a tak jsem kvůli tomu byl i něco vyfotit. Všechny články najdete v archivu.
J-Fest, ona zmiňovaná akce, se uskutečnila v květnu, v Liberci. Plánovaná účast byla veliká, reálná o dost menší, což mě vůbec nepotěšilo, nicméně to bylo fajn. K článku jsem se sice toho měsíce nedostal, napsal jsem ho až v červenci, je tu. V květnu jsem také napsal 150. článek a na můj blog přišel 10.000. návštěvník.
Pak nám pomalu končila škola a já začal s novým foťákem často fotit. V červenci jsme také dotočili scénku s naší mládeží. Prý jsme totální paka, ale pokud máte rádi střelený humor můžete si ji pustit. Taky jsem trochu zkritizoval učitele, ale to už je v lesčem neaktuální, tak sem raději ani odkaz dávat nebudu. Když přijdou věci horší, ty dřívější se tak hrozné nezdají být. To tak bývá.
V červenci jsem napsal asi svojí první povídku sem na blog. A prý je dobrá. No já nevím. Jmenuje se Syndrom vyhoření. Krátce po ní následoval Tulák, ta se lidem tolik nelíbila, zato mně jo (nečetl jsem ji sice ani jednou, já to po sobě číst nemůžu). Když už jsem měl dost tuláctví-teorie, vydal jsem se s bratrancem Markem na kratší puťák po Domažlicku.
Srpen byl skvělej. Vyrazili jsme totiž, opět s Tchoříky, jak jinak, na Ukrajinu. Už se mi to nechce linkovat, budete si to muset dohledat sami. Nebudu si (ne)čtenáře moc rozmazlovat.
Pak zase začala škola, září. A protože jsem musel tento stres nějak vykompenzovat napsal jsem rekordních 26 článků. Mezi nimi i svůj dvoustý. Pěkné číslo. Mimochodem, pomalu se blížíme k třístovce. Stal jsem se sazečem školního časopisu Magyk (zatím jsem nasázel jenom jedno číslo, ale taky dobré). Zavedl jsem taky profesionální označování článků. Po vzoru našeho učitele, jehož jméno jsem tu na blogu často skloňoval. Měli jsme taky dřevěnou brigádu v Jizerkách, kvůli které se mi spolužáci dosud smějí - prý: "Za kolik?". Já, že asi za pětstovek. Platil jsem já. Na dopravu a na jídlo. Ale stálo to za to, sranda byla.
V říjnu jsem hlavně reportoval. Ale zajímavé články by se našly také. Hlavně ten o OOB (Ostrovském orientačním běhu) stál za to. Ten článek zas tolik ne, spíš ta akce. Jasné, zase s Tchoříky - to už je pátá, bohužel na dlouhý čas poslední.
Pak jsem na celý listopad upadl do nudného stereotypu - report, report, povídka a zase report. Prostě byla nuda. A aby nebyla zas tak velká, provedl jsem malou statistiku autobusů.
A co v prosinci? Zase jen pár reportů a hrozná povídka. Nic víc, nic míň.

Teď si říkám, proč jsem tenhle článek vůbec psal. Ti věrní čtenáři, které jsem ještě neodradil, ani povídkou o Vánocích, už to všechno stejně dávno viděli a četli. Snad si třeba zavzpomínali, jako i já.

2008-12-31T18:52:00.000+01:00

PF 2009

2008-12-31T17:04:00.001+01:00

Vánoční turnaj ve florballe 2008

2008-12-30T21:33:00.003+01:00

Po dlouhé době jsem ze zúčastnil vánočního, či spíše povánočního florballového turnaje, pravidelně pořádaného DDM Klatovy. V hale Masarykovy základní školy (prostě na Masaryčce) se ve dvou dnech utkali nejdříve středoškoláci a pak my, stále ještě v kategorii základky.
Nebudu se tu moc rozepisovat, přece jen nejsem na tolika pohybu zvyklý (navíc ještě stávání po ránu a ošizenej spánek) a trochu je to cítit. Ve stručnosti - složili jsme tým se spolužáky, dohromady nás dal Patrik Krines (útok). Spolu s ním útočil Kuba Soušek a když ho to tam přestalo bavit, zaútočil si, jinak obránce, Martin Hezoučký. Pak ještě bránila moje maličkost, ale to skoro nestojí za zmínku. Drobná potíž nastala se sháněním golmana. Nakonec se nechal přesvědčit Karel Pučelík. A musí se uznat, že příjemně překvapil. Ne že by to bylo vždy stoprocentní, ale přece jen to není trénovaný čaper.
Jak často poznamenával Kuba - nejdříve jsme si říkali, že bude dobrý, když vyhrajeme alespoň nějaký zápas. Pak, po první výhře, jsme začali pomýšlet na postup a když se i to povedlo, řekli jsme si, že domů bez medaile nepůjdeme. A taky že jsme nešli. Jen si přístě musíme náš výběr upřesnit, skončili jsme na krásné třetí pozici (což kdyby někdo hádal před turnajem, asi se zasmějeme).
Ve skupině jsme byli snad dokonce i první, nejsem si úplně jistý. S námi postupovali ještě ti, kteřím jsme nemohli dlouho přijít na jméno a teď si na něj nevzpomenu. Pak jsme hráli ještě s THC Klatovy, proti zkomolencům Horse Fathers a proti těm v zelených dresech. To už jsem taky zapomněl, jak oni se mohli jen jmenovat?
A abych nezapomněl - my jsme byli FBC Bouráci.

Nothing, nowhere

2008-12-28T21:48:00.001+01:00

I write in English again, mainly because nobody will read it. Second argument for this is that some think is better to saying so that nobody understand it. Please excuse my errors, you can correct me.
I was for three days by my grandma in Dubějovice. It's small village near to Vlašim. Blaník. Blaničtí rytíři - do you know them? Famous place. I have quite big relations and every year we have to met after Christmas. Because there are usually many people, my head has went around of this and I am happy, when this is over. Well, I hope that it was not crabbed.

Kruté Vánoce jak mají být

2008-12-25T12:25:00.001+01:00

Obchod byl plný lidí. Prodavačky se za pokladnami mohly přetrhnou a dlouhá fronta stejně neubývala. Všude svítila vánoční výzdoba, v rádiu hráli koledy. Tu a tam se někdo v tom obchodě poznal, popřál si se sousedem veselé Vánoce, co nejvíc zdraví a všeho nejlepšího a že se prý musí k sobě zajít někdy na návštěvu.

Dveřmi proudily davy lidí, rodiny s dětmi, váhající mladí muži a slečny nevědíc co svému milému dát pod stromeček.

„Tati a co dostanu k Vánocům?“ skákala holčička kolem svého otce, který tlačil nákupní košík.

„To ti zlato přece nemůžu říct, to by pak nebylo žádné tajemství,“ usmál se muž a pohlédl na svou ženu, „Nedá mi pokoje, ta naše uličnice malá“

Žena se nepatrně usmála hodila do košíku slané oříšky.

Rodina pomalu projížděla mezi regály, míjejíc spoustu věcí, na kterých mohla malá nechat oči a nebylo jediné zajímavosti, které by si nevšimla a kterou by nechtěla domů.

U pokladen se právě obořila prodavačka na malého kluka, který si svůj nákup špatně spočítal a teď se nemohl doplatit. Bůh ví, za co všechno si na něm ta paní vylévala svoji zlost, být o trochu mladší, kluk se dozajista rozbrečí. Teď mu postupně přecházel po tváři strach a zlost. Nakonec se jeden muž stojící za ním nabídl, že těch pár korun doplatí – že hocha zná a že on mu to určitě někdy vrátí. Prodavačka si uvědomila, že teď už nemá proč na kluka křičet – ten pánovi za ním poděkoval a se svým nákupem odběhl.

Pán a paní s malou holčičkou se právě dostali do dětské části obchodu, upravené přesně tak, aby to co nejvíce děti zaujalo a aby zatoužily všechno co tu je k mání mít doma.

Paní už nevydržela věčné žadonění dcerky o koupi toho a ještě tamtoho a zlostně se na ní obořila. Holčička se rozbrečela a začala vyřvávat na celý obchod. Otec ji za malou chvilku uchlácholil – nesmí zlobit, jinak by nic nedostala. To na malou zabralo a chvilku byla potichu.

U dveří obchodu rozmlouvala nejspíše vedoucí s nějakým pánem, pak přikývla, došla k jedné z pokladen a promluvila na prodavačku, co se u ní před chvilkou nemohl ten kluk doplatit: „Maruš, chce tě nějaký pán. Stojí támhle u dveří – jo, ten v té modré bundě. Prý je to vážné, jdi si s ním promluvit, já to tu na tu chvilku vezmu za tebe.“

Když se vedoucí pak otočila, Maruš už tam s pánem nestála.

„Asi vyšli ven. Dobře udělali, u těch dveří hrozně překáželi,“ pomyslela si a začala markovat zboží další zákaznici.

Vedle u pokladny stála starší paní a šeptem hluchým povídala známé ve frontě za sebou nejnovější drby.

„A to jsem ti ještě, Jano, neřekla, že mladá paní Černá se rozvedla. Teď už to vlastně není paní Černá, ani vám nevím, jak se teď jmenuje. Takhle před svátky. Nu, toho jejího muže jsem neznala, ale asi ji musel dost trápit, když se rozhodla takhle. Prý si o to požádala ona.“

O kus dál zrovna zaplatil pán se ženou a malou dcerou. Naskládali nákup do tašek a vydali se domů.

„Marku, potřebovala bych ještě něco koupit v drogerii. Pobereš to sám? Přijdu domů o pár minut déle.“

Muž přikývl, vzal tašky do rukou a vyšel s dcerou ven. Jeho paní se otočila a vyšla z obchodu na druhou stranu.

Vedoucí zrovna volala na dalšího zaměstnance, ať jde na chvíli za ní k pokladně. Že už je ta Maruš venku nějak dlouho, tohle vybavování, že jí bude muset zatrhnout.

Paní vedoucí vyšla ven a když Marii nikde neviděla, tiše zaklela a poznamenala, že to má u ní spočítaný, ať už se vůbec neobtěžuje vracet.

Později, už se skoro začínalo smrákat, daleko za městem se hajný vydal na každodenní večerní obchůzku. Odvázal psa a pomalu se vydal po cestě do lesa. Sněhu moc nebylo, tu a tam sice nějaký ležel, ale hajný si dobře pamatoval časy, kdy ho bývalo mnohem víc.

„Svět jde do kytek, cítím to v kostech.“ zamručel si tiše pod vousy a hvízdnul na psa, který už byl notný kus před ním.

V jednom malém bytě muž se svým dítětem začal zdobit stromeček. Podařilo se mu letos sehnat krásný kousek a když ho konečně dozdobili, díval se na něj s velkou pýchou. Kde je ale, k čertu, Pavla? Říkala, že půjde jen do drogerie. Nervozně se podíval na hodiny, pak si řekl, že jí může přece zavolat. Vytáhl mobil z kapsy a začal vyťukávat číslo.

V obchodě už dávno zavřeli. Jen vedoucí ještě v obchodě zůstala a dodělávala poslední nutné papírování k uzavření dne. Vesele si mnula ruce, Vánoce jsou skvělé období, říkala si. Prodá se toho jednou tolik co normálně.

Zazvonil telefon.

„Dobrý večer, tady Veronika Kučerová.“

„Dobrý den,“ ozval se z telefonu nervózní mužský hlas. „Zaměstnáváte prosím Marii Dvořákovou?“

„Ano,“ odpověděla hned vedoucí. V mžiku se ji spojila na její dnešní předčasný odchod. „Stalo se snad něco?“ už i její hlas zněl vyděšeně.

„Ano, vy to tušíte, že? Nepřišla dnes vůbec domů. Co se stalo?“ skoro křičel onen muž do telefonu.

„Nějaký pán s ní chtěl dnes mluvit a pak už jsem ji neviděla.“ řekla paní Kučerová.

V telefonu bylo dlouho ticho.

„Zavolám na policii,“ řekl muž a zavěsil.

V opuštěném domě na kraji lesa svítilo, což nebylo v tomhle domě zvykem. Patrně vůbec nikdo netušil, že do tohoto domu ještě vede elektřina. Právě to dnes přilákalo hajného, který kolem tohoto domu pravidelně chodil.

Teď stál uvnitř a spolu s policistou koukal na vnitřek pokoje. Stál tam krásně ozdobený vánoční stromeček. Pak už snad jen věci, které dokázali i hajnému, který si myslel, že v životě viděl hrůz dost, vyrazit dech.

Na židlích za stromkem seděli tři osoby. Nekoukaly na stromeček. Koukali se na provaz visící od stropu dolů. Na tom visel muž a provaz tiše vrzal jak se tělo pomalu houpalo. Třem postavám naproti to už nejspíše nevadilo, každá měla uprostřed čela tmavou díru, která mluvila za vše.

„Skoro bych řekl, že toho mám pro dnešek dost a to se děsím, co mě bude čekat na stanici.“ promluvil tichým hlasem policista. „Zdá se, že nebude problém těla identifikovat, doklady u sebe mají a jestli je bude někdo živý postrádat, pak není co řešit.“

Podíval se z okna, ve kterém chybělo sklo, ven na policejní vůz s blikajícím majáčkem.

„Zabít dva lidi a svou manželku. Proč to ten pán Černý, k sakru, dělal?“

Vánoce

2008-12-23T22:44:00.001+01:00

Možná by stálo za to v pár slovech se o Vánocích zmínit i tady u mne na blogu. Vím, omšelé jest toto téma, ale třeba se mi podaří napsat něco co jste ještě netušili.
Jak to tak bývá, i Vánoce jsou svátek nepřesný. Patrně

Stručný report XXIII.

2008-12-22T22:11:00.002+01:00

Tak Vánoce už jsou tady. A za chvíli další rok v čoudu. To to letí. ČR bude předsedat evropskému molochu a kdo ví co se všechno v naší malé zemi stane. Emigrace je v plánu. Ale jsou Vánoce a tak se na to prý mám dívat optimisticky. Obligátně: hurá, Kanada.

Vánoce jsou snad jediné prázdniny tohoto roku, kdy jsme s Tchoříky nikam nevyrazili. Další akce bude zase až o jarních prázdninách, nevím jestli jsem to sem už psal, nejspíše jo, pojedeme opět na Jizeru (sem). Takže bye bye Zlatá Studno a Kvildo. Mimochodem v pekárně v Kvildě dělají skvělé koblihy. No delší to dnes nebude - dochází baterka, končím...

Stručný report XXII.

2008-12-18T21:09:00.002+01:00

Opět tady. Nic zajímavého. Jste tu ještě? Ok, jedeme dál.
Krátce k politické situaci. Je v tom ještě větší chaos než před nedávnem a to jsme si říkali, že to snad už ani víc nejde. Rušení poplatků v nemocnicích, ale pozor, jen někde a všude jinak. Tak třeba u nás snad skoro všechno. Do toho ještě chytráci z EU, vypadá to, že nám to předsednictví přece jenom půjčí, i když máme nevychovaného pana prezidenta, který má tu drzost nedržet hubu a krok. Asi bere moc vážně článek v ústavě číslo 59 a na rozdíl od většiny politiků třeba i to nějaké vědomí a svědomí má.
Zítra jdeme letos naposledy do školy, i když se tam moc neohřejeme. Jak už jsem avizoval, jdeme do kina na jeden americký film. Do školy se vrátíme jen na hodinku, což bude ale hodina nejspíše osudová. Bude to čeština a já v zájmu profesionality a řádu měl bych přednést pětiminutový úvod do hodiny. Nějak mě nic nenapadalo (nic přijatelného, napadalo mě toho dost) a tak jsem si nechal poradit. A prý buďto nějaký pořádný filozof nejlépe z Řecka, nebo "Proč se učit?".
Nakonec jsem si vybral to druhé. Trochu se bojím, že skončím jak mistr Jan Hus. Aneb kacířství forever...

Hádanka V.

2008-12-17T20:50:00.003+01:00

Minula byla hádanka o střelcích, dneska bude o dynamitech. Vlastně nebude, pouze o doutnákách - aby nedošlo k mílce, bylo by dobré vysvětlit, co to vlastně takový doutnák je, mnozí to považují za synonymum k doutníku. Doutnák je šňůra od dynamitu, která se zapálí a postupně hoří...

Máte dva doutnáky. Oba jsou stejně dlouhé, oba hoří přesně 60 minut. Doutnáky jsou samostatné - nejsou připojeny žádným koncem k ničemu. Jak pomocí nich změříte, odstopujete, přesně 45 minut? Ještě drobný zádrhel na konec - doutnáky nehoří rovnoměrně a ani jeden nehoří stejně (u prvního odhoří první polovina za např. za 10 minut, druhá za 50. U druhého doutnáku to je zase úplně jinak)

Řešení minulé hádanky

Hádanku naleznete zde!

Jak už bylo naznačeno v jednom komentáři, nejlepší volbou je nestřílet na nikoho - vystřelit do vzduchu. Proč? Musíte se trochu vžít do role zbylých střelců. Billy Kid vystřelí jiště na Žida, má relativně dobrou šanci, že zasáhne a pokud trefí, je po všem. Pokud netrefí, je na řadě Žid a ten nenávidí Billa mnohem více než vás, takže vystřelí nejspíše na něj.

Stručný report XXI.

2008-12-15T21:50:00.003+01:00

Tak dnes to bude stručný report, tak jak má být. Stručný a opravdu reportový. Je poslední týden školy před vánočními prázdniny a tak i na našem železném ústavu trochu polevili, ba co víc – dokonce nás pošlou do kina. Ale aby se nám tam náhodou moc nezalíbilo, poslali nás na „Muzikál ze střední“. Není nad americké happy-endy a šťastné úsměvy.
Budeme sice ještě psát z angličtiny – což nás nerozhází, protože víme co a jak, pak nás také čeká pár hodin fyziky, což snad taky přežijeme. I tak se našly nejmenované osoby, které se rozhodly prodloužit si prázdniny. Nebudu jmenovat, ale ona osoba by mohla alespoň něco zplodit na svůj blog. Sledovat, zda mé přání bude vyplněno, můžete zde.
Asi sem zase dám nějakou tu hádanku. Pár jich mám v zásobě, jediný problém je v tom, že srozumitelnost hádanky se musí otestovat na lidech. A pak už nevím, jestli má smysl dávat na blog hádanku, kterou zná padesát procent čtenářů.
Nejlepší hádanky jsou ty ze života. Jednou se nám v jakési konverzaci podařilo zjistit, že život je aplikovaná hádanka. A řešení je samozřejmě na konci – máte jeden pokus, a teď 'brou noc.

Stručný report XX.

2008-12-10T22:02:00.002+01:00

Tož abych zas něco sepsal. Dnes dokonce mám i pár témat, o kterých by se psát dalo. Jen jsem na vážkách, zda-li obohatit tento příspěvek obrázkem nebo videem. Obrázky mi ale začínají pomalu docházet a hledat cizí se mi nechce (zas taková nouze není). Takže to vyhrává video.
Poslední dobou mi začíná chodit čím dál tím víc oněch kamarádských mailů, s dojemnou prezentací, pěknými či znepokojujícími obrázky, manipulačním textem. Přeposílat takovéto neškodné maily je už v módě dlouho, až se skoro zdá, že je tohle zahlcování mailových schránek trvalé. Abych z toho měl něco i já, nejspíše se pokusím provést pátrání po autorech podobných prezentací a pak to bude tady na blogu velký článek. Třeba hned ten třístý. Samozřejmě zájem mám jen o originály...
Dnes nás zase přišla seřvat třídní. Všichni jsme to tak trochu čekali, ale zas tak moc opravdu ne. Je to vlastně dlouhá historie – naše učitelka na zeměpis se nás rozhodla na delší dobu, ze zatím blíže nespecifikovaných důvodů, opustit. Ze začátku to bylo příjemný. Tahle naše učitelka rozhodně nepatřila mezi naše nejmilejší, a tak jsme si i trochu oddechli. Ne však nadlouho. Začal nám zas pravidelný režim, kdy se u nás střídají dva učitelé. Zmatek je to dost velký – nikdo pořádně neví, co už probrané máme a co ne, nejspíš si to dovedete představit. A tak když jsme poprosili (ehm, no nějak takhle by se to dalo říct) milého učitele Ekrta (ano, to je ten z New Kiss, ten co zradil a zbaběle nás opustil a prohlašuje, že navěky bez nás a už radši nikdy jinak), aby to s námi zopakoval, rychle s námi projel naše největší pohoří (ty docela umíme, docela), pak projížděl-ujížděl dál a tak nakonec, po našem ujišťování, že tohle jsme se určitě neučili a že tam budou i jiný věci, pan učitel zakroutil hlavou a prohlásil: „Však vy to nějak zvládnete.“
Ukázalo se, že to nebyla tak trochu pravda. Výsledky zatím neznáme, ale to nic na situaci nemění. Při oné písemce (byla to vlastně slepá mapa) jsme všichni koukali s otevřenou pusou. Ona je nějaká řeka Malše? Nejvyšší hora Novohradských hor či Slavkovského lesa? A kdeže je ten Slavkovský les vlastně je? U Brna, u Slavkova? Ale kdepak u Chebu.
Takovou smutnou událostí bylo zjištění, že tento pan učitel Tančící pták nepatří mezi ony učitele podporující taháky, což je jedna věc, kvůli které nás přišla třídní seřvat (dokonce to prý jeden z nás odnese důtkou a kdo ví čím ještě). A když pak na konci hodiny učitel prohlásil, že mu začínáme lézt na nervy, bylo celkem jasné, co můžeme čekat.
Ale byl to teda rachot. Chudák učitelka na občanku viděla jak asertivita rozhodně nevypadá. Ale nikdo neměl takovou odvahu a nezeptal se jí, jestli bylo chování třídní úplně košer. Škoda. No nic, dveře to taky přežili, ale ta zeď se panečku klepala. A to nic neříkám o nešťastnicích, které se opozdily a přišly o začátek tohoto vášnivého výkladu.
Naše třídní nám také oznámila, že nejsme normální – což nás tedy opravdu neudivilo a možná některé z nás i potěšilo. Když si tak vezmete, že KSČSSD by volilo už přes padesát procent národa (ČSSD 43 %, KSČM 12 % - zde), je vlastně být mimo normu dobře.

Stoprocentní umění:

Stručný report XIX.

2008-12-06T22:32:00.002+01:00

Tak jsem chtěl něco napsat, ale vznikla z toho jen velká kupa ošklivých písmenek. Už je dost dlouho po desáté a geniální nedostavíc se myšlenky už odešly a tak od mého psaní nemůžete nic moc očekávat. Co jsem chtěl psát, jsem už zapomněl a o tom co jsem ještě nezapomněl psát nechci. Nu není to prekérní situace?
Chtěl jsem napsat o mém domácím úkolu na češtinu. Měli jsme napsat projev. Ale radši nic psát nebudu, ještě by to vyznělo tak, že jsem to co nejsem. A to bych nerad. A tak sem raději hodím nějaké to video.

Stručný report XVIII.

2008-12-04T21:42:00.004+01:00

Jako správný blogger bych se měl co nejčastěji účastnit co nejvíce webových diskuzí. Patřičně přitom všude zdůraznit odkaz na svůj blog - v podpisu, v textu i ve speciálním políčku. Světe div se, opravdu to návštěvnost zvýší. Zvláště pokud si dáte záležet a napíšete komentář opravdu pěkně kořeněně. Konec konců na tom založil živnost Radek Hulán.
Ale protože jsem blogger jen na poloviční úvazek, možná ještě na menší, dělám si takovouto reklamu jen když už se mi zdá, že mi opět návštěvnost nějak klesá. Pak totiž ještě občas něco napíšu Kuldovi do e-shopu (pokud budete potřebovat kvalitní internetový obchod, rozhodně zkuste okshop.eu), jindy poradím taťuldovi, který prodává Intru (udělejte přece něco pro svoje zdraví, ne?). A někdy taky chodím do školy.
Dalším důvodem, proč se nerad účastním internetových diskuzí je ten, že člověk tam snadno vypadá za blbce. Opět bych mohl poukázat na jméno zmíněné výše, nebudu ale úzkoprsý, jsou i mnohem horší. Stačí se podívat do diskuzí na IDnes.cz nebo na Živě.cz. Dobrý případi jsou i u nás na škole (viz. někdy zajímavé diskuze na Spolužácích.cz) - co na tom je nejhorší, je to, že jich pár znám a většinou se s nima dá bavit. Podle některých výroků bych soudil opak. Možná že monitory mají opravdu hodně zblbující účinek a když před ně zasedne nějaký slabší jedinec, začně plodit bláboly (aneb můj případ). Howgh.

Stručný report XVII.

2008-11-29T21:24:00.004+01:00

Nic se neděje, nikdo neotravuje, povídka mne žádná nenapadá - je tu prostě celkem nuda. A tak jsem nucen napsat další report. Předně to chce nějaký pěkný obrázek na začátek...
Tak obrázek by byl - první bod splněn. Teď už snad jen vyřešit o čem psát. Být politik, tak dokážu napsat dlouhé stránky o ničem. Pevně věřím, že to nedokážu, ale zkusit to můžu. Pěkným příkladem takové političiřany by mohla být často zmiňovaná Lisabonská smlouva. Nakonec je i v nové anketě. Nikdo sice neví o čem je, nikoho ani nezajímá, ale píše se nakonec o ní v novinách, tím pádem se k ní musí vyjádřit skoro každý. Z těch vyjádření se udělá pravda. A ti kdo s pravdou většiny nesouhlasí, ať si jdou trhnout. Tak to bývá většinou.
A nikoho už neznepokojuje, že to jde všechno do kytek. Co s tím? Spokojit se s tím, že kdo neví je lepší než ten kdo ví, ale ví to úplně špatně.
Už mi z té školy začíná hrabat. Strašit na věži. Šplouchat na maják. Přibývají kolečka v mozku. Vedení se prodlužuje. A kdo ví co ještě. Zlatej selskej rozum. To mi připomělo jak jsem, vím že se to nemá, jednou ve vlaku poslouchal rozhovor lidí nezkažených, o normálních věcech se bavící. Žádné složité výpočty - prostě voda ve studni není a můžou za to lidi co se třikrát deně koupou, hrozně často splachují a nemejou na valše, ale v pračkách, které spotřebují hrozně vody. Konec konců, vždyť mají pravdu.
Nemám to ve zvyku, ale výjimky jsou pěkné věci (pokud nejsou moc často) a tak sem dám jeden vtip. No, ehm, vtip. Tvrdá realita...

Jako každý den po práci přijde chlapík v saku do svojí oblíbené hospůdky, ale za výčepem stojí nový výčepní - robot. Trochu překvapený si objedná jedno pivo. Robot mu podá perfektně načepované pivo a ptá se:
"Pane, jaké máte IQ ?"
"Přibližně 150, proč ?"
Robot si s ním začne povídat o kvantové mechanice, teorii relativity a globálním oteplování. Záživný rozhovor chlapíkovi nedá spát a rozhodne se robota vyzkoušet. Obleče si jeansy, čisté triko a po práci vystartuje na pivo. Opět dostane perfektně načepované pivo a otázku:
"Pane, jaké máte IQ ?"
"Asi 100."
Barman nasadí téma fotbal, auta, ženské... Chlapík usíná s úžasem a říká si, že robota vyzkouší ještě jednou. Obleče si montérky a po práci zamíří na jedno. Následuje perfektně načepované pivo a otázka:
"Pane, jaké máte IQ ?"
"Eeee, 50 ?"
Robot se nakloní k chlapíkovi a velmi pomalým hlasem říká:
"Tak co? Zase bude me volit Paroubka ?

Výletník

2008-11-28T23:22:00.001+01:00

Už mi zbývalo objet jen posledních pár chalup. Dvakrát do týdne jsem s dopisy, balíky, důchody i jinými věci, které lidé posílají poštou musel zajet k samotám, poschovávaných různě po okolních kopcích. Většinou tam bydleli starší lidé – žili tu celý život, neměli proč, by měli žít jinde. I když jsem byl sám z města, dobře jsem jejich pocity chápal. A kdybych nedával přednost pohodlí před krásou, vzrušením před pokojem asi bych si také vybral některý ze zdejších svahů a po večerech sedával na lavičce před chalupou a pozoroval západ slunce.

Zdejší příroda byla a je krásná. Lidé už dnes nevědí co vlastně krása je. Podívají se na fotky z dalekých krajů, zavzdychají jak tam se musí krásně žít a zapomenou, jak krásný výhled je z kopečku za městem, jak pěkně je na jaře u řeky.

Toho jsem si na zdejších lidech vážil. Když jsem objížděl usedlosti, viděl jsem, že jsou na světě i lidé, kteří mají klid na duši.

Z dnešní objížďky mi zbývali už jen poslední dvě zastávky.

„Sakra,“ ulevil jsem si, když se z motoru začal ozývat nepříjemný zvuk, připomínající mi, že poštovní auto není ani nejmladší, ani nejspolehlivější. Dobře jsem věděl co bude následovat. Pár metrů ujetých ještě ze setrvačnosti a pak nepříjemně dlouhé čekání na odtah.

Zastavil jsem na okraji silnice a podíval se do motoru, zda není závada malicherných rozměrů. Nebyla.

„Nazdar, Pavle. Zase mi ta poštovní kára vypnula,“ popisoval jsem mojí situaci kolegovi, sedícím si někde v teple u telefonu. Slíbil, že se hned vypraví, ale i tak jsem nemohl čekat, že přijede dříve než za dvě hodiny. Zdejší cesty jsou klikaté a za chvíli se začne smrákat.

Opřel jsem se o auto a pozoroval, jak slunce pomalu klesá.

„Užíváte si pohledu do kraje?“ ozvalo se náhle vedle mě, až jsem skoro povyskočil. Stál tam asi čtyřicetiletý muž, neviděl jsem ho tu nikdy před tím. Buď jak buď svým vzhledem do tohoto kraje seděl. Trochu zarostlý, trochu špinavý, větrem ošlehaný. V jeho očích bylo něco, co mi naznačovalo, že otázka bylo velmi ironická. Možná k tomu pomohlo to, že kapota auta byla dosud odklopená.

„Jistě,“ neudržel jsem se a zasmál se, „a až se mi to tu přestane líbit, pustím tu zatracenou kraksnu rovnou z kopce dolů.“

Taky se usmál: „Aby vás pak nesoudili za zničení cizího majetku.“

„To by se mohlo snadno stát. Proto si to asi ještě rozmyslím.“

Muž zkoumal vnitřek motoru. Asi si taky se závadou nevěděl rady, jen pod fousy poznamenal něco o historickém modelu, ať to raději dáme prý do muzea.

„Než abych vás tu nechal mrznout, měl bych vás raději pozvat ke mně. Není to daleko,“ nabídl mi po chvíli.

„Musím říct, že bych nebyl proti,“ souhlasil jsem se zdvořilou nabídkou. Času jsem měl víc než dost, teplého oblečení o to méně.

„Asi jsem se ještě nepředstavil. Josef Stihlkamm jméno mé.“

„Marek Komňanský,“ odpověděl jsem a potřásl si s známým neznámým rukou.

Opravdu, k domu Josefa to nebylo daleko. Byl to spíše srub než dům, stranou od silnice, s krásným výhledem na údolí dole. V těchto končinách je vůbec těžké najít místo, které by tento klad postrádalo.

Můj hostitel vešel dovnitř, jak bylo zde zvykem zámek zde byl jen na okrasu, postavil vodu na čaj a nabídl mi něco k zakousnutí. Zdvořile jsem odmítl a mezitím si prohlížel vnitřek místnosti. Vedle dveří, kterými jsme přišli, stála nízká lavice, před ní pár bot a na stěně pár kabátů. V rohu pak stála kamna, ve kterých vesele plápolal oheň. Další zeď byla zaplněná různými loveckými trofejemi a obrazy a uprostřed toho všeho byly zavřené dveře do další místnosti.

U třetí zdi, té naproti dveřím vedoucím ven, stál velký poctivý stůl, deska z jednoho velkého kusu dřeva – zručně vyřezaná, stejně tak jako židle, stojící okolo stolu. Ač budily zdání tvrdého a nepříjemného posezení, sedělo se na nich pěkně.

Za chvíli už klokotala voda v konvici. Josef přihodil nějaké bylinky a za chvíli už mi naléval do hrnečku.

„Jestli by vám to nevadilo, raději bych si sedl ven. Nikdy se nenabažím toho západu slunce zde.“

Neměl jsem nic proti a rád jsem ho ven následoval. Svah byl nakloněn k západu, slunce krásně svítilo z posledních sil do očí a my tam tak jen seděli a mlčky pozorovali jak klesá.

„Vy nejste zdejší, že? Nikdy jsem vás tu ještě neviděl ani o vás neslyšel,“ přerušil jsem dlouhé ticho.

„Ne nejsem,“ tiše odpověděl, jakoby nechtěl okolní přírodu moc vylekat, „srub mám půjčený od dobrého známého, potřeboval jsem si odpočinout od všeho spěchu světa.“

Nenapadlo mě nic co bych mohl říct, a tak jsme znovu jen mlčeli.

Pak Josef znovu promluvil: „Někdy si říkám, proč lidé tolik chvátají. Přemýšlím nad tím a říkám si, že musejí být hrozně nešťastní. I když se snaží sebevíc, i když sebevíc chvátají, nakonec zjistí, že nestihli nic.“

Opět jsem jen mlčky přikývl. Věděl jsem dobře, o čem mluví. Většinou o tom povídali spíše starší lidé – věděl jsem, že mají pravdu, říkal jsem si ale, že člověk takový je, zmoudří až ke stáru. Tento člověk měl štěstí, poznal, že nemá cenu se hnát brzy.

„Jsem z velkého města. Večírky. Život. Užívání si. Všechno to dobře znám. A proto více a více obdivuji lidi, kteří žijí zde. V míru a pokoji. Už vědí co chtějí od života,“ souhlasil jsem.

Zase jsme upadli do tichého zamyšlení. Ptáci už přestali zpívat a nastávalo pravé nefalšované noční ticho.

Josef promluvil ještě tišeji než před tím: „Víte proč se lidé hádají?“

„Nevím,“ přiznal jsem se.

„Je to jednoduché, zkuste nad tím chvilku přemýšlet.“

Snažil jsem se: „Povahou?“

„Nesvádějte to na povahu. Lidé si hrozně rádi myslí, že za své nedostatky nemůžou. Dnes vám kterýkoliv vědec rád potvrdí, že vůbec nemůžete za to jaký jste. Všechno jsou to geny. To víte, takhle je to příjemně vysvětlené. Ale trochu zbabělé a pokrytecké.“

Ač nerad, musel jsem opět souhlasit: „Máte pravdu. Stydím se za to, ale i já se často za tyto milé argumenty schovávám.“

„Kdo ne. Ale víte už tedy, proč jsou lidé na sebe takoví jako jsou?“

„Ne, netuším.“

„Tím že to mají v genech,“ tiše se zasmál vlastnímu vtipu, „ne, teď vážně. Možná jsme stvořeni schválně tak, aby v nás trocha té hádavosti byla. Ale lidé nechápou, že to nemá být ke zlu, ale k dobru. Je to sice nepříjemné, se s někým porafat, ale ten člověk je k vám upřímnější, aniž by chtěl.“

„Snad nechcete tvrdit, že se lidé hádat mají?“ podivil jsem se.

„A proč ne?“ otázal se.

„Nu, třeba proto, že to není příjemné?“

„Pravda, lidé nemají rádi to, co je bolí, svědí a odhaluje jejich slabá místa. Tím spíš by se občas pohádat měli. Není na tom přece nic špatného. Jedině když to pak opět zkazí lidé a hádky se stane zášť a ze zášti nepochopení nebo dokonce nenávist. Ale proč nakonec lidé začínají nenávidět?“

Na chvíli se odmlčel, ale já vycítil, že na tuto otázku si chce odpovědět sám.

„Možná proto, že se to dotkne jejich pýchy, jejich dušičky, která nemá ráda, když jí někdo ukáže, jak je na tom špatně.“

„Nejste vy filozof?“ pousmál jsem se.

„Nikoli, příteli. Filozofové se ptají, ale málokdy jsou schopní si odpovědět. Jsou to nešťastní lidé. Vás by snad netrápilo poznání, že věci nejsou tak jak by měli být a přesto byste nevěděl jak je změnit?“

„To máte pravdu.“

Pak jsem si vzpomněl na Pavla: „Mrzí mě to, ale už musím odejít. Každou chvílí pro mne přijede kolega a nerad bych nechal čekat. Můžu se u vás někdy příště ještě stavit?“

„Už tu budu jen chvilku.“

„Tak to je mi líto. Mějte se dobře.“ rozloučil jsem se s ním.

„Vy taky, vy taky.“

Pavel už netrpělivě přešlapoval u mého auta. Vyprávěl jsem mu kde jsem byl, on mě však moc nevnímal - jen radostně řekl, že konečně můžeme jet a tak jsme jeli. Poslední dva domy si na svou poštu budou muset počkat, už je stejně moc pozdě. Budu k tam muset zajet zítra.

I když jsem měl mít volno. V kanceláři už seděl Pavel a oznamoval mi nejčerstvější zprávy ze světa: „Prý někde nahoře hořelo. V jednom srubu. Bouchly kamna. Nejspíše tam uhořel nějaký muž.“

Stručný report XVI.

2008-11-26T21:38:00.003+01:00

Je to hrozné, ale je to tak. Nenapadá mě o čem jiném psát, než o škole. A to jsem optimista a tvrdím, že škola není zatím nejhorší. Bude hůř. Drobnou veselou, trochu ze zajetých kolejí vybočující, chvilkou byla včerejší třídní schůzka. Pro někoho následky nepříjemné, pro někoho prohlášení naší třídní bolestivé (jak fyzicky, tak i psychicky).

Radši bych takové ty povznášející (v uvozovkách, samozřejmě) myšlenky psal do povídek, ale vůbec mě nenapadá žádný příběh, takže to budu muset podat takto bez obalu.

První věcí je můj podiv nad tím, proč někteří odkládají nepříjemné tak daleko, že to nakonec za ně vyřídí někdo jiný. Ukázkovým příkladem je právě ta rodičovská schůzka. Má drobná teorie, často používaná v praxi – pokud člověk něco oznámí sám, má o sto procent větší šanci na příznivý výsledek. Jednak je druhá strana překvapená (nemá možnost si to pořádně promyslet) a snadno se tak dá hýbat s cizím názorem. Jakmile ale má člověk šanci si něco promyslet, udělá si pevný názor a je mnohem, mnohem, těžší ho pak přesvědčit, že všechno bylo vlastně jinak. Toť k prvnímu bodu vše.

Další myšlenka, jak jinak opět přichystaná částečně ze školy, je taková malá rada, jak jednat s lidmi. Připomínám, jsou to moje názory. A pokud si myslíte, že mi můžete věřit, pak mi radši nevěřte – nebo si to alespoň hodně dobře prověřte. Možná bych měl zase použít přirovnání ke Kocourkovu - hlavně proto, že mi to čte dost spolužáků - ale toto bohužel není vůbec Kocourkov, toto je smutná realita.

Téma konfliktů teď ve velkém probíráme při občanské výchově. Ale má to pár vadu na kráse – jednak je to hodně suchá teorie a praxe je od toho na míle vzdálená.

Mým drobným objevem je to, že ostře si vyměnit názory (jednoduše řečeno se pohádat) není na škodu. Lidé často propadají iluzi, že ideální vztahy jsou takové, kde je všechno v harmonii, ale kdež. Prostě se jim nechce zvyknout si na to, že takto snadno to nikdy nepůjde. Bylo by možná pěkné, ale nebyla by to nuda? Konflikty nejsou v podstatě špatné – ale snadno se z nich zlo vytvoří. Ale pak je opět často chyba na druhé straně, než si myslíme. Někdo ti vynadal? Urazilo tě to? Nesměl ti vynadat? Pokud je to pravda a tebe to urazí, pak je to snadné – pýcha je velký vleklý svinstvo. Není to pravda? A urazilo tě, jak si to o tobě vůbec může myslet? A hale, zase tu ta mrcha je. Překvápko.

Možná bych měl ještě třetí myšlenku, ale tu si nechám na jindy – už jsem zase popsal skoro celou stránku a kdo to má pak číst, že ano. Jak to tak teď po sobě čtu, lehce uvažuji nad obvyklou metodou ctr+a a delete. Ale pro dnešek to asi nechám...

Jakpak jezdí naše busy?

2008-11-25T21:55:00.003+01:00

Tak konečně - dlouho připravovaný, dlouho chystaný - článek o našich ranních autobusech z Nýrska do Klatov je tady. A rovnou i tři pěkné grafy k němu. Kvůli těm jsem to vlastně dělal.
Teď už k vlastnímu měření. Čtyři týdny, čtyři dni týdnu - bez pátku, to jezdím do školy déle - jsem počítal chudáky, kteří už si v autobuse neměli kam sednou. Pár zajímavých zjištění by bylo. Mimo to, že nejlépe se počítá ve stoje, třeba to, že nejvíce lidí jezdí v pondělí.
Možná by bylo zajímavé zkusit hlídat i kolik jezdí lidí vlakem (tam by to šlo ale asi podstatně hůř), jak na sobě závisí, jak to závisí na počasí. Jo, kdyby mě to napadlo dřív, mohlo být zajímavé téma do ročníkovky. Ale toho by na ní byla škoda.

O ubohém Břetislavu a ošklivé Jituně

2008-11-24T19:55:00.003+01:00

Tak trochu dílko pod úroveň, u tendenčních tvorby to tak holt bývá. Inspirováno více věcmi, řekněme, že nejvíce knížkou "Jak jsme se nedali.". To zní pěkně neutrálně a částečně to je i pravda...

Jednoho dne, zrovna se vraceje z lovu, promluvil Břetislav ke své družině:

„Kluci, já se vám tu tak nudím, neuděláme si výlet? Co třeba za strýčkem Konrádem. On moc nemusí mého tatíka a kdo ví, možná bych si mohl i přilepšit. Být správcem celé Moravy je sice pěkné, ale...“ zasněně se zamyslel, vidouce před sebou nádhery trůnu.

„A to víš, že jo, Břéťo. To naše víno je tu kyselé, ženský si pořád na něco stěžují – tak proč na čas nevypadnout,“ v dobrém rozmaru mu odpověděli rytíři.

A tak vyrazili. Vzali to raději oklikou přes Rakousy, aby je náhodou nechytil kníže, a když byli v Bavorsku radostně si oddychli, že mají nejhorší za sebou. Ale ouha. V Bavorsku tou dobou zpřísnili kontroly na silnicích a za chvilku je čapli. Jízda v podnapilém stavu, špatný stav koní. A takovou radost tenkrát ti Němci měli, že šup a rovnou s nimi před pana Jindřicha. Měli takovou radost, že by je byli bývali poslali rovnou markrabětem Adalbertem, ale přece jen byl Nordgav o hodně blíž a oni chtěli být do tmy zase doma.

„Kdo jsi?“ ptá se Jindřich Nordogavský.

„Břetislav, král český,“ praví Břetislav hrdě, pak se zamyslí a opraví se: „Tedy, vlastně ne král. Kníže. A vlastně ne teď, ale až za pár let.“

„Český kníže,“ vzdychne zasněně dívka vedle Jindřicha, „a tebe si vezmu, švarný jinochu.“

„Kurník šopa,“ uleví si česky Břetislav, „tlustá, pihovatá, šilhá a ještě je rozmazlená. To bude určitě dcera toho náfuky.“

„Was sagst du?“ zeptá se ona dívka udiveně.

Břetislav si odkašle a s vypětím všech sil se zeptá: „A jaké je tvé jméno, ctěná panno?“

Tu se ale probere ze zamyšlení Jindřich.

„Jituno, myslíš že je to perspektivní volba?“ zeptá se oné dívky, řečené Jituny, šeptem nedoslýchajícího, „nevím, nevím.“

„Nevím co je perspektivní, ale já si ho stejně vezmu!“ odsekne Jituna, „a jsem Jitka.“

„A věno by k ní bylo?“ zeptá se Břetislav, který si uvědomí, že by se mu malé přilepšení ke kapesnému od tatíčka hodilo.

„Ne.“ zmaten odpoví Jindřich.

„Tak to si ji nevezmu.“

„A vezmeš!“ křikne Jituna.

„Nevezmu!“

„Vezmeš!“

„Ticho, mládeži!“ zařve Jindřich a Jituna se rozpláče, „A ty“ ukáže na Břetislava „budeš hnít v hladomorně dokud si to nerozmyslíš.“

„A do prkenný ohrady,“ pomyslí si Břetislav, „to si tu holku nakonec budu muset vzít, aby si táta nevšiml, že nejsem doma.“

Uplyne týden, Jindřich si Břetislava opět zavolá. Ale Břetislav si vzpomene, jak by se mu doma všichni smáli, co to má za škaredu a řekne ne. Když už tam ale leží v hladomorně druhý týden, začne se strachovat, co tatík doma.

„Tak já si to jako, prosím, rozmyslel.“ omluví se, „A opravdu by nebylo ani malinké věnečko?“

„Padej!“ rozkřikne se Jindřich, „To by se ti tak líbilo. A na truc, udělej si svatbu doma. Ať to nemusím platit,“ a i s Jitunou je vyhodí z Bavorska.

Doma pak lidé Břetislavovi smějí, ale když vidí, že trpí jak zvíře, slitují se nad ním a začnou si povídat, že vše bylo jinak. A nakonec je i Jituna krásná.

Stručný report XV.

2008-11-22T21:34:00.004+01:00

Máme to teď ve škole trochu veselé, není to sice nic, co by bylo úplně nejlepší psát na blog, ale budu se snažit to zabalit do pěkné omáčku a ono z toho stejně nebude nic poznat. Trochu mne to překvapilo, možná že tímto článkem mnoho (starších) lidí přijde o iluze. Takže, vážení, pěkně se usaďte, pohádka z Kocourkova začíná.
Jednoho krásného dne, jednu krásnou hodinku, zdejší školáci měli zrovna přestávku a tu se k nim přiřítí do třídy jejich drahá paní učitelka. Protože se zrovna děje hodně věcí a třídní se poslední dobou takto přiřítí do třídy často, nikdo si z toho ani už moc nedělá. Tedy nedělá - jen chvilku. Pak ale začne drahá paní učitelka vylévat své srdce. Zpočátku jsou žáci trochu mimo, sdělení je pochopitelné - souvislosti už méně. Drahá učitelka totiž jednu žačku plísní za to, že přinesla do školy onu věc - trochu podobající se balónku, někdo ji používá i jako obal na mobil, prostě ochranu pro neposedné pány.
Jádro sdělení se k žáčkům dostává až ke konci. Jeden překvapený a rozzlobený učitel pak totiž podobnou věc našel ve stolku. Sice v úplně jiné třídě, dokonce v třídě kam ona žačka neměla toho dne skoro šanci vstoupit, bez toho aniž by si jí nikdo nevšiml. To je, zdá se, nepodstatná informace.
Drahá třídní učitelka je však velmi v ráži a tak svým svěřencům stačí vynadat ve všem možném okolo, i jen vzdáleně se věci této dotýkající, a když zjistí, že onu gumovou věcičku v pěkném obalu s nápisem má v peněžence větší polovina třídy, velice se zhrozí - nikdo ani nemyslí na to, co vše provede ještě téhož odpoledne svým dvěma synům - pak se zas vzchopí a než se žáci nadějí, zjistí, že příštího dne musejí přijít o hodinu dřív. Přibude jim sexuální výchova.

Co je na tom zajímavého? Nic. Příběh není rozhodně nový pod sluncem. A právě proto by člověk ani netuší, proč je kvůli tomu takovej povyk. Možná tím, že škola je pořád školou?

Zajímavé foto

2008-11-19T19:30:00.003+01:00

Časopis Life zveřejnil spoustu fotek, které naleznete zde. Jen tak zběžně jsem je prohlédl, jedna mě však velmi zaujala. Titulkem "Czechoslovakia". Snímek je ze 30. let.

Stručný report XIV.

2008-11-14T21:56:00.002+01:00

Tak konečně. Po dlouhé snaze přišel ten správný nápad a máme kde zkoušet. Sice provizorně, ale přece. Oním místem je klubovna klatovských skautíků, Fefe to tam domluvil a tak budeme moci každou středu ověřit kvalitu oné stavby. Zatím je naše složení následující, moc se nesmějte: jeden saxofon, dvě elektrické kytary a jedna akustická. Bicí máme zakázaný, asi by to mohlo opravdu spadnout. Nevadí, sranda bude i tak.

Abych nezapomněl, sloh už máme opravený - zdá se, že i ten můj prošel. To bude tím úderným sloganem a citací Hrabala.

Stručný report XIII.

2008-11-12T21:18:00.005+01:00

Tak mám zas trochu menší averzi proti ICQ. Pořád je dost velká a za to, že se zmenšila, rozhodně nemůže AOL (majitel ICQ). Došlo totiž k výrazným pokroků v transportu přes Jabber. Už například vidím ty vaše krásné avatary, vidím kdy píšete a dokonce mi můžete posílat soubory a já vám. To je asi nejpříjemnější změna - už žádné složité nahrávání na web, posílání přes e-mail a podobně (opravdu, tím jsem dost lidí často vynervoval k smrti). Skvělé je taky to, že se soubor nejdříve nahrává na server Jabberu a až potom ho druhá strana stahuje. Proč je to lepší? Jenom z toho důvodu, že mi rychle zmizí ten dialog s odesíláním, protože na server se to nahrává rychle.

Tak jsem konečně vytiskl Magyk. Po delším hledání levnějšího tisku, které bylo neúspěšné, jsem to vytiskl já - draze ale přece. A tak se na našem milém ústavu možná tohoto počteníčka dočkají. A já si tam ani nedal reklamu na blog, školácká chyba.
Co psát víc? Škola je opět pořád stejná, už zas. Neustále se něco píše, někdo zkouší - však to znáte. Ou non? Jo, fránina občas dává zabrat.

Už mne to zas táhne do kraje. Achich ouvej.

Pozor, pozor, mé myšlenky už nejsou souvislé, měl bych jít spát. Portez-vous bien. A občas se sem můžete i vrátit, třeba tu bude něco zajímavějšího než dnes.

Hádanka IV.

2008-11-11T21:25:00.006+01:00

A hned po hádankách se sirkami jsou nejlepší ty ze života. Na jednu jsem si vzpomněl zrovna dnes - sestřička se chlubila, že vybila při vybíjené pana školníka. A dnešní hádanka je o tom, proč to nemusela být nejlepší volba. Velmi jednoduchá.

Řešení naleznete zde!

V jednom městečku na divokém západě se potkají Billy Kid a Arizonský Žid. Nemají se vůbec, ale vůbec v lásce a tak se po výměně názorů dohodnou na duelu. A nešťastnou náhodou se jim tam připletete vy a oni vás donutí tohoto souboje se zúčastnit. Jsou ale poměrně mírumilovní a tak se střílí jen jednou. Vy jste nejhorší střelec. Máte asi dvacetiprocentní šanci, že se trefíte. Billy Kid se trefí každou druhou střelou a Arizonský Žid se trefí vždy. Na koho vystřelíte abyste přežili? Střílíte první, Billy Kid po vás a Žid poslední.

Řešení minulé hádanky
Na první pohled by mělo být každému jasné, že v tom musí být chyták. Ne, ze šesti sirek opravdu mnoho krokodýlů neuděláte. Řešení je na obrázku o trochu níže. Obrázek se mi moc nepovedl, snad je to tam alespoň trochu vidět.

Stručný report XII.

2008-11-08T21:20:00.002+01:00

Nejlepší myšlenky prý na člověka přicházejí kolem desáté hodiny večerní. Docela bych tomu i věřil, i když jsou chvíle, kdy se pak za své velké myšlenky stydím. Teď je teprve něco po deváté, takže mne omluvte – geniální myšlenky přijdou až za hodinu.

Poslední dobou je nějak mnoho práce. Programoval jsem import ceníku z CSV pro Kuldu (http://wegra.eu), ještě si do toho ve volném čase píšu vlastní multifunkční systém, teď si vzpomínám, že bych měl vypočítat pár příkladů domácího kola matematické olympiády. Pak ještě hodláme se spolužáky dát dohromady takzvanou sranda kapelu, drobným problémem je, že nemáme kde zkoušet. Takže pokud byste věděli o nějakém vhodném místě v Klatovech, které snese pár decibelů ze dvou kytar a saxofonu, dejte vědět.

Bude to asi hodně velká psina, skloubit naše hudební styly. Fefeho znáte (http://fefe.wgz.cz), chemik každý coulem – i když se přiznal, že si párkrát pustil B. B. Kinga s Ericem Claptonem. Pak Hezoun, který holduje Black Sabbathu (píše se to nějak tak, že?) a nakonec já – poslouchám skoro vše, myšlenkou je mi nejbližší jazz, poslední dobou tíhnu k country, aneb Willie Nelson, Pavel Bobek a další. Ostatně to můžete zjistit na mém profilu na Last.FM (http://last.fm).

To je mimochodem hodně zajímavá věcička. Už jsem o tom kdysi ve stručnosti psal, ale myslím, že to stojí za delší zmínku. Do svého přehrávače hudby v počítači si doinstalujete, případně zapnete, plugin, který odesílá vámi přehrávané písničky na server a vytváří tam z nich vaši knihovnu.

Zjistíte tak co posloucháte nejvíce, jsou tam pěkně udělané grafy a hlavně vám to taky doporučí skupiny podobné těm které posloucháte.

Ve škole teď píšeme slohovou práci. Možná si říkáte, že to je pro mne pohodička leháro. Opak je pravdou. Máme pana profesora, o kterém tu píšu dost často, možná až nebezpečně často, učí čtyřicet let – kdybyste zapomněli – a je to na něm poznat.

Je s ním sice často velká sranda, ale to vždy jen do chvíle, než začne výklad nebo nějaká jiná práce. Doufám, že se neopakuji. Prostě a jednoduše, naše tři témata, z kterých jsme měli na výběr byla následující

Životní příběh, který mne oslovil... (Vypravování)
Černá věž převyšuje ostatní obce a je dominantou Klatov... (Popis)
Zajímavá literární postava (Charakteristika)

Samozřejmě to není nejhorší, přece jenom nepopisujeme čáru na tabuli, jako za svých mladých let pan profesor, ale úplně nám tato témata také moc nesedí. Naštěstí jsem na to dobře připraven z orientačního běhu. Sice nepíšu báseň, ale těch pár rad se dá také dobře použít a hlavně - dvakrát cituji Hrabala, takže doufám, že si u učitele mírně šplhnu. Zatím mi totiž vychází čtverec a na to opravdu zvyklý nejsem. (Nejsi, tak si zvykej!)

Teď zas trochu k tématu. Vybral jsem si první možnost, vypravování mi je jako také nejbližší (nebo se dá také říct, že nechci popisovat něco co už popisuje pár desetiletí spousta lidí a že žádnou zajímavou postavu nedokážu popisovat tak, abych tím zabral celou A4). Nebudu psát čí životní příběh popisuji, smrdí to hrozně. Jak to dopadlo se ještě podělím. Že bych z češtiny rovnou propadal?

Misionář II: Dopis

2008-11-07T22:48:00.000+01:00

Znáš mne a víš že k životu potřebuji společnost. Jak rád říkám - ve správném městě musí být i správná krčma. Místo, kam je radost večer zalézt, kde si někdy jen tak posadíš, jindy s někým prohodíš pár slov – zanadáváte si na život, zkritizujete panovníka, co jen vám to strach dovolí. A hlavně se tam dobře najíš a ještě lépe napiješ. Vím, že je to pro Tebe těžko pochopitelné, ale mám to skutečně rád.

I v Neapoli je pár takových míst, přes den mrtvých, ve večerních hodinách kypící životem. Když jsem neměl jinou důležitější práci – a musím Ti říci, že by to musela být hodně důležitá práce – šel jsem do některé z hospůdek.

Nejsem jsem tu dlouho, ale jsem tu dost dlouho na to, abych pár lidí znal – vím komu můžu trochu věřit, kdo je podrazák, kdo má zlý vopice a kdo po prohře kostek začne mávat nožem.

Málokdy se stává, že ti co jsou nevrlí, když jsou napití, napití jsou a ti co rádi mávají nožem prohráli v kostkách. Ale i to se někdy stane. Bývají z toho zlé pranice a mnohdy někdo skončí na zemi, ze které se již nezvedne.

To je vám pak všude vojáků a pokud ti nešťastníci, pod jejichž úderem či bodem, někdo vydechl naposledy, mají smůlu ještě větší a městské věznice zejí prázdnotou, patrně tam budou černat až do smrti.

Nikdy jsem neměl v životě nějaké velké štěstí, ale teď si říkám, že ta moje smůla je nad hory vyšší. Při posledním tvrdém střetu jsem neutekl dost rychle a i když jsem za smrt nikoho nemohl, nebo o tom alespoň nevím, na někoho se to prostě hodit muselo a i já teď trávím veselé chvilky v smrdutých kobkách.

Strava dobrá, konec konců jedl jsem i horší věci než suchou kůrku chleba. Člověku je tu alespoň teplo a sucho, tedy zatím, než přijde zima. Mou celodenní prací je ležet na pryčně a přemýšlet o životě.

Abychom nepropadali trudnomyslnost – víš, ono se to po pár týdnech pozorování krys běhajících po podlaze a pavouků tkoucích pavučiny nahoře na stropě snadno stane – posílají nám sem kněze. Má nás přesvědčovat o nutnosti zbožného života, ale myslím, že mnohem raději, než aby nám kázal, si s námi jen tak posedí a popovídá. To je o mnoho milejší i nám.

Je to trochu zvláštní patron, ten náš kněz. Už je trochu starší, ale vůbec ne hlavou. Nejsem žádný velký intelektuál, a tak o to víc ocením bystrý rozum. A to náš kněz opravdu má.

Byl dost dlouhou dobu někde v Americe, prý tam obracel domorodce na pravou víru. To ho omlouvá, on je totiž skutečně moudrý, nikoho chytřejšího jsem v životě snad nepotkal, ale když má svou náladu, je hrozný podivín.

Asi nejčastěji si povídáme o našich životech. Neměl o mnoho zajímavější život než já. Možná jsem Ti to nikdy nevyprávěl, ale když mi bylo dvacet let, utekl jsem z domova a dal se k vojsku. Bojoval jsem v tolika bitvách, že si ani na všechny vzpomenout nemůžu.

Prvních pár let bylo příšerných. Celé noci jsem probděl, protože jsem se bál usnout, jen aby se mi zas nezdály sny o lidech, které jsem zabil, o městech, která jsem pomáhal vypalovat, o ženách, které jsem znásilnil. Vím, že se mne teď děsíš, teď když ti konečně píšu pravdu, ale také jsem vždy věděl, že jednou to přijít muselo a jsem rád, že to nejsem já, na koho teď koukáš, ale pouze papír.

Jsou věci, proti kterým se člověk nedokáže bránit, byť je sebesilnější. Nedokázal jsem své skutky snést ani po roce, ani po dvou, ani nikdy jindy. Teď to vím – jen jsem si namlouval, že mne to co jsem provedl netrápí. Často jsem tomu i sám věřil, ale teď se mi zas zlé sny vrací.

Kdyby mě sny tížily jen v noci. Ale oni se vrací i za bílého dne a já je odehnat nedokážu. Není pro mne vysvobození, jediné co mi pomáhá je nebýt sám. O to víc rád jsem, když kněz přijde.

Teď je večer a znovu čekám, jestli zachrastí klíč v zámku a bachař ke mně starého misionáře Simonela pustí. Vím, že přijde, cítím to.

Skutečně – netrvá to dlouho a tak dychtivě očekávaný zvuk se ozve. Odkládám pero, dopíšu to jen co odejde.

Jsou ale chvíle, kdy mi ani moudrý kněz nepomůže. Pak zabřednu do svých ponurých vzpomínek ještě víc. Možná ti teď bude běhat mráz po zádech, jestli nechceš, nečti to, ale rád bych ti vyprávěl o jedné bitvě.

Matně si vzpomínám, že jsem tehdy táhli pod praporem sicilského císaře kousek za hranicemi jeho říše a zabírali mu další území jeho nepřátel. Nevzpomenu si na jméno toho města, je to už opravdu dávno. Bitva byla rychlá a snadná. Nepřítel nás neočekával, jeho zvědové byli nejspíše nějací lemplové. Pokud není město včas varováno a začne se bránit až na poslední chvíli, většinou není problém jej dobýt. Rychle jsme vtrhli dovnitř.

Dodnes si dobře vzpomínám na hrdinský čin jednoho z radních. Byl se s námi do poslední chvíle, i když věděl že je bez šance – bojovalo se v jednom z horních pater vysoké radnice – a celou dobu pomalu postupoval k otevřenému oknu. Když viděl, že zůstal sám živý a nezajatý, hodil meč po našem veliteli, který se s tím byl, tím způsobem, že na kapitánově tváři zůstal jen údiv. Pak sám rozrazil okno a vyskočil z výšky ven.

Pak začalo obvyklé plenění a rabování. Bylo nám to sice přísně zakázáno, ale kdo dokáže zkrotit vojáka, který právě vyhrál boj? Ve sklepeních bylo mnoho sudů s dobrým vínem a pěkných žen také dost.

I já si brzy našel pěkný kus a chystal jsem si ji odvléct někam trochu do soukromí. Měl už jsem nějaký ten korbel v sobě a když se tam objevil její fracek a snažil se ji ochránit od jistého, neudržel jsem se a tak za chvíli byla další krev prolita.

Když nemůžu usnout, zjevuje se mi tvář toho kluka, když spím, zdá se mi o něm. Vidím jeho výraz – tvrdý, odhodlaný a přece ustrašený.

Když jsem to vyprávěl knězovi, dlouho pak mlčel. Pak už promluvil toho dne naposledy a nejsem si jist, ale myslím, že pak pronesl něco jako kletbu, ne to není to pravé slovo, spíše proroctví: „Bude tě to mučit. Nedovedeš si dnes představit ta muka, i když již teď jsi málo z toho poznal. Nevím jestli se z toho zlého snu někdy probudíš, ale vím, že to sám nedokážeš.“

Příštího dne jsem se ho snažil zeptat jak to myslel, ale on mi tu jen se slabým úsměvem nechal svojí Bibli. Přečetl jsem si ji. Číst umím, některá latinská slovíčka jsem sice už z mladých let zapomněl, ale zjistil jsem, že si vzpomenu na víc než bych kdy čekal.

Přečetl jsem si ji, ale pořád se mi sny zdály a tvář nemizela. Zkoušel jsem se i modlit. Sice nechápu k čemu mi můžou nahoře pomoci ty naučené fráze, asi k ničemu.

Dlouho jsem to zkoušel, až jednoho dne jsem se opět kněze zeptal, co mám dělat. Je tu přeci, sakra, knězem, tak ať mi poradí. Nevybral jsem si ale správný den. Měl jednu ze svých nálad a začal vyprávět. Nějak takto:

„Dlouho jsem si také myslel, že křesťan k životu potřebuje Bibli, otčenáš, latinské věty a pár dalších modliteb ke všem svatým. Nejenom že jsem si to myslel, myslel a myslí si to dodnes mnoho lidí. Pak jsem se vypravil do Jižní Ameriky. Dlouhá léta jsem obracel indiány na pravou víru. Dlouhá léta jsem se snažil vštěpit jim alespoň něco z našeho poznání. Měl jsem za to, že se mi to daří. Dlouho to tak vypadalo. Pak jsem odešel a vše zase vyšumělo do ztracena. Když jsem se po pěti letech vrátil, nebyl tam už křesťan nikdo.

Dlouho jsem se tím trápil, nechápal jsem, jak jen jsem mohl selhat. Jak jsem mohl selhat já, jak mohli selhat mí drazí indiáni. Proč jen nezůstali i v těžkých chvílích pevní ve víře?“

Po tom co toto řekl se opět, jak měl ve zvyku, na dlouho odmlčel a potichu přemýšlel. Pak pokračoval:

„Nemohl jsem s tím ale už nic dělat. Doma v Evropě mi umřela matka a tak jsem se první lodí vrátil. Smutek zde přehlušil smutek z Ameriky. Každý smutek ale jednou odezní a já jsem opět přemýšlel, kde jsem selhal.

Pak jsem se stal farářem. V jedné malé vsi jsem dostal na starost pár oveček a snažil jsem se je přetvářet k obrazu Božímu. Také se mi z počátku zdálo, že se mi to daří. Pak ale přišlo zlo. Nevím proč jsem si tím tak jistý, ale myslím, že za to může don Musselli, hlavní je, že za čas se lidé začali sprostě pomlouvat, nikdo druhému nepřál nic dobrého, každý začal hrát jen svojí hru. Vytratilo se přátelství a přišla závist, touha po moci a po penězích.

Znovu jsem si vyčítal, kde jsem mohl selhat. Předtím to tu také bylo, ale ne tolik a já měl za to, že jsem mnohé zničil. Jak se ale ukázalo, dokázal jsem to pouze potlačit.

Pak jsem to pochopil. Víš, Bible je jen z půlky sbírka přikázání. Ta druhá je úplně o něčem jiném. Někdy se až zdá, že to co před tím mělo smysl je teď docela zbytečné. Nevím proč, ale jsme všichni pořád v té první půlce.“

Na dveře zaklepal netrpělivě bachař.

„Jsem tu už moc dlouho musím jít.“

Víc už se mnou o tom nemluvil, já se ho zatím neptal. Teď ti píšu a svíce mi už pomalu dohořívá. Kněz mi sdělil, že mám docela dobrou šanci na to, že se odtud dostanu. Byl bych opravdu rád. Možná bych se rád vrátil tam k tobě a řekl to co jsem se předtím říct bál. Napiš zda smím.

S pozdravem,
Marconius Parcorri

Pár slov do pranice: Volby v USA

2008-11-04T21:24:00.007+01:00

Původně jsem chtěl psát "Stručný report", ale moje touha po propagandě zvítězila. Nu uznejte, že tento titulek je přitažlivější.
Zatím se zdá, že Obama to vyhraje s přehledem. Ani bych se nedivil. Dokáže lidi zaujmout a možná i trochu zdemagogovat. Ostatně to dělá snad každý politik - což jim k dobru rozhodně přičítáno není. Hospodářské krizi se také daří dobře a čím je krize hlubší, tím jsou lidé snáze tvarovatelní a tím více slyší na slova změna a peníze. Těch slov by bylo více, ale tahle jsou hlavní. Peníze hýbou světeme a málokdo je spokojený. Možná že Američané budou po pár letech na tuto volbu nadávat. Možná budou, tak trochu jako často my, nadávat těm, kdo mohli Obamu volit. My to děláme často - ale stejně se nepoučíme a tak si s radostí můžeme nadávat i za pár let před dalšími volbami.

Hádanka III.

2008-11-01T18:02:00.007+01:00

Nejlepší hádanky jsou ty se sirkami. Ne takové ty snadné, jak máte přendat pár sirek, abyste otočili rybu, dostali smetí na lopatku a podobně. Nejlepší jsou hádanky s pořádným chytákem. Dnes uvedu také pěknou hádanku, ještě hezčí naleznete v jednom starším článku (zde).

Na obrázku vidíte řeku. Pokud ji tam nevidíte, musíte si ji představit. Vaším úkolem je přesunout dvě sirky tak, aby byla na obrázku vidět řeka plná krokodýlů. Odpověď na to, jak má vypadat krokodýl neexistuje - prostě to udělejte tak, aby bylo na první pohled jasné, že tam je těch krokodýlů hodně a že jsou v řece.

Řešení naleznete zde.

Řešení minulé hádanky

Hádanku naleznete zde.

Řešení určitě existuje mnoho, důležité je aby bylo řešení možné aplikovat. Správným řešením je nechat bratra rozdělit říši na dvě poloviny, tak aby byl spokojen s oběma z nich. Vy si pak můžete z těchto polovin vybrat. Samozřejmě to lze i obráceně.

Ostrovský orientační běh 2008

2008-10-31T23:00:00.020+01:00

Pokud vás nudím, můžete se přečíst i vyprávění Jáni (zde v PDF).

Prý mám něco napsat. Něco o Orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak píšu. Ano o Orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá. Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním. Orienťák, Orientační běh, případně ještě Ostrovský O. b. je akce o podzimních prázdninách, koná se většinou v severních Čechách.

Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké ~~malé~~ měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod.

A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte.

Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek).

Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem je to IT kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce – počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální. ~~Nebojte, já jim nevěřím.~~ (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]).

Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta).

Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo.

Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním spojem až do Cvikova.

Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka.

Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to splést, což by se mi vůbec nelíbilo.

Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod. Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost.

Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou, které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to.

Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli jako první.

My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo, samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o tom, že konečně můžou jít spát.

Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů.

Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá, raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase.

Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo.

Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří.

K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale potvrdil nám to i jeden domorodec.

Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat, že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá. Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš.

A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy - náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější.

Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy.

Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození, Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli, že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu... [Editace 22.11.2009])

Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali.

Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila, nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a trochu to rozdýchat.

Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo zvítězit. Jak to probíhalo?

Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové štěstí neměli a museli skládat žalozpěv.

Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se.

Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději, tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách.

Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát.

Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře.

Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň. Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme ~~rebely~~ Lenku a zavolali Ostravákům a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je.

Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak vypadal jak kus toaleťáku.

Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila.

Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali instrukce k dalšímu pokračování expedičáku.

Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy.

Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). ) Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech.

Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené.

Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval, mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru, který nacvičil píseň o osvobození Cvikova.

Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal.

Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo.

Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce.

Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám, jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009])

Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující, dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat..." - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala, teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí... [22.11.2009])

Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát.

Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že to byl ten náš.

Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase vlakem až do Klatov a hurá domů.

Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?

Stručný report XI.

2008-10-23T21:21:00.002+02:00

Při občance nás učitelka nutí pracovat se zdroji. Kdybych nebyl trochu wikipedista a nevěděl, že bez zdrojů vás sesunou ze stolu (jak se to stalo třeba s New Kiss), tak se na ní asi tvářím podobně jako ostatní. Samozřejmě se počítá jen doba kdy nespím.Občas o mně někdo prohlásí něco ve smyslu jako statistikový maniak, jedna z věcí proč mám blog – to byste neřekli, kolik se toho dá o vás zjisti. Někomu se můžu podívat skoro až do kuchyně. Dnes jsem se zase úplnou shodou okolností ke statistikám dostal. Složitou cestou od SQL Injection, přes Reného až po Ministerstvo vnitra jsem našel všechna rozdaná jména v České republice, k nim i roky a pak i místo pobytu (tedy jen místo pověřené obce, ale to je taky zajímavé). A co jsem nezjistil. Už nejsme Judové pouze dva. Dokonce nejsme dva už celých dvanáct let. Nejstaršímu žijícímu Judovi je 24 ('84), bydlí patrně v Praze. Pak jsem tu já ('93, stejně si to zjistíte, Klatovy). Pak je o tři roky mladší žije buď v Dřetovicích (já taky nevěděl kde to je, někde u Kladna) nebo ve Žďáru nad Sázavou. V jednom z těchto měst žije u čtvrtý Juda, čerstvý přírůstek, narodil se letos. Takže už jsme čtyři.
Zítra píšeme z fyziky na elektromagnetickou indukci a výrobu proudu, pak hurá domu a rychle natírat vnitřek chatky u Dolejšárny a v sobotu po ránu vyrazit do Prahy. Konečně se něco děje. Jen aby toho nebylo moc.

Stručný report X.

2008-10-22T21:49:00.002+02:00

To už píšu desátý díl? Nechce se mi věřit. Píšu vůbec já vlastně něco jiného? Asi ne. Čte to vůbec někdo? Opět se mi nechce věřit. Ale prý jo. Třeba mi nelžou.
I když člověk dnes už nikdy neví. Trochu se zas dotknu politiky, dnes jsme do toho rýpali i při občanské výchově, tak proč bych si nemohl rýpnout taky. Dokázali jsme při ní alespoň konstatovat, že všichni nám toho naslibují hory doly a pak skutek utek', aneb já ti můžu slíbit věci, které ti nikdo nedá. A lidem to nevadí a stejně jim hlasy dávají. Prý, že lepší nějaká možnost, než žádná, což je pravda, ale je lepší volba a horší volba. Nepsal jsem tohle už někdy minule? Prostě vyhrává ten, kdo dokonale zmáčí soka a nenechá na něm nit suchou. Ještě nedávno jsem se domníval, že se to týká jen politiků – v politice totiž jde rozum stranou. Ale zdá se, že se tento trend začíná dostávat všude. Ještě před nedávnem sice každý všechno kritizoval a shazoval, nebyli jsme ale tak líní jako dnes a hledali jsme si alespoň nějaké důkazy. Teď stačí krátce prohlásit, že je to úplně *CENZURA* a že ten kdo to může schvalovat je něco podobného.
A teď něco pro lepší náladu. Starší song, ale jak se zdá, pořád platí. Pro Tchoříky už trochu tradiční píseň.

Moc jsem se tu zatím nezmiňoval o nadcházejícím výletě, aneb zúčastnění se akce známe pod slovem „Orienťák“. Prostě akce na čtyři dni, spousta orientačních běhů, spousta ztracení a trochu méně nalezení – alespoň takto mi to tvrdili. Jedu totiž poprvé a tak jsem o tom nechtěl moc šířit mýty, kdo ví, co mne čeká.
A nakonec ještě jedno video, video, které jsem už propagoval na Fefeho Wegeši, ale tam nepadlo na půdu úrodnou. Přichází B.B. King a Eric Clapton.

Stručný report X.

2008-10-22T20:54:00.001+02:00

To už píšu desátý díl? Nechce se mi věřit. Píšu vůbec já vlastně něco jiného? Asi ne. Čte to vůbec někdo? Opět se mi nechce věřit. Ale prý jo.

Stručný report IX.

2008-10-20T20:59:00.002+02:00

Dnešní den byl ve znamení jazzu. Vlastně houby džezu, vždyť hráli povětšinou z not, občas jim to i ladilo a vypadali, že to umějí. Nebo se tak alespoň tvářili. To správný jazzman vůbec na nástroj neumí, zásadně improvizuje a je mu jedno, že všichni ostatní hrají něco úplně jiného a jinak. Hlavně ho to musí bavit.
Ne, teď vážně, hráli pěkně, válel to hlavně klavírista, saxofonista příliš neokouzlil, což je škoda.
Tímto krásným kulturním zážitkem (to bude něco na sloh), jsme přišli o chemii a biologii, což nám bylo hrozně líto. Možná i proto jsme se při informatice moc nevěnovali učivu (totiž Excelu) a místo toho jsme pařili Travian. Dnes byl totiž spuštěn opět Speed server, pokud chtít, můžete se registrovat zde. Ano, samozřejmě, pomůžete mi tím.
Abych nezapomněl, blíží se prázdniny, s tím mimochodem i orienťák a já si dovolím obšlehnout jeden citát, aneb "Zase nejsem první":

"Život by se měl žít pro nebe. Jeden člověk není lepší než druhý jenom proto, že je lékař, zatímco druhý je švec. Nezáleží na tom, jestli je právník nebo malíř. Život se váží podle toho, jak jej člověk žije pro nebe. Rozumíš mi?"
Chaim Potok

Zase příště

2008-10-18T22:07:00.001+02:00

Na cestě stál vůz. Nebyl schopen jet dál, to co bývalo kolem, už kolem rozhodně nebylo. Tlouštík právě slezl z kozlíku a začal lamentovat nad svým neštěstím. Jen zázrakem vůz ještě stál, málo chybělo k tomu, aby se skutálel dolů k potoku.

„Zdravím vás, příteli,“ vynořil jsem se z křovin a pozdravil nešťastníka. Ten nadskočil a zbledl.

Nedivil jsem se mu, věděl stejně dobře jako já, v jaké je kraji. Nezřídka se stávalo, že ten, kdo se tudy vydal, nedojel tam kam chtěl, ale zůstal ležet vedle cesty s podřezaným hrdlem a o kousek dál stál jeho vůz dříve plný vzácného zboží.

„Také vás zdravím a doufám, že víte co znamená slovo přítel – nevím, zda mi tak můžete říkat.“

„Nebojte se, nejsem ten, koho se bojíte. Vidím, že jste v nesnázích. Můžu nějak pomoci?“

„Kolo u vozu mám na kusy. Tady mi asi moc nepomůžete, pokud tedy náhodou nemáte doma malou dílnu.“ poznamenal s dávkou sarkasmu.

„Nevím, jestli vám to pomůže, ale asi o míli dál stojí podobný vůz, bojím, se že vlastníkovi už bude jedno, jestli mu jedno kolo ubude.“

„Myslíte, že by šlo kolo nahradit?“

„Myslím, že to nebude problém, pomůžu vám.“

„Opravdu? A mohl byste mi to kolo přinést? Víte, mám tu drahé věci a nechat je tu jen tak stát, to si nemohu dovolit.“

Trochu jsem se usmál: „Tady v těch končinách je úplně jedno, jestli tu necháte vůz stát nebo u něj budete. V druhém případě vás to může bolet o trochu více. Než bych se vrátil, to je půl hodiny a vy můžete být už nahoře u pánbíčka.“

Tlouštíkovi vidina brzké smrti na zdravé barvě nepřidala a začal se tvářit trochu sklesle.

„Pučte mi jednoho svého koně, na tom budu u vozu za chvíli a vy máte dobrou naději, že to nebude vaše poslední cesta.“

„Víte, kůň – to je celé jmění. Já bych vám rád věřil, ale přece jenom se neznáme.“

„Já vás chápu. Nemůžete půjčovat své věci každému koho potkáte. A já už stejně musím jít, ale rád jsem vás poznal,“ zamával jsem mu a vydal se vlastní cestou.

„Ne, počkejte, přece mne tu nenecháte. Hrozně nerad to dělám, ale pučte si toho koně.“

Nechtěl jsem si koně nechat. Proč bych to ostatně dělal. Vůz opravdu o kousek dále stál a nebylo těžké vzít kolo a nasadit na vůz ho neznámému.

„Mockrát vám děkuji za pomoc,“ loučil se obchodník, „Musím už jet, hodně jsem se tu zdržel, tak abych byl do večera ve městě.“

„Počkejte ještě,“ zavolal jsem na něj, když odjížděl, „dejte mi ten váš kabát co si vezete vzadu. Jen tak z přátelství. Prosím vás.“

„Můj kabát? Proč bych to dělal,“ zasmál se a jel dál.

„Třeba proto, aby vám měl příště kdo pomoci,“ promluvil jsem tiše za odjíždějícím vozem.

Stručný report VIII.

2008-10-18T20:47:00.003+02:00

Tak je u nás zase pouť. Jako ostatně každý rok, i v roce 2008 přijela, aby z nás mohla vytáhnout pár korun, aby nám mohla znepříjemnit život svým bytím a hlukem a vůbec tak okolo. Proč jsou poutě vlastně tolik nahlas? Co sepsat petici za pouť bez hluku. Možná by se to dalo.
Tak jsme měli volby. A rázem dobrá nálada vyprchává, nebudeme emigrovat? IDnes.cz píše o přebarvení ČR na oranžovo a od oranžové není k červené moc daleko. Opravdu mezi komunisty a rádoby s. demokraty moc velká vzdálenost není. Ale lidé se poučit nedokáží. Sice moc na výběr není, ale pořád může být volba lepší než nejhorší. A nejvíc mne dostává, jako obvykle, Paroubek. Minule mu hračku sebrali, teď mu zas dali krásný dárek. Jak malé děcko, stačí se podívat na ty fotky.

Takový můj malý názor na neúspěch ODS, je existence mého bývalého spolužáka. Možná kdyby nedělal této straně v Klatovech na náměstí reklamu, bude na tom lépe.

Zpět ale od smutné reality (smutné? Hurá! Západ! Kanada!) k naším Nýrským radovánkám. Pár fotek z nočního Nýrska. Zítra přibude pár denních.
A ještě jednu fotku nakonec. I přes to, že jsme nedostali dotaci od EU rozbíháme v Nýrsku klub pro mladé - prostě místo, kde bude možnost pokecat, zahrát si hry, podívat se na internet. A kde to bude? U základní školy ve Školní ulici (pro nás Dolejšárna) přesně tady:

Stručný report VIII.

2008-10-17T22:04:00.001+02:00

Dnes tedy nic moc. Nějak jsem nemohl přijít na to, jak nahradit & v řetězci, aniž bych zničil všechny entity. Lépe řečeno, nemohl jsem přijít na žádné řešení E&F (snadno a rychle) a s ničím složitým se mi programovat nechtělo. Strastný život skoroprogramátora.

Misionářův návrat

2008-10-15T22:08:00.002+02:00

Nevím, jestli to víte, ale je to o penězích. Aneb co tím povídkář chtěl říct.

Celý život jsem strávil v Jižní Americe. Už od mládí jsem se chtěl vydat do dalekých krajin, poznat neznámé, poznat jiné lidi – poznat svět. Pocházel jsem z bohaté rodiny, otec byl kupec, stejně tak i můj děd a Bůh ví, kdo ještě před ním. Měl jsem štěstí v neštěstí – narodil jsem se až jako čtvrtý, o nějakém dědictví jsem si mohl nechat jen zdát. Obchodníky se stali mí starší bratři.

Díky tomu, že jsme zámožný rod, mohli si naši rodiče dovolit takový luxus a dopřát nám dobrého vzdělání. Nejdříve nás vyučovali soukromí učitelé, nebyli nejlepší, ale špatní také nebyli. Pak jsem i s bratry vstoupil na jezuitskou kolej. Vydržel jsem tam nejdéle – do konce. Marcus, můj nejstarší bratr, se brzy vrátil domů a začal pomáhat otci s obchodem. Pak pomalu odešli i ostatní bratři a na mne toho doma moc nezbylo, hlavně proto jsem zůstal.

Pak jsem se rozhodl, bylo to těžké rozhodnutí, ale vím, že jsem jednal správně. Mohl jsem žít spokojený život, život plný blahobytu. Ale mne srdce táhlo jinam. Stal jsem se misionářem.

Spolu s bratry v Kristu jsem byl vyslán do Jižní Ameriky, do Nového světa, do neznáma. Nevěděli jsme vůbec, co nás tam čeká. A ano, začátky byly velmi tvrdé. Měli jsme jen jednoho učitele řeči domorodců a nikdo z nás se ho neučil nijak skvěle. Dohodnout se s náčelníky vesnic nebylo nic snadného. Oni jinak mluvili, než mi jsme rozuměli. Když jsme my řekli ano, pochopili oni ne.

Díky Pánu jsme ale dokázali prolomit tuto kletbu nad námi a po dlouhých letech jsme se mohli chlubit jedním kmenem obráceným na pravou víru. Šamani byli vyhnáni, pohanští bůžci zničeni, uctívání přírody potlačeno. Pár indiánů se začalo učit latinu, a pak se stali prvními křesťanskými kněžími.

Strávil jsem tam mezi indiány dlouhá léta. Stalo se, že přišli těžké nemoci, někteří z bratrů zemřeli, jiní se vrátili zpět do Evropy. Já jsem zůstal dlouho, ale když jsem viděl, že zde už není pro mne co na práci, rozhodl jsem se putovat dál. Spolu se dvěma bratry a pár domorodci jsme se vydali dál do vnitra kontinentu, obracet na správnou víre další.

Uplatnili jsme mnoho zkušeností a vše bylo rázem mnohem snazší. S indiány jsme si již rozuměli, chápali jsme je a dokázali s nimi jednat. A teď po pár letech se i já vracím, zpátky po svých krocích. Mám se vrátit do Evropy. Ale nebude to hned, musím navštívit staré známé.

Teď už jsem pár mil od území, na kterém žije kmen, u kterého jsme žili nejdříve. Už uplynuly dlouhá léta od doby, kdy jsem tu byl naposledy. Pomalu postupuji pralesem po vyšlapaných stezkách. Za mnou jdou ostatní.

V Americe jsem se naučil mnohému. Třeba ostražitosti. Nemůžete být neopatrní, když vám odevšad hrozí nebezpečí. Když se přede mnou rozevřeli křoviska, byl jsem připraven se bránit. Naštěstí to nebylo potřeba.

„Pedrosi! Starý příteli.“ byl jsem rád, že vidím starého přítele. Právě Pedros byl jeden z mála, který mohl vyučovat v lásce ke Kristu i ostatní. Jako jeden z prvních si osvojil základní znalost latiny.

„Padre, já rád vidět opět vás.“ pozdraví mne ve španělštině, která mu k srdci nikdy nepřirostla a proto raději přechází do svého rodného jazyka, „Rád vás opět po mnoha letech potkávám. Kolik vod už proteklo řekami. Kde jste ale byl celou tu dobu, kdy mi jsme se tu trápili. Nic z toho co se stalo nevíte. Už nejsem knězem vašeho Boha ani nejsem starším kmene. Lidé se tu nemění, vrátili se zpět ke své víře.“

Vše bylo zbytečné, vše! Když opustili víru zde, ti, se kterými trávili nejvíc času a nejvíce jsme jim toho pověděli a sdělili. Jakou šanci pak mají bez nás ti, které jsme nechali za sebou?

„Pár měsíců po tom, co jste nás opustili,“ vypráví smutně Pedros, „přišel zlý duch. Mnoho z nás zemřelo, dětí, starců, žen, ale i mužů. Modlili jsme se celé dni, ale váš Bůh nás nezachránil. Pak jsme se dočkali úrody, která nevystačila ani pro ty málo z nás, kteří přežili tu hroznou nemoc. Já a pár dalších nepřestávalo věřit, že nás váš Bůh zachrání. Ale lidé z kmene už svou víru ztratili. Vyhledali zpět šamany a nás vyhnali.“

Stručný report VII.

2008-10-13T21:31:00.003+02:00

Ve škole dnes nuda. Ve škole zítra nuda. Ve škole týden nuda. Ve škole měsíc nuda. Ve škole mládí nuda. A když už hledáme jak bychom se zabavili (no pronudit život, je to snad to pravé?), začne vyhrožovat naše třídní Soukupová naší občanskou povinností a odpovědností. Člověk si pak ani legrace neužije.
Dnes o volné hodině jsem seděl s Vácou (mimochodem spoluautor tohoto blogu, pokud jste to nezaregistrovali) nejdříve u počítače - tam pouze chvíli, celý den nešel ve škole internet, asi už jim konečně někdo naboural ty Okna - pak u bufetu. A do prázdnin už zbývá jen osm školních dní. Komu by to nezvedlo náladu, že? A když byl potom už jenom dějepis, nemohlo nás rozházet už nic.
U minulého SR (stručného reportu) se to trochu rozjelo s komentáři. Stačí hodit na blog My Chemical Romance a hned se ozývají pobouřené hlasy z obou táborů. Nevím, k čemu tam povídka, kterou jsem psal před tím byla. Buď ji nikdo nepochopil, nebo ji nikdo nechtěl pochopit.
A když už jsme se dotkli těch chemiků, jak jim říkají, pokud vás toto téma zajímá, koukněte se na Fefeho wegeš. Najdete tam víc podrobností o kapele, akordy písniček a všelijak podobně.
Našel jsem na internetu pěknou písničku - nějak při vyhledávání těch starých táborových - a stačí si u ní upravit trochu text a výborně se mi hodí do not. Asi k ní udělám nějaké amatérské video a hodím na TvojíRouru. YouTube skončilo, víte to? Od středy je česky - takže nekoukáte na jůtubko, ale pěkně rourou. Howgh!

Přerod na mém poli - openSuse

2008-10-11T22:05:00.001+02:00

Jak už jsem se tu už zmínil, absolvoval jsem přeměnu systémů na mém notebooku (HP Pavilion dv6500). Ne proto, že by mi na Mandrivě něco nevyhovovalo, ale jen tak z nudy. Přešel jsem na openSuse a musím říct, že zatím jsem spokojen. Zatím mi sice nefunguje wifi, což naštěstí nijak nepostrádám, ale kdo ví, jednou by se mohlo hodit. Co oproti Mandrivě funguje, je čtečka karet - ta na Mandrivě fungovala jak se jí zachtělo. Začal fungovat i mikrofon, ale jen tak napůl, nahrávat se stejně nedá.
Dlouho jsem bojoval s nastavením vzhledu podle svého. Všude totiž byla odporná zelená, což je pro tuhle distribuci specifické. Nakonec se ale zadařilo a vy se můžete podívat, jak to asi tak zhruba vypadá.

Stručný report VI.

2008-10-10T21:09:00.004+02:00

Takový moje večerní tradice - sluchátka na uši, kakao (to víte, kafe si doma dovolit nemůžu), a Firefox s Bloggerem a vytvářením záznamu. Dnes jsem chtěl odolat a nic nenapsat, ale pak jsem zjistil, že nemám do čeho rýpnout a tak trochu se nudím.
Rozjel jsem to ve velkém na Last.FM. Kdo tuto službu neznáte, tak je ve stručnosti - je to stránka kde se můžou zobrazovat vaše oblíbené skladby, systém vám doporučuje podobné a podobně. Dnes jsem narazil na možnost nahrávat data přes AmaroK, což je nejlepší přehrávač hudby pod sluncem, a tak jsem si řekl, proč toho nevyužít, zaregistroval jsem se a můžu konečně plnohodnotně poslouchat. Můj profil najdete zde.
Chtěl jsem sem umístit jedno video. Nakonec ale přidám rovnou dvě. U první se mi líbí všechno. Text i melodie. Prostě Nohavica.

Druhý klip je trochu nejasnější. Musím se přiznat, že jsem se na to video nevydržel dívat od začátku až do konce a to jsem se snažil Chvílemi je to hodně dobré, pak ale přijde scéna se svíjením u mikrofonu a to já tak trochu nesnesu. Tak trochu víc. Posuďte sami. A nestyďte se napsat do komentářů. Docela by mne zajímaly vaše názory - jak na vůbec k celé této problematice.

Hádanka II.

2008-10-10T18:51:00.006+02:00

Nevím, co napsat dříve, jestli novou hádanku, nebo řešení minulé. Ale asi novou. Ať máte nad čím přemýšlet. Hádanku mám od Jáni (Jaffinky).
Starý král umřel a rozdělil svojí říši na deset různých malých panství. Vy máte jednoho bratra a oba chcete dostat spravedlivý podíl z dědictví. Problém je v tom, že ani jedno panství není stejné - některá jsou velká, jiná bohatá, jiná krásná. Víte, že nikdy nikdy nemůžete rozdělit dědictví na dvě stejné části. Jak ho ale rozdělit, tak abyste si vy ani váš bratr nemohl stěžovat, že bylo dělení nespravedlivé?

Řešení hádanky naleznete zde.

A teď řešení minulé hádanky

Hádanku najdete zde.

Velmi blízko byl správnému úsudku Hojší, asi ale někde přehlídl jedno slovíčko a výsledek pak nemohl být správný.
Vezmeme to podle jednotlivých prohlášení, pěkně popořadě:

Josef prohlásil, že správná cesta je ta Václavova nebo Jakubova. Takže pokud lže, je správná cesta ta jeho.
Václav prohlásil, že správná cesta je ta Jakubova. Pokud by lhal, mohla by být správná cesta ta Václavova nebo Josefova.
Jakub prohlásí, že dva z nich lžou. Pokud mluví pravdu, musí lhát jak Josef tak Václav. Pokud Jakub lže, musí Josef i Václav mluvit pravdu. Jinak to smysl nedává.
Takže se nám vlastně zúžil výběr; pokud Jakub lže, musel musí stát u správné cesty on. Pokud mluví pravdu musí i správné cesty stát Josef.

Teď je důležité si uvědomit, jak je vlastně hádanka myšlená. Je řečeno, že každý z nich buď lže nebo mluví pravdu. A je důležité si uvědomit, že to platí napořád. Nestřídají lež s pravdou. Proto kdyby Jakub mluvil pravdu, musel by lhát Josef i v prohlášení, které učinil potom. Prohlásil o jednom ze svých bratrů, že stojí u cestě ke smrti - pokud by lhal, stál by jeho bratr u cestě k životu. Ale teď se podívejme zpět, kdo nám vychází u třetího bodu, pokud mluví Jakub pravdu stojí u správné cesty Josef. Teď nám ale z Josefova prohlášení vychází, pokud lže, že správná cesta je u jednoho z jeho bratrů. A to by pak byly dvě správné cesty, ta Josefova a ta jeho bratra. My víme, že správná je jen jedna. Proto musí Jakub lhát, Josef a Václav mluví pravdu - správná cesta je ta Jakubova. Smysl to dává i pro poslední Josefovo prohlášení - prohlásí, že cesta ke smrti je ta Václavova - tím mluví pravdu.

Stručný report V.

2008-10-09T21:32:00.004+02:00

To už tu máme pátý díl tohoto nudného seriálu? Že bych se nezapřel a potvrdil, že ač nerad jsem Čech - co já vím, tak v nudnosti seriálů vedeme. Bohužel to někteří lidé nevědí a tak se na ně dívají. A tak z televize postupně odejde M*A*S*H, Krok za krokem a další seriály, na které se dá koukat. Ve kterých to není "každý s každým a nejlépe dvakrát".Poslední dva dny mám prapodivný hudební styl - dieta z Nohavici a My Chemical Romance. Kdyby to nebylo v poměru 10:1 asi bych se bál, že trochu upadám. Tím nechci samozřejmě na nic narážet.
Teď mne napadlo, že udělám novou anketu. Anketa je vlastně jediný obsah, na kterém nemám zásluhu jen já - komentáře nepíšete, tak alespoň hlasujete v anketě. Trochu mne to zaráží - návštěvnost relativně vysoká, doba na stránkách taky dobrá, hloubka návštěvy také. Podtrhnuto sečteno jsou lidé, kteří můj blog asi doopravdy čtou. A to i když nepočítám ty, o kterých to vím a o kterých si to myslím. A přesto když mám dostanu komentář jednou dvakrát do měsíce, jsem rád.
Malá změna nastala u hádanky (mimochodem, brzy bude odpověď a další hádanka), tam je komentářů celkem pět a z toho dva mé. Tak doufám, že i u další hádanky se nezaleknete a napíšete, co si myslíte.
Možná bych měl začít psát trochu větší provokace stylu Linux je best a Windowsáři jsou tupci (to samozřejmě není pravda), tím bych si asi rejtink, jak říkají u nás wowkaři, zvýšil, zas tolik o to naštěstí nestojím. To bych se pak musel hanbou propadat do země, protože si kolikrát říkám, když čtu výlevy na internetu, proč lidé, kteří mají špatnou náladu píší. To pak stojí za houby, jednak to většinou nemá pořádné argumenty a pak taky jediné, proč to čtu (možná že nejenom já) je proto, že už se těším, jak napíši komentář, který všechno krásně popře a ukáže jaký je autor *CENZURA*. A já opravdu nepotřebuji, aby mi to někdo taky chtěl dokázat.

Včerejší příběh

2008-10-08T21:37:00.003+02:00

Můžou se psát k povídkám věnování? Proč ne. Tenhle je pro naší občas divokou třídu. Ale i ta poctivá hospodská bitka je lepší než ty natlakované stále nevybouchané sopky.

Včera jsem bojoval. Za svojí pravdu a svojí hrdost. Máme totiž dobrou partu. Večer, vždy když máme po šichtě, se slezeme do hospody Na náměstí a rozmlouváme o životě nad orosenou sklenicí. Rád povídám s Pavlem, rád povídám i s Honzou.

Občas se něco semele, jako třeba včera večer. Víte, ve městě máme ty lepší a ty co ještě nedostali rozum. Ti už chytřejší a zkušenější chodí právě do Náměstí. A ti co tam chodí, nemají rádi ty, co chodí k Dubu. Asi proto, že jsou to omezenci a pobyt na stromech by k nim pasoval lépe, než podobný život, jako ten náš. Nedejte se zmást – i když žijí skoro stejně jako my, chodí do práce jako my, vrací se domů k manželkám a dětem a večer chlastají v hospodě jako my – jenže v té špatné.

Kdybyste nějakého co chodí k Dubu znali – my jim říkáme dubáci, jsou natvrdlí jak ten strom – určitě by chvíle s ním nepatřily k vašim nejoblíbenějším. Oni si totiž prosazují pořád svou a vůbec nikdy nechtějí připustit, že máme pravdu.

Přiznávám, že se i my občas spleteme, ale takové fatální omyly jako oni, tak to my ne. A když se nám snaží moc hodně dokázat svojí blbost, tak to dopadá tak, že se přátelsky sejdeme někde na ulici, po chvíli už to není tak přátelské a nakonec je z toho solidní rvačka.

Nedejte se ale zmást, jsou i tací, kteří v tom s námi nejedou. Ti nejsou asi s námi ani s dubáky. Já jim moc nevěřím, oni o sobě většinou tvrdí, že jsou usazení a mají rozum – já tvrdím, že jsou to bábovky, které se bojí dostat pár mezi oči.

Takoví se snaží nenadělat si nepřátele v žádném táboře, to jim moc nejde – my si o nich myslíme, že jsou víc kamarádi s těmi od Dubu, dubáci si asi myslí přesný opak. Možná to nebude pravda, co já vím, riskovat to nemůžeme.

Podle nich se budeme nenávidět víc a víc, marně se je snažíme přesvědčit, že proti nim vlastně nic nemáme – jenom se jim snažíme říct, že nemají pravdu. A když si nedají říct, není to náš problém. Podle nich není taková poctivá hospodská bitka řešení, já si o nich myslím své.

Teď proti mně sedí jeden z dubáků. Tváří se, s prominutím, jak pitomec, který je v chládku poprvé. Za chvíli nás pustí – stejně proti nám nic nemají, dobře to vědí a dělají to vlastně jen z povinnosti, jsme tu často. A večer třeba zase zajdeme do hospody.

Stručný report IV.

2008-10-08T19:05:00.002+02:00

Dnes jsme měli veselou češtinu. Kdybych nebyl poučen, že spisovatelé to nesmí s příslovci přehánět, napsal bych: hodně veselou. Vyvrbilo se to tak nějak samovolně, asi potom, co si pan profesor Šmíd přečetl poznámku o Hezounovi ve třídnici: "Vysmívá se vyučujícímu". Ten už měl ale odpověď připravenou z domova, kde raději oznámil tuto nelichotivou věc patřičně předem, a tak to ukázkově převrátil na něco ve stylu: "Ona to paní učitelka vůbec nepochopila." A tak nakonec učitel nevynadal Martinovi, ale prohlásil něco nepěkného o mladých nezkušených učitelkách. Občas někdo jen tak přidal nějaký vtípek a bylo docela veselo.
Třešničku tomu nasadila paní ze sekretariátu, která přišla Kubovi oznámit, že nebyl v minulém měsíci třináckrát na obědě, ten jí odvětil, že tam nebude chodit (takovou dálku!), když nemá hlad. Za třídy se ozvala narážka na školní bufet a opět bylo veselo. Profesor kýval hlavou a pronášel: "To je ta dnešní mládež.".
Pak se nám přiznal, že nemá rád škubánky, že pivo neměl už od maturity - což dalo vzniknout nové otázce: kde nabral svojí postavu, když ne zvedáním půllitrů - a že mu jednou v jídelně dali bramborovou kaši místo knedlíků.
Jo, pan profesor, kdyby tolik nechtěl být filozofem, profesionálem a kdo ví čím ještě, možná by ty hodiny s ním byly i fajn. Když nejede podle toho, co už vykládá stejně čtyřicet let, je s ním sranda. To je tak, když se někdo snaží být tím co není...

Pár rad do života od linuxáka

2008-10-06T20:36:00.003+02:00

Pokud vám něco v životě funguje, raději se nesnažte to měnit.
Když vám v životě přestane něco fungovat, zamyslete se nad tím, zda to opravdu k životu potřebujete. Nakonec přežít se dá skoro s ničím.
Pokud už se rozhodnete v životě něco předělat, pamatujte, že harddisk zformátujete snadno vždy.
V životě nemáte zálohy - neformátujte!
Pokud budete formátovat, pamatujte si, že to nikdy nebude lepší, než před tím. Pokud se vám to bude zdát lepší, klamete jen sami sebe - zpět už to nevrátíte, tak se se snažíte přesvědčit, že teď je to lepší.
Nikdy není život bez much. Pokud mouchy nevidíte, asi vám je zakrývají mouchy jako velryba.
Velkou mouchu můžete rozdělit na sto malých.
Pokud máte před sebou jednu velkou mouchu, alespoň ji vidíte a máte pod dohledem. Uhlídáte sto malých?
Některých much se můžete zbavit - neberte na ně kulomet!
A pokud jednou nenabootujete a budete mít obrazovku černou, můžete si být jistí, že není předčasná a naštěstí ani modrá.

Stručný report III.

2008-10-04T21:09:00.003+02:00

Tak jsem na staveništi. Ne úplně doslova, spíš trochu metaforicky. Dnes jsem se u počítače asi nudil a rozhodl se, že nejsem spokojený s Mandrivou. Nejdříve odešlo KDE, nahrazeno GNOMem a teď k večeru jsem vypálil Debian, který jsem měl stažený už delší dobu a zkusil ho nainstalovat. Ale ouha, debiánek nenašel siťovku. Teď se vedle na počítači stahuje Gentoo a já píšu z live distribuce BackTrack. To je taková ta, o které se povídá všechno možné - jediná pravda je, že je to velký balík všech možných i nemožných programů na otestování sítě, bezpečnosti a tak okolo. Někdo to rád zaměňuje s distribucí pro hackery - co já vím, tak hackerům je v podstatě jedno co jim na stroji běží, mají své zdroje a šikovné programy vždy seženou. Jediné, co mi teď hodně vadí, je nefunčkní rozložení Qwery u české klávesnice. Takže pokud někde bude míst zet ypsilon nebo obráceně, nedivte se a považujte to za překlep.
O čem bych mohl dál psát. Možná o tom, co jsem začal včera, ale nějak jsem to nestihl dokončit.O tom, jak jsem sázel své první číslo Magyku. Magyk je náš školní časopis, takový spíš ten průměrný. Někdy i podprůměrný. Třeba nechápu, jak někdo může dát mezeru před čárkou a za ní ne. To samé s tečkami. Překlepy a občasná hrubka se promíjí, po posledním diktátu jsem k těmto chybičkám shovívavější. I kdzž, nějaké korektora by si sehnat mohli. Pak jsou tu články ve stylu kontrol cé, kontrol vé. Trochu nechápu, proč někdo, kdo píše články tímto stylem, vůbec píše. Buď píšu proto, že mě to baví. Psaní do časopisu snad povinné není. Pokud jde o referáty, povinnou četbu a podobně, tak raději pomlčím.
Nějak jsem zjistil, že píšu docela rád. A jak se zdá, tak budu muset u psaní zůstat. Na fotky se většina lidí podívá raději, než že by si četla článek o patnácti tisícich písmenkách. Ale pokud chcete udržet smír na obou stranách, musíte fotit jen neutrální krajinky. A to už opravdu není ono. Řeč byla o Tchořících. Možná těch mých pětset fotek bylo moc...
Pokud tedy budete někoho někdy chtít fotit, raději se s ním o tom moc nebavte a už vůbec se ho neptejte, jestli smíte. To byste toho moc nenafotili. Samozřejmě musíte zachovat zdravý rozum - pokud nechcete dostat nakládačku od nějaké chlapa jak hora, kterému vaše cvakání bylo evidentně nepříjemné.
V pondělí tuto taktiku zkusím v praxi - pondělky jsou trochu zdlouhavé - škola, hudebka a ještě čekání na vlak. Tahat notebook se mi moc nechce. Vybavím se tedy foťákem a zkusím vždy v pondělí něco sem tam cvaknout.
Á, už vím o čem jsem chtěl ještě napsat. O klatovském vlakovém nádraží. Nevím, čím to je, ale podle některých Tchoříků je právě na klatovském nádraží zábava největší. Po čtvrteční příhodě to musím potvrdit. Nejenže tam leželo pár bezdomovců v prapodivném spánku, zbytek chlastal a choval se agresivně před nádražím - ten den tam navíc byl jeden feťák, který měl evidentně už něco v sobě, protože měl neidetifikovatelné zelené lístečky na igeliťáku asi od párků, nebo něčeho takového, pod tím zapalovač a pěkně to do sebe zapékal. Hlasitě přitom rozkřikoval něco o tom, že suší travku a jestli někdo nechce. Nikdo mu v tom asi nebránil, protože do vlaku na Nýrsko nasedl.

Tuning sraz – letiště Plasy u Plzně

2008-10-03T13:14:00.003+02:00

Fotky naleznete zde!

Tak tenhle sraz mě docela mile překvapil, nečekal jsem nic světoborného, ale nakonec jsem byl rád, že jsem se rozhodl sem přijet. Přišel jsem ke stánku s lístky, které stály jen 50Kč, což na dnešní poměry moc není, a to jen potvrdilo mou předtuchu, že to byla zcela zbytečná investice.
Ale opak byl pravdou. Přesto že se sraz konal na travnatém letišti, bylo se na co koukat, i když hned vedle aut zcela běžně startovala letadla na vyhlídkové lety. Bylo zde vidět jak staré ale krásné Škodovky 1000, tak i nádherná auta jako Ford Mustang, Mitshubishi 300GT, ale i „Ameriky“ ze 60. let. Cen bylo víc než dost - pohár vedle poháru a řidiči, když zrovna nesoutěžili nebo nepředváděli svá auta, jen tak jezdili a smykovali na volném place. Na auta se nepřišli dívat jen lidé, také psi se rádi kochali nádhernými vozy (a jejich pachy). Zaznamenal jsem i pár případů, kde se pes neshodl se svým majitelem a přesto, že byl na vodítku, vyrazil si prohlížet jiné auto, než si přál páníček. A aby toho nebylo málo, byl zde přítomen i tuner, který asi zrovna moc šikovný není. S modrou Audinou přijel na pneu téměř bez vzorku, s kapotou rozmlácenou a poškrábanou a s rybičkami v kufru. A to nemluvím o vrtačce a hnízdech v motoru ani o SPZ na štorc.

Dřevěná brigáda 2008 II.

2008-10-01T20:18:00.004+02:00

První díl brigády zde...

Tak kde jsem to přestal. Už vím. Naposledy jsem se zmínil o našem nedělním programu. Dovolte mi ale ještě se vrátit ke včerejšímu večeru. Jak jsem psal, nejdříve jsme seděli a jedli u ohně. Dost se mluvilo o škole a o učitelích a myslím, že některé vzpomínky by stálo za to zde zmínit.
Tak trochu jsme se shodli, že učitelština udělá ze slabších jedinců tak trochu pokřivené osobnosti a z velkých osobností se stanou ještě větší. Kdyby mne teď slyšelo příbuzenstvo, patrně by si řeklo, že pálím do vlastních řad. Bohužel je to velká učitelská pravda.
Asi nejpoutavější bylo vyprávění Uja o jeho chemikáři někde na střední. Prý vypadal jako prase, opravdu tučný, obličej jak vepřík - i ouška měl prý tlustá. Ze začátku to s ním měli hodně zlé. Nějak si s ním nesedli a tak dostávali čtyřky pětky bez mrknutí oka.
Záchrana přišla, až když jim někdo ze starších a zkušenějších poradil, jak se na pana profesora musí. A tak připravili jitrničku s bramborem na stůl. Když profesor vešel do třídy a všiml si připravené dobroty, byla krásně vidět jeho změna v obličeji. Prý se úplně rozplýval a prohlásil něco jako: "To jste nemuseli, já už jsem snídal."
Jak se ale dalo čekat, neodolal, posadil se na kraj stolu a upejpavě přikusoval. A pan profesor prý dokázal krásně vyprávět.
"Pane profesore, vyprávějte."
A on vyprávěl - o tom, jak byl s vnoučátky sbírat houby, o tom jak navštívil hrad, o tom co měl k snídani. Dovedu si představit, že všechno tohle bylo mnohem zábavnější, vtipnější a poutavější než říkají ve škole nám.
ke konci roku pan profesor rozdal jedničky a dvojky a s takovým smutným otcovským tónem řekl: "Víte, že to nejde. Nemůžete všichni dostat jedničky a dvojky. Musím vám někomu dát trojku.", prohlásil smutně.
Pár takových, pro které byla trojka na vysvědčení krásná, se ochotně přihlásili. Asi někdo takový, jako je u nás Kuba. Takoví se najdou vždycky. Docela by mne zajímalo, jestli pan profesor Šmíd také rád jí.
Každý měl asi hodně co na toto téma říct, jak už jsem tu asi nedávno psal, bojuje s tím každý, ale stejně nikdo nepřijde na to, jak to změnit.

To mi trochu (hodně málo) připomíná hádanku, kterou jsem překvapivě neříkal toho večera já, ale Jáňa. Rozvířila se na ní bouřlivá diskuze, asi hlavně proto, že byla nejasně položená - sama o sobě je to hádanka zajímavá a stojí za to, abych jí věnoval samostatný článek.

Už tady tedy byla neděle, poslední den svobody v horách. Snášeli jsme dolů térák ze staré střechy a pár další předmětů, jako třeba stará kamínka, hasicí přístroj a podobně. Prostě a jednoduše staré haraburdí.
To nám zabralo dopoledne. K obědu jsme si dali těstoviny se sýrem a skvělou omáčkou - pochvala pro kuchaře, tentokrát jsme si co se jídla opravdu žili. Dokonce i Kryštof, kterému prý doma nedají pořádně najíst a tak už ani neříká, že nemá dost - vypadal trochu nasycen.
Po obědě se uklízelo, pročišťovala studánka a pak už nastal konečný sestup dolů.

Ještě jsem si vzpoměl na jednu hodně zajímavou událost. Našli jsme "Rudé právo" někdy z roku '61. Dovede te si určitě představit, že nás to pobavilo, ale takovým způsobem, kdy člověk myslí na to co to tu bylo a ježí se mu při tom chlupy. Teď hodně lituji, že jsem tam ty noviny nechal. Snad se ke mně dostanou.
Z mnou přečtených článků, nedostaly se ke mně totiž všechny - putovali do archivu jisté osoby s výkřiky: "Tohle je prostě dobrý." - byl nejzajímavější článek o tom, jak 'probíhal' Mnichov (29.9.1938 - takže jsem to četl skoro na výročí). Kdyby jsme tu už tenkrát, jó, byli všichni komunisti, tak něco takového nedopustíme, svrhneme byrokracii, která nám nedovolila brániti se a pak sami zemřeme pod útokem Němců. Kdo ví, co by bylo správné. Rozhodně to nebylo černobílé - ani samotné Sudety nebyly tenkrát tak moc 'naše' jak se zdálo.

Seběhli jsme z úpatí Jizery zase dolů k Kůrovci, převlékli se do civilu, naskákali do auta a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme se stavili v Josefově Dole a pak jeli dolů na jih. Tři dni jsou na dostání do správné táborové nálady dost, málo na to, abychom se z ní stihli dostat ven. To se ostatně povede málokdy.
Michal zase pustil migáče, krajina za oknem ubíhala a mně pořád nedocházelo, že už to zase skončilo. Nějak se mi zdálo, že se nestihlo, to co by se stihnout mělo. Že se neřeklo to, co by se říct mělo. Snad to nevadí. Kdo si počká, ten se dočká.
Naštěstí je podzim pěkně rovnoměrně rozložený. Nejdříve byla měsíc po Ukrajině tahle brigáda a za měsíc se chystáme do Cvikova na orientační běh. Asi to bude dost velká sranda, orienťák jsem běžel jednou v životě a mám chuť místo toho, že jsem byl na posledním kvalifikovaném místě s dost velkou ztrátou prostě hodit *CENZURA*, jako ve včerejším článku. Tak třeba to teď bude lepší.
Ani nebudu psát, že mě dneska zase chytala poutní nálada. Nějak jsem nemohl rozdýchat nepovedený diktát a tak jsem myslel na Kanadu, batoh na zádech a klid od povinné školní docházky. Upustím už ale od těch trapných frázích, že tam ze mě udělají alespoň lepšího člověka a někdy napíšu zase povídku. Tím se trochu vykecám a to se pak člověku uleví na duši i na srdci.
Už nevím jak, ale nějak se Michal dostal k otázce jaké máme plány. Což o to, plánu by bylo, jé je. Radši je ale nechávám hodně volně plavat, za lanka tahá přece Ten nahoře a tak je to lepší.

Dřevěná brigáda 2008 I.

2008-09-30T20:04:00.009+02:00

Zhruba měsíc po Ukrajině jsme s Tchoříky vyrazili zase do přírody. Tentokrát ne požitkářsky, ale čistě pracovně. Jelo se na Jizeru - na dřevo. Na Jizeře jsme byli zatím dvakrát - vždy v zimě, na běžkách a za tu dobu jsme tam spálili spoustu dřeva, takže jsme museli urovnat náš malý dluh.Naše brigáda měla začít už v pátek, díky tomu jsem se krásně ulil ze školy. Vyrazil jsem autobusem do Klatov, kde měl být na Rybníčkách sraz těch, co to mají ke Klatovům blíž než k Horažďovicím. Sešli jsme se tam tři já, Kryštof a Klára. Po chvíli čekání konečně přijel červený transit a v něm Jenda, Michal a spol., čímž se naše parta skoro zkompletovala. A tak jsme po kratší době byli zase společně na cestách.
Při cestě se Ujo (Jenda) a Michal seznamovali s moderními trendy. Kromě rádiových tuctovek co se nedají poslouchat teď letí mimo jiné také kapela Tleskač. Zkuste si najít něco na YouTube, uvidíte sami. Nakonec Michal pustil nějaké pěkné country, které museli ostatní přehlušit zesílením svých empétrojek.

Určil jsem si další věc, kterou si nekoupím. K mobilu (který sic mám, ale leckdo ví, v jaké funkci - budicí) přibil do seznamu MP3 přehrávač. Nevím proč, ale chytil jsem proti těmto hračičkám averzi. To jen tak mimochodem.

První zastávka byla v Praze. Jenda tam měl nějakou práci a my ostatní museli nakoupit zásoby na víkend. Nevěřili byste, kolik toho devět Tchoříků spapá.
Nakonec jsme našli Tesco a vzali jej útokem. To, že se k nám do košíku dostala láhev pana *CENZURA* raději nebudu zmiňovat. Michal toto rozhodnutí okecával svými střevními potížemi a naznačil, že potřebuje *CENZURA*.

To nemělo vyznít tak, jak to vyznělo! Nejsme žádní *CENZURA *...

Pak zas naskákat do auta a rychle z přeplněné Prahy, dál, dál na sever. A teď už až do Josefova Dolu. Tam nás čekala první prácička. Jáni babička potřebovala porazit jeden smrk a tak Ujo vytáhl svou motorovku Stihl a šlo se kácet.
Vše šlo lehce, strom byl nakonec dole, všichni živí, větve ořezané, strom rozkouskován. Jediný problém byla jeho nejtlustší část, která ležela preš potok a se kterou bychom nepohli ani za rok.
Pak jsme byli pozváni na kafe a buchtu. Babička se rozpovídala a my radši pomalu odjeli (po opravení roury u potoka), protože se rýsovalo ořezání dalších čtyř - pěti stromů.
Teď jsme nejeli daleko. Jen dolů do údolí, k autobusové zastávce Jozefáče. Očekávaný autobus měl přijet až za chvíli, přesto už se množili narážky, že Lenku, která měla přijet tímto autobusem ze Strakonic pustili k volantu a teď jsou někde v pangejtu.
Protože jsme chtěli večer pohádku, museli jsme na dětské hřiště a pěkně si hrát. Málem jsme vylámali houpací koníčky a psíky, zničili houpačky, zranili místní děcka a jak bývá naším dobrým zvykem, patrně jsme pohoršili domorodce naším "skotačením".
To už tu ale byl autobus a tím se naše parta konečně zkompletovala a my se mohli vydat na cestu skoro poslední - ke Kůrovci, pod Jizeru. Nahodili jsme batohy, vzali do rukou potřebné nástroje a začali, už po tmě, stoupat vzhůru.
Nevím, zda jste už někdy v horách Jizerských byli, pokud ne, určitě se tam někdy podívejte, stojí to za to. Zjistíte, že vetšina živého porostu je méně než metr vysoká, je tam spousta suťovišť a mrtvých stromů. Tento stav se sice pomalu zlepšuje, bude to ale ještě chvíli trvat.
Pokud se tam tedy někdy vydáte, zjistíte, že to není terén, ve kterém by se dobře chodilo mimo stezky. Obzvláště ne v noci. Pádů bylo hodně, ale přežili jsme to bez zlámaných nohou či žeber.
Zalezli jsme do chajdy a pomalu se začali zabydlovat. Historie tohoto srubu je docela zajímavá. Postavili ho asi před 40 lety nadšenci a od té doby tam stojí - patří lesařům, ale starají se o něj horalové a ti do něj také jezdí. Zadarmo, ale za zásluhy. Chajda na mapě je třeba zde.
Když jsme se zabydleli, patrně jsme si udělali něco k večeři. Ta moje paměť všechno stihne vypustit během pár dnů. Snad to není na škodu - nebudu vás tedy obtěžovat detaily.
Pak se zpívalo, jedli se sušenky a nakonec se šlo spát. Tak to bývá.
Druhý den byůlo trochu pod mrakem, což vůbec nevadilo, alespoň jsme se pak horkem nemuseli potit. Při práci jsme se i tak napotili dost a dost. Začali jsme z ostra - přenést vysušené dřevo dovnitř, uklidit a nasekat nové. Asi to znáte. Makalo se celé dopoledne a najednou se to tam začalo scházet. Musím si zjistit, kdo vlastně všechno přišel - jeden z příchozích byl horák historik. Byl u toho když se chajda stavěla a také se postaral o krásný dřevěný stůl a postele. Pak tam byla dvojička, o které si musím ještě informace zjistit, páč jsem byl asi jediný, kdo si na ně nevzpomínal.
Trochu nám pomohli se dřevem a my si dali pauzu na oběd. Polévku vařila Bětka a musí se nechat byla dobrá. A pak zase na dřevo. Znovu se sekalo, řezalo a nosilo.
Co o tom psát víc? K večeři jsme si dali opečený točený salám na ohni. Měli jsme ho přes dva a půl metru. Měli jste vidět, jak se tvářila prodavačka v Tescu, když jsme si o něj řekli. Když začala být velká zima, zalezli jsme dovnitř. Debatovalo se o všem možném - o dredařích, o zvířátkách zbavených životních potěšeních, o ceně zubů. O těhle věcech se možná debatovalo už včera, to jsou věci které se motají. Včera se vlastně vyšetřovalo záhadné troubení.
Pak přišli na řadu hádanky. Zjistil jsem potěšující okolnost - nemusím už pracně hledat hádanky nové. Stačí dát ty staré, které už všichni zapoměli. Pár z položených hádanek sem asi někdy taky dám.
Pak se zase zpívalo, jedlo a pilo. Spát jsme šli někdy před prvou hodinou ranní, ale probuzeni tím *CENZURA* se nám spát něchtělo. Na spaní ho bylo málo, na probuzení tak akorát. Spal akorát Pavel, který už spal u našich debat. Chudák, trochu jsme se na něm vyřádili. Hlavně proto, že začal chrápat. Pak se mlaskalo, ucpával se mu nos - nic nezabíralo. Ani vrchol večera, zvednutí víčka spáči ho neprobralo. Vzbudil se až když jsme přestali hrát a zpívat. Ticho ho probudilo.
A protože se nám spát nechtělo, zvesela se debatovalo. Debatovali sice jen čtyři lidé, po dvojicích, zato živě. Přesně řečeno, debatoval Kryštof s Jáňou a Lenka s Bětkou.
Bylo zajímavé poslouchat oba rozhovory najedno - dá se to. Chce to hodně soustředění, ale jde to. Ale nezapomínejte, že cizí rozhovory se poslouchat nemají a některé věci je lepší nevědět.
Ráno bylo na to, kolik jsme toho naspali, docela pěkné. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali. V původním plánu byl výlet - práce bylo ale ještě dost a tak z výletu nebylo nic. Musel se odnosit térák, který byl na staré střeše, dolů do údolí.

Pro dnešek končím. Už se netrefím prsty na klávesnici. Doufám, že to dopíšu zítra. Máte se na co tešit.

Pokračování brigády naleznete zde.

Myšlenky a teorie I. - škola

2008-09-25T21:15:00.006+02:00

Tak vytvářím novou rubriku - "Myšlenky a teorie". Když mně napadne nějaká zajímavá myšlenka, úvaha a tak podobně, najdete ji tady. Dneska to bude o škole. Každý ví, o co jde, každý si tím prošel a je to pořád stejná pakárna.Ve škole stráví každý minimálně devět let. Průměrný člověk pak většinou třináct a trochu menší počet průměrných lidí ještě pár let navíc.
Ani se nesnažím spočítat, kolik v těch většinou starých lavicích prosedíme minut. Ani se nesnažím spočítat kolik těch minut je zbytečných. Nevím jak vy, ale řekl bych, že si toho pamatuji hodně málo. Alespoň v poměru kolik nám toho řečeno bylo. Škola se snaží nacpat do vás tuny informací, faktů, dat a nakonec z toho víte zlomek. Kde je chyba?
Dost často se ptám, proč si to mám vůbec pamatovat. Téměř si můžu být jistý, že některé informace prostě nevyužiji a kdybych je skutečně potřeboval, dají se najít. Proč si snažit si je tedy zapamatovat?
Vždyť je to i teorie S. Holmese (nebo spíš jeho tvůrce). Mozek nemá neomezenou kapacitu, je jako velké podkroví, kam můžete kam můžete dávat věci. A tak se prostě stane, že některé věci zůstanou za spoustou dalších a nebudete se mít k nim šanci dostat. A navíc pokud si dáte na půdu každou věc, kterou potkáte, budete ji mít za chvíli plnou a tak budete muset něco vyházet.
Takže na co potřebujeme tolik věcí? K takzvanému všeobecnému přehledu je toho až kam. Detaily nám budou spíše k machrování a radění spolužákům, než k praktickému životu. Podle mě by nás škola měla a mohla naučit mnohem důležitější věc.
Tou věcí je myšlení - logika. Konec konců nevymyslel jsem to zase já, ale pokud jste si přečetli první, pátý nebo sedmý díl (v originálním pořadí) - patrně jste narazili na starého pana profesora, který ulétával na Platónovi a marně se snažil zjistit, co se v těch školách vlastně učí.
To že bitva u Kresčaku byla, ví snad každý - to je ten všeobecný přehled. je dobré znát i zhruba dobu a o co tam šlo. Ale znát přesné dny a letopočty?
Je dobré znát pár českých spisovatelů. K těm slavnějšími jejich díla. Ale znát každého a podrobně umět převyprávět jejich životopis na požádání?
Každý si může vybrat nakonec ze dvou možností. Na něco se specializovat a ostatní věci vypustit, nebo znát od každého trochu. Ani jedno není víc než to druhé, někdo si toho bude vždy pamatovat víc, někdo méně - důležité je hlavně umět si poradit.

Moje představa učení by byla následující. Ze začátku rozvíjet logické myšlení a přidávat takové všeobecné poznatky a hlavně zajímavosti - ty totiž nenajdete snadno a je zajímavé je znát. Dokonce si je člověk snadno pamatuje. Postupně buď u tohoto zůstat, nebo dávat brzo na výběr, co kdo chce umět a co podle něho nikdy potřebovat nebude.

Neznámý

2008-09-24T22:00:00.000+02:00

Byl jsem tehdy v nejlepších letech. Síly bylo dost na každou práci, člověk mě ještě nebolel, ale stáří se neúprosně blížilo. Život zde, v tvrdých lesích mi přidával na mládí. Líbilo se mi tu, zimy tvrdé, léta krátká. Příroda a člověk nikde.

I mně se občas zachtělo mít jiné společníky, než plaché jeleny, medvědy. Každý rok jsem vyrážel do civilizace. Bylo potřeba nakoupit něco jídla, potřebné nářadí, které se za ten rok rozbilo, poptat se co je nového, kdo se s kým oženil a kdo umřel.

Každý rok jsem se vydával na cestu. Nechal jsem svůj srub opuštěný v lesích a na kánoi, kterou jsem dostal darem od starého indiána se vydal po Moren River dolů do údolí. Řeka byla rychlá, samá peřej a tak jsem byl rád, když se k večeru zešeřilo a já se unavený po celodenní námaze posadil u plápolajícího ohně.

Řeka šuměla, dříví v ohni praskalo a já vytáhl harmoniku, od vláčení po kapsách celou otlučenou a oprýskanou. Člověku který žije sám v přírodě jsou bližší mnohem obyčejnější věci. Jste rádi za každé dobré jídlo, které si uvaříte, jste rádi, když se vám podaří utěsnit škvíru pod prahem a přestane vám táhnout na nohy, jste rádi, když si můžete zahrát v míru na harmoniku, která už je tak stará, že některé tóny vůbec nehrají.

Člověk který žije v divočině je ale také mnohem více zvyklý chránit si svůj život a bojovat o něj. Příroda tu bude ať už tu budete nebo ne, a tak s připravenou poslední modlitbou na rtech neváháte uchopit svojí pušku, neváháte bojovat s kýmkoli.

I tenkrát jsem se těmi radami nepřestal řídit, a tak jakmile jsem zaslechl z lesa přibližujícího se tvora, vzal jsem do ruky svojí pušku a odstoupil od ohně připraven na cokoli. Jediné koho jsem opravdu nečekal byl člověk. Takových jako já tu bylo v okolí jen pár a ti se nevzdalovali ze svého revíru jen tak nazdařbůh.

„Dobrý večer,“ zavolal na mne příchozí.

„Dobrej. Co tu chcete?“ odpověděl jsem mu dost příkře na pozdrav. I zvířatům se dá někdy věřit více než lidem a já si toho byl vědom.

„Tábořil jsem nedaleko po proudu a všiml jsem si vašeho ohně. Po tak dlouhé době zde jsem si řekl, že bych docela rád viděl člověka.“

Nepřestal jsem být ostražitý, ale k ohni jsem se s ním posadil. Když ho ozářily plameny ohně, mohl jsem si ho konečně prohlédnout. Byl mladší nežli já, možná i o deset let. Nebyl byl vyložený svalovec, ale kdyby bylo třeba asi by se také dokázal chopit práce. Toto vše jsem zaregistroval jen zběžně, to co mě udivilo bylo jeho oblečení.

Byl vymóděn jak kdyby šel do gala, alespoň mně se to tenkrát tak zdálo, v takovém oblečení bych nevydržel snad ani minutu. Dodnes nevím, kde se tam tenkrát vzal a jak dlouho byl v kraji, podle mého pozorování ale moc ne. Když přikládal na oheň bral dřevo opatrně, skoro to vypadalo, že se nechce ušpinit. Ruce měl jemné skoro jak ženská.

Mezi svými bych se za něj styděl, i přesto jsem ho přibral do lodi – pádlovat po řece není snadná práce a tak jsem byl nakonec rád.

Byl to hrozivě nudný společník. Potvrdila se má domněnka, že je měšťák, nezvyklý na pořádný život. Skoro mi přišlo, že na všechno by si našel vzorečky a tabulky. Když mne začal učit, jak mám pádlovat, přemýšlel jsem nad tím, kdy ho vysadím.

Večer jsme se zase utábořili a když byl oheň rozdělán, trochu jsme si rozvázali jazyky lokem whisky, kterou jsem sebou vozil skoro stejně často jako harmoniku. Povídali jsme si o ženách, o životě.

„Co tu vlastně děláš celé ty měsíce?“ zeptal se mně.

„Tady je pořád co na práci. V létě lovíš zvířata, sekáš dříví na zimu, snažíš se obdělávat si svoje skrovné políčko. Někdy chytáš ryby nebo opravuješ chalupu. V zimě máš pak spoustu času na přemýšlení.“

„Co jsi provedl, že se tady schováváš?“ nepřestával klást otázku.

Trochu mě překvapil: „Proč bych se tu měl schovávat? Jsem tu dobrovolně a rád.“

Zdálo se, že jsem ho trochu odpovědí zarazil. Z jeho názorů se zdálo, že si o mně myslí možné i nemožné – patrně mě má za blázna. Rozhodl jsem se trochu oživit hovor.

„Bydlel jsem v jednom městě necelý rok. Pak jsem utekl, ani výplatu jsem si nevzal.“ usmál jsem se při té vzpomínce.

Už se odvážil říct to nahlas, jen to schovával za masku smíchu: „Jste blázen!“

„A co vy? Ředitel velkého podniku na cestách?“ zeptal jsem se s ironií v hlase. Asi ji nepostřehl.

„Nějak tak. Vystudoval jsem vysokou školu a založil firmu. Děláme vše co lidi baví a nově také rozjíždíme vývojové oddělení.“

„Á, pán je velký podnikatel. Samozřejmě taháte z lidí velké prachy za nic.“

„Samozřejmě, to je byznys.“ zasmál se.

Nevydržel jsem to a odplivl si: „Jsem rád, že žiji tu kde žiji. Neslyším nic o podobných zlodějích a firmách.“

„Lidé to chtějí. Nic jiného jim nedáváme.“

„Ano, za své bláznovství člověk draze platí. Nechtěli by to, kdybyste jim to nenabízeli. Nepotřebovali to. Jen nepatrný zlomek z toho, co si člověk navymýšlel je nám k prospěchu.“

„Ale lidé jsou za to rádi. Lidé dají na požitky.“

„Ano já vím. Znám lidi. Všude tvrdí jak jsou šťastní, děti vyrůstají ve zlatém věku. Každý si užívá života naplno. Ale přitom se lidé rozvádí, raději žijí na hromádce než aby se vzali – co kdyby si to rozmysleli. Děcka nemají otce. Ne protože by umřel. Protože si někde jinde našel hezčí mladší ženskou a jejich máma nového chlapa. Lidé nejsou šťastní, i když se tak tváří.“

„Možná máte pravdu. Kdo ví. Ale přece jen jsou na dnešku dobré věci. Věda dala mnohé – léky, lepší stravu, správné životní styly.“

„Věda dala mnoho. Špatného. Kolik lidí bylo zachráněno novými léky? Souhlasím mnoho. Ale kolik jich zabily války pro peníze. A kolik dala věda krásných nových zbraní, které vám udělají z těla cucky.“

„Jste zpátečník. Lidé se musí bránit proti tomu, kdo jim chce vzít život. Vy byste mne také zastřelil první den, kdybych na vás chtěl útočit. K čemu by pak život byl, kdybychom si nemohli užívat tak, jak si užíváme?“

„Život si nikdy neužijete úplně. Ve stáří se ohlédnete zpět a zjistíte, že to všechno bylo kdysi možná pěkné, pěkné ale k ničemu a začnete se klepat před smrtí. Už nic v životě nestihnete. Pokud budete žít způsobem užít, bude vám život vždy krátký.“

Nechtěl se se mnou více o tom bavit. Zatvářil se uraženě, zavrtěl hlavou a šel spát. Doplul jsem s ním tehdy až dolů do města, kde se naše cesty rozdělily. Víckrát jsem ho v životě neviděl. Asi někde žil sebou naplněný život a možná už zjistil, že toho pořád prožil málo a tak se snaží víc a víc. A já tu pořád žiji ve svém starém srubu. Nikam nechvátám, ale vím, že můj čas se blíží.

Stručný report II.

2008-09-23T21:12:00.006+02:00

Málem jsem se zapomněl a už už jsem chtěl dát jiný nadpis. Ale naštěstí mě nic nenapadalo a tak jsem tu zatím udržel řád a profesionalitu. Tak by to tedy řekl profesor Šmíd.
On by to řekl. A řekl by také spoustu dalších zajímavých věcí. Jednou se nám například svěřil, že je filozof. Rád by prý věřil v Boha, ale protože je filozof, musí se ptát proč a nenachází odpověď. Škoda, že jsem nebyl o filozofování poučen už tenkrát - díky chytré filozofické myšlence totiž můžete dokázat úplnou koninu. Třeba tohle je filozofická definice existence Boha, naštěstí my, normální lidé, to máme mnohem jednoduší a na co nám nestačí mozek bereme srdcem a vírou.

Pokud tvrdíš, že Bůh neexistuje, pak musíš být vševědoucí a vševědoucí je jen Bůh. Tím popíráš svou vlastní existenci, což nedává smysl. Jediná možnost je tedy existence Boha.

Doufám, že pokud jste se dostali až sem, první část už jste zapomněli. To se stává a v tomhle případě je to jen dobře.
V minulém článku jsem pokládal hádanku. Zjistil jsem, že hrozně rád pokládám otázky - ne že bych tím chtěl lidi trápit a mučit jejich mozky, prostě mě jen zajímá jak přemýšlí, jestli na to přijdou a jak dlouho to bude trvat.
Vůbec myšlenkové pochody jsou na tom asi ta nejzajímavější věc. Je zvláštní, přes co se může člověk dobrat ke správnému výsledku.
Co mi také vyhovuje, je to, že když se člověk ptá, patrně se mnohem méně namluví, než kdyby něco vykládal nebo na dotazy odpovídal. Takhle jsem to vlastně dělal, když jsem v pátek dostal na starost NVNM. Položil jsem pár otázek a bylo to. Ukázalo se ale, že otázky jsou meč dvousečný, záhy se obrátily proti mně.
Možná se ptáte, proč jsem k tomuto článku dal obrázek zasněžených hor. Některým se možná vyjasnilo hned, protože tento pohled do kraje nevidí poprvé - jsou to hory Jizerské, to krásné malé pohoří na severu Čech.
Poslední dobou mě chytá dost často vzpomínková nálada. Jdu kolem auta, zavane na mě vítr a hned bych někam jel. Jdu na vlak, který jede až za hodinu a půl - potkám autobus, který jede do vesničky asi patnáct kilometrů od Nýrska a vážně uvažuji nad tím, jestli se tam nechat svést a pak to došlapat pěšky. A když si to nakonec rozmyslím, vzpomínám na cestování na korbě náklaďáku, na dlouhé pochody bez vody, na pochod sněhem do neznáma, na hledání zasněženého srubu, na tiché chvíle večer u stolu s pár svíčkami. Achich ouvej, ještě že už v pátek se jede na dřevo...

Hádanka I.

2008-09-22T21:14:00.008+02:00

Tak tu jsou další články na pokračování, které budou ale asi velice nepravidelné a občas budou součástí delších článků, třeba Tchořáckých výprav. Dnes mám pro vás jednu trochu upravenou hádanku.

Přijdete na rozcestí ze kterého vedou tři cesty. Pouze jediná je správná - vede k životu. U každé cesty stojí muž, všichni jsou bratři. U té úplně vpravo stojí Josef, u té prostřední stojí Václav a u té poslední vlevo stojí Jakub. Každý buď lže nebo mluví pravdu. Říkají postupně toto:

Josef: "Správná cesta je ta Václavova nebo Jakubova."
Václav: "Správná cesta je ta Jakubova."
Jakub: "Alespoň dva z nás lžou."

Po chvíli ještě Josef prohlásí o jednom ze svých bratrů, že stojí u cesty ke smrti. Přijdete na to, která cesta vede k životu?

Řešení naleznete zde.

Podepsali jste se? K čemu vám to bude? (opět hoax)

2008-09-20T15:46:00.003+02:00

Tak mi po krátké chvíli přišel další e-mail. Nedá se úplně říci, že je to hoax, ale má s tím mnoho společného. Je zbytečný a jediná věc, ke které přispěje je zatěžování internetu a zaplňování bezedných mailový schránek. Tu máte text mailu:

Šla jsem na párty, a pamatuji si, co jsi mi řekla. Řekla jsi mi, abych nepila, mami. Tak jsem si místo alkoholu, dala nealko. Byla jsem na sebe hrdá, přesně jak jsi řekla, že budu. Tak jsem nepila a řídila. Kamarádi si mysleli, že můžu. Zvolila jsem si správně a rada od tebe byla taky správná. Párty skončila, a lidi se rozešli. Nastoupila jsem do auta, jistá, že se dostanu domů celá. Nikdy jsem nevěděla, co přijde, mami. Něco, co jsem nečekala. Teď ležím na chodníku a slyším policajta jak říká, "Ten co zapříčinil tu nehodu byl opilý". Mami, jeho hlas zní tak velmi daleko. Moje krev je všude kolem zkouším neplakat. Slyším doktora jak říká, to děvče umírá. Jsem si jistá, že ten chlapík neměl ani tušení co se stalo, když byl opilý, protože si vybral pít a jezdit. A já teď musím umřít. Tak proč, to lidé dělají, mami když ví, že to ničí jejich životy? A teď bolest zabíjí mě. Vzkaž sestře, aby se nebála, mami. Vzkaž tátovi, aby byl statečný, že přijdu do nebe. Napište "Daddy's Girl" na můj hrob. Někdo mu přece mohl říct, že není správné pít a jezdit. Možná jeho rodiče mohli a já bych byla naživu. Můj dech se zkracuje, mami. Vážně se začínám bát. Toto jsou moje poslední chvíle a já jsem nepřipravená. Přeju si, abys mě mohla držet, když tu ležím a umírám. Chtěla bych ti říct "Mám tě ráda, mami!" Sbohem.

Nadace organizující petici Against Drink Drivers (proti opilým řidičům)
DOUFÁM,ŽE ZÍSKÁ 5000 PODPISŮ NA TUTO PETICI, POSUŇTE TO NA PODPIS.
Když tato petice dosáhne 5000, prosím vrate to na adresu:

MADD P.O.Box 541688Dallas,TX75354-1688 1-800-GET-MADD ( 1-800-438-6233 )

Jestli ti došla tato petice a ty jsi nic neudělal/a, jen ji vymazal/a, Tvoje samolibost je neskutečná.

Podpis je malou pomocí. Jestli sis to ale přečetl(a), prosím podepiš se na konec. A nikdy nezapomeň, NIKDY NEPIJ KDYŽ CHCEŠ ŘÍDIT, ani jednou, i když si myslíš, že na tom nezáleží. ZÁLEŽÍ NA TOM!!!

A teď jak se podepsat:
1. Označ si celý text tohoto mailu (třeba myší, atd...) a zmáčkni CTRL+C.
2. Otevři si nový mail a vlož do něj tento text (CTRL+V).
3. PODEPIŠ SE NA KONEC.
4. Potom ho pošli každému, koho znáš.

A pár důvodů, proč podobné maily neposílat a vyloženě je ignorovat:

K ničemu tím nepomůžete a žádná organizace, která by pořádala petici by nezvolila tento způsob. A to protože:
- Petice není právně platná. Z více důvodů, jeden z nich je např. ten, že samotný podpis nestačí, mimo jiné se musí uvést také adresa bydliště. Petiční zákon naleznete třeba zde.
- Nedají se sečíst podpisy. V tomto mailu vás vyzívají, abyste jim email zaslali po překročení 5.000 podpisů. I kdyby to někdo spočítal a zaslal jim to, kdyby to zaslali třeba i dva lidé, je možné, že bude určitá část podpisů stejná, nebo se budou podpisy opakovat.
Nepřistupujte na psychické vydírání. Věta "Jestli ti došla tato petice a ty jsi nic neudělal/a, jen ji vymazal/a, Tvoje samolibost je neskutečná." je krásným příkladem toho, jak ovlivnit vaše rozhodování. Zvláště pokud věc o kterou se jedná, je v podstatě správná.

Opět připojím odkaz na server o hoaxech, přesně tento hoax na něm naleznete zde.

Stručný report I.

2008-09-19T21:39:00.003+02:00

Tak jsem se rozhodl, že musím na blog dostat trochu té profesionality - abyste mohli vědět, co ode mne čekat, co tu najdete a co ne. Začnu s nadpisy článků. Jak už jste si patrně všimli, tento se jmenuje "Stručný report I." a možná vám i došlo, že když je v něm to I., tak to bude asi mít i nějaké pokračování. Prostě a jednoduše se takto budou jmenovat všechny ty méně důležité články, ve kterých si budu vylévat srdce z utrpení ve škole a tak podobně.
Bylo mi totiž řečeno a to úplně pravdivě, že v minulém článku nelze pochopit souvislost nadpisu s obsahem. To se tak někdy stává, zvláště pokud píšete o tom, co vás momentálně vytáčí.
Ale teď už k pořádnému pisavu. Dnes jsme měli opět po čtrnácti dnech mládež. Byla celkem fajn, vrhli jsme se na muzicírování a dokonce jsme občas nebyli falešní. Také jsme překvapivě nebyli už jenom tři, ale čtyři. A to ani nepíšu, že nás možná ještě přibude, ale to je už jen doufání. Každopádně pokud byste chtěli přijít se na nás někdy podívat, třeba jen tak posedět a pokecat, neváhejte se ozvat třeba mně.
Radši už končím v psaní, hodím k tomu ještě nějaký zajímavý obrázek a ten to trochu natáhne. Už totiž začínám zase fantazírovat a psát nesmysly - stejně jako včera. Psal jsem psal, pak jsem si přečetl pár vět z toho co jsem napsal a rychle to zase smazal.

Nebudeme to řešit?

2008-09-17T20:54:00.002+02:00

A je tu report z dalšího dobrodružného dne v džungli zvané škola. Nakonec to, že škola je hlavně o ostrých loktech jsem si potvrdil a hlavně užil ve školním bufetu, kde se mě snažil předběhnout jeden malý harant (na něj docela slušné slovo), nedal si říct a tak když se chtěl znovu cpát, taky jednu loktem dostal. Loket je pro něj ve správné výšce (pokud ho nechcete promáchnout).
A tím by asi veselé události končily. Osobou dneška byl rozhodně náš "velmi oblíbený" učitel angličtiny Jiří Chvojka. Začalo to už o hlavní přestávce při schůzce Magyku. Mimo to, že na ní Hezoun trochu zapomněl a já radši neříkal, že ho znám, jsme se dozvěděli jednu podstatnou a důležitou věc. Nejmenovaná osoba totiý prohlásila, že až Chvojku najdou v pangejtu, nemáme ji prásknout.
To byla ještě sranda, pro ale ani my jsme nebyli ušetřeni. Tedy ta půlka, co měla smůlu a dostala právě onoho učitele Chá.
To, že píšeme pořád dokolečka věty, které nedávají smysl a nikdy je nemáme správně, protože se vždy od posledního testu trochu změní to, jak se mají překládat (nebo jsem si to špatně napsal, když jsme to překládali minule), se dá ještě vydržet, sic se skřípajícími zuby, ale lze to.
Když se k tomu ale připletou tak trochu anglické odrhovačky nebo rovnou slavní Beatles je to už opravdu o nervy. Máme totiž zpívat. Taky to občas děláme. Naštěstí jsme slyšet jen když pan učitel ztlumí přehrávač. Pak to rve uši. Není to trochu falešné, je to totálně neladící. Ale co, i tohle lze přežít.
Když ale po roce začne známkovat úplně jinak, máte v hlavě maximálně guláš a nevím, za jak dlouho se dokážeme přizpůsobit. Co já vím, tak nejlepší známky jsou teď asi trojky, kdo má lepší, tomu se nejspíše hodně zadařilo, nebo se stala chyba v Matrixu, jako třeba dnes a ať toho namluvíte sebevíc, pak přijde někdo kdo toho namluví ještě méně a ještě hůř. Samozřejmě za lepší známku. Holt, jsou věci které nepochopím.
Kdyby byla anketa o nejneoblíbenějšího učitele, asi už by nebyl favoritem pan profesor Šmíd. Toho jsem si dneska docela oblíblil, protože jsem zdá se pochopil, jak funguje. Aneb mluvní cvičení totálně nepřipravené, krátké a o ničem, ale s tačí říct chytrou poslední větu (chytrá = taková s kterou se může nás fylosof ztotožnit) a rázem je všechno dobré. Ono to bylo v podstatě i předtím, ale potom ještě víc. Ani jsem se u toho moc nezapotil a příprava trvala asi patnáct minut.
Navíc se potvrdilo jednoduché pravidlo, že pokud si nic nepamatujete, nemůžete ani nic zapomenout.
O čem bych mohl ještě psát. O freancoužštině? Tak je to vlastně také zajímavé, páč naše lavice má nejhorší průměr ve třídě (1,75) a já vůbec nejhorší (2). Nevadí, začínat se má zvolna.

Stahujte Google Chrome pro Linux

2008-09-16T21:10:00.001+02:00

Tak konečně je tu i nějaká ta verze pro Linux. Stahujte odtud (Gug.cz)

Pár důvodů, proč nepřecházet na Linux

2008-09-16T16:36:00.002+02:00

O tom, proč si rozmyslet přechod z Windowsů k Linuxu, o tom na co si budete muset zvykat a převykat. Ač jsem sám spokojeným uživatelem Mandrivy a s Windows se setkám jen o místnost dál nebo ve škole a vůbec mi to nevadí, dovolím si vás tu trochu odradit od možného přechodu na tento v něčem skvělý a v něčem slabší operační systém

Nepočítejte s tím, že všechno půjde hned. Nevím proč, ale lidé žijí v představách, že by jim měl Linux fungovat hned, jakmile ho nainstalují. To je pravda jen ve zlomku případů - dost často si musíte pohrát s nastavením v X11, jindy zase nainstalovat ovladače grafické či jiné karty. Prostě začátek je někdy tvrdý, to tak bývá. Pokud jste ale nedostali Windows jako OEM k počítači, pravděpodobně to znáte taky...
Nepočítejte s tím, že všechno půjde. Ano, bohužel jsou stále věci, které normální člověk nerozběhá. Normálnímu člověku se totiž nechce psát ovladače pro skener, který nemá šanci v Linuxu nainstalovat, nechce se mu pořizovat si jinou tiskárnu, protože výrobce té, co má, ignoruje Linux. To co máte v počítači rozběháte skoro vždy, to co k němu připichujete občas s problémy nebo vůbec.
Není to to samé jako ve Windows. Ač je vytuněný Linux ve vzhledu k nerozpoznání třeba od Vist nebo XPeček, není to nikdy úplně to samé. Některé věci můžete nastavit - klávesové zkratky, vzhled apod., některé ale ne. Na ty věci, které si (jednoduše) nenastavíte, přijdete sami nejspíše velmi brzo - většinou to bývají detaily, u každého trochu jiné.
Pařmeni, zůstaňte (zatím) u Windows. Hry sice nějaké tu a tam jsou, a když už jsou tak jsou to takové, které vás zaručeně budou bavit - nejsou to ale skvělé 3D střílečky.
Alternativa k vašemu oblíbenému programu? V 99% případů existuje, pozor alternativa != kopie. Existují programy, které zvládnou to, co jejich kolegové v TDSS (tom druhém skoro systému), vždy ale mezi nimi najdete rozdíly, funkce které chybí a funkce které jsou navíc. Prostě a jednoduše, budete si muset zvykat.
Programy z Windows? Jen když máte štěstí. Pomocí Wine lze rozběhat programy pro Windows pod Linuxem. Ale ne všechny. Ale ne všem. Něco jde, něco nejde a když nainstalujete jinou distribuci Linuxu, tak je to přesně naopak. Takže raději nepočítejte s touto možností, stejně to není úplně košer.
Jsou to už všechny problémy? Zdaleka ne, ale na většinu z nich přijdete časem sami. Nepřecházejte z toho důvodu, že vám váš kamarád, největší machr na počítače řekl, že Windows jsou totální víte co a Linux je best. Brzo byste byli zklamaní.

Takže na závěr pár bodů, která když splníte, máte reálnou šanci, že u Linuxu zůstanete:

Přecházím protože chci, možná někdy i proto, že mám lehkou averzi na produkty Microsoftu.
Nečekám od Linuxu nic.
Mám čas si s ním ze začátku hrát.
Nehodlám se k Windows vrátit po týdnu neúspěšného rozbíhání např Wi-Fi nebo TV karty.
Pokud něco nebude fungovat a budu si jist, že jsem vyzkoušel maximum, raději to oželím.

A pár přirovnání nakonec. Začátky s Linuxem jsou jako začátky na hudební nástroj - ze začátku vás to bude bavit, ač to skřípe a nikomu jinému se to nelíbí. Protože to stále skřípe, přestane vás to zachvíli bavit. Ale když vydržíte, nakonec to přestane skřípat a stanete se kamarádi.

Patnáctitisícovka zdolána!

2008-09-15T20:41:00.006+02:00

Tak jsem se konečně dočkal a mohl jsem slavit další jubileum - patnáct tisíc návštěv. Tato hranice padla přesně v 03:23:25 (SEČ) 14.09.2008. Tento návštěvník používal prohlížeč s jádrem Gecko, patrně tedy Firefox a jako operační systém Linux. Pěkné, to se povedlo.
Poslední dobou dostávám od učitelů čím dál větší spucung. Ne že bych něco, co bych měl, nevěděl, někdy toho vím naopak až moc - domnívám se, že to škodí mému zdraví - ale to, že jsem prý veš líná, která se ani zvednout ruku neobtěžuje. Nakonec proč taky, upínat pozornost se na mě dvakrát moc nemusí a tak to radši řeknu potichu sousedovi a ten se rád přihlásí.
Dneska mě při cestě na vlak napadlo, jestli to je tady s vámi to samé. Jestli při čtení článků vůbec přemýšlíte, nebo jen občas pokýváte hlavou. Možná že ne, ale bylo by fajn, znát vaše názory - už jen tak z toho důvodu, že si třeba uvědomím, jaké to tu plácám nesmysly a trochu se nad tím víc zamyslím. Nebo objasním něco špatně vysvětlené.
Anebo zůstaneme všichni jak vši líní a radši nebudeme vystrkovat hlavu. Nakonec je to bezpečnější, já vím.

Inkscape a logo pro Magyk (video tutoriál)

2008-09-13T15:50:00.004+02:00

V nějaké slabší chvilce jsem se rozhodl, že se obětuji a stanu se grafikem našeho školního časopisu Magyk. Možná jsem udělal tento nerozvážný krok z nudy, která by se tím mohla ve škole zmenšit, možná proto, že inzerát na zájemce visel mimo jiné na automatu na kafe.
Jak se zdá, redaktoři netrhají s rychlostí psaní články rekordy a já tak nějak moc práce zatím nemám (možná to bude hoňka až se ke mně konečně ten obsah dostane), pořádně jsem si pohrál logem časopisu. Použil jsem editor vektorové grafiky Inkscape (web), který má jednu velkou výhodu - je pro Linux.

Tvoříme logo (video)
Nahrál jsem video na YouTube i na Stream.cz, kvalita je bohužel mizerná a tak musím využít jinou možnost a to vlastní přehrávač. Video v plné velikosti můžete stahovat zde (34 MB), doporučuji.

To se ztratí

2008-09-12T19:36:00.003+02:00

Tak opět máme za sebou další týden školy, už druhý a tak bych mohl napsat další report. Přidám pár svých myšlenkových pochodů a mám na krku mrtvolu unuděného čtenáře.
V pátek máme téměř ideální školu, až na jeden detail je taková, že bych do ní chodil i rád. Možná už jsem to sem psal, nevím, kdyby ano, přeskočte to... První hodinu nemáme nic, začínáme až asi od osmi čtyřiceti pěti, takže se vyspím a jedu až autobusem za tři minuty osm. Škola nám začíná dobrým předmětem, tělocvikem. Ani pak není učivo moc náročné a učitel se nás při hudebce snaži ukočírovat, alespoň tak, abychom nezbořili školu. Tento skvělý den kazí trochu poslední hodina a tou je čeština. Kdybychom měli alespoň dobrého učitele, ale ne, my musíme dostat pana profesora Šmída. Ten má strašně veselé výklady - takové, kterým se rádi zasmějete, ale jen pokud pak po vás nechce při zkoušení úplně to samé, slovo od slova. A co je na tom nejlepší - má úplně stejné výklady už nějaký pátek - ze starých dochovaných sešitů můžeme dopsat, to co jsme nestihli.
Ještě zpátky k hudebce. Nevím proč, ale nějak se snažíme zpívat moderní hudbu. Dopadá to bídně. Jednak to nikdo pořádně nezazpíváme, za druhé to jsou i tací, kteří na tyhle slabé rádiovky nemají žaludek a tak to jednak neznají a za druhé jim ty texty občas připadají hodně povrchní a skoro až o ničem. Mezi ty bych se zařadil třeba já a doufám, že bych nebyl sám.
Když už jsme u těch písniček, dovolím si zde jednu přihodit - i se skvělým videem. Mládeži to možná nebude úplně sedět - nevadí, jde hlavně o text písně.

U téhle písničky jsem si poprvé uvědomil, co by mělo být snad jasné, bohužel v dnešním světě je všechno naruby a tak i na tohle se zapomnělo.
Kdo dnes nežije pro prožitek, je divný a vlastně takovýhle lidí moc není, protože člověk se ze života snaží vymlátit co nejvíc - užívat si, užívat, užívat.
V téhle písničce je to ale hodně pěkně vystihnuté, pokud jste to nepostřehli, puste si ji znova. Ano, protrpte to pro mne.
Život tady na zemi není o tom si co nejvíce užít. Takhle přemýšlí sobecký Evropan, který je zvyklý, že se všechno točí okolo něj. To, že je to špatně je hodně těžké si uvědomit a musí s tím dost často pomoci Bůh.

Typografie na Scribusu - někdo to umí lépe

2008-09-11T20:25:00.003+02:00

Hodně dobré články o typografii naleznete na Scribus.cz. Vše je vysvětleno jednoduše a na příkladech, takže i já po úmorném školním dni byl schopen většinu věcí pochopit. Pokud vás toto téma zajímá, pokračujte zde.

Typografie? - Aneb základy správného bloggera

2008-09-10T19:49:00.004+02:00

Kde kdo už má dneska svůj blogísek, na češtinu a základy tyupografie však pamatuje málo kdo. I vaše obyčejné prožitky každodenního dne se dají číst, pokud dodržujete pár základních pravidel. Většinu z nich vás má naučit škola, já vím, každému se občas do textu připlete chyba - na to byste potřebovali korektura - nesmí to však být podobně, jak můj úkol na angličtinu - víc chyb než vět. Dobré je využít kontrolu pravopisu - alespoň překlepy to odhalí bezpečně.
Další důležitou součástí dobrého článku je dodržet alespoň základy typografie. K čemu to je? Ač se vám to možná nezdá, mnohem lépe se pak text čte, orientuje se v něm a vůbec na pohled je to příjemnější.

Méně je někdy více. Takhle věta je dnes asi tou nejdůležitější a od ní se vše odvíjí. Nemusíte použít tisíce fontů, barviček a velikostí. Patrně to ani neděláte. Přenecháme to víte komu a půjdeme na další body.
Odsazujte a používejte odstavce. Tohle si asi pamatujete ještě ze školy - odstavce jsou opravdu nutné a jejich odsazení ještě víc. Mnohem lépe se pak v textu orientuje. Pro odsazení se dá použít v CSS atribut text-indent.
text-indent: 5px;
Pokud se vám nepovede úspěšně nastavit odsazení a používání odstavců, střílet vás za to nikdo nebude, i já na blogu to tu dost často flákám, páč se to na Bloggeru musí dělat ručně (nebo jsem BFU a na nic lepšího jsem nepřišel).
Za tečkou je vždy mezera! Tahle věc je opravdu důležitá a přesto je hodně lidí, co prostě mezeru za tečkou neudělá. To samé platí u pomlček, čárek, středníků a podobné havěti. Samozřejmě, jako v češtině vždy - pozor na výjimky!
Před tečkou mezera není. Další častá chyba, před tečkou ani jiným interpunkčním znamínkem většinou mezera není.
S pomlčkami je to složité. Na počítači pomlčku nepoužíváte, ač se to tak nezdá - na normální klávesnici se totiž nevyskytuje. To co používáte je ve skutečnosti spojovník. Tohle doporučuji vůbec neřešit, výsledný efekt je skoro nulový.
Uvozovky v češtině, jo to je věda. V češtině se správně má psát první uvozovka dole a druhá nahoře - takto: „ a “. Na počítači se dají tolerovat i anglické uvozovky (" a "), zajistíte tak stoprocentní bezpečnost zobrazení (s českými můžou být problémy). Až asi před měsícem jsem odhalil, že špatně píšu uvozovky (možná je píšu špatně pořád, to jen ze zvyku). Správně se dají psát takto:
Pavel nesouhlasil: "Nepůjdu tam".
"Nepůjdu tam," namítl Pavel.
"Musíš tam jít," odpověděl Petr, "nemůžeš tu zůstat sám!"
Čísla se také počítají. Velké číslice, pokud je nelze psát ve tvaru 5 mld., je nutné rozdělit po tisících: 1 234 232 Kč. To samé platí za desetinou čárkou: 1,142 342 cm. V češtině se mezi tisícovkami dělá mezera, desetinné místa odděluje čárka.
Natvrdlé mezery a jak na ně. Pevné mezery se používají mezi slovy, pokud se nesmí spojení slov rozdělit. Dá se to použít u názvů firem, hlavně se to ale používá za předložkami. V HTML uděláte nedělitelnou mezeru tímto znakem (samozřejmě ne v wysiwyg editoru):

Pokud se chcete o typografii dozvědět více a odborně, zkuste následující weby:

a nebo zapátrejte pomocí strýčka Googla.

Tuning akce - přehledný rozpis

2008-09-10T14:24:00.003+02:00

Protože se tuning stává stále oblíbenějším můžete si o něm přečíst od teď i na těchto stránkách. Začnu asi rozpisem tuningových akcí, který sem budu průběžně přidávat, abyste si mohly užívat krásná auta na vlastní oči.

12.-14. září 2008 - Relax Meeting-Konopáč
(autokemp Konopáč, Heřmanův Městec)
12.-14. září 2008 - XII. Škoda Tuning Doksy
(autokemp Klůček, Doksy)
12.-14. září 2008 - Velký letní klubový sraz Subaru
(sportcentrum Doubí, Třeboň)
13. září 2008 - X. tuning-sraz Milovice
(letiště Boží Dar, Milovice)
19.-20. září 2008 - Tuning motor party Vyškov
(9. letiště, Vyškov u Brna)
20. září 2008 - IX. tuning, styling a Hi-Fi Plasy
(letiště Plasy u Plzně)
27. září 2008 - Tuning salon Brno
(BVV-pavilon Z)
4. října 2008 - High speed meeting VI.
(letiště, Hradčany u Mimoně)

Používáme RSS! Hodí se to...

2008-09-09T18:49:00.008+02:00

Ač mají RSS a čtečky s touto technologií patrně svá nejlepší léta za sebou, pořád mají i dnes co nabídnout. Stručně a jasně k čemu jsou:

Sledování nových článků na serverech - jednoznačně hlavní možnost RSS čteček. Velká většina webu RSS poskytuje a tak stačí přidat adresu do své oblíbené RSS čtečky a už se nemusíte na stránku každý den koukat a kontrolovat zda majitel nenapsal nový článek.
Sledování všeho ostatního, co kdo nabídne. Některé weby umožňují sledovat i komentáře k jednotlivým článkům, diskuze apod. - prostě to co tvůrce webu napadne.

To by bylo asi tak všechno, k čemu vám RSS bude. Ptáte se jak tuto možnost vyzkoušet? Čteček RSS je velká spousta, samostatné programy, čtečky uvnitř vetších programů, např. prohlížečů.
Jakous takous čtečku máte snad ve všech moderních prohlížečích, čtečku máte i v Thunderbirdu, nebo můžete zajít třeba na Slunečnici.cz a vyhledat "rss čtečka".
Já si oblíbil čtečku v Thunderbirdu - nemusím mít spuštěné nic jiného, je to na očích a v programu, který používám často - tudíž zkontrolovat nové články nezapomenu.
Ale teď už jak na to
Princip je ve všech programech podobný a pokud nevidíte počítač poprvé a jste alespoň průměrně inteligentní, neměl by pro vás být problém použít jakkýkoliv program. Já tu popíšu návod na ThunderBird...

Najedete na stránku, kterou chcete přidat do čtečky, stisknete [CTRL+F] a dáte najít "RSS". Pokud nic nenajdete, zkuste třeba vyhledat "ATOM", případně zapátrat na stránce, zda není tento odkaz pojmenován nějak jinak. Odkazy na RSS jsou vetšinou schovány v patičce.
Na odkaz raději neklikejte, ničeho byste nedosáhli - leda pokud byste chtěli využít čtečku svého prohlížeče.
Klikněte tedy pravým tlačítkem a vyberte v menu "Kopírovat adresu odkazu"
Spusťte si Thunderbird a vytvořte si účet pro RSS (pokud nemáte, jinak tento bod přeskočte).
Teď přidáte kanál RSS. Kliknete na RSS v levém sloupci, pak na "Spravovat odebírání" a "Přidat".
Do tohoto okna vložíte zkratkou [CTRL+V] zkopírovanou adresu RSS feedu.
Kliknete na OK a máte vyhráno. Takto pak vypadá pečlivě rozčleněné stahování zdrojů.
V nastavení účtu můžete upravit dobu, po které se zkontrolují zdroje.

Ukrajina dle Jáni

2008-09-09T16:46:00.002+02:00

Aby jste měli co nejlepší přehled o tom, co jsme dělali na Ukrajině - nejen že jsem to tu trochu převyprávěl, přihodil fotky - přidávám ještě vypravování Jáni S. Stahujte zde (v PDF, 47 KB).

Nový autor: Aleš Váca Vacek

2008-09-09T11:48:00.003+02:00

Na výzvu nového autora zareagoval Váca a tak se můžete těšit na jeho články. Většinou bude psát o tuningu a hokeji, možná se dočkáte i něčeho jiného. Kdo ví. Každopádně to zpestří zdejší články. Stále se můžete k psaní tohoto blogu přidat.

Tak do třetice! A teď už pořádně

2008-09-08T20:26:00.004+02:00

Píšu dnes již třetí článek, nějak jsem to rozjel - vě škole byla nuda, pak jsem potřeboval napsat krátké sdělení, že stále hledám spoluautory blogu. A teď do třetice vás přestanu nudit jak sděleními, tak i počítači a napíšu zase jednou o tom, co se u nás děje.
Přední velká událost je ta, že jsem konečně po letech čekání začal hrát na saxofon. Stalo se tak po tom, co jsem vyzkoušel hraní na foukací harmoniku, kontrabas a další nástroje - oficiálně jsem se učil hlavně na keyboard (pro nás Čechy je to prostě [kejbord], pro jisté výjimky [ki:bord] - nebo jednoduše klávesy), trubku a pár zobcovek (fíha, kolik jich bylo, asi jenom 3).
O tom, co se děje ve škole psát nebudu - pokud vás to zajímá, velmi trefný je článek FeFeho. Nuda při informatice byla opravdu hodně velká, právě při ní jsem zplodil článek o Google Chrome.
Ještě bych mohl psát o tom, že venku krásně svítí trochu větší polovina měsíce a já bych raději koukal někde na hvězdičky pěkně odspoda, z trávy, ze spacáčku na karimatce, ale o tom si můžu nechat leda tak zdát - i když vlastně úplně ne, na dříví do Jizerek se jede už za necelých osmnáct dní!

Staňte se autorem YettyBlogu!

2008-09-08T17:40:00.006+02:00

Chcete se stát spoluautorem tohoto blogu? Chcete psát články o IT, programování, fotografování, či čemkoli jiném a chcete aby si je hned od začátku lidé četli? Staňte se autorem tohoto blogu a pište články kdy chcete a o čem chcete. Velmi rychle obsadí dobré příčky ve vyhledávačích, zobrazí se na ITZprávách.cz a PrávěDnes.cz.
Jak se stát? Kontaktujte mne na mail admin74(zavináč @)volny.cz nebo mi napište přes Jabber: yetty@jabber.cz.

Chrome od Googlu?

2008-09-08T12:08:00.003+02:00

Vydání prohližeče od Googlu již není nejčerstvější novinkou, nevadí, přesto jsem si našel čas a pár řádků mých postřehů přece jen napíšu. Teorií, proč Google takovouto věc dělá, není moc a většinou se v podstatných věcích shodují. Hlavní myšlenkou, která bude patrně i pravdivá, je ta, že Google chce nabídnout prohlížeč, ve kterém budou bezchybně fungovat služby jako GMail, Docs a podobně. Lépe pak nahradí klasické kancelářské balíky, jako je MS Office nebo OO.org.
Radikálnější myšlenkou je ovládnutí celého počítače Googlem. Principem jsou co nejmenší nároky na počítač - na tom by totiž běžel v ideálním případě jen odlehčený Linux s prohlížečem, správcem obrázků, GTalkem a podobnými aplikacemi - vše ostatní by bylo v prohližeči a snadno přístupně na internetu. Výpočetní síla počítače by nemusela být velká, ani kapacita disku. Pro 100$ laptopy by to byla zajímavá možnost.

Něco na usmání: reklama pro Microsoft. (Hoax)

2008-09-06T21:02:00.004+02:00

Tak toto mi dnes přišlo mailem. Prý trochu starší, ale pořád stejně dobré a úsměvné - tedy nám lidí od fochu.

Hezký den
Michal Dyml
Sport Pro s.r.o.
736 751 741

Propagace Microsoftu.
Normálně takové nesmysly neposílám, ale tohle si pořádně přečtěte, je to finanačně moc zajímavý. V normálním případě neposílám odkazy tohoto rázu, ale tento list přišel od jedné mojí velmi dobrí přítelkyně, která je advokátka a vypadá to na zajímavou možnost. Když mi to ona poví, že to funguje, tak to funguje. Každopádně, člověk s tím nic neztratí. Povídala mi následující: Jsem právnička a znám právo. Je to fakt. Nenechávejte se přemluvit. AOL a Intel se drží při slibu kvůli jejich obavám ze soudů a z miliónových pohledávek, jako to udělala Pepsi Cola s General Electicom nedávno. Milý příteli, nepovažujte toto za hloupý žert. Bill Gates teď rozdává svůj výrobek. Jakmile na toto nebudete ihned reagovat, můžete tento Mail smazat. Windows je ještě stále nejvác používaný program. Microsoft a AOL Experimentují přes tento e-mailem poslaný text / email beta test/ Jakmile Pošlete tento mail přátelům, tak Microsoft vás bude stopovat 2 týdny. Za každou osobu, které tento mail pošle, Microsoft platí 245 EUR za každou osobu. Komu jste poslali a kdo tento mail poslal dále, Microsoft platí 243 EUR. Za třetí osobu, která obdrží tento mail,
dostane 241 EUR. Po 2 týdnech Microsoft Vám pošle list, ve kterém bude prosit o potvrzení Vaší poštovní adresy a pošle Vám šek.

S pozdravem

Charles S. Bailey General Manager Field Operations 1-800-842-2332 Ext.
1085 or 904/245-1085 or RNX 292-1085 mailto:
Charles_Bailey@csx.com(mailto:Charles_Bailey@csx.com)

Text od Petry advokátky:
J jsem toto považovala za podvod, ale 2 týdny potom, co jsem poslala tento mail dále, Microsoft se mě ptal na adresu a dostala jsem šek na 24800 EUR. Musíte odpovědět, než bude konec testu. Když se někomu nabídne taková možnost, musí se využít. Pro Billa Gatese tyto výdaje jsou jen jako výdaje na reklamu. Prosím, pošlete tento mail tolika lidem, kolika to jen jde. Minimálně 1000 EUR dostat musíte. Ani my bychom nepomáhali v posílání mailu, kdyby to nebylo zajímavé. Jak jsem psala, znám právo a je pravda, že Intel a AOL se domlouvají o fúzi, aby se stali největším poskytovatelem služeb na světě, proto udělali tento test, aby si byli jistí, že zůstávají při nejpoužívanějším softwaru.

Se srdečným pozdravem
Ing. Miroslav Žečínský
obchodní manager
SCHRACK SECONET org.sl(http://org.sl/).
V Úžlabinách 1490/70
100 00 Praha 10
tel. +420274784422
fax. +420274782300
mobil +420602347381

Informace o podobných hoaxech získáte na hoax.cz, přímo o tomto zde.

200 - přesně teď a úplně přesně.

2008-09-05T13:59:00.014+02:00

Tak už je to tak, právě toto je můj dvoustý článek na tomto blogu. Během necelých dvou roků, přesněji řečeno 641 dní (narozeniny se budou slavit až 31. října). Během té doby, co sem píšu, navštívilo blog něco pod 15.000 lidí - teď je to asi 14.560. Hodně lidí přišlo kvůli CSM - buď si přečíst návod na GGT, nebo si stáhnout nejnovější aktualizaci.

Hodně lidí také přišlo za serveru PrávěDnes.cz a nově začali lidé chodit ze stránek ITZpravy.cz - věnovat počítačům bych se chtěl při psaní věnovat o trochu více, takže se můžete těšit na články týkající se programování, Linuxu a zajímavostí.

Taková vzácná událost, dvoustý článek, by se neměla propásnout a tak je dnešní článek velmi obsahově nabitý. Můžete si v něm přečíst odpovědi na otázky, které jsem pokládal celkem třem lidem a to svým spolužákům: Martinovi W., Jitce F. a Jakubu S.. Zde máte jejich portréty, vytvořené našimi předními grafiky.

Tak teď už víte, s kým máte tu čest a nyní už těch pár zajímavých odpovědí. Přední je teď asi škola - nový školní rok a události s tím spojené. Co třeba říká Jitka na nového učitele na češtinu, pana profesora Šmída?

Jitka: Na pana učitele Šmída říkám to, že je takovej divnej a až moc se soustředí na literaturu a ne na gramatiku, moc rychle diktuje poznámky, není slyšet a není mu rozumět... Zlatá Křišťanová (naše bývalá učitelka na češtinu).

Zdá se, že ani Martinovo hledání nejlepšího a nejhoršího učitele, neskončilo překvapivě.

Martin: Tak naše třídní učitelka (paní učitelka Soukupová, Yettyho poznámka) je v pohodě a nejméně asi pan učitel Šmíd...

Tak a ještě Kubovo hodnocení, ať to máme pěkně ucelené

Jakub: Tak pan učitel Šmíd je poněkud zaujatý do svého koníčka čili do češtiny moc mu to přeji ale ty poznámky by si mohl nechat pro sebe. Nejméně oblíbení učitelé jsou: Kadlecová a Šmíd. Oblíbený jsou: Soukupová a Jarošíková.

Dost už ale školy (nepíšu něco podobného v každém článku?) a teď k věcem zajímavějším. Co posloucháte za muziku? Nevím jak u vás, ale u nás teď zrovna letí metal a podobné (pro mne hrozné) styly (hardcore) a na základce tak populární hip-hop někam zmizel. Co doporučuje k poslechu Jakub?

Jakub: Metal. Linkin Park - Given Up. Slipknot - Wait and Bleed.

Tvrďárny naštěstí nejsou jediné, co teď zrovna letí, odpověď Martina byla krátká, co asi tak může poslouchat?

Martin: No chemiki... celou jejich starší tvorbu...

Někomu je to zase celkem jedno a tak až na některý styl snese všechno. Příkladem toho je Jitka. Co poslouchá a co je aktuálně jejím hitem?

Jitka: Já poslouchám skoro vše krom dechovky. Možná stará "We are the champions"

Když tu tak sedíte a čtete si tyto řádky, téměř na 100 % koukáte do monitoru počítače. Ano, počítače, velký výmysl lidstva, který usnadňuje problémy, které by bez něj nebyly. A kolik tak u něj Jitka prosedí?

Jitka: Průměrně 2,5h, minimálně nic (když nesmím), maximálně 6 hodin (když jsem sama doma a jsou prázdniny.

I Martin s Kubou toho u počítače prosedí dost (alespoň podle stavů na ICQ). Co třeba Kuba u počítače nejčastěji dělá?

Jakub: Hraji hry a teď se momentálně učím v Blenderu.

A jaký názor má Martin na World of Warcraft? Hrát či nehrát?

Martin: No hrát jenom aby jste se neukousali nudou, má spoustu nevýhod: bere hrozně času, tak trochu je to o ničem a dost slabá grafika, ale když je nuda tak se to dá hrát...

Opačného názoru je Kuba:

Jakub: WoW je záživná hra baví mne na ni expení, mám z toho dobrý pocit a jsou tam fajn kámoši, už jen kvůli tomu bych to doporučil.

Možná už jste se z odkazů na tomto blogu někdy dostali na Fefeho a Soušínovo blog. Majitelem prvního je Martin, jak se k blogování dostal, co píše a co chce psát, jak moc ho to baví a proč by si měl jeho blog někdo číst?

Martin: No, docela mě inspiroval YettyhoBlog... :-). Ze začátku jsem psal pořád.. Teď už píšu méně, ale stále mě to baví. Nejvíc píšu asi o tom co jsem zrovna prožil a v tom bych chtěl pokračovat, jenom to občas proložit nějakou důležitější zprávou... Jak už mám napsáno v záhlaví; je to blog obyčejnýho kluka a nedělám si, že by pubertální výlevy společnost zajímaly... Proto píšu asi jenom proto, že mě to baví..

A co majitel Soušínn blogu? Proč bloguje a o čem bloguje?

Jakub: To vlastně ani nevím, ale asi proto, že se potřebuju někam vypsat a je to zábava. Nejčastěji myslím píšu o hrách snažím se to střídat a chtěl bych to takhle dělat dál.

Tak to by bylo pár odpovědí, víc se jich tu nedočtete, ač mi bylo poskytnuto mnoho dalších a ještě zajímavějších, které raději cenzuruji a nepíšu je sem.
Ještě bych mohl dodat pár statistik - nejzajímavější je asi to, odkud sem lidi chodí. Ač blog píšu z 99 % v češtině, navštívili mě lidé z velmi exotických zemí - Brazílie, Indonésie a podobně. Mapy si můžete prohlédnout zde, první je za celou dobu mého psaní, druhá za přístupy od napsání stého článku. Ten si můžete přečíst zde, a také tam jeden obrázek najdete.

A na závěr - krátká zkušenost z přípravy
Tak jsem konečně tento šíleně dlouhý článek dopsal, sehnal poslední odpovědí na moje dotazy, předělal je z cestiny do češtiny, přidal čárky a lehce poupravoval největší hrubice. Sehnat tři lidi na pár takovýchto otázek není vůbec snadné, proto takové odklady, pokládat jim otázky tak, aby neodpovídali jedním slovem také vůbec ne.
Jak tak šel čas a já pořád čekal na odpovědi, měl jsem tisíce věcí o čem bych sem mohl psát, ale nějak jsem je zase pozapomínal. A napsat jsem navíc nic nemohl - to už by tento článek nebyl dvoustý. Nevadí - oni se nějaké další zajímavosti najdou. Tak třeba nashle u třístého článku :).

No, o čem asi tak mám psát?

2008-09-03T19:30:00.002+02:00

Docela bych napsal nějaký další článek sem na blog, ale zatím mě nic nenapadá, nevadí, to se poddá. Tak začnem tradičně, něco o škole. Anebo radši ne, vždyť to stejnak znáte dobře sami.
Zajímavostí je, že Google vytvořil vlastní webový prohlížeč. Jeho název je Chrome a stahovat můžete odsud (verze zatím jen pro Windows). Za zkoušku to stojí, ale nečekejte nic než zjednodušený a zrychlený Internet Explorer. V Chrome nenajdete skoro žádné nastavení, nic podobného jako jsou rozšíření ve Firefoxu, žádné velké vlastnosti Opery. Jedinou předností je rychlost a přehlednost. Jednou z teorií, která nemusí mít daleko k pravdě, je vytvořit ideální prohlížeč pro služby Googlu Docs a Gmail (+ pár další), které by pak ještě snáž mohly nahradit klasické desktopové aplikace. Uvidíme, jak se Googlu zadaří. Zatím je prohlížeč ve verzi beta, ale pokud nepotřebujete nic jiného než snadné surfování internetem, bude vám vyhovovat. Na co vlastně víc funkcí.
Na závěr musím připomenout dvě blízká jubilea, abyste se měli na co těšit. Tento článek je 199. Ano, příští bude pěkně kulatý a bude stát za to. A když se podíváte do statistik přístupů, zjistíte, že celková návštěvnost mého blogu se rychle blíží k 15.000. Takže pokud náhodou zpozorujete, že jste kulatí, neváhejte udělat screenshot a ten mi zaslat. Minimálně se tím proslavíte :).

Škola? No a co.

2008-09-01T20:55:00.002+02:00

Tak nastal zas ten všemi očekávaný den. 1. září, jak krásné to datum pro školáka, že? Všichni nadšeně běží do svých škol. Tak dost toho špatného humoru a radši něco víc než blbý fóry psát bych tu měl. No nazdar, co jsem to teď napsal. Snad to pochopíte.
Rok od roku mne baví víc a víc pozorovat lidi. Dneska jsem si toho pozorování užil dost. Nejdříve v autobuse za mnou seděli čerství středoškoláci a jejich stav krajně nevyrovnaný. Zajímavé co to s člověkem udělá - vyhlídka na den v neznámé škole s neznámými lidmi. To si ani nepamátajem, že bych před rokem byl tak nervózní.
Pak jsem zas měl tři hodinky času v Klatovech, pršelo, já čekal až bude jedna hodina a já bych se mohl domluvit s učitelem na hodinách v hudebce. Stál jsem tak na ulici, pod umělým převisem a sledoval ten chvat a spěch. Pěkně se tam stálo.
A stejně než ve studeném městě bych raději byl někde venku, v přírodě, v horách. Ale co se dá dělat - škola základ života, když si ho jí nenecháte vzít.

Pro Ukrajinu - koncert

2008-08-30T15:22:00.001+02:00

Během setkání české a slovenské mládeže na Velehradě proběhne Benefiční koncert „Pro Ukrajinu“, na kterém vystoupí slovenská kapela Tretí deň a SonicFlood (USA).Výtěžek koncertu bude předán Diecézní charitě ostravsko–opavské, která jej využije na financování svých projektů na Ukrajině.
(zdroj tvnoe.cz)

Přímý přenos můžete sledovat na TV Noe 2. září 2008 (zde)